Pavel Hak (nar. 1962), francouzský spisovatel českého původu, letos přichází s pátým románem: po titulech Safari (2001), Sniper (2002), Trans (2006) a Warax (2009) představuje knížku nazvanou Vomito negro. Všechna Hakova díla se podobají tím, že vyprávějí neuvěřitelně drsné příběhy odehrávající se v tak krutém prostředí, až se nám nechce věřit, že je to vlastně svět, v němž žijeme i my. Námět sice svádí k přiřazení knihy mezi banální thrillery, ale zvláštní, propracovaný styl z tohoto titulu dělá výjimečné dílo.

Vomito negro žánrové schéma thrilleru naplňuje: děj odsýpá v rychlém sledu událostí a akcí, odehrává se v neobvyklém prostředí, je plný nepředvídatelných zvratů, neboť hrdina se znovu a znovu střetává s lépe vybavenými padouchy, postavy jsou „tvrďáci“, ale protagonisté takřka obyčejní lidé, kteří do nebezpečí upadají shodou nečekaných okolností... Kulisy příběhu tvoří násilí, vraždy, explicitní erotické scény, nebezpečí, bezpráví, zoufalost. Proti tomu stojí až slepé odhodlání protagonistů nevzdat to, a pokud to půjde, přežít. – Útlá knížka nabízí tolik sugestivních obrazů, že přináší zážitek srovnatelný se sledováním akčního filmu. S tím rozdílem, že Pavel Hak se v tomto světě pohybuje jako vetřelec z jiné planety: jde mu o víc, než jen šokovat brutalitou zápletky a podbízet se čtenáři naladěnému na konzum lecjakých zvrhlostí.

Vomito negro se odehrává v ubohých chudinských domcích, squatech, v bordelech pro obyčejného smrtelníka nedobytných, v neprostupném terénu osídleném bezdomovci, všelijakými gangy, narkomany, prostitutkami. Základní schéma je prosté: vypravěč, mladík z neupřesněného karibského ostrova, se z nejasných důvodů dostane do vážných problémů. Hned nato unesou jeho nezletilou sestru Marie-Jo a zmizí i jejich otec. Nejspíš jsou všichni tři poctiví a hodní lidé, co je jim to ale platné...

Všechny potíže vyvolalo asi to, že se protagonista pokusil zachránit skupinu imigrantů, kterým opatřil doklady: ve chvíli, kdy jim je má předat, najde své klienty rozstřílené a utopené. Jisté je, že jim chtěl pomoct, ale nedozvíme se, zda z dobrého srdce, či pro vlastní prospěch. Teď je zadlužený, hledá ho policie, jde po něm mafie. Jeho hlavní starostí ale bude najít sestru. Pavel Hak tak do rámce drsného světa zasazuje příběh nesený až romantickou starostí bratra o sestru Marie-Jo, jeho snahou napravit, co jí dle svého mínění způsobil, byť by ho to mohlo stát život.

Minulost sourozenců neznáme, z textu pouze vyčteme, že je spojuje útrpnost v povinném sledování otcových výlevů: co si oba pamatují, všechny rodinné večery vypadaly stejně. Otec se zpil a pak dokola vyprávěl nesmírně kruté podrobnosti o tom, jak jejich rodinu unesli otrokáři a na lodi za nesnesitelných podmínek přepravili z rodné země do nové. Protože Hak svůj hlavní příběh přesně nedatuje, není ani jasné, kdy přesně se tato historka udála, tím pádem těžko říct, je-li skutečná, či jen nabobtnala v otcových představách z jiné, možná tradované už jejich předky. Rozhodně však působí jako extrakt mnoha podobných epizod, kterých jsou dějiny plné.

O bratrově pomstychtivé výpravě s jediným cílem, spasit Marie-Jo, zachránit ji před zneužitím, prostitucí, znetvořením a možná i smrtí, sestra nic netuší. Krásná a mazaná dívka se o sebe musí postarat sama. Brzy je vidět, že rozhodně pomoc ani nepotřebuje, postupně je očividně ve všem lepší – i v tom, jak přežít a jak si to užít. Dokáže se dostat z drápů miliardáře Sidneyho Parkera, vyřídí si to i s majitelem soukromé kliniky, kam ji unesli, aby se stala nedobrovolnou dárkyní orgánů, což ještě není nic proti tomu, co ji čeká dál...

Útlá knížka s decentní žlutou obálkou už na první pohled vyvolává dojem, že tady půjde o dobrou literaturu. Důkazem začlenění do literatury pro náročné čtenáře je už to, že titul pod svá křídla přijalo nakladatelství Verdier, vydavatel Pierra Michona, Alaina Fleichera, Jacquese Rédy, Philippa Sollerse..., jimž se tak Hak, a po právu, staví po bok. O to víc čtenáře zarazí, když na něj autor od první stránky sype tak kruté scény, jež bychom čekali snad ve filmu se Sylvesterem Stallonem. Hak jako zkušený scenárista ale nenechá žádný obraz naplano doznívat, takže než si tu hrůzu opravdu uvědomíme, už přichází střih a v příběhu navazujeme někde jinde, z jiného pohledu, v jiném momentu. Nicméně, jak již zaznělo, to hlavní, čím text fascinuje, není samotný příběh a jeho kulisa, ale svébytný spisovatelův styl, kdy úsečné, rázné věty přesně a navýsost úsporně vykreslují pozadí scény i jednání aktérů.

Marie-Jo se ve vyprávění s bratrem chvílemi střídá, mezitím čteme ještě monolog jejich otce. Tento přístup ke kompozici textu není nic nového, v Hakově knize má ale zvolená struktura širší funkci než účel pouhé formální hříčky. Čtenář je místy o krok napřed, ale stejně toho neví dost. Asi jako když v detektivce tušíme vraha a je nám jasné, že z principu žánru jím bude někdo úplně jiný. Ten malý náskok, co nám autor dal, nás tudíž jen ještě víc zneklidňuje, vykolejuje. Ve vypjatých scénách, na něž je kniha bohatá, názorně sledujeme, že slova, která má spisovatel k dispozici, jen sotva dokážou ztvárnit obraz, jaký tvůrce vidí a chce předat, že možnosti jazyka dalece pokulhávají za tím, jak rychle běží události. Dokonalost Hakova textu tkví v důsledné aplikaci známé poučky o tom, že méně znamená více. Krátké věty, takřka výkřiky, zarážejí stručností a úderností. Někdy je doplňují i pasáže rozepsané květnatěji, jež nabízejí podrobností o trochu víc, ale stejně jen tolik, že zůstáváme v nehostinném, záhadném prostředí na dlouho spíš ztraceni. Už v prvním úseku textu, vyprávěném bratrem, je situace předestírána tak, jak ji vidí a vnímá on, a jeho postoj k okolnostem umocňují řídké vstupy v graficky nevyznačované přímé řeči, omezující se na utrousené nadávky typu „Blbec jeden“, „Ksakru“, „Zkurvenej život“ anebo napomenutí mířená k sobě: „Zapomeň na to“. Až ve chvíli, kdy se situace začíná zamotávat, přibývají i otázky: kdo se ho rozhodl odstranit, proč, co teď a čím začít...  

Malá chyba spouští další problémy a průšvihy. Malá je ona chyba samosebou pouze v rozměrech tohoto příběhu a z pohledu pachatele, i když jde o surovosti typu znásilnit zpovykanou slečinku, srazit autem psa. Ačkoli se kniha odehrává „někde a někdy“, rozhodně však bezpečně daleko od nás, a ačkoli celá ta historie působí dost vzdáleně, abychom se s ní nějak ztotožňovali, přesto je zatraceně zneklidňující. Jako třeba ve chvíli, kdy protagonista málem ztratí hlavu a zatáhne atraktivní holku do auta, protože mu tak velí instinkt predátora: jsme všichni takoví predátoři, anebo máme smůlu, že jsme právě teď na jednoho narazili, a můžeme jen mlčky sledovat, co se bude dít dál?

Čtenář je v téhle knize skutečně tak trochu nezvaným hostem, který sleduje, co asi nemá. Je mu to nepříjemné, nemůže s tím nic dělat, vlastně se ho to netýká. Anebo přece? Text je napsaný tak sugestivně, že přes všechny krutosti, jichž se protagonista dopouští – pravda, v sebeobraně a v touze najít sestru –, s ním soucítíme, fandíme mu. Zatímco mluví sám k sobě, dává nám šanci taky se zúčastnit, třeba když se zeptá, na co to mohl zapomenout, s jakými okolnostmi nepočítal?

Co je normální?
Závěrečná kapitola knihy, nazvaná „Eskadra smrti“, stále drží tutéž dějovou linku – bratr se za každou cenu snaží dostat k Marie-Jo. Pokud jsme s Hakem vydrželi (číst) až sem, stáváme se jeho spiklenci při sledování už opravdu neuvěřitelných scén: v zásahové jednotce jsou mrtví bleskurychle nahrazováni čerstvými posilami se jmény z dobrého thrilleru anebo počítačové hry (a viditelně i nejrůznějších národností: Campbell, Baxter, Rypl, Cutler, Togafu). Celé to má nádech parodie žánru a ironického pousmání nad světem, kde tyhle metody asi ještě často platí. Zde jsou však dotaženy ad absurdum: eskadra plamenomety dokonale „čistí“ rozsáhlý prostor od bezdomovců, drogově závislých, prostitutek. V zápalu boje nejednou vezmou za své i sami původci zla.

Úplný závěr knihy přesto nechává naději. I když... jednak už další řádek by ji mohl zvrátit, jednak se nezbavíme otázky, zda tyhle postavy mají vůbec šanci žít normální život, jak si ho představujeme my? Anebo je normální ten jejich? Tenhle paradox vysvítá, už když si uvědomíme, že otec žije v zajetí pohnuté, dobrodružné minulosti, již si sám rozhodně nezvolil. Jeho děti jsou naproti tomu ve volbě, jak si život zařídit, možná svobodné, v důsledku však jsou jejich osudy stejně divoké, stejně nebezpečné a nesmyslné, a možná i víc. V té souvislosti se rozehrají všechny významy titulu Hakovy knížky: Vomito negro, název vypůjčený z latiny, působí poeticky. V lékařské terminologii je ale označením posledního stadia žluté zimnice – zvracení natrávené krve bývá předzvěstí rychlého a nevyhnutelného konce.

Co Haka nutí takhle psát? Je opravdu svět tak hnusný? I tato kniha je odrazem hledání smyslu a poslání literatury: pokud chce autor zaujmout, musí najít originální vyjádření, pokud chce román zobrazovat svět, nezbývá mu než hledat paralely s tím, co opravdu v současnosti na zeměkouli žijeme.

Pavel Hak je autor tajemný, jako jsou jeho knihy zvláštní. Původem je Čech, do Francie odešel v polovině osmdesátých let. Uvádí, že ho tam táhla touha po svobodě a po možnosti studovat. Ve Francii našel nejen svůj nový jazyk, jímž se rozhodl ke čtenářům obracet, nakazil se tu i tím, co u nás spisovatele tolik netrápí: francouzská literatura se už dlouho a vytrvale pokouší (spolu se čtenářem) zjistit, proč tu vlastně je. Tím hledáním mládne, nasazuje si novou tvář, mutuje v nové nepoznané druhy. Tím hledáním se snaží být pořád přitažlivá, jiná, svá. Náš krajan se tak řadí po bok Václavu Jamkovi, Petru Královi či Milanu Kunderovi, kteří, každý z jiných důvodů a každý zcela po svém, s francouzskou literaturou obcují, komunikují: už tím, že si francouzštinu vybrali za jazyk svých knih.

Tak jako například v 80. letech Jean Echenoz začal destruktivně, bez úcty, ale s pořádným elánem parodovat detektivku nebo dobrodružný román, navážet se do podstaty vybraných žánrů, Hak se pouští do souboje s thrillerem. Jeho schémata a principy povyšuje – či zneužívá? – v ranku dobré literatury. Že to dělá navýsost dobře, o tom svědčí uznání francouzské kritiky. Výstižně Hakův styl popisuje v kritice publikované v Le Monde Wajdi Mouawad, již si dovolím jen volně parafrázovat: v téhle knize už nejde jen o to, že způsob psaní zrcadlí svět příběhu. Její text nás jak mohutná vlna unáší mimo omezený prostor stránky, a my se nebráníme, protože jsme pro napínavý děj ani nestačili zaznamenat, že jsme se ze sešněrované prózy dostali do širých vod poezie.