Příběh obrácený naruby
Buarque, Chico: Budapešť

Příběh obrácený naruby

Obraz postmoderního světa, který zpochybňuje hranice mezi fikcí a skutečností a zaměňuje realitu za její odraz. Spletitý myšlenkový labyrint a současně strhující příběh, který se čte jedním dechem.

„Román Budapešť je jako bludiště plné zrcadel, v němž neukazuje cestu příběh, ale jednotlivá slova, jako v básni“ napsal o románu Caetano Veloso, jeden z nejznámějších brazilský hudebníků a přítel Chica Buarqua.

Hned na začátku románu Budapešť zarazí cosi podezřelého. Jako by začínal uprostřed. Navíc jako by daleko za skutečný začátek kdosi vsadil i zaskočeného autora. Záhada se s postupujícím příběhem vysvětlí, ale to nebudu předbíhat.

Spisovatel tu vypravuje vlastní příběh, příběh Josého Costy, Brazilce, který se náhodou ocitl uprostřed Budapešti, kde všichni mluví pro něho naprosto nesrozumitelnou maďarštinou, „jediném jazyce, před kterým má ďábel respekt“. Cestou z Istanbulu, z kongresu anonymních spisovatelů, mělo jeho letadlo vynucené přistání v Maďarsku.

José Costa se totiž v Brazílii živí jako ghost-writer. Prodává autorství textů jiným a tito falešní autoři je pak v mezích zákona předkládají veřejnosti jako své vlastní dílo. José Costa pomáhá zaplňovat reálný svět fiktivní skutečností. Dokud se omezuje na texty projevů, novinových článků a děkovných řečí, svá slova druhým propůjčuje, ale jeho osobnost si od nich udržuje odstup. To se změní ve chvíli, kdy přijme zakázku na fiktivní životopis klienta jménem Kaspar Krabbe. V té chvíli začíná tvořit text, který nebude jen odrazem skutečnosti, ale jaksi zpětně vytvoří fiktivní skutečnost vydávanou za skutečnou. Nejedná se totiž o sepsání skutečných zážitků, ale spíš nesplněných snů, které se za skutečné zážitky budou vydávat, jednak pro okolí, a postupně stále víc i pro toho, o jehož život tu jde. Začíná šílená hra odrazů a odrazů odrazů. Vstupujeme do jakéhosi světa za zrcadlem. Jako by se příběh občas převrátil z líce na rub a po čase zase z rubu na líc. Původně reálný život v brazilském Riu stále víc vzbuzuje podezření, že je jen odrazem skutečnosti, která probíhá jinde, v Budapešti, kde se José Costa stává Zsozem Kóstou, který se snaží proniknout do záhad složitého jazyka a postupně v něm i tvořit. Dva paralelní světy, budapešťský a riodejaneirský, se v sobě odrážejí jako zrcadla postavená proti sobě, Takže i tady se odraz stává originálem pro další odraz (i Budapešť je na jedné straně Budou a na druhé Peští, což se Rio pokusí napodobit paralelou Rio de Janeiro-Sao Paulo).

V každém ze světů Josého Costy alias Zsozeho Kósty je jedna žena, jedno dítě a slova tvořící Costův/Kóstův profesní svět. V Riu vkládá svá slova do úst jiným a sám se jim vzdaluje, v Budapešti do úmoru opakuje cizí slova, aby se jim přiblížil. Fakt, že celý příběh téhle zrcadlové síně je vyprávěn s jakoby logickém časovém sledu místy dodává dimenzi absurdního snu. Ale protože sen je odrazem reality, stejně nepřesným a idealizovaným jako fiktivní biografie Kaspara Krabba, zapadá to do celé mozaiky vyprávění.

Snový charakter vyprávění stále víc umocňují scény, v nichž detaily bobtnají do obřích rozměrů. A i tyto scény se zrcadlí v obou (třech) paralelních světech- Podobně jako se Kósta v Budapešti setká s dvojicí, která ho přiměje hrát ruskou ruletu, potkává Costa v Riu dvojici, která se ho pokusí oloupit. Příběh podobný snu připomene jeden slavný film, Lynchův Mulholland Drive. Diváci, kteří chtěli film vidět, měli k dispozici drobnou pomůcku. Seznam předmětů a scén, na něž si mají dávat pozor, protože mohou posloužit k rozšifrování děje, který je založený na vzájemném promítání reality, snu, tužeb. Podobně jako v této knize. I k ní by bylo možné takový seznam sestavit. V tom seznamu by určitě nechyběly zbytky od snídaně a dýňové bochánky, text psaný přímo na kůži ženských těl, a mluvící hlavy (případně hlávky zelí) v televizi.

Chico Buarque (celým jménem Francisco Buarque de Hollanda) se zpočátku proslavil jako hudebník, zpěvák, autor textů i geniální interpret zhudebněných textů básníka a spisovatele Vinicia de Moraese. V 60. letech patřil k čelním představitelům MPB (Música Popular Brasileira), fenoménu, který propojil tradiční brazilské rytmy s novým, elektronickým provedení a s vlivem rock-and-rollu a naplnil je novými texty. V době vojenské diktatury po roce 1964 Chico Buarque zpočátku patřil téměř k prototypům bezkonfliktního a všeobecně přijímaného umělce. Nakonec se však jako řada dalších brazilských umělců a intelektuálů musel na čas uchýlit do exilu, v jeho případě to byla Itálie, ačkoliv. Hudebník a posléze autor „hudebních komedií“ a muzikálů publikoval první román Estorvo (Zádrhel) až v roce 1991. Poté následoval Benjamin (1999). Třetí román Budapešť vyšel v roce 2003 a Buarque za něj v roce 2004 získal prestižní cenu Jabuti. V roce 2009 vydal zatím poslední román Leite derramado (Rozlité mléko).

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Šárka Grauová, Torst, Praha, 2009, 186 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Anonym,

Chico Buarque - Essa Moça Tá Diferente.