Podle různých odhadů na světě existují miliony, ne-li vyšší desítky milionů druhů organismů, od jednobuněčných tvorů, jež nespatříme bez použití mikroskopu, po obry o rozměrech naloženého náklaďáku. Největší biodiverzitu neboli biologickou rozmanitost bychom přirozeně hledali (a našli) v tropických deštných lesích, což ovšem neznamená, že by jiná místa na Zemi v tomto ohledu nestála za řeč. Ba naopak, za nefalšovanou zoologickou zahradou, nebo spíše divočinou, není potřeba cestovat nikam daleko. Vlastně není ani nutné překročit práh vlastního domova, jak v knize Nikdy sami doma (Never Home Alone, 2018) dokládá americký biolog Rob Dunn (nar. 1975), jehož jméno tuzemským čtenářům patrně nebude zcela neznámé. Před pár lety u nás totiž už vyšla jeho Lahoda, kterou napsal společně se svou manželkou Monicou Sanchezovou.

Dunn je jedním z těch entuziastických biologů, kteří odmítají trávit kariéru zkoumáním úzké skupiny organismů, jedné přírodní lokality nebo třeba jediné molekuly. Místo toho doslova srší nápady, často poměrně neortodoxními, a vrhá se z jednoho výzkumného dobrodružství do druhého. Když se ale do nějakého tématu opravdu zakousne, už ho nepustí. Tak tomu bylo i v případě jeho úmyslu zmapovat dříve zcela přehlíženou biodiverzitu lidských příbytků, který pojal koncem nultých let a jehož realizaci od té doby společně se svým týmem obětoval tisíce hodin. A výsledky rozhodně stály za to. Hned v úvodu knihy například podotýká, že podle hrubého odhadu ve všech našich domovech žije dohromady kolem 200 000 různých druhů organismů.

Proč jsme si jich až donedávna v podstatě nevšimli? Protože naprostou většinu z nich tvoří jednobuněční tvorové, zejména bakterie, houby a protisti, kteří nejsou viditelní pouhým okem, a jejich přítomnost dokážeme odhalit pouze moderními biologickými metodami, například sekvenováním vzorků DNA odebraných z rozličných povrchů, od toaletní mísy po kuchyňskou linku. Pozoruhodné na tom je, že mnoho druhů, které vědci takto objevili, bylo pro vědu zcela nových (a jména postrádají i nadále, protože není k dispozici dostatek odborníků, kteří by je pojmenovali). Stejně fascinující je však i to, že autor a jeho kolegové v domácnostech nalezli také nájemníky opravdu nečekané, jako třeba bakterie dříve známé pouze z okolí termálních pramenů. Kde by ale v naší blízkosti našli tito extremofilové vhodné podmínky k životu? Ač to možná zní neuvěřitelně, ve sprchových hlavicích. Naše domovy jsou podle Dunna úžasnou a unikátní mozaikou mikrobiotopů, kde si ten svůj najdou milovníci horka, vlhka, sucha, chladu, mrazu i temna.

Autor samozřejmě nezůstává jen u jednobuněčných organismů. V druhé polovině knihy se detailněji zaměřuje i na ty mnohobuněčné, okem pozorovatelné a často také obávanější, například původně jeskynní koníky (rovnokřídlý hmyz), kterým se daří v tmavých sklepích, šváby, štěnice, mouchy, mravence nebo pavouky. Českého čtenáře nepochybně zaujme kapitola o parazitech, jejíž ústřední postavou je profesor Flegr z pražské Univerzity Karlovy. Jeho tým se už dlouhá léta zabývá výzkumem prvoka jménem Toxoplasma gondii, jímž se můžeme nakazit od našich kočičích mazlíčků a který má pozorovatelný vliv na lidské chování. Labužníky zase potěší závěrečná kapitola, která dá vzpomenout na zmíněnou Lahodu. Mimo jiné se totiž věnuje kvasinkám, respektive rozmanitosti kvásků a jejich vlivu na chuť či vůni chleba.

Nikdy sami doma není žádným suchopárným přehledem tvorů, kteří obývají naše sklepy, půdy, kuchyně, ložnice, ledničky, sprchové hlavice, ba i naši kůži nebo střeva. Dunn si potrpí na kontext, takže podstatnou část knihy tvoří barvité popisy nespočtu pokusů, které on či jiní vědci provedli, důvtipné postřehy z nejrůznějších oblastí biologie, od zoologie, botaniky a ekologie po molekulární a evoluční biologii, výlety do dávnější (Antoni van Leeuwenhoek) i méně dávné historie (například počátky boje s nebezpečnými kmeny zlatého stafylokoka v 50. a 60. letech minulého století) a také stručné vylíčení osudů badatelů, s nimiž se v průběhu textu setkáváme.

Kromě čtivého a někdy až dobrodružného nahlédnutí za oponu vědeckého výzkumu je však podstatné i poselství, jež ze všech popisovaných studií vyplývá, a to, že všechna ta ohromná druhová rozmanitost, která nás obklopuje, není něčím, s čím bychom měli bojovat. Naopak je o ni potřeba co nejsvědomitěji pečovat. Ukazuje se, že s námi žije řada mikrobů, kteří nám nejenže neškodí, ale dokonce nás chrání před těmi „zlými“ a nebezpečnými. A totéž platí i o houbách, ba i členovcích, například pavoucích, kteří hubí potenciální hmyzí přenašeče mnoha nemocí. Jakmile se tato přirozená rovnováha, například neselektivním hubením, naruší, „neřádi“ toho mohou využít a zabrat uvolněný prostor. Dobře to koneckonců známe, když antibiotiky kromě patogenů vybijeme i dobré bakterie ve střevech, což mívá poměrně nelibé následky, nepodnikneme-li náležitá protiopatření.

Přestože Dunnovo Nikdy sami doma v originále vyšlo již před osmi lety, což je v některých vědeckých oblastech velmi dlouhá doba, nezastaralo ani trochu. Jedná se o knihu mimořádně zajímavou, zábavnou, aktuální a ve svém hlavním sdělení i nadčasovou, která nemá ambice čtenáře pouze vybídnout, aby si více všímal života kolem sebe, nýbrž i změnit některé jeho návyky, aby tento život ochraňoval a měl z něj prospěch.