„Díky usilovnému okrádání mrtvých na pláni před Walvernským hradem jsme měli slušné zásoby halaparten a nejrůznějších sečných zbraní.“ Tak glosuje část příprav svých mužů (a žen) na obranu polorozpadlé pevnosti Alwyn Písař, hlavní hrdina trilogie Úmluva oceli. V knize Vyvrhel jsme sledovali jeho osudy coby člena kruté zbojnické tlupy, který se po jejím krvavém rozprášení upne na pomstu na domnělých zrádcích. Nejprve se ale dostal do vězení, z něhož údajně nikdo nikdy neunikl, kde se naučil psát a vytříbil si nejen svůj talent pro přežití, ale i vrozený cynismus. Což se mu hodilo později, když vstoupil do služeb Evadien Courlainové, urozené dámy, která pod vlivem náboženských vidin vyrazila do nekompromisního boje s kacířstvím ve všech jeho podobách. Což z ní samozřejmě učinilo úhlavního nepřítele nejen protivníků na bitevním poli, ale i v rámci církve, která by ji měla teoreticky chránit…

Alwyn na bojové strategie i komplikovanou politiku království Albermaine aplikoval svůj pohled člověka, který se snaží za každou cenu přežít a nevěří nikomu, kdo se ohání čestnými úmysly a morálkou. Přesto se pod vlivem událostí i v něm formuje cosi jako morálka; či spíš osobní oddanost Evadine. Každopádně podle různých, autorem troušených náznaků – celá trilogie je koncipována jako Alwynovy vzpomínky –, je jasné, že právě jeho snaha zachovat se správně povede k jakémusi zatím blíže neurčenému krveprolití, jemuž není v dějinách království rovno. Drobnou ochutnávku ale přináší už druhý díl, Mučedník. Byť to tak ze začátku nevypadá.

Alwyn je nyní klíčovým spojencem Evadine a zblízka sleduje intriky, které ji mají zdiskreditovat, případně alespoň vmanévrovat do pozice, kdy by ona i její následovníci padli v boji. Ostatně právě proto dostala za úkol odebrat se do vévodství známého svými kacířskými názory a držet tam pevnost, jejíž obrana byla během minulých staletí k smíchu každému, kdo si ji usmyslil dobýt. Ryan tak na začátku knihy mírně zpomaluje a místo dějových zvratů sledujeme spíše variaci na klasické téma přípravy obrany před silnějším nepřítelem. Alwyn musí zjistit, kdo z jeho lidí má v torně příslovečnou maršálskou hůl, a odhadnout, zda má Evadine geniální plán a skutečně vidí úlomky budoucnosti, nebo je prostě jen šílená fanatička, která je všechny vede na smrt. Vtip je samozřejmě v tom, jak Alwyn zjišťuje, že je Evadine dost možná obojí…

I když se toho tedy děje méně než ke konci Vyvrhele, jedná se o události a zvraty zajímavé. A pobaví cynismem, s nímž Alwyn nahlíží na střet čím dál rigorózněji uvažující Evadine s protivníky, kteří si s ní nijak nezadají ve fanatickém přesvědčení o tom, že jsou v právu jak z hlediska náboženství, tak svého urozeného původu. Ve správnou chvíli však Ryan naservíruje i velkolepé bitevní scény, jež jsou správně brutální a špinavé, aby bylo jasné, že je jejich autor nejen výborným vypravěčem, ale i studovaným historikem.

A po zhruba třetině knihy přichází zvrat, v jehož rámci je Alwyn od Evadine oddělen a dostane se za hranice království, kde postupně odhaluje víc o magii, s níž se už několikrát setkal, a historických událostech, na jejichž základě se zformovala víra, dominující Albermaine. Po svém návratu tak sice opět stane po Evadině boku, ale získaný odstup a vědomosti mu umožňují všímat si toho, jak se jeho milovaná velitelka vydává cestou čím dál větších krutostí – a je jen otázkou, zda záměrně, nebo nuceně pod vlivem vnějších okolností.

Mučedník tak na jedné straně pomalu zrychluje v servírování akčnějších pasáží, ale především pokračuje v tom, co dělalo výjimečnou knihu (v rámci subžánru) už z Vyvrhele – v rozvíjení fascinujícího charakteru Alwyna Písaře a v dynamice jeho cynismu a čím dál větší oddanosti Evadine. Znovu se ukazuje, že Ryan se nesnaží budovat komplexní fantasy světy, které žánru dominovaly od osmdesátých let minulého století v podobě sérií, jako bylo Kolo času Roberta Jordana, Malazská kniha padlých Stevena Eriksona nebo po přelomu tisíciletí knihy Brandona Sandersona. Opakovaně ukázal, že se spokojí se stroze načrtnutými obrysy kvazistředověkých království se zdánlivě jednoduchým konceptem náboženské víry. Do těchto kulis pak vsazuje postavy, které čerpají z archetypů žánru a procházejí tradičními zápletkami, ale zároveň jsou v určitém slova smyslu nedůvěryhodné, vždy něco skrývají a součástí čtenářského potěšení jsou právě úvahy o tom, v čem lžou a jaké to bude mít důsledky pro ně i jejich okolí.

Nejde přitom ani tak o okatý výsměch morálce – i přes jejich cynismus jsou Ryanovy postavy často silně romanticky založené a my jako čtenáři chceme, aby si toto své nastavení uchovaly. Zajímá nás nejen to, zda přežijí, ale hlavně do jaké míry je osud pošpiní. V případě Alwyna je to o to zábavnější, že ho poprvé potkáváme jako opravdu bezskrupulózního vražedného zmetka, takže nás naopak fascinuje paradox, že čím odpornějšími a krvavějšími boji i intrikami projde, tím víc se v něm probouzí něco kladného. A vzhledem ke zvratu, který si autor přichystal na konec Mučedníka, je už teď jasné, že Alwyn toho zažije ještě hodně. Pokud si tedy Anthony Ryan nevybere v závěru své trilogie slabší chvilku, je jasné, že máme co do činění s jeho zatím nejlepší sérií.