Bezčasí a úzkost svědků překotné změny
Pamuk, Orhan: Cosi divného v mé hlavě

Bezčasí a úzkost svědků překotné změny

Podobně jako v ostatních knihách nobelisty Orhana Pamuka je středobodem jeho poslední přeložené prózy město Istanbul. Nejednoznačný a matoucí melancholický charakter megalopole na pomezí Východu a Západu má pandán v životních příbězích jeho „malých hrdinů“, přištěhovalců z Anatolie, kteří se do Istanbulu dnes stejně jako kdysi houfně stěhují za lepším životem.

V souvislosti s Tureckem se často mluví o mostu mezi Východem a Západem, o přerodu zastaralé monarchie v moderní zemi v zásadě přes noc, o diskontinuitě dějin, o příliš velkém skoku přes příliš velkou propast. Turecká identita bývá často charakterizována jako rozporuplná, těžko zachytitelná, matoucí, dynamická a nejednoznačná. A je to právě identita, co je ústředním tématem nejznámějšího tureckého spisovatele Orhana Pamuka. Ten nejpozději od roku 2006, kdy získal Nobelovu cenu za literaturu, platí za stálici globalizovaného literárního nebe. V roce 2020 vyšel jeho v pořadí již devátý román Cosi divného v mé hlavě (orig. 2014), který Pamukův hvězdný status znovu potvrzuje. V zásadě vše, co nás na téměř pěti stech stranách čeká, shrnuje podtitul: „život, dobrodružství a sny prodavače bozy Mevluta Karataşe a jeho přátel, jakož i obrázek života v Istanbulu mezi lety 1969 a 2013, zachycený očima řady lidí“.

Stejně jako v autorových ostatních knihách, i v Cosi divného narážíme na otázky střetu starého a nového, tradice a modernity, sekularismu a islamismu. S těmito dilematy se nejen musejí vyrovnat ústřední postavy, ale odrážejí se i v morfologii samotného města.

To jako by hrálo v románu ústřední roli. Román barvitě vykresluje zašlou slávu Istanbulu i odhodlaný, rázný krok, kterým míří k bohatství, moci a sebevědomí, jež si vypůjčuje od Západu. Daleko za perimetrem Istanbulu vznikají v době, kdy Mevlut přichází do města, nové čtvrti tvořené chatrčemi, gecekondu, jež si stavějí ti nejchudší, kteří přicházejí do hlavního města, aby vydělali peníze, jež pošlou rodinám na venkov, a ideálně v mezidobí vyšplhali po společenském žebříčku a přistavěli na své původně nelegálně zbudované obydlí druhé anebo i třetí patro. Istanbul, který byl z pohledu gecekondu Mevluta a jeho otce původně jen mlhavým horizontem minaretů, se rozrůstá a pohlcuje okolní křesťanské a židovské čtvrti. Na kopcích, na kterých se rozprostíraly městské části tvořené chatrčemi, nevybíravě rostou věžáky, jež ve své uniformní anonymitě polykají istanbulský oeuvre.

Právě o onom lefebrovském „městě jako umění“, společném díle všech individualit napříč celou společností, které jej obývají, Pamuk hovoří ve své vzpomínkové knize Istanbul (2003, česky 2006 z angličtiny, 2015 z turečtiny): „Historické památky nejsou v Istanbulu něčím, co by se tak jako v západních velkoměstech, bývalých metropolích zaniklých mocných říší, uchovávalo jako exponáty v muzeu a hrdě vystavovalo na odiv. V Istanbulu se mezi nimi prostě jenom žije. Mnohým západním autorům cestopisů to připadá okouzlující. Avšak citlivějším a vnímavějším obyvatelům města jsou neustálou připomínkou toho, že spolu s onou kulturou zmizela i síla a bohatství minulosti a že dnešek oproti minulosti nesrovnatelně chudší a zmatenější“ (s. 128–129). Pro Pamuka je dnešek mezi historickými památkami spjatý s tím, co nazývá hüzün – kolektivní melancholie –, která se klene nad celou knihou.

Už úvodní scéna románu je tragikomická: Mevlut v ní unáší z vesnice svou budoucí manželku. Záhy se ukáže, že dívka, již letmo zahlédl před několika lety na svatbě a do které se bezhlavě zamiloval a psal jí s pomocí přátel milostné dopisy, není ta, kterou si odváží s sebou do Istanbulu. Je to její mladší a zdaleka ne tak pohledná sestra. Protože Mevlut je dobrák od kosti, nechce, aby se dívka cítila hloupě, a tak se rozhodne před ní a záhy i sám před sebou tvářit, že takhle to zamýšlel celou dobu. Vtípek, který se záměnou dívčích jmen na Mevluta sehrál jeho bratranec Süleyman, se nakonec ukáže být nejšťastnějším omylem Mevlutovat života: „‚Na tomhle světě,‘ zamumlal si Mevlut pro sebe, ‚jsem nejvíc miloval Rayihu‘“ (s. 468).

V polyfonním románu dostanou všechny postavy prostor odvyprávět svou část příběhu, jenž nakonec vytváří ságu Mevlutova života. Ten přijde na svět v roce 1957 na vesnici poblíž Konye a ve dvanácti letech zamíří za otcem Mustafou Karataşem do sedm set kilometrů vzdáleného Istanbulu. V hlavním městě jsme pak svědky jeho neúspěšných studijních snah, prvních lásek i snahy zajistit sobě a posléze rodině živobytí. Zatímco Mevlut zkouší prodávat zmrzlinu nebo si otevřít se švagrem krámek s bozou, Istanbul se musí vypořádávat s vlnami konfesijního a etnického násilí, teroristickými útoky, vojenskými převraty a mohutným zemětřesením.

Na Mevlutově práci se odráží vývoj, kterým turecká společnost prochází a který on nemůže zastavit, i když by si to moc přál: nejprve přestávají lidé kupovat jogurt od pouličních prodavačů, protože vyrostou továrny na jeho průmyslové balení a televize začne chrlit reklamy o tom, kterak je takový jogurt zdravotně nezávadný, poté si u něj úředníci přestanou kupovat kuře s cizrnou a rýží, které se jí plastovými příbory a teď platí za potravu chudých. A nakonec se stane roztomilý relikt i z bozy, tradičního osmanského mírně alkoholického nápoje, podávaného se skořicí a cizrnou, stejně jako z jeho prodavačů. Ti dál po nocích procházejí Istanbulem, vyvolávají „bóózáá“, a pokud se najde zájemce, donesou mu nápoj až do bytu, kde bývají lidé, které těší, že alespoň nějaký zvyk ještě existuje (ale na stole mají obvykle podstatně silnější anýzovku, se zvyklostmi a pravidly starých časů neslučitelnou).

Svým názvem i úvodní citací odkazuje Cosi divného v mé hlavěPředehře Williama Wordsworthe: „Měl jsem melancholické myšlenky… cos divného v mé hlavě, pocit, že nepatřím do onoho času, ani na ono místo.“ A právě tento pocit existence v bezčasí, onen hüzün, který znají všichni, kdo se stali svědky příliš rychlého přerodu starých pořádků v nové, jimž tak docela nerozumějí a v jejich hranicích tak úplně nechtějí žít, nakonec přetrvává jako hlavní dojem.

Margaret Atwoodová psala v roce 2004 ve své recenzi Pamukova román Sníh (orig. 2002, česky 2009) pro The New York Times, že je jeho projektem „vyprávět tak dlouho, až svou zemi zhmotní“. I díky jazyku Pamukova dvorního překladatele Petra Kučery ožívá před čtenářem bohatý, vrstevnatý život těch obyvatel Istanbulu, kteří sice tvoří většinu, ale obvykle jako kdyby vůbec neexistovali, jako kdyby se pohybovali jen na okraji vědomí, a spolu s nimi i oeuvre města samotného.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Petr Kučera, Argo, Praha, 2020, 488 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse