Zatímco někteří mu nemohou přijít na jméno s poukazem na to, že v reálném světě je hrůzy víc než dost, jiní jej milují. A vzhledem k trvalé a v posledních letech rostoucí oblibě hororu (soudě dle bobtnání příslušných regálů v knihkupectvích) se zdá, že druhá skupina přece jen převažuje. S nabídkou tedy rozhodně není problém, možná právě naopak. Nicméně pomineme-li stálice typu Stephena Kinga a hrstky dalších, velká část hororové produkce, překladové i domácí, víceméně prošumí bez většího dopadu.

Tu a tam se ale v té záplavě nějaké nové jméno přece jen uchytí. Což je i případ amerického spisovatele Philipa Fracassiho (nar. 1970), jenž se českým čtenářům poprvé představil nesnadno zařaditelnou povídkovou sbírkou Hleď, prázdnota, kterou v roce 2018 uvedlo na český trh malé nakladatelství Gnóm! Přinejmenším hororoví nadšenci knihu přijali veskrze pozitivně a začali vyhlížet další autorova díla. Na to následující, zábavnou a plíživě děsivou novelku Sacculina (opět vydal Gnóm!), si sice museli počkat čtyři roky, ale stálo to za to.

Pomíjivost a křehkost života

Poté už se čekací doba zkrátila na polovic a předloni si autorovi příznivci mohli v českém překladu vychutnat jeho román Sirotčinec v údolí (opět Gnóm!), který Fracassiho fanouškovskou základu zase o něco rozšířil. I to patrně mělo za následek, že v pořadí již čtvrtá autorova kniha, povídková sbírka Pod bledou oblohou, na pulty knihkupců doputovala v druhé půli loňského roku a tentokrát pod křídly mnohem většího nakladatele (s oblibou autora obvykle roste cena autorských práv).

Kromě obligátního úvodu, který následující stránky takřka nekriticky vychvaluje a jehož úlohou je čtenáře naladit na tu správnou vlnu, obsahuje kniha osm povídek, třebaže některé by se vzhledem k rozsahu daly označit za novely. To se týká i té první, která nese název Žně a zavede nás na jednu lehce nepříjemnou, nicméně jinak zcela fádní svatbu. Alespoň zpočátku. Během několika okamžiků se totiž chystaná veselka promění v krvavé lázně, na které nikdo z přeživších zaručeně nezapomene. Ve skutečnosti ale v příběhu nejde o stříkající krev, smrt a jiné hororové propriety. Ty jsou jen kulisami pro zamyšlení se nad vlastním životem a tím, jak s ním nakládáme.

A právě otázka pomíjivosti a křehkosti života, který může lusknutím prstu nabrat zcela jiný směr, se jako červená nit táhne celou sbírkou. Neznamená to však, že by jednotlivé povídky byly nějak podobné či zaměnitelné. Naopak. Každá z nich k tématu přistupuje jinak, nejen obsahově či zvoleným prostředím, ale i stylem, atmosférou a celkovým vyzněním.

Imaginativní popisy

Druhá próza, nazvaná Kolo, ukazuje, jak tragicky může dopadnout protnutí životů několika lidí, kteří se nikdy předtím nepotkali, a je bezpochyby nejnapínavějším příběhem z celé knihy. Ta další (Barman z mlíčňáku), jež se odehrává v letním dni na malém městě, pak sází spíše na zmiňovaný plíživý děs se špetkou lovecraftovské kosmické hrůzy: hromadění drobných náznaků, že něco není v pořádku, avšak ne tak silných, aby hlavní postava dokázala reagovat dříve, než bude pozdě. Všechno to přece musí mít nějaké logické vysvětlení. Naprosto odlišným směrem se poté vydává lehce snová, ale ve své podstatě nesmírně trýznivá Symfonie o vyrovnávání se s traumatem a toxických formách, které na sebe může vzít.

Stejně děsivým je i následující, dalo by se říct exobiologický vesmírný kousek, který nese název Ateuchus. Protagonistou je vědec, kterému se do rukou dostane objekt, jenž by mohl vést k jednomu z nejzásadnějších objevů v dějinách lidstva. I vědec je však jen člověk a touha po slávě ho dožene k několika chybným rozhodnutím, která zásadní měrou neovlivní pouze jeho život, nýbrž i život všech obyvatel naší planety.

Poté Fracassi opět udělá další obrovský úkrok stranou a povídkou Id, jež rozebírá vztah dvou lidí, kteří se potkali v „blázinci“, nás přiměje zamyslet se nad tím, co je vlastně realita a jak ji vnímáme. Autor v tomto případě navíc přistoupil k ich-formě, což je pro výsledný dojem a ilustraci tématu rozpadu reality zcela klíčové.

Svým způsobem esencí sbírky je sedmá a nejdelší próza Křehké sny, která začíná příchodem hlavního hrdiny na pracovní pohovor, záhy se však mění v klaustrofobickou výpověď o povaze vědomí, vzpomínek, života i celého světa. Třešničku na dortu představuje závěrečný bradburyovský Smrťák, který líčí jedno neobvyklé celoživotní přátelství. Čtenářům tento stručný kousek navzdory pragmatickému, nezúčastněnému tónu dost možná vžene slzy do očí a celou knihu skvěle uzavírá jako poslední dílek puzzle přidaný do obrázku.

I když čtenáře u jednotlivých povídek pravděpodobně přepadne více či méně zřetelný pocit, že někde už něco podobného četli, viděli, nebo dokonce zažili, většinou to nevadí. Fracassi zvolená témata dokáže uchopit jinak, neotřele, a doprovodit je velmi imaginativními popisy, které umožní snadné proniknutí do zdánlivě obyčejných světů. Výsledkem je čtivá a originální sbírka plná svébytných, kvalitativně vyrovnaných příběhů, které občas znechutí poněkud přehnaným důrazem na krvavé detaily, ale také znepokojí svou uvěřitelností či poukazem na vrtkavost osudu. A podnítí k zamyšlení pointou i zpravidla nejednoznačným závěrem, který nechává prostor pro interpretaci nebo alespoň naději, že to nakonec nedopadlo tak zle.