Postovit, Tim: Motýlí pavilon

Postovit, Tim
Motýlí pavilon

recenze beletrie česká

Ve své prvotině Magistrála se básník a slamer Tim Postovit soustředil především na poetiku spojenou s urbánním prostředím. V nové sbírce Motýlí pavilon přesouvá pozornost do různorodějších oblastí, a to nejen v geografickém smyslu. Doslova se rozpřahuje, aby rukama objal celou planetu, a čtenáři předkládá to, co mu zůstane mezi prsty a za nehty.

Zjistit, jak se odlétá s motýly
Tim Postovit: Motýlí pavilon. Host, Brno, 2021, 80 s.

Říká se, že kvalitu básníka nelze odvodit po vydání prvotiny. Pokud nastavenou laťku vyrovnal anebo – ještě lépe – překonal ve své následující knize, je to už pro posouzení směrodatnější ukazatel. Tim Postovit (nar. 1996) se v Motýlím pavilonu osvobozuje od lehce schematické slamersko-rapové poetiky, která se hojně vyskytovala v debutu Magistrála, překonává sám sebe a nalézá formu i témata, jimiž se svěže zařazuje do nového proudu české básnické produkce. Zároveň však přetrvává autorská snaha o rytmizaci textu, která je patrná především při hlasitém čtení. Uvolněná hra asociací, imaginace neznající mezí a pragmatický přístup k jazyku, který básník přizpůsobuje svým vlastním, ale přesto funkčním a pro čtenáře pochopitelným pravidlům (viz báseň O pravidlach), tvoří základní osu sbírky.

Metamorfóza motýla
V Postovitově poezii cestujeme z jednoho exotického místa na druhé, abychom se následně vydali do českých Teplic nebo moravského Mikulova, navštěvujeme Izrael, konverzujeme s obyvateli indonéských ostrovů a míříme do peruánských And, abychom z nadhledu byli svědky ekologického rozvratu pod nohama abstraktního lyrického subjektu. „Slož dlaně sobě aby vznikl motýl / a rozevři je až je lízne plamen / pak zjistíš, jak se odlétá“, nacházíme v básni na straně 17, jež zároveň slouží jako mantra a estetický přístup ke světu.

Básník komponuje příběhy v textech jazykově nevšedními technikami, ve kterých často kombinuje netradiční výrazy s agramaticky vystavěnými verši, jež ovšem především při hlasitém čtení působí sice nečekaně, ale zcela funkčně a nosně, což vytváří nezaměnitelnou poetiku. Na straně 34 tak čteme následující: „na jednom z vrchů třeba na svarohu / si sednu: pařez – telefon / a nepoznám se vším tím okolo // co telefon / co světluška / co hvězda“.

Samotný název sbírky Motýlí pavilon v sobě skrývá neustále přítomnou proměnlivost skutečnosti, o níž hovoří již antický básník Ovidius ve svých Proměnách – metamorfózách, jednotlivých fázích, do nichž se během svého života musí vyvinout motýl podobně jako člověk. Emblematický motiv motýla se line jako Ariadnina červená nit celou sbírkou, v níž jednotlivé části, nesoucí názvy Pravidla, Staré město, Cesta a Motýlí pavilon, drží pohromadě právě objekt metafyzicky vždy přítomného motýla jakožto nositele proměny.

V básních se vyskytuje mnoho intertextuálních odkazů na antiku, případně renesanci, jako by se autor sám chtěl byť implicitně podílet na znovuobjevení citlivého vnímání a prožívání pro současného čtenáře: „duše si dávají rande / v teutoburském lese“, čteme v básni na straně 22 a hned na následující straně nalezneme následující verše v básni O stromech:„černý balonek s héliem k nebi / a ke všem čertům // jako dříve srdce černá morem / s poezií k nebi // a ke všem laurám“.

Síla prožitku, síla asociací
V autorském paratextu se básník vyznává, že „ať už je poezie cokoliv, věří, že je podvědomou Severkou lidstva“. Z každého verše ve sbírce lze vycítit významovou plnost, jakousi zvláštní sílu prožitku, osobní zkušenost útočící na skutečnost, jež stojí za volbou daných slov a asociací na ně navazujících. Volné asociace zde mají funkci základního stavebního principu básnického nahlížení na svět v jeho neuchopitelné celistvosti, jež zároveň neodvratně směřuje k fragmentárnosti. Jednotlivé útržky však skládají dohromady konvolut držící pevně u sebe. Každý verš tak má své místo. Zároveň platí, že každá báseň tvoří samostatnou výpověď, kterou ale lze číst i v návaznosti na básně ostatní. V již citované básni O stromech tak nalézáme verše „lidé se rozcházejí beze slov / kdykoliv pochopí že je konec // měli by pokácet urostlý strom / to jediné na čem ještě záleží // aby ho ušetřili marnotratné práce / aby se bezvýznamné gesto // stalo tragédií světového rozměru“.

Postovitovi se v jeho druhé sbírce podařilo vybrousit poetiku tak, že překračuje prvotinu. Autor v básních pracuje s tradičními motivy, vztahuje je k současnosti a dává jim prostřednictvím nového kontextu nový, neotřelý význam. Invenčně pracuje s jazykem, čehož si lze nejlépe povšimnout během hlasitého čtení, které všem čtenářům vřele doporučuji. Anebo navštivte jednu z mnoha veřejných literárních akcí, kde můžete Tima Postovita potkat osobně. V živém přednesu se jeho poezie stává srozumitelnou a představitelnou i pro člověka, jenž v básních běžně nenachází zalíbení. 

© Vít Ondrák

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 41 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 933x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce