Vítězné město je předposlední román proslulého britsko-amerického spisovatele indického původu Salmana Rushdieho. Kniha vykazuje silné prvky magického realismu a postmodernismu, s nimiž je Rushdie spojován již od vydání svého druhého románu Děti půlnoci (1981), který mu přinesl věhlas mimořádného a novátorského prozaika a také prestižní Bookerovu cenu. Příběh zahrnuje množství aluzí na starověké indické eposy Rámájana a Mahábhárata. Narážky na východní i křesťanskou mytologii kombinuje s odkazy na historické události z Indie 14. století a také odkazuje na určitá období euroamerických dějin, např. vývoj evropského protestantismu. Nicméně platí, že román lze zároveň číst jako ryze současnou kritiku sílícího autoritářství, šovinismu či náboženského fanatismu.

Hlavní postavou románu je Pampa Kampana, která za tragických okolností rozpadu jedné říše přijde o matku coby jediného žijícího rodiče. Nepřízni osudu však nepodlehne, a to ji následně předurčí k tvorbě říše nové, kde ženy budou rovny mužům a žádnou z nich nepostihne tragický konec Pampiny matky. Na troskách jedné země má vyrůst nová, starý příběh má protagonistka přepsat příběhem jiným. Autor zde navazuje na to, co Martin Hilský ve studii o Rushdieho díle v kontextu dějin evropského románu pojmenovává „postmoderní estetikou palimpsestu“, kterou u něj lze sledovat od raných fází tvorby.

Zmíněným kolosálním úkolem pověřuje hrdinku Párvatí jedna z hinduistických bohyň:

„Na tomto místě povstane velkolepé město, div světa, a jeho říše přetrvá přes dvě století. A ty,“ oslovila bohyně osobně Pampu Kampanu, čímž dívce zprostředkovala mimořádný zážitek, kdy přímo k ní jejími vlastními ústy promlouvala cizí nadpřirozená žena, „ty budeš bojovat, abys zaručila, že žádná další žena neshoří na hranici a že muži začnou nahlížet na ženy jinak, a budeš žít přesně tak dlouho, abys byla svědkem svého úspěchu i svého selhání, abys to všechno viděla a odvyprávěla […]“

K devítileté Pampě Kampaně promlouvá někdo jiný jejími vlastními ústy – motiv vrstvení a prolínání hlasů, které v sobě nesou různé perspektivy (např. indického rodáka a outsidera, člověka někdejšího a současného), je dalším pozoruhodným aspektem zmíněné estetiky palimpsestu.

Vyprávění o vyprávění

Jako v mnohých předchozích Rushdieho románech je i zde vyprávění jak literární kvalitou knihy, tak jejím výrazným tématem. Sám vypravěč se nám prezentuje jako ten, kdo současnému čtenáři prozaickým jazykem převypravuje rozsáhlé veršované epické dílo Džajaparádžaja, které Pampa Kampana sepsala jako svoje svědectví. Opět můžeme ocenit strhujícího, upovídaného vypravěče, který nás skrze hlavní postavu, její rod a blízké provádí obdobími vzmachu a úpadku fiktivní Bisnagy, zázračně stvořené v oblasti jižní Indie ve 14. století. Vyprávění dodává na poutavosti také proměnlivé tempo – někdy dochází k nečekaně překotnému sdělení událostí s potenciálem dramatického líčení, jindy jsou takové události popisovány detailně.

Vypravěč nejednou v hrubých obrysech předjímá vývoj příběhu, a až následně líčí sled událostí, které k již vyzrazenému okamžiku vedly. Místy vzbuzuje iluzi mluvenosti či spontánnosti svého projevu, jeho hlas střídavě splývá s perspektivou jednotlivých postav a jinde tlumočí obecné mínění občanů Bisnagy. To vše doplňují kurzívou psané poznámky téhož vypravěče, které mají text zhutnit a zproblematizovat některá stanoviska autorky fiktivní Džajaparádžaji, ale na rozdíl od zbytku díla se uchylují ke konstatováním, jež jsou v debatě o ne vždy zřejmé hranici mezi historickými a fikčními texty notoricky známé. V jedné z poznámek např. epické dílo Pampy Kampany vypravěč komentuje následovně:

„Domníváme se, že podobné pasáže v Džajaparádžaje nelze interpretovat doslovně. Jsou součástí poetického obrazu, jenž prostupuje celé její mistrovské dílo, a všechny takové obrazy je třeba interpretovat jako metafory či symboly. Povahu a smysl těchto symbolů a metafor nechť ozřejmí mozky moudřejší než autor těchto řádků. […] Sami vyvineme upřímné úsilí, abychom pochopili, že poezie nám říká pravdy, jaké prostá pravdomluvná próza vyjevit nedokáže, neboť je pro takový účel nedostačující.“

Zde se nejedná o metajazykový komentář s potenciálem zmnožit interpretační možnosti a vypravěčova předstíraná skromnost jako by neúspěšně replikovala to, co se v jiných postmoderních textech podařilo rafinovaněji.

S výjimkou poznámek, které v rámci knihy zabírají relativně malý prostor, je ale vypravěčova postmoderní hra povětšinou živá a zábavná – ať jde o dialogy pečlivě vykreslených postav, které vyjevují jejich lidské chyby a pošetilosti, nebo proměnlivý tón vyprávění, který podtrhuje poutavost humorných momentů: ve Vítězném městu mají totiž opakovaně vážný podtón či bezprostředně obklopují závažné dění. Například poté, co Pampa Kampana pověří dva pastevce krav Hukku a Bukku, aby při stvoření říše rozeseli zázračná semínka a následně v Bisnaze vládli, jsme jako čtenáři svědky hašteřivého bratrského rozhovoru, v němž se oba snaží uhájit svoje přání panovat jako první. V tomto dialogu, vedeném těsně po vzniku říše ušlechtilých ideálů, se vynořují témata moci a násilí, jimž se Rushdie ve Vítězném městu hojně věnuje:

„Nejstarší má přednost. Kde to stojí? Kde se to píše?“ Hukka položil ruku na jílec meče. „Tady,“ odpověděl. […] Bukka ustoupil. „Dobře, dobře,“ pravil a zvedl ruce na znamení, že se vzdává. […] „Ale,“ dodal Bukka, „v příští záležitosti rozhodnu já.“
„Platí,“ souhlasil Hukka Sangamovec, nyní král Hukka – Hukkarája I. „V paláci si vybereš ložnici jako první.“

Pampa Kampana, která se nejprve stane manželkou krále Hukky a posléze chotí jeho na trůn usednuvšího bratra, je polobohyní, nikoli bohyní. V Bisnaze nevládne přímo, ale střídavě jako manželka nejprve jmenovaných dvou a následně několika dalších panovníků. Zakládající ideál rovnosti se tedy od počátku střetává s mocenskými ambicemi panovníků, církví, případně teokratické vlády. Tím, že je protagonistka Vítězného města pouze mocná, nikoli všemocná, mají události dramatický spád a působivě evokují – tak jako jiná díla magického realismu vzniklá v postkoloniálním kontextu – cyklicky se opakující traumatické historické události, s jejichž tíhou se potýká několik generací.

Evropské křesťanství jako exotický element

Jak bylo zmíněno, oslnivá polobohyně učaruje nejednomu králi. S některými manželskými svazky souhlasí z pragmatických důvodů, totiž kvůli vlivu na naplňování ideálů Bisnagy, ale hned před uzavřením prvního manželství s Hukkou dává najevo, že ve vztahové oblasti si poroučet nenechá – budoucí královna se nehodlá vzdát poměru s portugalským cestovatelem Domingem Nunesem. Ke králově nevoli se Pampě narodí tři dcery neindického vzezření – na pozadí této komiky, kterou bychom mohli nazvat nízkou, sledujeme, jak se Hukka snaží nespokojenost v manželství zahnat tím, že opakovaně vyráží na bojová tažení do okolních sultanátů, přehlížeje skutečnost, že se jeho „rostoucí náboženská nesnášenlivost […] [z]protivila zakládající myšlence Bisnagy“. Mimo jiné skrze Dominga Nunese, evropského křesťana a cizince žijícího v Indii, ve svém románu Rushdie nápaditě zpochybňuje eurocentrickou perspektivu: křesťanství i bílá pleť sehrávají roli něčeho cizího, exotického a při odkazech na kolonizaci také nebezpečného. Král Hukka o náboženství milence svojí manželky v jedné pasáži uvažuje s fascinací a zmatením:

„Neuctívali křesťané mrtvolu? Nebyl duch někým, kdo kdysi žil, koho jiní bozi pozvedli do panteonu, protože měl božské vlastnosti? Nebo to byl bůh, jemuž připadl úkol dohlížet na mrtvé, zatímco bozi Otec a Syn nesli odpovědnost za živé? Nebo bůh, který zemřel a nepodařilo se mu zmrtvýchvstání? Nebo nikdy nežil, od počátku věků byl netělesným stínem […]?“

Ženský úděl polobohyně a boj za rovnoprávnost

V přístupu Pampy Kampany k milostným vztahům lze spatřovat jeden z aspektů feministické linky románu. Ačkoli stojí za ocenění, že otázce rovného postavení žen a mužů se ve Vítězném městu věnuje Rushdie v doposud asi největší šíři, její vyznění je místy matoucí – například když hlavní hrdinka přirovnává svoje vysoké libido k mužskému, čímž se autor nevyhne jisté stereotypizaci, nebo pokud jde o její problematický vztah k vlastním synům.

K dalšímu aspektu feministické linky patří téma vlivu hlavní hrdinky ve sféře politické, který vytváří napětí mezi její rodinnou a veřejnou rolí. Hlavní hrdinka je matkou tří dcer a tří synů, a zároveň se naplno věnuje práci na prosazování pokrokových myšlenek. O tom, jak těžko se oba úkoly dají skloubit, přemítá následovně:

„Jsem matkou tohoto města – třebaže málokdo věří, že jsem to skutečně já –, mé dcery jsou však daleko a během našeho odloučení si vůbec nepřipadám jako jejich matka. […] Moje dcera Jótšna mi položila otázku – ‚Kdo jsi?‘ – a já na ni nemám odpověď.“

Hrdinka vyjadřuje starost o dcery, ale ne o syny – z těch se totiž stali zkostnatělí odpůrci kodexu města a žijí ve vyhnanství, kam je jako chlapce v záchvatu vzteku poslala sama hlavní postava, čímž jejich nepřátelství a radikalizaci prohloubila. Hrubá binarita tohoto protikladu pokrokových dcer a zpátečnických synů bude možná čtenáře popouzet. Na druhou stranu ji může zjemnit uvědomění, že magickorealistický prvek zrcadlení, vyobrazení stinné alternativy, se objevuje opakovaně v různých kontextech. Dodejme, že družina Pampy Kampany zároveň čítá mužské členy, kteří v souladu s ženskými postavami usilují o prosazování rovnoprávnosti.

Mytický čas Pampy Kampany

Další související motiv vnáší do románu autor prostřednictvím tělesnosti. Hlavní hrdinka žije s dvojsečným darem kromobyčejné dlouhověkosti – její tělo stárne sotva znatelným tempem, což vypravěč opakovaně konfrontuje s fyzickým stárnutím mužských postav, mj. Vidjáságára, jenž představuje hlavní ideovou a politickou hrozbu pro pokrokovou Bisnagu. Dotyčný, který v minulosti přivodil protagonistce trauma, je uveden na scénu jako „pětadvacetiletý učenec s dlouhými vlnitými loknami, které mu splývaly po zádech až do pasu“. O mnoho stránek později nám vypravěč popisuje, jak mudrc a asketa, který se stal vlivnou postavou prosazující náboženskou ortodoxii a nesnášenlivost, přemítá „v samém srdci mandanského chrámového komplexu na čestném místě pod rozkošatělým banyánem, dlouhý bílý plnovous obtočený kolem pasu, jako by to byl pásek, za zády dévadásí třímající nad jeho plešatou hlavou prostý slunečník“. Tyto narážky lze číst jako ironickou reakci na asymetrický tlak vytvářený na ženy v hodnocení jejich zevnějšku.

Motiv jinak plynoucího času života hlavní hrdinky se však zdaleka neomezuje na povrchové záležitosti – autorce Džajaparádžaji umožňuje její pomalu plynoucí individuální čas spatřovat dění v Bisnaze s nadhledem, který až dodatečně poskytuje historické bádání a v němž vyvstávají jakési vzorce či zákonitosti. Jako příklad lze uvést výše zmíněnou proměnlivou dynamiku politických a náboženských idejí, které se navzdory dočasnému vyčerpání mohou ve společnosti latentně udržet, a s proměnou situace (a přičiněním výrazné veřejné osobnosti) se mohou znovu začít těšit popularitě.  Pomalu plynoucí čas zároveň zdůrazňuje rozpolcení hlavní postavy mezi hledáním individuálního lidského štěstí a dosahováním nadosobních cílů. Tím hrdince propůjčuje velikost mytické postavy, ale ponechává jí lidskou zranitelnost.

Příběh velkého epického rozpětí je navzdory všem vypravěčským hrám a odbočkám ucelený a rámovaný zrodem a pádem jednoho města. Kompoziční završenost ale kontrastuje s rovinou úvah a reflexí. Po myšlenkové stránce dílo v mnoha jednotlivostech zahrnuje podnětné momenty, ale celkové vyznění působí nevýrazně. Obhajoba kulturního i náboženského pluralismu a kritika autoritářství setrvává v obecné rovině, pointy vzešlé z jejich konfrontace často nejsou příliš překvapivé, spíše notorické, v duchu tvrzení typu „historie je psaná vítězi“. Nicméně i přesto text nabízí silný literární zážitek. Ačkoli čtenáři již postupy užité ve Vítězném městě znají z autorových předchozích románů, potažmo z jiných postmoderních a magickorealistických textů, vyznačuje se toto dílo mimořádnými vypravěčskými i stylistickými kvalitami a až fascinující hybriditou.