Ivan Wernisch (nar. 1942) patří spolu s Josefem Hanzlíkem, Petrem Kabešem, Pavlem Šrutem či Antonínem Brouskem a dalšími do generace básníků narozených těsně před válkou nebo v jejím průběhu, která knižně debutovala v 60. letech. Básně a drobné prózy však Wernisch uveřejňoval časopisecky již od roku 1958 v literárních periodikách Kultura, Tvorba, Literární noviny, Plamen nebo Tvář.

Knižním debutem se stala wolkerovsky a ortenovsky laděná sbírka Kam letí nebe(1961), načež se jeho poezie intimní a naivizující proměňuje, a to již ve druhé sbírce Těšení (1963). Následují sbírky Zimohrádek (1965), Dutý břeh (1967) a Loutky (1970).

V době normalizace Wernisch publikuje básně výhradně samizdatově – Král neviňátek(1972), Blbecká poezie (1981), Pojízdný hřbitov (1984). Kromě toho se od 70. let věnuje také překladům, nebo též „překradům“, v nichž mísí skutečné překlady světových básníků s parafrázemi a napodobeninami. Z novějších knih lze uvést kupříkladu Almaru (2021), Don Čičo má v klopě orchidej (2020) nebo Domeček pro panenky (2023). Je zřejmé, že invenčnost a hravá imaginace je pro Wernische zásadní.

„To byly časy! Ale když se dívám na recenzi Karla Miloty z roku 1967, uvědomuju si, na jak vysoké úrovni bývalo kritické myšlení, a jaká bída je to dnes,“ (s. 74) zaznívá v rozhovoru Ó nešťastný pupkozřec! tvořícím závěrečnou část sbírky Ivana Wernische Půjčovna dřevěných dortů vydanou roku 2024. V uvedené citaci je myšlena Milotova recenze Krajina řeči z říjnového čísla časopisu Plamen, věnovaná Wernischově sbírce Dutý břeh, kterou recenzent hodnotí na pozadí dobové poezie mladých autorů. Východiska Milotovy intepretace lze uplatnit i na Wernischovu současnou tvorbu, přestože se od prvních sbírek v mnohém liší.

Když přišel mistr truhlář

Zmíněný rozhovor s Wandou Heinrichovou byl původně uveřejněn v revui Souvislosti. Pro zbylé části knihy se stala základem sbírka Dřevěný dort (2022). Odtud nejspíš pochází název – básně jsou jednoduše půjčené. V nejnovější Wernischově sbírce jsou básně z velké části nově uspořádány, jiné naopak přibyly. Změna kompozice i uvedený rozhovor, jenž má vlastně úlohu doslovu, do jisté míry proměňují vyznění básní i jejich zpětnou interpretaci. Kupříkladu jeden z nejzdařilejších textů – báseň v próze Když přišel mistr truhlář – se z poloviny knihy přesunula téměř na začátek, aby byl ještě umocněn vstupní motiv smrti, silně přítomný v básních následujících, neboť mistr truhlář nemohl vzít míru na nic jiného, než na rakev… Na první pohled se tedy zdá, že je možné pojednat o mnohém: tematice, motivech, užitých formách a výrazových prostředcích, avšak jak to provést alespoň trochu adekvátním způsobem, zůstává otázkou. „Už mám všech kritiků a recenzentů tak akorát po krk. Mlátil bych je hlava nehlava. ‚Pohaněls mne, tak tumáš! A tady máš další za to, jak jsi mě chválil, mizero!‘ – Jo, kde jsou ty časy, kdy recenzenti hleděli do knih skrze rozbité cvikry a básníci chodili ozbrojeni holí!“ (s. 72). A pak o tom něco pište!

Sbírka je členěna do šesti oddílů: V studeném stínu, Minula noc, mine sen, Poštovský dvůr, Papírek na niti, Dřevěný dort a již zmíněný rozhovor Ó nešťastný pupkozřec! Formálně jde o velice pestrou směs krátkých básní střídajících se s básněmi v próze, doplněnou příležitostnými dedikacemi i citacemi. Citace pocházejí buď z autorových dřívějších knih – tak je tomu třeba v případě několikrát zmíněné knihy Ztroskotanec na břehu atlantském (2021) –, anebo od autorů jiných. Zde se jako vždy nabízí otázka, je-li možné autentičnosti věřit, a zároveň je-li to vůbec třeba.

Ivan Wernisch čtenáře neustále uchvacuje umem používat nejrůznější jazykové vrstvy a napodobovat velmi odlišné literární žánry a styly. Základem všech textů (jejich styčným bodem) je hravost a lehkost, s níž jeho skoropříběhy plynou. Téměř se vnucuje mluvit o zamlžených obrazech, načrtnutých a cíleně nedokončených, jejichž větší a podstatnější část se skrývá až za rámem: „Kolem nás pádili pěšci, cyklisté, drožky / a automobily / vše jedním směrem / I my bychom málem nechali se strhnout, / leč vzpamatovali jsme se včas / a vrátivši se na staré místo / dobře jsme učinili. / Setmělo se / a na dvě či tři vteřiny asi / uviděl jsem záď obrovského tělesa plujícího / vzduchem“ (s. 31). To, co je přímo řečeno, není nikdy hlavním tématem básně.

Wernisch se ani v této sbírce neukazuje jako básník velkých gest a vyexponovaných výrazů, ale jako zručný štukatér vytvářející vlnité linie reliéfu, umělec hravé jemnosti, zamlženosti a cílené nedořečenosti, která básním dodává zneklidňující, tajemné pozadí a generuje tak mnohem větší významový potenciál, než by bylo možné dosáhnout pomocí slov. I dnes, v době všeobecné inflace psaného i mluveného slova, se neustále vrací k problému reprezentace a tematizaci mlčení. Reprezentace se zdá být hlavním tématem sbírky. Jak lze vlastně něco vyjádřit? Jak lze vyjádřit to, co převyšuje normální lidskou zkušenost? V tom se zračí hlavní posun ve Wernischově tvorbě od Milotou posuzované sbírky. Posun od poezie parole, která staví na konkrétním užití řeči, nepatřičných výrazech a neologismech, jichž sbírka Půjčovna dřevěných dortů mnoho neobsahuje, k poezii zkoumající možnosti vyjádření něčeho, co se nachází za horizontem poznání. Jak nechat pomocí znaků vyvstat nehmotné, „temné významy“ (s. 74).

Idyla s trhlinou

K onomu přerodu, naprostému zvratu z klidné, většinou idylické krajiny (ač básník nejde pro expresivum daleko), již evokují nápodoby stylu starší literatury, románů pro ženy nebo lidových písní a říkadel, v nečekanou a velice znepokojivou pointu dochází v samém závěru básní-obrazů, někdy v posledním verši: „V hostinském pokoji bzučí vosy, / vzdouvá se záclona, voní hnůj, / přezrálé hrušky, posečená tráva / Zdá se, že zloděj uprchl oknem“ (s. 27). Poslední strofy a verše gradují do zastřena. Jednoduchá, krátká slova běžné komunikace a subtilní promluvy zvýrazňují sémantickou plnost: „Pobočník strčil do podřimujícího veličenstva / loktem / a podal mu dalekohled: / Výsosti, pohlédněte tam do těch kvetoucích luk / Tam? / zeptal se arcivévoda / Tam, / řekl pobočník / A jeje! / vykřikl arcivévoda“ (s. 32).

Tematizovaná je v mnohých básních smrt, očekávání smrti: „Vzbudil se starý muž / pomalu stmívalo se, / život byl u konce“ (s. 55), nebo zneklidňující tušení nějaké velice temné události: „Kde je Karlíček? Ptala se matka, když nastal čas / večeře. / Šel do zahrady bubnovat. / Šel do zahrady bubnovat. Tak odpovídali bratři / pokaždé, když se matka otázala, kde je Karlíček“ (s. 38).

Wernischova poezie přímo kypí smyslem pro humor a ironii. Často je spojený s tělesností a metaforou pohlavního styku: „Natřásá, natřásá polštáře, / potí se jí zrudlé hrdlo, / bílé břicho se jí vzdouvá, / natřásá, natřásá polštáře“ (s. 48), „Z domova psali, že celé dny prší / Koza se prská / Pepa chodí s Alenou / Mařka chodí s ostudou“ (s. 41). To vše je rozehráno, aby opět mohla přijít temná, děsivá pointa všudypřítomné smrti: „A k tomu Lojzík připsal: / Můžu si nechat tvůj zavírací nůž? / Nebyl jsem z toho moudrej / Z nebe padali horští myslivci / Měl jsem čepici s ušima / Na čele křížek / Na zádech tele / Břízu na rameni“ (s. 41). A více nic, jen ticho.

Co na závěr? Pohanět? Pochválit? Chránit si hlavu a rozbité okuláry? Kniha sama, lépe než jakékoliv dobrozdání, zve své čtenáře: „Nuže račte, mistře truhláři, vezměte míru také sobě, poslužte si a užijte si něco z radostí zdravého venkovského života předhrobního“ (s. 12).