Podrobný pohled k sousedům
Kosatík, Pavel: Slovensko 30 let poté

Podrobný pohled k sousedům

Navzdory tolik zdůrazňované vzájemné blízkosti dokáže patrně jen málokterý Čech vyjmenovat více než několik málo slovenských politiků, kteří od rozpadu společného státu spoluurčovali vývoj Slovenska, natož se blíže vyznat v zákoutích slovenské politiky. Známý publicista podává srozumitelný přehled, který českým čtenářům umožní leccos pochopit, veselé čtení to ale vskutku není.

Nedávné kulaté výročí rozdělení Československa a vzniku dvou nástupnických států přimělo vcelku dle očekávání řadu autorů k publikaci kratších či delších textů, v nichž nějakým způsobem tyto události reflektovali. Jedním z nich je nepříliš překvapivě Pavel Kosatík (nar. 1962), který svou loni vydanou publikací Slovensko – 30 let poté zároveň navázal na svou o rok dříve vydanou práci Slovenské století

Byť by to název knihy mohl naznačovat, nejedná se (pouze) o analýzu současného stavu slovenské politiky a společnosti. Kosatíkův text začíná už na přelomu let 1992/1993, přičemž hned v úvodu autor prezentuje svůj názor, že rozdělení Československa byla chyba, a to hlavně ze strany Čechů, kteří podle něj nezvládli svou státotvornou roli a o Slovensko se nijak blíže nezajímali. Následně autor podává chronologický přehled dějin slovenské politiky, který v jeho podání vyznívá jako v podstatě nepřetržitý sled kroků směřujících k posílení osobní moci klíčových politiků a na ně napojených kmotrů (Vladimír Mečiar, Robert Fico), občas přerušený politikem s jasnou vizí nebo alespoň jasně poukazujícím na tyto nešvary, který se ale kvůli vlastním chybám i pod nátlakem ostatních politiků dostal rychle do izolace a nakonec musel potupně vyklidit kolbiště (Mikuláš Dzurinda, Iveta Radičová a nejnověji Igor Matovič). „Samostatné Slovensko má zvláštní smůlu na své politické lídry,“ konstatuje Kosatík doslova a s tímto názorem lze dozajista souhlasit (jakkoli tím nemá být řečeno, že by se česká politika kvalitními lídry zrovna hemžila). Patrně nepřekvapí, že Kosatík na pozadí vylíčených skandálů a mafiánských praktik vyzdvihuje současnou prezidentku Čaputovou, pozorný čtenář ale nepřehlédne, že na čtyři stránky roztažený chvalozpěv vlastně obsahuje jen samá vzletná slova a konkrétních důvodů pro pozitivní vnímání této osobnosti jen poskrovnu. V rámci úplnosti je nutné zmínit i Kosatíkovu poměrně pozitivní charakteristiku předchozího prezidenta Andreje Kisky, kterému přiznává klidné a slušné vystupování, ale vytýká mu jeho celkovou vlažnost, s jakou ke své funkci přistupoval (ta je ovšem podle autora vlastní i mnoha dalším slovenským politikům). Samostatnou pasáž si vysloužil i Marián Kotleba, velmi specifický zjev slovenské politiky.

Náznak obratu k lepšímu, kdy si většina slovenské společnosti řekla ono pověstné „To už je moc!“, Kosatík vcelku očekávatelně vidí ve vzedmutí nálad po tragické vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Poměrně podrobně popisuje, jak policejní vyšetřovatelé, cítící silnou podporu veřejnosti, ztratili strach o vlastní kariéru a během krátké doby rozpletli klientelistickou síť prorostlou v nejvyšších strukturách – v poutech skončili hned tři bývalí policejní prezidenti a o nevydání samotného Fica rozhodl parlament jen velmi těsnou většinou. Že Fica v následujících volbách dokázal porazit právě Matovič, který ale kromě kritiky svého předchůdce a rádoby vtipných výroků žádnou alternativu nenabídl, pokládá autor za promarněnou šanci na obrodu slovenské politické kultury. Ficův návrat k moci je dle autora stále nevyloučenou hrozbou vznášející se nad Slovenskem, a byť si autor dává velký pozor na to, aby otevřeně nenapsal, že nadějí tamní politiky je Ficovi původně věrný Peter Pellegrini, naznačuje, že sledovat další kariéru tohoto politika může být velmi zajímavé.

Kosatík se v knize nezabývá jen vrcholnou politikou, snaží se zachytit i měnící se nálady v širokých vrstvách společnosti, kterou popisuje jako rozdělenou snad ve všech myslitelných množinách. Jedním z příkladů známých i z Česka je sílící proruská orientace společnosti, pro kterou Kosatík nenachází žádné racionální vysvětlení. Rozhodně ale překvapí, že při snaze blíže analyzovat slovenskou společnost téměř pomíjí tradičně silné postavení katolické církve, kterou zmíní v podstatě jen v souvislosti s kauzou arcibiskupa Róberta Bezáka kolem roku 2010. Stejně tak se autor vyhnul bližšímu rozboru postavení romské menšiny otevřením přiznáním, že o této problematice téměř nic neví, celkem očekávatelně ale věnuje hodně prostoru postavení maďarské menšiny a její často nedobrovolné a pasivní roli ve slovensko-maďarských diplomatických střetech, kdy spíše vidí Slovensko jako vstřícnou demokracii a současné Maďarsko jako toho, kdo okatou podporou své menšiny úmyslně vyvolává konflikty. Zmiňuje i v Česku dnes již téměř zapomenutý, ovšem slovenskou justicí stále neuzavřený případ studentky Hedvigy Malinové, která byla dle vlastního tvrzení napadena kvůli tomu, že na ulici mluvila nahlas maďarsky. Kosatík ovšem nezmiňuje rozpory, které se v její výpovědi objevovaly, a místo toho naznačuje, že její výpověď se snažil znevěrohodnit především Fico a lidé jemu podobné úrovně. 

I na některých dalších místech se ukazuje, že autor je především scénárista a publicista, nikoli historik. Na druhou stranu dokázal i díky tomu napsat čtivou publikaci, která čtenáře nezačne nudit a neutopí ho v záplavě podružných faktů a statistických údajů. A na rozdíl od historika si publicista může dovolit svou knihu zakončit apelem na českého čtenáře, vyzývajícím v zájmu politické kultury celé střední Evropy k solidaritě se slovenskými demokraty a k zamyšlení nad otázkou, jak můžeme být Slovákům užiteční. Škoda jen, že i na tomto místě v epilogu se autor uchýlil ke vzletným slovům, ale na konkrétní způsob, jak být solidární a užitečný, bude čtenář muset přijít sám.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Práh, Praha, 2022, 272 s.

Zařazení článku:

historie

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Martin Liška,

Jak ukázaly aktuální výsledky voleb na Slovensku, měl autor knihy se svou prognózou pravděpodobného Ficova vítězství pravdu.

Michal Kovář,

S dovolením to tedy rozvedu. Chucpe je to v tom, že se veřejně znevažuje výpověď dívky, jež je v dané kauze v postavení z více hledisek nerovnocenném. Je myslím v takovém případě i irelevantní, že byla známá jako osoba uměřená a velmi nadaná studentka v kurzech historicko-srovnávací jazykovědy a její zájem v kontextu tohoto politica (historicko-srovnávací lingvistika je v posledních dvou staletích v Uhrách věcí politickou po výtce) ji velmi pravděpodobně vylučuje z okruhu maďarských, obecně "skytsko-hunsko-sumerských" hysterických národovců.
K oněm dvěma rozporům: a. napadá mě mnoho technických příčin i lidských důvodů, proč nebyl telefonát na výpisu; b. představuji si, jak píšu "Maďari za Dunaj" na tělo zmítající se osoby, a v představě vidím, že se mi povedla jen ióta namísto "j" (ona námitka je vskutku směšná).

Martin Liška,

Nejsem si jistý, zda první věcí reagujete na recenzi či na knihu samotnou, proto s dovolením tuto věc vynechám. Co se týče "chucpe typu "neměla se vyzývavě oblékat" či "bůhví, jak to s tou válkou na Ukrajině ve skutečnosti je"", tak bych jen podotkl, že nakolik si vzpomínám, objevily se ve výpovědích Hedvigy Malinové rozpory minimálně v tom, že nejprve tvrdila, že maďarsky mluvila do mobilního telefonu, ovšem šetřením u mobilního operátora bylo ověřeno, že žádný hovor v době, kdy byla podle svých slovech napadena, nevedla. Útočníci jí také měli oblečení počmárat nápisem "Maďari za Dunai", proč by ovšem rodilý Slovák psal slovo Dunaj s "i" na konci, to také vyšetřování nezjistilo. Pro někoho možná chucpe, pro někoho přinejmenším námět k zamyšlení.

Michal Kovář,

Reaguji na dvě věci. První je kritika Orbánovy "okaté podpory" zahraniční maďarské menšiny. Orbán samozřejmě využívá již existující konfliktnosti, nicméně samotná podpora je vítaná - zjevně kvůli malé míře podpory ze strany domovského státu - i mezi Orbánovými odpůrci. Spektakulárnost sice u Orbána souvisí s rozšiřování elektorátu (zahraniční maďarská menšina má nyní omezené volební právo do maďarského parlamentu), ale sama o sobě nemusí být na škodu: srov. např. Sorosovu "okatou" podporu romských studentů.
Důležitější je ovšem druhý bod, zpochybnění výpovědi Hedvigy Malinové, jež považuji za chucpe typu "neměla se vyzývavě oblékat" či "bůhví, jak to s tou válkou na Ukrajině ve skutečnosti je".

Milan,

Československo byl projekt, který vznikl za Velké války, někteří historici meziválečné období označují jako příměří. Přes všechnu možnou snahu, mám na mysli spojenecké smlouvy, nebylo dáno tento projekt Mnichovskou dohodou udrzet. Po válce nebylo obnoveno Československo ve stejné rozloze, přišla ztráta Podkarpatska Rusi. Na vojně jedenRusin dekoval svým dedum, že se oddělila jejich vesnice od SSSR, jinak by šel na tři roky na vojnu, nyní je vše úplně jiné.Muj otec na PR sloužil jako financ, když musel u volnit místo legionarum. Slovensko je samostatný stat nostalgie přešla a divím se, že p. Kosatik má potrebu komentovat vnitřní záležitostí Slovenska, to nikam nevede. My máme své problémy a oni také. To, že má Slovensko stokilometrovou hranici s Ukrajinou, kde Rusko vede specialni válečnou operaci je realita. I pro ČR je to složitá zahraničně politická a vojenská situace. Je vždy zhoršující situaci, když je vláda v krizi, jak to vidíme na Slovensku. Vitezstvi generála Pavla je skutecnost, rychlá osobní gratulace prezidentsky Slovenska Caputove byla překvapující ale jak ji vysvětlit? Musíme si počkat na další, co přinese r. 2023.