Tetín. Místo, kde byla zavražděna první česká mučednice a kde se před tisíci lety spoluutvářela osobnost a duše českého království. A také lokalita, kam publikačně velmi agilní geolog Václav Cílek nejnověji upřel svou aktivitu. Pod jeho vedením vznikla kniha Tetín svaté Ludmily: Místo, dějiny a spiritualita. Přispěli do ní i přední čeští odborníci, kteří lokalitu přibližují v mnoha odlišných kontextech: biologickém, archeologickém, historickém, folkloristickém, kulturně historickém a částečně i mezinárodně politickém. Samostatná kapitola je například věnována starým tetínským cestám, což jsou podle Tomáše Klimka památky srovnatelné se starobylými hrady.

Václav Cílek se záslužně snaží o prolínání zmíněných přístupů. Naznačuje, že surovina, kámen z určitého místa má na tamního či přibyvšího člověka jistý vliv, je s ním jedinečně propojena. Už Bohuslav Balbín podle něj vnímal, že čeští světci „vyrůstají z daného krajinného a přírodního prostředí, jako by nositelem a kolébkou jejich svatosti byla sama země“. V tomto smyslu editor deklaruje, že autorský kolektiv zvolil podobný, téměř barokní přístup, „protože na Tetíně má člověk dojem, že k postavě svaté Ludmily i bájné Tety patří vápence, teplomilné háje a podzemní toky“. Ne náhodou je také v kapitole o Václavu Hájkovi z Libočan zdůrazněn velký vliv, který na jeho Kroniku českou mělo to, že ji psal na Tetíně – i na základě zdejších legend a genia loci. (Kdyby ji byl býval psal třeba v Chebu, mělo by toto hojně čtené dílo pravděpodobně zcela jinou podobu.)

Každý svůj kompas
O samotné kněžně Ludmile se v knize dozvíme (nebo si zopakujeme), že to byla silná a samostatná žena, učitelka mužů (vnuka Václava), která byla před svým křtem zanícená pohanka. Trpěla endokraniózou, což je nemoc způsobující časté a prudké změny nálad a deprese. Připomenuta je její legendární sestra Orosie, jež „cestujíc za účelem uzavření sňatku s králem Španělska, poslaná otcem svým s ctihodnou družinou, dospěla do Aragonu“. Tam byl její doprovod pobit mohamedány, a když panna nechtěla přestoupit na jejich víru, zemřela i ona mučednickou smrtí. Alespoň to o ní tvrdí španělská legenda. Když se ale roku 1571 Španělé ptali pražského arcibiskupa na přesnější údaje o této domněle české světici, nic nezjistili, protože u nás byla (a zůstává) téměř neznámá.

Spíše než cesty Ludmiliny sestry na Západ ovšem kniha zdůrazňuje opačný směr: totiž oblibu české kněžny v Rusku, kde ji mnozí věřící považují za ruskou kněžnu a v ikonopisné tradici má jít o „srbský typ“, babičku svatého Václava jako náš „most na Východ“. Během rozhlasové prezentace knihy šel Cílek ještě dále: převyprávěl hospodskou zkazku o tom, že samotný ruský prezident má její a Václavovu ikonu ve svatém koutu na své dače. Legendy o svatém Vladimírovi a svaté Olze přitom byly podle něj „naroubovány“ na dvojici Ludmila a Václav. Podobně jako je Václav dědicem a ochráncem české země, je i Vladimír patronem Ruska (dodejme – i Ukrajiny). Na Rusi přitom podle Cílka došlo k propojení postavy knížete Vladimíra s Vladimirem Putinem, iniciátora první Rusi se zakladatelem Rusi nové. V této práci se symboly Cílek spatřuje kontrast oproti Evropské unii, která nemá žádné společné symboly ani historii, ale je to jen „penězovod“.

Cílek si v kapitole o výše zmíněném kronikáři stěžuje, že je zvláštním rysem českého intelektuálního prostředí „kopnout si do Hájka“. Za použití jeho výraziva musíme konstatovat, že on sám zneužívá postavu (i římskokatolické) světice, která má „svoje“ kostely i v Německu nebo v USA, aby „kopal“ do Evropské unie. Jeho argumentace je v tomto ohledu zavádějící: pro Rusko jako stát s jedinou historií je nesrovnatelně snadnější hledat pro všechny členy národa jednotný symbol než pro mnohonárodnostní útvar, jako je Unie. Navíc, pokud o tom Václav Cílek ještě neslyšel, Evropská unie symboly samozřejmě má. Přičemž třeba u hvězd na evropské vlajce někteří hledají i starou křesťanskou symboliku, odkazující nikoli ke konkrétnímu nacionálnímu světci, kterých mají jednotlivé evropské národy více než dost, nýbrž k Panně Marii a hvězdičkám kolem její hlavy. (Je otázkou, kolik lidí dnes má nebo si v budoucnu vytvoří třeba k této vlajce nebo k evropské hymně citový vztah. Demagogické útoky, jako je ten Cílkův, jej můžou dále nahlodávat, ale paradoxně snad i posílit.) Ideologické vyznění, s nímž Cílek publikaci prezentuje, úsilí celého kolektivu autorů trochu diskredituje.

V zájmu spravedlnosti ale přiznejme, že jediní Rusové pobývající na Tetíně, kteří v textu vystupují, jsou ruští vojáci na konci druhé světové války, kteří v opilosti zastřelili místního hajného. (A jednou větou jsou také připomenuti světci, kteří naopak tvoří naši spojnici do Bavorska.)

Tetín ještě nedomluvil
Celkově jde o další „cílkovský“ produkt: shromažďuje inspirativní texty řady osobností, má ale své mouchy. Pokud Václav Cílek pohrdlivě píše o českých literárních vědcích a historicích, že nemohou z pouhých písmenek takřka nic vědět o národním obrození, pokud „nešli na Tetín a nezpívali si u toho“, pak mu musíme doporučit, aby se s nimi lépe seznámil. Zjistil by, že někteří se pěšky vydávají po stopách Karla Hynka Máchy až do Itálie a další čtou (se svými studenty) starobylé knihy v autentickém prostředí starých far. Pokud Cílek hlásá, že ve světě, kde se globalizace jeví příliš široká a možná i nebezpečná, je jedním z globálních trendů hledání národních identit, musíme se ptát, zda v některých prezentacích nepřestřeluje a nejde mu o hledání či konstruování naší identity nikoli české, ale spíše (východo)slovanské. Kniha obsahuje i neurčité předpovědi, do kterých si každý může dosadit, co mu vyhovuje: „Místa jako Tetín, která souvisí s národní identitou a spiritualitou, totiž jednou za čas, obvykle v časech proměn, ožívají a po staletých přestávkách opět promlouvají k národu… Tetín ještě neřekl své poslední slovo.“ Nezbývá než doufat, že až tato chvíle přijde, nebude řečí promluvy ruština.

Pokud chce čtenář skutečně do hloubky poznat památné místo naší historie a současně lokalitu s jedinečně pestrými přírodními podmínkami, nechť si knihu přečte – a Tetín navštíví. Bude pak jen na něm, jak tamní genius loci sám procítí a jak jej využije. Tedy jestli mu pobývání v tamním prostoru přinese nález zkameněliny; víru v Moskvou řízený Euroasijský svaz; utvrzení hodnot odpovědnosti a křesťanského milosrdenství, jak v předmluvě navrhuje starosta obce; nebo jestli tam třeba objeví vchod do podsvětí, kde sídlí „staří bohové plemen, jež dávno odešla“, jak se v knize píše o jedné tetínské jeskyni.