Kousavý příběh dvaatřicítky
Barba, Andrés: Město světla

Kousavý příběh dvaatřicítky

Několik důležitých otázek, které se dotýkají našich základních hodnot, nastoluje útlá kniha Město světla španělského spisovatele Andrése Barby. Točí se kolem případu dvaatřiceti zemřelých dětí a popisuje zvláštní střet světa dětí a dospělých.

Oceňovaný španělský spisovatel a překladatel Andrés Barba (nar. 1975) se v literárním světě prosadil již v roce 2001 románem La hermana Katia, který v roce 2008 převedla pod názvem Het zusje van Katia na plátna kin nizozemská režisérka Mijke de Jong. Jeho román República luminosa z roku 2017 teď pod názvem Město světla přeložila Anežka Charvátová jako vůbec první autorovu knihu, s níž se čeští čtenáři mohou seznámit.

Vypravěč románu se zhruba dvacetiletým odstupem vzpomíná na události, které se děly ve fiktivním městě San Cristóbal – vzhledem k názvu a k reáliím se dá předpokládat, že má ležet v Jižní Americe. O městě samotném se čtenáři dozví třeba to, že má zhruba dvě stě tisíc obyvatel, a co je podstatné, leží poblíž pralesa. V době, kterou popisuje, působí bezejmenný vypravěč jako ředitel odboru sociálních věcí. Příběh se odvíjí od chvíle, kdy se ve městě zničehonic objeví tlupa dvaatřiceti dětí a nikdo neví, co jsou zač a odkud přišly. Navzájem se domlouvají nesrozumitelným jazykem a zdá se, že mezi nimi neplatí jakákoliv hierarchie – to jim však nebrání v dovedné spolupráci a koordinaci postupu. Zpočátku děti nijak neškodí, brzy se však odhodlají k drobným krádežím a problémy rychle gradují. Nadto s nimi začnou komunikovat i místní děcka; a dospělí, kteří dosud nevěnovali záhadným dětem žádnou zvláštní pozornost, najednou pocítí, jak silně se jich kauza takzvané dvaatřicítky začíná dotýkat.

Vypravěč sice události popisuje po mnoha letech, jeho vyprávění je ale i tak strhující. A to i přesto, že hned v první větě románu takříkajíc vyloží karty na stůl a sdělí, co se s dětmi stalo: „Když se mě někdo ptá na dvaatřicet dětí, které přišly o život v San Cristóbalu, má odpověď se různí podle věku tazatele.“ Ve Městě světla ostatně není zas tak podstatné, jak to dopadne (ačkoliv některým pasážím knihy nelze upřít takřka thrillerové napětí), důležité je spíše to, co k vyvrcholení kauzy vedlo a co to říká nejen o dětech, ale také (především?) o dospělých. V neposlední řadě probouzí čtenářův zájem i vypravěč sám. Vzpomínky na zemřelé děti se mísí se zmínkami o jeho mrtvé manželce, a díky tomu se do živého pátrání po záhadě dvaatřicítky dostává – nikterak křiklavý, zato však intenzivní – melancholický podtón.

Ten se vkrádá i do hlavního příběhu tohoto útlého románu. Jak totiž vypravěč mísí vlastní vzpomínky například s novinovými články, filmovým dokumentem či s „fascinující“ studií Nový jazyk profesorky sociolingvistiky Margarity Cardenasové, začíná být čím dál znatelnější, že příchod dětí výrazně narušil do té doby nezpochybnitelné struktury s jasnými pravidly. Jasnými především v tom smyslu, že se děti chovají, jak se to od nich tak nějak přirozeně očekává. S příchodem dvaatřicítky však staré pořádky padají a parta za sebou zanechává větší spoušť, než by se na první pohled mohlo zdát.

Zasaženo je nejen fungování San Cristóbalu – vypravěč to vzhledem ke své pracovní pozici pocítí obzvlášť citelně –, se sledováním případu dvaatřicítky vyvstávají na povrch i otázky spojené se věcmi zcela základními, jako je řeč. V jedné pasáži vypravěč shrnuje poznatky již zmiňované sociolingvistky Cardenasové: „Cardenasová vystupuje proti Saussurově teorii o arbitrárnosti jazykového znaku, podle níž vztah mezi označujícím slovem a označeným pojmem není ničím motivovaný […]. Jazyk, který ‚vymýšlely děti prostřednictvím hravých šifer vycházejících ze španělštiny‘, podle ní fungoval přesně naopak: Byl to pokus objevit vztah mezi slovem a pojmem, který by nebyl arbitrární, ale motivovaný, vymyslet magický jazyk, v němž by jména věcí spontánně tryskala z jejich přirozenosti.“ (s. 50–51)

Co vlastně znamená přirozenost? To je jedna ze základních otázek, kterou před čtenáře román klade. Jak se dospělí konfrontují s dvaatřicítkou, v příběhu se vyjevuje takřka nepřeklenutelná propast mezi světem potulných dětí a sancristóbalských obyvatel. Začínají se přitom odkrývat určité představy, které civilizaci (řízenou dospělými) pomáhají udržovat v komfortním chodu. Mnohé z nich se samozřejmě týkají i dětství. Jakmile se tyto představy začnou bortit, způsobí obzvlášť palčivé rány. Intenzivní jsou především díky tomu, že na ně román nenabízí jakoukoliv náplast. S otázkami, které kniha klade, se musí čtenáři vypořádat sami.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Anežka Charvátová, Paseka, Praha a Litomyšl, 2020, 162 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse