Ladislav Slezák

Ladislav Slezák

Absolvoval Dějiny literární kultury na Univerzitě Pardubice. Učí na střední škole, věnuje se výchově, vzdělávání a didaktice humanitních oborů. Za báseň v próze Mount Anne (Trigon, 2019) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena.

Marie Šťastná se ve svých posledních sbírkách etablovala jako „interiérová“ básnířka. Tematizovala vše, co se odehrává v pokojích obývaných lidmi – niterná dramata, náznaky a závany minulosti ve tvářích přítomných. V tom mistrně pokračuje, tentokrát však hledí mnohem víc do sebe a nebojí se také opustit teplo domova.

Nová sbírka Igora Malijevského přináší poezii připomínající pás fotografií, v němž obraz střídá obraz. Sledujeme cestu dívky od návštěv barů k melancholickému stáří. Básníkovy verše jsou někdy expresivní, avšak ve své syrovosti zároveň křehké.

Vladimír Mikeš přes tři roky pravidelně zapisoval básnicky laděné texty, které se nakonec ocitly na téměř třech stovkách stran sbírky Odkud to přichází?. Lyrické črty, miniatury, medailónky a poetizované vzpomínky byly oceněny Literou za poezii. Pravděpodobně proto, že je na nich cosi civilně podmanivého.

Osmá básnická sbírka Milana Děžinského pokračuje v zaběhlé autorově poetice, přesto je svým pojetím originální. Člověk zde stojí na okraji lesa, který ho postupně pohlcuje, a přesto si neustále říká: jsem to já, stále jsem to já. Podmanivost básníkových slov umocňuje jeho schopnost učinit z obyčejného neobyčejné.

Dcera se vrací domů s pocitem vykořeněnosti. Ohmatává nostalgicky vybledlé vzpomínky a sleduje, jak vše pomíjí a stárne. Jediné, z čeho bere sílu, je ironie. Jen díky ní si připadá živá, přestože jde o pouhou masku před dávnou bolestí. A ona to moc dobře ví. Natálie Nera vydala svou první básnickou sbírku.

V antologii Pandezie sdílí osmdesát básníků a básnířek své dojmy a názory na pandemii onemocnění covid-19. Editorka souboru Anna Luňáková uvádí knihu tím, že nechala autorům volnou ruku, a bylo to správné rozhodnutí. Po dlouhé době totiž vznikla antologie, která může mít nejen literární, ale i společenský význam.

Na novou sbírku Martina Pocha jsme si museli počkat čtyři roky. Básník vytvořil koláž plnou šramocení rozpadajícího se světa, požírající přírody a hlavně expresivního pocitu strachu. Svým Poltergeistem nás zavádí za rozbité zrcadlo. Není to lehká četba, je však velmi obohacující.

Svět okolo nás může být kouzelnější, než si dokážeme představit. Stačí vnímat místo, na kterém se nacházíme, a zapomenout na veškerý čas. Ve své desáté básnické sbírce tento způsob nahlížení skutečnosti představuje Gustav Erhart. V melancholickém souboru Přeludy pozdního podzimu má každé slovo svou váhu.

V poezii Lenky Kuhar Daňhelové bychom veselá témata hledali jen stěží. A jinak tomu není ani v její nejnovější sbírce Jaká nesmrtelnost?. Téměř v každé básni číhá bolest, mluví se o smrti a o všem, co kolem nás nenápadně i nápadně mizí. Čtenářský zážitek však časem umenšuje monotematičnost.

Simona Racková je již řadu let výraznou osobností české poezie. I když knižně debutovala už před necelými patnácti lety, vyšla jí letos teprve čtvrtá sbírka. Básnířka nás tentokrát zve na Noční převádění mláďat – do světa něžnosti, kterou všichni prožíváme, jenom si jí příliš nevšímáme.

Rok po debutu vydává Ondřej L. Hrabal druhou básnickou sbírku. Texty jsou rozsáhlejší a v mnoha ohledech básničtější. Tato poloha autorovi sluší a mohla by být i nadále nosná. Básně působí svébytně a uchovávají si vnitřní kouzlo. Racci jsou důkazem toho, že i slamer umí vytvořit zajímavou básnickou sbírku.

Přemysl Krejčík je literární obojživelník. Píše prózu i poezii a v jednom a témže roce mu vyšel dieselpunkový román i třetí básnická sbírka. Vzhledem k tomu, že typickým znakem Krejčíkovy poezie bývá ironie, je třeba se hned na úvod zmínit, že o „auschwitzu“ knížka skutečně není.

Šimon Leitgeb vydal druhou sbírku. Věnoval se jí o poznání pečlivěji, navíc všechny motivy a subjekty oblékl do kabátu čiré přirozenosti. Dětství jako dobrodružství z objevování i navzdory těžkým životním podmínkám. Za Betonovou pláž získal letos Cenu Jiřího Ortena. Zejména z toho důvodu, že text má ambici pohnout s každým čtenářem.