„Volga, Volga, širá řeka, rovný kraj,“ praví Jára Cimrman. Daleký a divoký, dodal by možná Ahmad Ibn Fadlán, vzdělaný úředník a teolog ve službách abbásovského chalífátu, který se roku 921 zúčastnil oficiální diplomatické mise z Bagdádu k volžským Bulharům. Jeho úkolem bylo předat dary od chalífy, dohlédnout na náboženskou výuku nově islamizovaného vládce a zaznamenat průběh cesty. Výsledkem je tzv. Risála – zpráva, která zachycuje nejen politické okolnosti mise a nově nabyté geografické poznatky, ale především každodenní život obyvatel této odlehlé části světa. Díky překladatelskému a editorskému úsilí arabisty Ondřeje Beránka je nyní dostupná i českému čtenáři v publikaci Cesta z Baghdádu k volžským Bulharům: 921–922.

Kulturní a teplotní šok v jednom

Cestovatelův kulturní šok musel být přinejmenším tak velký jako teplotní rozdíl. „Byl jsem přikryt šaty a kožešinami, a přesto moje tvář někdy přimrzala k polštáři.“ (s. 120) píše muslimský úředník zvyklý na sluncem vyhřátý Bagdád, když zažíval mráz tak silný, že dokázal roztrhnout stromy vedví. Kam se ale hrabe chlad na to, co tento vysoce kultivovaný člověk zakusil v zemi barbarů, kde se nedodržovaly základní hygienické návyky a pravidla slušného chování: „Mužova žena seděla s námi. Během rozhovoru si najednou odkryla své ohanbí a podrbala se na něm, přímo před našimi zraky. Zakryli jsme si rukama tváře a zvolali jsme: ‚Bože, odpusť nám!‘“ (s. 124–125). Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Slavný pohřební rituál

Ahmad Ibn Fadlán se díky své cestě stal kronikářem národů, které po sobě žádné písemné zmínky nezanechaly. Oghuzové, Pečeněhové a Baškirové českému čtenáři nejspíše mnoho neřeknou, zato pozor, když dojde na tzv. Rusy. Nenechme se mýlit, tímto označením měl cestopisec na mysli severské obchodníky, kteří do Povolží pronikali. Ano, pravé nefalšované Vikingy! Každý, kdo by se chtěl v Ibn Fadlánových zápiscích dobře vyznat a správně si vychutnat ono slavné setkání, které se objevilo v hollywoodském trháku konce devadesátých let s charismatickým Antoniem Banderasem v hlavní roli, by si měl přečíst Beránkův skvělý úvod. Odbornou veřejnost potěší erudovanost a precizní přepisy z arabštiny, běžný smrtelník se dozví nepřeberné množství informací o oblastech, která nám učitelé dějepisu ve škole zatajili. A nechybí ani obrázky.

Ibn Fadlánovo líčení pohřbu severského náčelníka, při němž je brutálně obětována mladá dívka, představuje fascinující etnografický materiál. Čtenáře ze způsobu, jakým je událost podána, jen mrazí – věcně, s vědeckým odstupem, tak typickým pro arabské středověké cestopisce shlížející svrchu na barbarské zvyky jiných národů: „Tu ji stařena uchopila za hlavu, nasměrovala ji do přístřešku a vešla do něj s ní. Muži začali tlouct klacky do štítů, aby přehlušili její křik. Jinak by to mohlo [vyděsit ostatní] otrokyně, které by pak nechtěly umírat se svými pány.“ (s. 166) Scéna obětování, tak, jak ji Ibn Fadlán popsal, ožila v románu Michaela Crichtona Pojídači mrtvých i v jeho filmové adaptaci Třináctý válečník (v české distribuci pod názvem Vikingové). V realitě však není třeba umělecké licence – Ibn Fadlánův originál je tak drsný, že by obstál i bez scénáře.

Poctivý a čtenářsky přístupný překlad

Vlastně vůbec nejde o cestopis v moderním slova smyslu, spíše o terénní deník vzdělance 10. století, který se ocitl za hranicemi civilizovaného světa. Ibn Fadlán píše bez příkras, bez patosu, bez moralizování. Když se pohorší, je to stručné a výstižné. Když popisuje, je to přesné a pozorovatelsky bystré. Proto má text nadčasový charakter a svůj český překlad si opravdu zaslouží. Ondřej Beránek, který dlouhé roky vedl Orientální ústav Akademie věd a v současnosti je členem Akademické rady AVČR, se své úlohy zhostil podle očekávání – na svém kontě má již např. překlad Ibn Rušdova Rozhodného pojednání o vztahu náboženství a filosofie z roku 2012. Vyzdvihnout je potřeba poctivý překladatelský přístup vyžadující restaurování chybějících pasáží arabského rukopisu z mnoha různých zdrojů, velmi nápomocný poznámkový aparát a v neposlední řadě přístupnost jazyka, jež u překladů středověkých děl není samozřejmostí. Nezbývá než dodat, že kniha potěší nejen každého zájemce o klasické arabské písemnictví, ale všechny, kteří se nebojí setkání s „jiným“.