V letošním roce jako by česká nakladatelství znovuobjevila slavné autory noirového žánru z poloviny dvacátého století. Nejprve nakladatelství Slovart vydalo román Ripley pod zemí, pokračování nejslavnějšího románu Američanky Patricie Highsmithové Talentovaný pan Ripley. A nedávno se dostalo také na jeden z neznámějších psychologických thrillerů z dílny francouzské autorské dvojice Boileau – Narcejac, krátký román Ta, která nebyla.

Zkušení autoři kriminálních románů Pierre Boileau (1906–1989) a Thomas Narcejac (vl. jm. Pierre Ayraud, 1908–1998) tímto románem v roce 1952 zahájili veleúspěšnou spolupráci, jejímž výsledkem bylo 43 románů, kolem stovky povídek a 4 divadelní hry. Slávu i komerční úspěch odstartoval hned tento první román, o jehož adaptaci se údajně vážně zajímal Alfred Hitchcock, nicméně práva rychleji koupil francouzský režisér Henri-Georges Clouzot, jehož film s názvem Les Diaboliques (česky Ďábelské ženy) měl premiéru v roce 1955; a v roce 1996 se dočkal hollywoodského remaku. Hitchcockův zájem o dílo francouzské dvojice nicméně neopadl, k adaptaci si vybral jejich pozdější román D’entre les morts (1954): a v roce 1958 měl premiéru psychologický thriller Vertigo, který dodnes patří k nejslavnějším dílům světové kinematografie všech dob.

Ačkoliv čeští diváci všechny tři zmíněné filmy dobře znají a několik románů od dvojice česky vyšlo (včetně trojice románů ve slavné odeonské edici 3x), ani jeden z jejich dvou nejslavnějších noirových příběhů do češtiny dosud přeložen nebyl. Těžko říct proč: možná polistopadovým nakladatelům připadaly příliš staromódní, možná měli za to, že cinefily, kteří ze všech stran zkoumají Vertigo, by předloha už tak moc nezajímala, že intelektuálové, jimž učarovalo Vertigo (případně Les Diaboliques), by původní detektivkou opovrhli. Maličké nakladatelství Maraton, které je známé spíše náročnými překlady i prózami Magnesií Literou oceněné Aleny Machoninové, to nicméně zkusilo, možná v návaznosti na jinou noirovou klasiku, román Američanky Dorothy B. Hughesové V osamění z roku 1947, který v Maratonu vyšel předloni.

Je v každém případě skvělé, že máme v češtině k dispozici jedno ze zásadních děl noirového žánru. A po jeho přečtení musíme uznat, že román stále funguje, byť se zdá být spíše trochu natahovanou povídkou s pointou, kterou bystřejší čtenář začne docela brzy předvídat. Vtip je v tom, že Boileau s Narcejacem vše důsledně sledují z perspektivy ústředního hrdiny, nanteského obchodníka Ravinela, který spolu s milenkou Lucienne zavraždil svou manželku Mireille. K vraždě dojde hned na začátku knihy, pak se dvojice pachatelů rozdělí a Ravinel má předstírat Mireillino utopení. Jenže tělo Mireille náhle zmizí a Ravinelovi od manželky začnou chodit dopisy datované dny, kdy už byla po smrti. Mireille se vrahovi začne zjevovat jako přízrak a i když je muž celkem racionální a na strašidla nevěří, začne propadat panice a stihomamu. Pointa je trochu průhledná (byť ji filmové adaptace nemusejí nutně ovlivnit, protože filmaři prohodili postavy vraha a zavražděné), nicméně autoři ji ještě v epilogu trochu záludně a mnohoznačně doplní a komplikují.

Předtím ale sledujeme trápení nešťastného vraha, ve kterém se střídavě probouzí svědomí i vztek, který neví, co dělat a jak se přízraku zbavit, přičemž sebevědomější a věcnější Lucienne mu příliš nepomáhá. Situaci zhoršuje sychravé počasí a hustá mlha, mizerné telefonické spojení i temnější stránky Mireille, o nichž Ravinel předtím neměl tušení a které teprve nyní vycházejí najevo. A jak to tak bývá u dobře napsaných knih, čtenář, přestože na začátku četl průběh vraždy, nutně začne antihrdinu trochu litovat a cítit s ním. Boileau s Narcejacem sugestivně rozepisují Ravinelovy pocity, úvahy a strachy, nechávají rozebíhat jeho spekulace o tom, co se mohlo stát a co mu z toho hrozí. Ravinel se lituje i rozčiluje, zápasí s výčitkami svědomí i se strachem z neznámého, možná nadpřirozeného protivníka. A i z dnešního pohledu to má svou sílu, jen by román snesl trochu krácení – ale nesmíme zapomínat, že čtenářské tempo v roce 1952 bylo výrazně pomalejší než to, na jaké jsme zvyklí dnes. Také vražedný motiv postavený na dost zprofanovaném prvku životní pojistky působí zastarale, ale možná právě to posiluje jakési pamětnické kouzlo knihy.

Je to milá vzpomínka na dobu černobílých noirových filmů, kde proti sobě intrikovali manželé a manželky, kdy se vraždilo kvůli milenkám a milencům a kdy se vymýšlely zákeřné komploty na nevinné a důvěřivé.