Kniha jihokorejské spisovatelky Han Kang, autorky kontroverzního románu Vegetariánka, jehož anglický překlad vzbudil před pár lety mezinárodní pozornost, zaujme tuzemského čtenáře především ze dvou důvodů: jednak svou nadpozemskou jinakostí, která je pro východoasijskou literaturu typická, ale Han Kang ji pozvedá na vyšší úroveň, v níž se prolínají světy živých a mrtvých, za druhé pak samotným tématem – tím je občanské povstání ve městě Kwangdžu a jeho následné krvavé potlačení, k nimž došlo v Jihokorejské republice v květnu roku 1980. Jemná, hluboce reflexivní lyričnost, s níž Han Kang všechno zachycuje, je s tragikou výše zmíněné události zdánlivě neslučitelná, a přece v rámci nezvykle osobního románu dokonale funguje. Neurčité myšlenkové pochody, rozmlžené snové představy a magické jinosvětské obrazy, protkané šelestěním větru a vlněním stébel trávy, se mísí s konkrétním a syrově realistickým bodem dějin – šokujícím masakrem, který místní autority nejenže roky tajily před zbytkem světa, ale o němž neměli dlouhou dobu ponětí ani samotní Jihokorejci.

Autorka, která se v provincii Kwandgdžu narodila, a události, jimiž se v románu zabývá, jsou pro ni tudíž velmi osobní, k tématu jako obvykle přistupuje velmi netradičně. Na přesná historická fakta je skoupá; nečeká nás žádné chronologicky věrné zmapování dějin ani zevrubné fyzické popisy, které by z knihy dělaly historický román. Časová osa je naopak velmi rozvolněná a mnohem větší důraz je kladen na vjemy a myšlenky protagonistů: „Pootevřeš oči, aby víčka oddálila jen úzká průrva, a podíváš se na jinany rostoucí před úřadem provinční správy. Jako by se mezi chvějícími větvemi měl každou chvíli zhmotnit neviditelný vítr. Jako by dešťové kapky, mající zatím podobu par rozptýlených v povětří, měly najednou zkapalnět a snést se nad tvoji hlavu, zářící jako průsvitné kapky.“

Neobvyklý je i způsob, jakým Han Kang do děje zapojuje jednotlivé vypravěče. Těmi jsou jednak živí protagonisté z masa a kostí – především mladí studenti, které více než nějaké politické přesvědčení žene idealistická potřeba postavit se na stranu spravedlnosti a nenásilí –, ale také duše zemřelých. Ty se vznášejí nad obecným děním a z vyvýšené perspektivy pozorují členy svých rodin či přátele, kteří je ve zmatku těsně po útoku zoufale hledají, případně sledují svá vlastní zohavená a rozkládající se těla, s nimiž se už nedokážou ztotožnit. Netradiční vyobrazení života po životě je v podání Han Kang lyricky smutné, ojedinělé a prosté obvyklých klišé.

Hrdinové románu, Tongho, Čongde, Unsuk a další, jsou nevinní mladí lidé s dobrými úmysly a jejich smrt či utrpení, způsobené bezohlednou krutostí a šokujícím násilím ve vězení nebo při výsleších – v krutých scénách, které sem tam problesknou autorčinou lyrikou a zasáhnou nás s nebývalou silou –, je tragédií bez ohledu na místo a čas. „Řídký krvavý sekret a nepolevující hnisavý výtok. Páchnoucí sliny, krev, slzy a hlen. Moč a výkaly ulpívající na mém spodním prádle. To bylo veškeré mé vlastnictví. To jsem byl já sám. Byl jsem kus masa hnijící uprostřed toho všeho,“ popisuje ve svých vzpomínkách jeden z vyslýchaných. Stejně univerzální jako nespravedlnost a ponížení je i bolest matky, která ztratila dítě, nebo utrpení obětí, jež sice vyvázly živé, ale po otřesných zkušenostech nejsou schopni pokračovat v normální existenci a často volí sebevraždu, případně se zcela izolují od ostatních.

Z toho důvodu je román spíše než pojednání o konkrétní historické události – která je sama o sobě důležitá, ale v rámci konečného poselství knihy ne zase tak zásadní – zevrubná a nepříliš lichotivá analýza lidské povahy. Na povrch sice kromě faktů o výše zmíněném krveprolití vyvěrají í i další témata konkrétně spjatá s danou dobou a Jižní Koreou – práva pracujících, regionální diskriminace občanů, postoj ke komunismu v zemi těsně sousedící se Severní Koreou i zneužití této blízkosti v politický prospěch –, avšak autorce jde především o člověka jako takového. Zajímá ji jednotlivec zasažený okolnostmi a také samotná země, krajina představující jakési kolektivní vědomí. I z toho důvodu je přírodní lyrika prostupující románem tak příhodná – déšť pláče nad oběťmi a mísí se s jejich krví, ševelení větru ve větvích stromů připomíná šepot duší zemřelých a na hrobech zapomenutých padlých roste tráva.

Román Kde kvete tráva, spisovatelsky velmi osobní projekt, korunovaný epilogem ve formě zpovědi, v němž autorka hovoří přímo ke čtenáři a vyjasňuje si svůj vlastní postoj k palčivým událostem, které se jí těsně dotýkají, je čtenářsky náročnějším počinem: svou melancholickou lyričností připomíná báseň a postrádá epičtější kontury či ucelenější děj, které obvykle napomáhající orientaci v textu. Místy je pro svou rozvolněnost a hojně užívanou techniku proudu vědomí takřka neuchopitelný – i to je však pro Han Kang a její poetiku koneckonců typické. Když pomineme spisovatelskou zručnost – autorka dovede udělat básnický zážitek i z popisu tlející mrtvoly –, kniha je významná ještě z jednoho dalšího důvodu: stejně jako do menší míry Vegetariánka totiž ukazuje Jižní Koreu, kterou typický Zápaďan obvykle vnímá jako demokratický, pokrokový a civilizovaný protipól diktátorské Severní Koreje, ve zcela odlišném světle. Román Kde roste tráva je univerzální, moderní a hlavně nadčasový počin, jenž stihl od svého vydání posbírat sličná ocenění a Han Kang utvrzuje v postavení jednoho z nejvýznamnějších současných jihokorejských autorů.