Výklad marxismu začíná Andrzej Walicki u základních teoretiků, Marxe s Engelsem. Oba myslitelé chápou svobodu v kolektivním smyslu. Jde tedy o osvobození lidstva jako celku, nikoliv konkrétních individuí, ve vědomě ustavené společnosti, v níž bude nad ekonomickými silami vládnout plánovaná kontrola, která vysvobodí lidstvo ze spárů „neviditelné ruky trhu“. Po podrobném představení různých odstínů jejich myšlení s ohledem na problematiku marxismu a svobody následuje v knize Marxismus a skok do království svobody část o období II. Internacionály, konkrétně o osobách Kautského, Plechanova a Rosy Luxemburgové. Zde autor vyloží pojem „dějinná nutnost“, s níž se v jistém smyslu setkáváme už u Engelse. Svoboda je v tomto pojetí vědomá identifikace s nutností tak, aby nutnost byla prostoupena svobodou a svoboda nutností. Osvobození lidstva je tedy závislé na rozpoznání nutnosti.

Zásadní postavou v dějinách komunistického hnutí jakožto projektu emancipace lidstva byl dle Walického Lenin. Ten celý svůj život usiloval o uskutečnění komunistické vize osvobození od slepých nutností ekonomického a společenského života. Přesvědčení o ohromných možnostech lidského rozvoje, za jejichž uskutečnění je třeba zaplatit jakoukoliv cenu, bylo hnací silou Leninova myšlení. Podle Walického leninismus akceptuje násilí i zjevné vědomé lži a podpásové údery. Disciplinovaná stranickost se tak zásadním způsobem promítala do filosofie, kultury, literatury, ekonomie a docházelo k silnému potlačení Leninem nenáviděného náboženství.

Komunistický totalitarismus
Všechny argumenty, které využil Leninův nástupce Stalin pro ideologické obhájení své diktatury, vycházejí podle autora knihy již z leninismu. Stalinův komunistický totalitarismus byl pokusem o zotročení lidí a to prostřednictvím vnějšího i vnitřní nátlaku, tedy kontrolou myšlení a cítění. Člověk byl nucen k tomu, aby nebyl sám sebou a aby se podřídil úzce vymezenému způsobu myšlení. Cíl: naprostá jednomyslnost.

Podle Walického jsou leninismus a stalinismus dvě formy a dvě stadia komunistického totalitarismu. Lenin zůstal až do svého konce revolucionářem, vše podřizoval cílům komunismu, přičemž jeho metody a ideály byly zjevně totalitární. Stalin, který chtěl vybudovat socialismus v jedné zemi, musel ale přijmout státotvorné priority. Udržení a posílení totalitární kontroly bylo pro něj důležitější než komunistické ideály. Svou diktaturu opíral o teorii „marxismu-leninismu“, která představovala monopol na pravdu. Uvědomoval si totiž nutnost ideologické legitimizace a dělal vše, aby ji posílil. Proto kladl velký důraz na kontrolu myšlení. Poslušnost takovému diktátu není založena výlučně na fyzickém donucování, ale musí nutně obsahovat i element vnitřního zotročení pod ideologickým tlakem. Walicki to dokládá na výpovědích obžalovaných v takzvaných moskevských procesech. Ti totiž nebyli přesvědčeni o správnosti věcí, které sami prováděli. Naopak v hloubi duše přiznávali pravdu věci strany, kterou reprezentovali jejich žalobci. Cítili se vinní, neboť se sami ukázali jako neschopni života, který by odpovídal ideálu naprosté shody s oficiálními sovětskými hodnotami, a očekávali proto náležitý trest. Právě postupné oslabování ideologických pout, kdy se stále více na povrch dostávala korupce systému spojená s naprosto neefektivním hospodářstvím, bylo krokem k detotalitarizaci a dekomunizaci.

Jedna ze základních tezí Walického knihy dokládá, že komunismus nebyl nevyhnutelným důsledkem marxismu, avšak marxismus prokázal svou užitečnost jakožto legitimizace nejdůslednější formy totalitarismu. Zločiny leninsko-stalinských režimů byly páchány ve jménu marxistické utopie. Pravdou je, že cesta k samotnému totalitarismu a posléze ke komunistickému totalitarismu nebyla přímá. Svou roli zde sehrály ekonomické, sociální, politické i kulturní příčiny. Je však zřejmé, jak Walicki uvádí, že bez ideologického komponentu, který dodal marxismus, by revoluce nedala vzniknout komunistickému totalitárnímu systému. Stalinismus Walicki v této souvislosti považuje za vrchol totalitarizace, po němž následoval dlouhý proces detotalitarizace.

Skutečná svoboda? Nikdy více!
Walického publikace je i přes detailní popisy historických souvislostí a filosofických vhledů velice čtivým a svěžím textem. Především je třeba ocenit erudovanost autora a jeho snahu o konfrontaci nejen s historickou matérií, nýbrž i se současnými, řekněme, levicově smýšlejícími autory. Zajímá-li se člověk o dějiny totalitarismu či konkrétněji o dějiny idejí, pak Walického kniha nemůže v jeho knihovně chybět.

Knize však lze vytknout opakující se pasáže. Je zřejmé, že mají vyjasnit a shrnout hutný text, ale občas působí rušivě, neboť čtenář znovu prochází spletitou cestu Walického myšlení na několika desítkách stran. Laického čtenáře mohou odradit i pasáže, ve kterých se to hemží často blíže nespecifikovanými „-ismy”. I přes velký záběr publikace nedostatečně reflektuje ostatní státy bývalého SSSR, například s ohledem na rok 1968 a invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Autor tak v podkapitolách zůstává ve svém rodném Polsku a popisuje tamní situaci během období komunistického diktátu. V neposlední řadě je potřeba vytknout poměrně dost překlepů a stylistických chyb. Nic z toho však nemá zásadní vliv na celkovou hodnotu knihy a poselství, které nám chce předat: „Politika levice se již nemůže pojit s arogantní sebejistotou a přesvědčením o vlastním spasitelském poslání, legitimizace politických hnutí a společensko-hospodářských systémů nemůže spočívat v odkazování na autoritu neomylné doktríny a nárokování si práva na monopol na pravdu. Nikomu již nesmí být umožněno vnucovat jiným lidem vlastní koncepci svobody, ,osvobozovat‘ je proti jejich vůli a obětovat celé kategorie lidí nebo celé generace ve jménu budoucího triumfu ,skutečné svobody‘. Nikdy více.“ (s. 700)

Marxismus a skok do království svobody přináší poměrně zásadní tezi do diskuse o marxismu a jeho využívání v „praxi” totalitarismu. Je na místě vyzdvihnout polemiku s autory, kteří se snaží marxismus očistit od toho, co je jeho nedílnou součástí. Marxistické učení totiž není možno účelně redukovat pouze na kritiku kapitalismu a nebrat přitom v potaz jeho ideu komunismu a „obětování“ individuí ve prospěch utopické vize kolektivního osvobození bez ohledu na individuální potřeby a pluralismus jako takový.