Pro začátek si vezměme na pomoc autoritu. Jeden z nejvlivnějších teoretiků posledních desetiletí, nedávno zesnulý David Bordwell, vydal v roce 2023 rozsáhlou knihu Perplexing Plots (Spletité zápletky) pojednávající o detektivkách a populárních žánrech vůbec. V ní předestírá obraz uměleckého vývoje jako nekonečné obousměrné směny mezi literaturou „vysokou“ a populární. Populární se stále inovuje tím, že přejímá postupy a témata z té „vysoké“ a činí je přístupnými, ta „vysoká“ si soustavně vypůjčuje z popkultury. Bordwell s tímto názorem není sám. Americký literární historik Andrew Hoberek v takovém mísení vidí jeden z rysů americké literatury začátku 21. století a dokládá to na příkladu autorů jako Philip Roth, John Updike nebo Cormac McCarthy. Logicky z toho vyplývá, že s tradičním dělením kultury na vysokou, nízkou a nespecifikovaný střední proud si už dnes nevystačíme. Ty kategorie jsou dávno prostupné.

Jak to ale vypadá u nás? Většina tuzemské kritické reflexe zůstává v zajetí tradičního dělení. Najdete žánrovou prózu v recenzních rubrikách našich literárních časopisů? Jsou o ní zmínky ve výročních přehledech české literatury? Když si v literárním podcastu vyberou něco z populární kultury, většinou sahají jen po tom nejhorším, a to výhradně proto, aby si podcasteři (úmyslně používám generické maskulinum, nechce se mi to psát ve středním rodě) mohli na pokleslém materiálu procvičovat svůj ostrovtip, tváříce se, že je to oběť pro posluchače (dtto) dle hesla „čteme, abyste vy nemuseli“, což je rozhodně ta nejpitomější fráze, kterou část současné kritiky používá. Lze namítnout, že je těch knih hodně a že je to k neučtení. V tom případě by se mohli spolehnout na předvýběr, jenže ani knihy z žánrových kategorií Magnesie Litery se nedočkávají nějaké výraznější reflexe. Je tato ignorance projevem přežitého elitářství, nebo lenosti? Odpověď nechám na čtenářích.

Stejné je to s podporou překladů. O českou žánrovou literaturu je v zahraničí zájem, například v Polsku a jiných postkomunistických zemích, se kterými sdílíme podobnou historickou zkušenost. Žádosti od nakladatelů, kteří mnohdy na vydávání české literatury postavili celý ediční plán a jsou skutečnými propagátory naší kultury v zahraničí a kteří hlavně vědí, co má šanci oslovit čtenáře v jejich zemi, však příslušná komise odmítá s odůvodněním, že na „okrajové žánry“ nejsou peníze. Stejně tak byli zcela opomenuti žánroví autoři při prezentaci českého písemnictví ve Frankfurtu. Nemělo by smysl „investičně“ podpořit knihy, které se mohou prodávat, protože jsou v žánru, jenž je celosvětově trendy?

Příklad z blízkého zahraničí: V Polsku řada měst pořádá svůj „festiwal kryminałów“. Jedná se o hojně navštěvovaná čtení a besedy s bohatým doprovodným programem, často rozprostřené přes celý týden. Tyto svátky detektivky pravidelně sledují média, informují o nich noviny, reportáže z nich natáčejí televize i rádia. A vydatně je podporují místní a krajské samosprávy, jejichž představitelé pak dostanou šanci akci zahájit, promluvit, vyfotografovat se s autory, zkrátka veřejně prezentovat svou kulturnost. Pár těchto mimořádně pohostinných festivalů v Gdaňsku, Wrocławi či Toruni jsem zažil na vlastní kůži. Na posledním jmenovaném jsem měl možnost setkat se s Ianem Rankinem, klasikem našeho žánru. Říkal, že když mu vyšla první kniha, vadilo mu, že je v knihkupectví řazena mezi detektivky (mystery), že on ji psal jako literaturu (fiction). Pak si zvyknul. Dnes o tom, že jeho dílo patří do současné anglicky psané beletrie, málokdo pochybuje. Ostatně Rankin za něj získal Řád britského impéria a před třemi roky byl povýšen do rytířského stavu. U nás taková ocenění nedáváme, myslím ale, že by bohatě stačilo, kdyby naše knihy přestaly být vyčleňovány mimo rámec literatury. Třeba se toho někdy dočkám.