Přetěžkou úlohu na sebe bere, kdo se rozhodne recenzovat knihu, jejíž předchozí díl vyvrcholil nervy drásajícím cliffhangerem, který rozhodne o osudu celé série. Co následovalo, když na konci Přízraku kdesi ve feťáckém doupěti dozněly tři výstřely z pistole Odessa a náboje Makarov ráže 9 milimetrů zasáhly tělo bývalého vrchního vyšetřovatele Harryho Holea? Přežil? Pokud ano, jak to proboha dokázal? Pokud ne, o čem bude bez hlavního hrdiny celá Policie? A jak o ní psát a nic neprozradit? Čtenáře této recenze proto musím varovat: pokud bude číst dál, dozví se, jestli Harry Hole přežil, nebo ne.

Když norský spisovatel Jo Nesbø předloni dokončil román Politi (Policie), zaokrouhlil počet dílů série na deset. Zdá se, že jedenáctého se hned tak nedočkáme: Kniha Zlín, která nás v poslední době co půl roku poctivě zásobovala novými „holeovkami“, už vyčerpala všechny tituly, které vznikly v uplynulých dvou dekádách. Brzdou tak není ani překlad, ani snaha nepřesytit knižní trh, ale bohužel sám autor. Naštěstí Nesbø v rozhovoru pro Sunday Express připustil, že série nejspíš bude pokračovat: „Uvědomil jsem si, že Policie by mohla být poslední díl, a i když jsem ještě o Harrym nenapsal všechno, co jsem měl v plánu, nebyl by to špatný konec. Dal jsem sám sobě možnost toho nechat. Nejspíš to ale dopadne jako obvykle, uplyne nějaký čas a já zjistím, že to chci s Harrym zkusit ještě jednou.“

Oslo, město hříchu, se bez svého superhrdiny pomalu noří do chaosu a síly zla si dělají, co se jim zamane; nikdo už jim nestojí v cestě. Na radnici se dere zkorumpovaná garnitura politiků a vyšetřovatelé z oddělení vražd jen bezmocně přihlížejí, když neznámý vrah brutálně zabíjí jejich kolegy na místech, kde kdysi sami selhali – na místech neobjasněných dávných zločinů. Dobro ještě stále reprezentují některé hodně silné figury: Beáta, která díky fenomenální paměti na obličeje pozná padoucha i po plastické operaci, nebo Katrin s jejím neomezeným přístupem ke každé informaci v každé databázi na planetě. Jenže bez Harryho Holea to zkrátka nejde, vrah uniká a pacient v přísně střeženém nemocničním pokoji se stále nechce probrat k životu.

S absencí hlavního protagonisty se obtížně vyrovnává i příběh; pozornost čtenáře se tříští mezi vedlejší postavy a děj se ne a ne pořádně rozjet. Přestože o Harrym ostatní postavy hovoří a neustále na něj vzpomínají, takže je stále v myšlenkách přítomen, scházejí jeho hlášky, dilemata, noční můry a tah na branku. Vychází tak najevo, nakolik je právě drsný alkoholik se srdcem chlapce základní ingrediencí Nesbøho knih. Autor v postavě Harryho Holea dokázal citlivě vyvážit charakter tvrďáka, kterým by každý muž podvědomě chtěl být, a rozervaného zoufalce s citlivou duší, se kterým může soucítit a se kterým se ztotožní. Harry se samozřejmě k životu vrátí. Nejedná se však o bombastický příchod ve stylu „The game is back on!“, jak ho známe z televizního Sherlocka. Harryho návrat na scénu je tíživější a temnější a zdá se být volbou menšího mezi dvěma zly; pro Nesbøho hrdinu tak příznačnou.

Jo Nesbø má jako jeden z mála autorů severské krimi svůj vlastní styl. Velmi expresivní, plný barvitých líčení a emocí vyhnaných do extrému: když už někdo brečí, jsou to hektolitry slz, a když se raduje, zalévá krajinu zlaté světlo. Nesbøho příběhy se tak v mnohém podobají klasickým, přehnaně barevným komiksům, ve kterých každou postavu charakterizuje několik velmi příznačných a nápadných rysů, nezřídka tělesná vada nebo atribut: puška Märklin, rastafariánská čepice, titanová protéza. Patetická gesta v Policii pak doprovázejí přehnané repliky:

„Jeho vlastní víra spočívala v tom, že smrt znamená konec, bez odpuštění hříchu i bez pekla. Ale pokud se plete, pak je v hajzlu, to je jasný. Určitě existují hranice toho, co se dá ještě odpustit, a Ježíš sotva bude mít dost fantazie na to, aby si dokázal představit některé činy, které spáchal.“

Čas od času autor na čtenáře zamrká, že to všechno nemyslí stoprocentně vážně: jako když se v Harry v Přízraku po zuřivé přestřelce potácí celý zakrvácený podél tenisových kurtů a starší pán mu nabídne účast ve čtyřhře. V Policii takových záblesků absurdity najdeme několik, příkladem za všechny budiž scéna se zdechlým jezevcem.

Jakmile se Harry vrátí do centra dění, příběh začne fungovat a zápletka graduje až ke strhujícímu finále. Nechybějí pro Nesbøho typické pasáže, ve kterých pomocí dvojsmyslných narážek vodí čtenáře za nos, a nově i pasáže, kdy má čtenář zdánlivé dvojsmysly prokouknout, aby se nakonec ukázalo, že se o dvojsmysly nejedná a že se děje přesně to, co autor v prvním plánu popisoval. Zběsilá a lehce ujetá akce, kterou si čtenář pamatuje z Přízraku, se bohužel v Policii objeví až v samotném závěru, oproti předchozímu dílu je Policie vážnější a civilnější. Celkově tak lze říci, že Policie představuje výrazný nadprůměr v rámci severské krimi, ale kvůli slabšímu začátku jen podprůměr ve srovnání se zbytkem série.

Na závěr varování: zatímco předchozí Přízrak, Levhart i Sněhulák bez potíží obstály i jako samostatná díla, ve kterých autor znovu trpělivě představí všechny postavy a jejich motivace, v Policii se jistá znalost minulých událostí předpokládá. Nezasvěcený čtenář může být, vzhledem k množství postav a spletité historii jejich vzájemných vztahů, o leccos ochuzen. Pokud už máte doma Policii a nechcete shánět předchozích devět knih, zvažte alespoň pořízení Přízraku; bez něj se v Policii snadno ztratíte. A to by byla škoda.