Hrůza v Devonu
Nevill, Adam: Rudá zem

Hrůza v Devonu

Poslední do češtiny přeložený román Adama Nevilla jeho příznivce určitě nezklame. Nechybí přitažlivé prostředí, pár překvapivých zvratů, trocha folkloru ani několik mimořádně krvavých scén. Samotný příběh a děj, jímž se hlavní postavy probíjejí, však nepřesahují standardy žánru.

Jméno britského spisovatele Adama Nevilla (nar. 1969) je řadě českých čtenářů nejspíš dobře známé, a to zejména díky jeho nejslavnější knize Rituál (Fobos, 2020), která poprvé vyšla v roce 2012 a o pět let později se dočkala i obstojné filmové adaptace. Právě při jejím natáčení začal Neville koncem roku 2016 pracovat na další knize, v níž se z hlubokých švédských hvozdů vrací do rodné Anglie, konkrétně do hrabství Devon, kde v současné době žije a které patří k významným světovým geologickým lokalitám (dokonce se po něm jmenuje jedno z šesti geologických období prvohor). První obrysy nového románu se prý zformovaly při túrách fascinující krajinou v okolí autorova domova, mezi nekonečnými planinami, mokřady i nebezpečnými útesy. Avšak jen prostředí na dobrý hororový thriller nestačí. Chtělo to nějaké nosné téma. Zápletku, která by se do této nehostinné krajiny hodila a vyděsila čtenáře až do morku kostí. Doslova. Konečný impuls prý Nevillovi poskytla návštěva jeskynního systému poblíž města Torquay: před několika desítkami tisíc let zde žili naši předci, kteří den co den bojovali s divokou přírodou a někdy i sami mezi sebou. Výsledkem spojení různých motivů, inspirací i autorovy bohaté fantazie, jíž popustil uzdu už v předešlých knihách, je Rudá zem (Reddening, 2019). Ta získala v roce 2020, stejně jako už dříve Rituál a jiná autorova díla, Cenu Augusta Derletha za nejlepší hororový román. Zaslouženě?

Rudá zem se odehrává v jižní části Devonu, kde člověk na cestě náročným terénem za celý den nepotká nic kromě stád pasoucích se ovcí. Oblast, která přitahuje jen nejoddanější turisty, získá v románu na slávě, když je v ní náhodně objevena neznámá jeskyně plná lidských i zvířecích kostí a tisíce let starých artefaktů. Archeologický průzkum postupně vykresluje stále jasnější obrázek o dávných obyvatelích jeskyní, o jejich obřadech, rituálech a násilných zvycích, včetně kanibalismu. Jsou ale krvavé události opravdu už minulostí? Záhadná zmizení několika turistů či sebevraždy archeologů podílejících se na vykopávkách naznačují, že i po mnoha letech prosakuje z naleziště hrůzná historie, která se s přítomností možná neprolíná jen v podobě starobylých sošek a děsivých jeskynních maleb.

Po Rituálu, který byl do značné míry mužskou záležitostí, Nevill vsadil na zcela opačnou kartu. V Rudé zemi se hlavních rolí ujaly dvě ženské hrdinky, jimž sice život uštědřil nejednu ránu, ale když začne jít do tuhého, stanou se ztělesněním přísloví „co tě nezabije, to tě posílí“. I tentokrát autor notně těží z úžasného prostředí, které je pro temný hororový příběh jako stvořené, a z každého popisu je patrné, že krajinu dobře zná a že si ji v rámci rešerše důkladně „osahal“. Co se děje a zápletky týče, tam už to až tak bezvýhradná sláva není. Je pravda, že kombinace folkloru, jemných lovecraftovských vlivů, trochu (do ruda) přibarvené prehistorie našeho druhu a takřka čistě kriminálních motivů vytváří zajímavou směs, jež autorovi umožňuje připravit několik zajímavých zvratů a dokáže čtenáře po většinu času udržet v příjemném napětí. Jinak ale autor příliš nevybočuje ze zajetých kolejí žánru a vývoj příběhu, respektive „cílová stanice“, k níž neomylně míří, proto nijak nepřekvapí.

Už ve své předešlé knize Nevill označil za svůj důležitý inspirační zdroj velšského spisovatele a mistra budování hutné atmosféry Arthura Machena (1863–1947). Jeho vliv je patrný i tentokrát, zejména ve využívání folkloru. Kdo by však od Rudé země očekával trochu té plíživé hrůzy, bude spíše zklamán. Podobně jako v Rituálu totiž Nevill zejména v druhé polovině sklouzává k celkem přímočaré akci, kterou doplňuje několika explicitními krvavými scénami. Ty ale spíše zhnusí, než vyděsí. Trochu škoda je i to, že si autor nedal více práce s psychologií postav, která vybízela k hlubšímu rozpracování. Tím ale Nevill zjevně nechtěl ztrácet čas a nabourávat gradující tempo. Je sice pravda, že jedna z hrdinek projde poměrně zajímavým vývojem, ale ten nakonec nesouvisí ani tak s přehodnocením životních postojů či vyrovnáváním se s dávnými křivdami a prožitým traumatem jako s příčinami ryze vnějšími.

Celkově lze Rudou zem označit za řemeslně dobře zvládnutý a nadmíru čtivý román na pomezí hororu a thrilleru, který autorovy příznivce určitě nezklame a pravděpodobně mu získá i pár nových. Nicméně se zdá, že Nevillovi se zatím tak docela nechce vystoupit ze stínu svého nejslavnějšího románu, a místo aby zkusil něco riskantnějšího, pokouší se kýženého úspěchu dosáhnout využíváním osvědčených prvků a motivů, byť jinak poskládaných a zasazených do odlišného prostředí. Výsledkem je sice dobrá kniha, ale spíše jednohubka na pár večerů než ambicióznější dílo, které by mohlo zvířit žánrové vody.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Alena Byrne, Fobos / Knihy Dobrovský, Praha, 2021, 424 s.

Zařazení článku:

fantasy

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse