Prostředí vylíčené lépe než zločin a pátrání
Harper, Jane: Přeživší

Prostředí vylíčené lépe než zločin a pátrání

Jane Harperová opět napsala příběh o návratu do rodného města, který je poznamenán zločinem současným i minulým. A opět staví především na atmosféře místa, kde se zná každý s každým, ale s mezilidskou důvěrou je to (dost možná právě proto) horší.

Mladík Kieran s manželkou Miou a malou dcerkou Audrey přijíždějí na návštěvu k rodičům do rodného tasmánského městečka Evelyn Bay. Zrovna pomalu končí léto a místní se chystají na novou turistickou sezónu – ve zdejší oblasti to znamená především potápět se k vraku lodi, jejíž osud připomíná skulptura, která dala knize jméno. Brzy se ovšem ukáže, že „přeživší“ nejsou pouze historickou poznámkou pod čarou, ale stavem mysli doslova všech v městečku. Ještě jako mladík byl totiž Kieran ústřední postavou tragédie, při níž se utopili dva lidé (a jedním z nich byl jeho starší bratr Finn). Následně se ztratila dospívající dívka a nyní, po letech, se na pláži, poznamenané tragédií, najde další mrtvá žena…

Jane Harperová si udělala jméno thrillerem Sucho, jenž se v roce 2020 dočkal i velmi slušné filmové adaptace s Erikem Banou. Už v tomto románovém debutu ukázala, v čem je její největší síla – tedy nikoliv v komplexní detektivní zápletce a nápaditém vyšetřování, ale v sugestivním líčení krásné, ale drsné australské krajiny, která formuje i deformuje všechny, kdo v ní dobrovolně i nedobrovolně pobývají. V Suchu to bylo malé městečko na vrcholu období sucha, které jen čeká na metaforickou i reálnou jiskru. Následující volné pokračování se jmenovalo Síla přírody, bylo zasazené do odlehlého přírodního parku a pracovalo se stejnými, až mystickými motivy jako slavný Piknik na Hanging Rock, známý především filmovou verzí v režii Petera Weira. Ve třetím románu nazvaném Ztracený v pustině se pak autorka zaměřila na strohou rodinnou ságu o majitelích pozemků, jejichž rozloha je pro Evropany takřka nepředstavitelná a na nichž má každá chyba a podcenění zásob nebo bezpečnosti fatální důsledky.

Přeživší se neodehrávají v podobně nehostinném prostředí. Vlastně se na první pohled zdá, že tentokrát je ospalé přímořské městečko vlastně přátelské. Jenže zdání klame. Krásné pláže sousedí se systémem jeskyň, které sice lákají mládež k romantickým dostaveníčkům, ale během přílivu nebo častých bouří se mohou proměnit ve smrtící past. A všichni místní to mají doslova vepsané v DNA, onen respekt k živlu, který jim přináší potěchu i obživu, ale kdykoliv se je může zároveň pokusit připravit o život.

V takových chvílích vystupuje do popředí soudržnost komunity – v tom je Harperová tradičně přesvědčivá. Její postavy mají totiž silně vyvinutý smysl pro sounáležitost, a právě proto má na ně zločin tak silný dopad v rolích jak pozůstalých, tak především podezřelých. To bylo prokletí nejen Aarona Falka, který vystupoval v autorčiných prvních dvou románech (a završením jeho volné trilogie má být román Vyhnanci, který by měl česky vyjít ještě letos před létem), ale i Kierana. Ten navíc není trénovaný vyšetřovatel, a tak nemá moc nástrojů, jak se proti podezřením a obviněním bránit. Zvlášť když tuší, že vinu za bratrovu smrt mu kladou i rodiče – minimálně matka, protože u otce pomalu podléhajícího stařecké demenci těžko říct. I vyšetřování aktuální vraždy může většinu času pouze sledovat zpovzdálí a spíše než případné stopy se snaží opět napojit na křehké pojivo vztahů, které kdysi tvořilo celý jeho svět. 

Což se naštěstí až podezřele často prolíná s probíhajícím vyšetřováním. Proč se Trisch Birchová, jejíž mladší dcera před lety zmizela za stejné bouře, která způsobila smrt Finna, toulá po pláži a hází do moře batoh za batohem? Proč je místní policista Renn nervózní a snad i provinilý? Ale stejně důležitá je i otázka, jak zvládá Kieranova matka otcův stav? Nebo jak se vypořádat s tím, že nejlepší přítel navždy ustrnul v Evelyn Bay?

Ještě víc než v předchozích románech Jane Harperové – s čestnou výjimkou Sucha – tedy platí, že detektivní linka je svého druhu zástěrkou pro to, co autorku skutečně zajímá. Konkrétně prostí lidé, kteří by chtěli žít své životy pokud možno nerušeně a bez vzruchů, ale musejí se vypořádat s následky naprostého porušení přirozeného řádu věcí. Nejsou to určitě geniální detektivové, ale mají společnou schopnost empatie, často posílenou vlastní vinou za cosi spáchaného v minulosti. 

Možná i proto neslaví české překlady jejích knih takový úspěch jako třeba texty jejího skotského kolegy Petera Maye. I ony často stojí a padají se sugestivně vylíčeným prostředím, ale pořád je v nich dominantní detektivní linka a atrakce, se kterými naopak Harperová šetří. V Přeživších dokonce ještě více než kdy jindy. Protože jakkoliv se těch čtyři sta stran čte lehce, není nakonec nijak těžké odhalit, že celé to vyprávění by se dalo vměstnat do trochu delší povídky. 

Čím víc jsme však ochotni spolu s autorkou sledovat její postavy a nerozporovat mystickou vznešenost přírody, tím víc náš požitek z četby stoupá. Pokud naopak tyto věci neoceníme, nabízejí její knihy spíše průměrný zážitek – a i mezi nimi pak Přeživší patří spíše k těm slabším.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Alžběta Kalinová, Host, Brno 2023, 410 s.

Zařazení článku:

krimi

Jazyk:

Hodnocení knihy:

50%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse