Dvoudílný román Raymonda E. Feista (nar. 1945) s názvem Mág (1982) patřil během první velké vlny zájmu o žánr fantasy k oblíbeným dílům a dodnes je považován v podstatě za jeho klasiku. Sice vychází z tradičního schématu o prostém mladíkovi, který v sobě objeví mimořádné schopnosti a na konci zachrání svět před zlem, nicméně jej rozvíjí na svou dobu relativně inovativním způsobem. Úspěch Mága podnítil autora k psaní dalších příběhů z fiktivního světa Midkemie, který vytvořil původně pro deskovou hru. Od té doby v rychlém sledu publikoval téměř třicet knih, jež se v Midkemii odehrávají – v různých obdobích a s různými hrdiny. A zatímco první romány z této série si získaly mnoho věrných fanoušků, s přibývajícím počtem titulů se celkové nadšení pomalu vytrácelo.

Možná i proto se v roce 2018 autor (v již poměrně pokročilém věku) rozhodl vytvořit svět zcela nový v trilogii souborně nazvané Sága ohňotvůrců. Tento svět se jmenuje Garn, skládá se ze dvou kontinentů a velkého shluku ostrovů v oceánu a na začátku knihy jej tvoří pět království. To však platí jen chvíli, neboť Feist čtenáře okamžitě vtáhne do končící bitvy, v níž vojska království Sandura a jeho spojenců napadla (a v podstatě vyhladila) sousední prosperující království Ithrace, přičemž vyvraždila také celou tamní královskou rodinu. Až na nemluvně, které zachrání služka. Nemluvně se ocitne v rukou svědomí zpytujícího barona, jenž byl dříve spojencem ithrackého krále, ale z pragmatických důvodů se nakonec přidal na vítěznou stranu. Baron dítě odešle na vzdálený ostrov Coaltachín, kde se o kluka mají postarat vůdci tamní komunity špionů a nájemných vrahů.

Opět tu tedy máme zmíněné schéma o mladíkovi, v němž dříme mocný původ (a k tomu možná i nějaká ta magie). Tento koncept není bůhvíjak originální, ale mezi současnou produkcí fantasy, kde už autoři zpochybnili, převrátili a zironizovali snad všechna dosavadní klišé tohoto žánru, je to svým způsobem osvěžující – jako trochu útěšný návrat do časů, kdy měla fantasy blíž k pohádce než k hororu. Navíc je to skvěle vyprávěné; Feist neztratil nic ze své schopnosti upoutat čtenáře, a to ani v pasážích, kde se nic podstatného nebo napínavého neděje.

Autor střídavě sleduje tvrdý coaltachínský výcvik hlavního hrdiny, šestnáctiletého královského potomka Hatua, a postupný vzestup jen o něco málo staršího kováře Declana, který složí mistrovskou zkoušku výrobou unikátního meče a pak si založí vlastní kovárnu. Oba žijí na úplně jiném konci světadílu, oba mají jiné zájmy a poslání, ale od začátku je jasné, že jejich osudy se potkají. Dojde k tomu nicméně až na konci knihy a za méně dramatických okolností, než by asi čtenář čekal.

Knize by popravdě slušelo více dramatických pasáží. Feist sice nabídne několik bitek, útěků a pronásledování, nicméně se jedná jen o drobné peripetie v jinak dosti poklidném životě obou hrdinů. Další válka je sice na spadnutí, o Hatua se zajímají různé skupiny, u nichž netušíme, jaké s ním mají záměry (nejčastěji jej samozřejmě chtějí zabít), a oba hrdinové prožívají zatím spíše cudná milostná vzplanutí. U obou se občas, většinou nečekaně – a aniž by to hrdinové vědomě ovládali – objeví nějaké mimořádné vlastnosti, které budou nepochybně rozvinuty v dalších dílech série. Zde vše dopadá tak, že hrdinové vyváznou bez škrábnutí a jejich vývoj je jen velmi pozvolný. Schází tu výraznější konflikt a také nějaký pořádný protivník. Je možné, že jím bude dobyvačný vládce Sandury, ale ten se objeví jen v úvodní bitvě a dál v knize se vyskytuje jen jako jakási velmi vzdálená a nezřetelná hrozba. Jinak jsou zde přítomni agresivní žoldáci nebo krvelačné podmořské čarodějnice, ale jejich role je vždy jen epizodní.

Král popela je nepochybně čtivá, zručně napsaná, dobře promyšlená kniha s postavami, které čtenáře rychle zaujmou, byť nejsou zrovna těmi nejoriginálnějšími. Její jediný problém spočívá v tom, že stále jde jen o expozici (doufejme!) rozsáhlejšího a dramatičtějšího příběhu, který se rozvine v dalších svazcích. A na téměř pěti stech stranách je to expozice opravdu dlouhá.