Cleveland je možná druhým největším městem Ohia, neznamená to však, že by jeho obyvatele čekala zářná budoucnost – a v 80. letech to platilo dvojnásob. Ocelářský průmysl, hrdá chlouba „rezavého pásu“, tou dobou mířil ke dnu kvůli inflaci a změnám poptávky a bral s sebou všechny, kdo na něm záviseli. Rezavé panny spisovatelky Gwendolyn Kiste jsou zasazeny do špičky této krize v létě roku 1980, a ačkoli se nezabývají příčinami, důsledky ekonomických změn naopak prosakují celým příběhem a odhalují chorobnost tehdejší společnosti.

Relativně poklidný život obyvatel Denton Street naruší stávka dělníků, kteří mají v místní hierarchii jasně vymezenou roli úctyhodných živitelů rodiny. Co na tom, že někteří z nich upadají do alkoholových spárů nebo své potomstvo bijí; vše se přitom odehrává za zavřenými dveřmi za mlčenlivých pohledů sousedů. Stejně tak jako muži mají své místo jasně dané i ženy a manželky, pečující o rodinný krb, vařící večeře, klevetící spolu o tom, co se děje, a rozhodující o osudech těch, které nikoho vlastně nezajímají – svých dcer. Právě na dospívající dívky příběh klade největší důraz a ukazuje v plné nahotě bezvýchodnost situace, v níž se ocitají. Ať už je to nechtěné těhotenství, které z nadějné Dawn učiní v očích všech problém, nemožnost následovat svůj sen za uměleckým vzděláním, po němž touží mladá Violet, područí násilnického otce, jemuž čelí společensky nemotorná Lisa, Helenina striktně náboženská výchova plná dogmat a pokrytectví, nebo jen celková bezradnost ze soužití s despotickou matkou, jakou má Jaqueline. Všech pět dívek zažívá odsudky, pohrdání a nezúčastněné pomluvy a všech pět se začíná měnit. Na pozadí dramatické stávky, která otřásá jejich komunitou, se těla pěti dívek zvolna mění v kov a sklo. A zatímco jim zpočátku nikdo nevěnuje pozornost, brzy dojde všem, že v jejich komunitě cosi hnije – nebo možná spíše reziví.

Celé vyprávění sledujeme očima mladé Phoebe, která se po letech vrací domů a vzpomíná na události onoho léta. Její postava slouží jako hlas zdravého rozumu, zároveň však místy bezradně přešlapuje na místě a neví, co udělat, protože jakkoli jsou její rozzlobené interference míněné v dobrém, snahy zachránit nejlepší kamarádku a pomoci Rezavým pannám často nepadají na úrodnou půdu. 

Kiste zachycuje mimořádně zručně atmosféru sevřeného společenství, jehož soudržnost je postavena na despotických principech a nutnosti nevyčnívat a nevynikat. Její styl dává vzpomenout na nejlepší díla Stephena Kinga, který dokáže ve svých hororech perfektně vystihnout maloměstskou mentalitu, úzkoprsost, sevřenost a sebestřednost. Ačkoli Kiste zasazuje příběh do velké americké aglomerace, způsob smýšlení obyvatel Denton Street se nikterak neliší od Kingových lidových figurek a v mnohém připomene prostředí kultu, z něhož členové nemohou odejít jinak než v plastovém pytli. Zdejší dcery jsou brány jako problém, který je třeba vyřešit (zejména Dawn a její těhotenství), aniž by byly vnímány jako lidské bytosti. V ostrém kontrastu působí přístup k chlapcům, respektive mužům, které clevelandská společnost nechává dělat, co chtějí, bez ohledu na důsledky – nejvýrazněji je to vidět u Clinta, který sice Dawn přivedl do jiného stavu, ale nikdo s výjimkou hlavní hrdinky ho nekonfrontuje s jeho novou otcovskou rolí.

Feministický aspekt je v knize velmi silný, avšak autorka jej nijak okatě nezdůrazňuje, naopak je včleněn velmi citlivě a organicky. Stejně tak dobře fungují i sociálněkritické prvky, které knihu posouvají od přímočarého hororu do roviny sžíravé sociální sondy. Kiste prostřednictvím své hrdinky zvedá obviňující prst a míří jím na všechny, kdo jsou svou pasivitou spoluúčastníky lidské tragédie odehrávající se na stránkách, ale i v běžných životech – na pokrytecké maloměstské sousedy, všetečné matky, lhostejné otce, hyenistické turisty i na státní instituce, které zde selhávají. Škola, policisté, lékaři i novináři zastupují jen své zájmy, aniž by se skutečně pokoušeli pomoci. Nakonec jen tiše přihlíží, když se společnost rozhodne obrátit proti dívkám svou frustraci a hněv. 

Kiste si za knihu v roce 2018 odnesla Cenu Brama Stokera za nejlepší románový debut a Cenu This Is Horror za nejlepší román a je tedy trochu s podivem, že vychází v Česku až nyní. Jsou-li však její ostatní prózy stejně kvalitní, můžeme jen doufat, že vyjdou brzy v českém překladu. Solidní převod Romana Tilcera v tomto případě rozhodně stojí za zmínku, protože díky němu kniha snadno a hladce plyne; příjemné doplnění představují také originální ilustrace od Evy Paprstkářové.

Rezavé panny jsou naléhavou úvahou ukazující, jak těžké je vymanit se z chudoby a společenské třídy, a dávají citlivým způsobem hlas těm, kdo žádný nemají. Metaforická přeměna dívek v nechtěná rezavějící torza je symbolem tiché a sebedestruktivní revolty proti nečinným autoritám a připomene motivy z Eugenidesovy Sebevraždy panen. Kiste ve svém debutu ukazuje zlovolnost komunit, v nichž je tradice důležitější než pokrok a zachování tváře cennější než lidské životy. Právě proti této malosti je vždy třeba bojovat vzděláním a změnou. Protože jak autorka sama ukazuje, ani útěk nakonec nemusí přebít v člověku to, co mu bylo vštípeno.