IFSS Mythos, nejmodernější plavidlo sloužící armádě Interstelární federace, vyráží na další rutinní plavbu. Navzdory náborovým plakátům nejde o nic vzrušujícího, pouze přepravu vězňů (byť se zrovna mezi nimi šíří některé teoreticky velmi zajímavé a prakticky silně smrtelné choroby, což jsou ovšem informace, jimiž by se neměl řadový personál pokud možno zatěžovat). Jenže pak přijde nouzový signál z pusté planety. Pusté až na utajenou výzkumnou stanici. Ideální místo, kde můžete provádět pro lidstvo teoreticky zásadní, prakticky však zvrhlé experimenty, což jsou ovšem informace, jimiž by neměl disponovat nikdo bez náležité prověrky, případně pak nikdo, kdo není postradatelný. Bohužel, posádka a především výsadkový tým Mythosu náležitou prověrkou nedisponuje a jejich postradatelnost je značná…

Michaela Merglová a Martin Paytok ve svém prvním společném románu – k němuž mají naplánováno hned několik pokračování – vyráží na pole parodické military science fiction. Klasická, tedy vážná podoba tohoto subžánru má v naší fantastice poměrně slušnou tradici. U jejího zrodu stojí Robert Fabian se svými Mariňáky, na které později navázal především románem Carpe Diem. K příběhům více či méně elitních vojenských jednotek či vesmírných lodí vystavených zdánlivě nepřekonatelné výzvě posléze po svém přispěla celá řada dalších autorů a autorek. Tomáš Bartoň, Jan Kotouč, Marie Domská, Jakub Hoza… a v neposlední řadě i František Kotleta s Kristýnou Sněgoňovou v sérii Legie. Minimálně u posledně jmenovaných je samozřejmostí i větší dávka humoru. Ten je však pořád ještě ukotvený v tradici siláckých hlášek ve stylu Cameronových Vetřelců.

Merglová s Paytokem jdou ovšem dál. K inspiračním zdrojům přidávají kultovního Galaktického hrdinu Billa od Harryho Harrisona (který původní skvělý nápad bohužel rozmělnil v řadě nepříliš povedených pokračování, na nichž spolupracoval s více či méně známými spoluautory) a sérii Phulova rota od Roberta Asprina (v českém překladu vyšly pouze dva díly, a pro zajímavost – i zde autor v pozdějších dílech sáhl ke spoluautorství). Oba přitom mají s humorem bohaté zkušenosti. Merglová sice prorazila hrdinskou fantasy Píseň oceli a zaujala až existenciálně laděným sci-fi románem Prázdnota, ale i ty obsahovaly řadu odlehčenějších momentů. Navíc je autorka velkou fanynkou Terryho Pratchetta a vtip dokáže prodat nejen v nejrůznějších živých (i hudebních) vystoupeních, ale i jako editorka (viz třeba skvělá, s Petrem Brožovským sestavená antologie Krev, monstra a cukroví). Paytok pak s oblibou kombinuje horor s černým humorem a co nejbizarnějšími situacemi. Oba přístupy k příběhu, jenž otevřeně odkazuje na již několikrát zmíněné Vetřelce (kteří jsou obecně už řadu let pro českou military sci-fi klíčovým inspiračním dílem), perfektně sedí.

Především první polovina románu je proto skvělou přehlídkou bizarních postaviček a jejich živoření na palubě Mythosu. Od arogantního lodního lékaře přes vyhořelého a zapšklého kapitána a řadu špičkujících se vojáků po velmi zajímavé duo vězňů Jocelyn Lancaumeová – Jerzy Satanski (bývalí vojáci, kteří se přichomýtli k černým operacím tajných služeb) a cynické údržbáře připomínající kultovní mentálně zaostalé strážce vězňů z filmu Život Briana – všichni mají chvíli, kdy zazáří, pronesou nějakou skvělou repliku nebo prokážou, že s velkou mocí rozhodně nepřichází velká zodpovědnost. V rozjezdu knihy navíc autorské duo skvěle dohrává jednotlivé scény.

Naivní nováček vojín Patrik Pleva je například zkušenými „vesmírnými borci“, kterým vypadl jeden člen party, nucen ke hře ve virtuálním prostoru. Vzhledem k pověsti jednotky a propagandě očekává brutální střílečku, ale ocitne se v simulované realitě malého rybníčku v roli žabáčka, který má přeskákat přes kameny na druhý břeh. Nádherně absurdní kontrast drsných vojáků a dětinské hry je pak nadále rozvíjen, protože v důsledku poplachu se Pleva řádně neodpojí, a i během akce mu tak do jednoho oka proudí vjemy ze hry v podobě vážek a jiného hmyzu…

Bohužel, ve chvíli, kdy dojde na samotnou „vetřelcovskou“ akci, ztrácí kniha trochu dech. Stále nabízí výborné okamžiky, ty ovšem nejsou založené na akci, ale na interakci přeživších ve chvílích oddechu. Ovšem i ve chvíli, kdy klesne napětí, si kniha udržuje vysoký stupeň zábavnosti. A to nejen díky výše uvedeným, více či méně psychopatickým postavám, ale i díky svému provedení, kdy jsou v překvapivě řešené obálce (ta využívá chlopně k efektu jakési krabičky) i na stránkách knihy rozesety drobné vizuální vtípky případně ironické reklamní či propagandistické metatexty.

Ve výsledku se tedy jedná o velmi povedený start potenciálně dlouhé série (druhý díl Samovarná brigáda by měl vyjít na jaře 2026), u které je ovšem třeba mít na paměti, že hravost a vtip zatím vysoce převyšují napínavost.