Francouzský autor Guillaume Basset vydal na konci roku 2017 v nakladatelství Dauphin svou první básnickou sbírku Oheň tvých blízkostí. Soubor krátkých básní vyšel ve dvojjazyčné verzi, Bassetovy texty ve francouzštině doplňují české překlady Marie Dudilieux.

Guillame Basset žije v Praze, která podle něj „má pro spisovatele z celého světa kouzlo neobjeveného. Je pro ně snovým městem kultury a literatury, kterou znají hlavně z knih,“ jak vysvětlil v rozhovoru pro Český rozhlas Praha. Momentálně Basset působí jako dramaturg festivalu Svět knihy. Dříve pracoval také pro Festival spisovatelů Praha, Francouzskou alianci v Lyonu a dva roky se podílel na přípravách mezinárodního literárního festivalu v Hongkongu.

Bassetovy texty lze číst mnoha způsoby. Jako jednotlivá zamyšlení, jako milostné básně, jako niternou zpověď, zachycenou v jediném plynoucím textu, členěném na krátké úseky. Díky synoptickému dvojjazyčnému rozvržení stránek je ale u této knížky možné i nahlížet do obou jazykových verzí a střídat melodii francouzštiny s českým překladem.

Ať už si zvolíme kteroukoliv možnost, vystoupí z textů linie téměř šílené touhy, určité naléhavosti, překračující kamsi za hranici momentálního bytí: „Den ztracený na prahu smrti / Počkej / Až se věčnost znovu stane hmatatelnou / Až se slovo roztaví a pukne.“

A právě tato naléhavost se promítá i do struktury básní. Občas se z nich vynoří na povrch jasný rým, někdy verše, které si hrají s jazykem a jeho významy, jindy jen jednotlivá slova, stavěná s pauzami za sebe, a mezi tím vším figurují zápisy připomínající deníkové záznamy nahodilých vzpomínek.

Nahodilé nicméně texty rozhodně nejsou. Básně jsou sice krátké a poměrně stručné, ale Basset i tak zvládá pracovat s bohatým jazykem a jemnou lyrikou: „Na hořkosti a vrcholcích tvých rtů / Nové tance světa / Svítí v den tvého osudu / Úsměv“ (s. 37).

Autorkou českých textů je Marie Dudilieux, a přestože překlady básní v celkovém vyznění a náladě francouzskému originálu odpovídají, objevují se v nich místy ne zcela dobře volené obraty, jako například „světlo se ztiší“ („la lumière s’apaisera“ – přesněji „zklidní“) či „v chladivé noci“ („dans la nuit froide“ – přesněji „studené“). Lze zaznamenat i významové posuny. Těm se překladatel samozřejmě nemůže nikdy zcela vyhnout, nicméně zde působí v některým případech spíše jako neobratnost než jako nutnost: například u spojení „cent vagues promesses échouées“, v překladu „stovky vln nenaplněné sliby“, by se nabízelo použít „stovky vágních(,) nenaplněných slibů“; ve verši „prsty dělají znamení“ – „les signes qui font tes doigts“ pak dochází k úplnému převrácení smyslu.

Texty obsahují i určité neobratnosti z hlediska udržení veršové struktury. Překladatelka striktně dodržuje přesun přídavných jmen před podstatná, jak je tomu zvykem v češtině, na rozdíl od francouzštiny, překlad místa „Pour vous dire les délires / Il ne reste que vent dans mes mains dechirées“, tj. „Mám-li mluvit o třeštění / Zůstane mi jen vítr v dlaních rozervaných“, působí v kontextu ostatních textů značně příznakově – v případě této výtky je však pravděpodobně dobré vzít v potaz spíše recenzentčino hnidopišství než překladatelčinu neobratnost.

Přestože se vyplatí přečíst si především originální texty, ani ten, kdo se spolehne na překlady, nepřijde o autorovu poetiku strohých básní, plných přesných přirovnání a obrazů, plných napětí a snahy o úspornost vyjádření, jež právě nejvíc vystupuje v jeho textech na povrch. Nabízí se zamyšlení nad tím, zda se jedná v tomto případě pouze o umělecký prvek, který dílo spojuje, nebo jestli je jím dílo samotné vlastně vystavěno. Totiž snahou o co nejhlubší, nejniternější charakter textů, a to i na úkor jejich celkového smyslu.

Basset tápe šerem a temnotou a hledá cestu. Je už ale na čtenáři, aby posoudil, kam se básněmi přibližuje – k milence, k nehmotnému poznání, k samotnému čtenáři, či ke všemu najednou – a jestli se mu nakonec (po)daří cestu najít.