Archiv té nejlepší epické fantasy
Sanderson, Brandon: Slova Paprsků

Archiv té nejlepší epické fantasy

Cyklus amerického spisovatele nabízí klasickou epickou fantasy, poučenou sice současnějšími autory, ale v zásadních prvcích poměrně konvenční. Příběhy tří rozdílných hrdinů ze světa ustavičně sužovaného ničivými bouřemi i tak patří k tomu nejlepšímu, co současná fantasy nabízí.

Američan Brandon Sanderson patří v současnosti k nejzajímavějším autorům fantasy. A to především ze dvou důvodů. Prvním je jednoduchá skutečnost, že Sanderson fantasy skutečně miluje. V řadě rozhovorů se ostatně vyznal ze vztahu například k sérii Kolo času, k níž tvořily některé z jeho prvních románů jistý protipól (především v soustředění se na omezenou hrací plochu např. jednoho jediného města), a jejímuž dokončení dokonce obětoval několik klíčových let své kariéry, když její duchovní otec Robert Jordan zemřel. Tím druhým pak je skutečnost, že o svém psaní opravdu přemýšlí. Vedle blogu Patricka Rothfusse (který se ovšem často věnuje spíše jiným tématům) je to právě Sanderson, jehož postřehy se mezi fantasy autory vyplatí sledovat nejvíce.

Především si definoval tři zásady, které jsme zmínili např. v recenzi na soubor tří povídek Tři tváře. Dodržování těchto zásad na jednu stranu vedlo ke knihám, které skutečně převyšují většinu žánrové produkce, na druhé straně ovšem také svému autorovi vysloužily kritiku, že je příliš technickým typem – případně že je příliš uhlazený a vše mu do sebe až moc dobře zapadá. Podobné výtky vycházejí především z pocitů, protože „aby to dobře zapadalo“, je přece cílem každého spisovatele... Avšak je pravda, že Sandersonovy knihy skutečně byly někdy až příliš promyšlené. Čtenář brzy získal dojem, že navzdory všemu, čemu hrdinové čelí, je jejich konečné vítězství jen otázkou času a jedná se v podstatě o intelektuální cvičení – podobně jako v detektivce při odhalení vraha: zda řešení, které vždy vyplývá z jasně nastavených a známých pravidel fikčního světa, odhalí jako první postavy, nebo právě čtenář.

To se začalo měnit v sérii Mistborn, ale definitivně se tohoto hendikepu Sanderson zbavil až v cyklu, v kterém naplno využil zkušenosti získané při dopisování Kola času – v Archivu Bouřné záře, jehož první díl, Cesta králů, vyšel v českém překladu v roce 2012 a druhý díl, Slova Paprsků, loni. Aniž by se Sanderson nějak zpronevěřil svým zásadám, dokázal v Archivu napsat příběh, který byl syrový a jehož dílčí završení rozhodně nebyla výsledkem intelektuálního cvičení.

Archiv Bouřné záře se odehrává ve světě sužovaném ničivými bouřemi, v jejichž důsledku neexistuje tradiční flóra a fauna – jak živočišná, tak rostlinná říše se adaptovala a připomíná nejrůznější korály a korýše a například tradiční tráva je vzácnost přežívající na několika málo místech. Bouře však nepřináší pouze změny ekosystému, ale také podivuhodné síly. V tomto světě kdysi došlo k ničivým válkám s tzv. pustonoši a po staletích se zdá, že se tito dávní nepřátelé lidstva vracejí – a s nimi i dávno zapomenuté schopnosti tzv. rytířů Paprsku...

Sanderson tradiční zápletku epické fantasy tentokrát nijak neupravuje (jako v případě Mistbornu propojením se žánrem lupičských příběhů ve stylu Dannyho parťáků) a spíše zkoumá, co všechno mu tradiční schéma dovolí. Sledujeme proto tři hlavní dějové linie. V první se velkokníže Dalinar snaží znovu vzkřísit polozapomenutý válečnický kodex během podivné války proti nelidským paršendům, kterou se jeho vlastní lidé už ani nesnaží vyhrát. V druhé linii se k Dalinarově neteři, známé badatelce Jasně, přidává mladá podvodnice Šalán, která se snaží získat vzácný magický přístroj, s jehož pomocí by mohla zachránit svou rodinu – a společně s Jasnou odhalí, že pustonoši se skutečně vracejí. Největší pozornost však na sebe strhává linie poslední. Kaladin byl synem venkovského lékaře, ovšem ne vlastní vinou skončil ve vojsku a nakonec jako otrok a mostař – tedy člen jednotky, která se většinou po pár akcích kompletně obmění v důsledku lidských ztrát při nasazení.

Právě Kaladinova linie dala Sandersonovu stylu onu zmiňovanou syrovost. Její síla spočívala v tom, že Kaladin se opakovaně snažil chránit své blízké – a opakovaně selhával s čím dál tragičtějšími následky. A přesto se dokázal ještě naposledy postavit osudu... Sanderson jeho pády i odhodlání líčí s až nelidskou logikou a krutostí; vše vyplývá z toho, co o něm víme z minulých kapitol, nejedná se o žádné patetické hrdinství ve chvíli, kdy to spisovatel potřebuje.

Sanderson si navíc osvojil umění zbytečně nenatahovat zápletky, a tak se Kaladinovo utrpení nestává nekonečným seriálem, ale dojde svého konce už v prvním svazku Archivu. V tu chvíli pak logicky přichází otázka, čím chce autor něco tak nosného nahradit – zvláště když má mít Archiv deset dílů... Ano, Sanderson je megaloman, ale upřímně, pokud si někdo ze současné fantasy špičky může podobně megalomanské plány dovolit, je to právě on – stačí se podívat na tempo, v kterém doslova chrlí jednu knihu za druhou, aniž by kvalitou nějak výrazně klopýtl. Přesto na konci Cesty králů zůstaly určité pochyby. Na rozdíl od Stevena Eriksona (který jako jeden z mála naplánoval, sepsal a hlavně dle onoho plánu i dokončil desetidílnou sérii) nenabídl Sanderson tolik prostředí a postav, okolo kterých by mohl vystavět dalších cca devět tisíc stran textu. Druhý díl měl být tedy především o tom, jestli přesvědčí své čtenáře o smysluplnosti celého projektu.

Slova Paprsků v této výzvě obstála. Dějově je tentokrát táhne Šalán, která v sobě odhalí schopnost manipulovat s vnímáním druhých osob, a její linie se tak stává jakousi fantasy obdobou televizního seriálu Nulová šance. Kaladinova linie se pak soustředí na proměnu psychiky muže, který konečně dokázal vybojovat vítězství pro sebe i pro jiné, ale který stále uvažuje jako pronásledovaný a obětovatelný mostař. Přes řadu akčních scén se jeho největší konflikt nyní soustředí na něj samého – zda se dokáže dostat z vězení svého myšlení stejně, jako unikl z toho skutečného. A proměnou prošla i Dalinarova linie, která nyní už není zdrojem poznání o mytologii a dějinách světa Bouřné záře, ale mění se ve fantasy politický thriller.

Slova Paprsků rozhodně nejsou tak strhující čtení jako Cesta králů, ale ani nemusejí – jejich cílem už není za každou cenu uchvátit čtenáře. Místo toho mají ukázat, co všechno se v jejich světě může stát a nakolik se dá počítat s vývojem postav, které zdánlivě už byly vytěžené v prvním díle. Sanderson proto šikovně obohatil svůj příběh o prvky, které nikam nespěchají, soustředí se na detaily a pomalé utahování šroubů. Navíc přirozeně rozšířil záběr o další postavy i místa a stále znovu a znovu dokazuje, že i při zachování logiky dění umí být nepředvídatelný (kupříkladu doslova utnutí jedné podzápletky je ukázkovým příkladem šokujícího, ale vlastně naprosto zřejmého řešení situace).

Archiv Bouřné záře se tak po dvou knihách zařadil na vrchol v současnosti vycházejících fantasy ság – a to přesto, že se nesnaží se žánrem jakkoliv experimentovat, nepodléhá módním trendům v přemíře „špatných“ konců a sexu a není ani stylisticky tak vybroušený jako například Kronika královraha od Patricka Rothfusse. Je prostě „jen“ esencí epické fantasy a naplno využívá její potenciál.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Milena Poláčková, Talpress, Praha, 2015, 984 s.

Zařazení článku:

fantasy

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse