Jan Lukavec

Může dekolonizace souviset se zemí, která žádné kolonie neměla? Provokativní kniha přináší užitečné podněty k přemýšlení o pozicích utlačovatele a utlačovaného a vyniká tím, že v zahraničí známé koncepty aplikuje na zdejší prostředí.

Autoři vyvrací (už dávno vyvrácené) pomluvy o satanismu zednářů. Argumentují mimo jiné tím, že ani v oficiálních církevních dokumentech nikdy nepadlo výslovné obvinění ze satanismu. Otázkou je, jestli je mezi současnými spikleneckými teoriemi právě tato ta nejnebezpečnější.

Autor se od drobných detailů typu indické kuchyně dostává k obecným úvahám o tamní kultuře a civilizaci. V některých ohledech ji kritizuje, ale jaksi vlídně, protože coby Mexičan cítí s Indy určitou spřízněnost.

Elementární slušnost, nebo smrtelné ohrožení svobodné společnosti? Spisovatelé si mohou dovolit i politicky silně nekorektní výroky, které by v nefiktivním textu porušovaly právní řád, tvrdí literární vědec. A někdy údajný útlak politické korektnosti jen předstírají či inscenují coby reklamní trik.

V době růstu vlivu digitálních automatů je dobré vědět, za jakých podmínek se skoro každý člověk také může chovat jako automat. Jak u lidí „zapnout“ reakce, které se vymykají jejich vědomé kontrole, a přinutit je chovat se tak, jak by při klidné racionální úvaze nikdy nemohli?

Česko-britská historička popisuje terezínské ghetto jako výrazně segmentovanou společnost, kde mohly elity českých mladých mužů rozhodovat o spoustě záležitostí. Ačkoliv si kniha v lecčems odporuje, vhled do vnitřních mechanismů fungování uzavřené komunity ghetta je velmi cenný. Už jen proto, že to terezínské zdaleka nebylo poslední.

Totem, kolem něhož se rokuje a tančí. Tuto funkci v některých subkulturách podle Miloše Hrocha plní ziny. Ve své nejnovější knize dává nahlédnout do mechanismu jejich vzniku i toho, co při něm tvůrci prožívají. Může jít o překvapivý pohled, a to i pro čtenáře, kteří nepotřebují za každou cenu obsesivně podrývat mainstream.

Poloorientální zakomplexovaný národ, který si svoje mindráky řeší zdůrazňováním své přináležitosti k Západu i koloniálním vztahem k východním sousedům. Tak charakterizuje polská vědkyně vlastní národ. Přitom přehání a provokuje, ale podnětně. Češi možná neprojevují tak silný mesianismus, ale kolonialismus se nás týká také.

Komunistický režim využíval a zneužíval dílo spisovatele, se kterým si do jisté míry nevěděl rady: pro dělníky nebyl styl jeho knih srozumitelný a sám Vančura byl z KSČ vyloučen a zpátky už se oficiálně nikdy nevrátil.

Post-mileniálové, plurálové, digitální generace, nadějná generace, úzkostná generace, generace sněhových vloček. Tato přízviska dostávají lidé narození zhruba v letech 1995 až 2014. Kolik toho o nich ale opravdu víme?

Evropa je i není „naše“. Jsme součástí Evropy a cítíme se jako Evropané, ale práce bruselských úředníků se nám často zdá podezřelá, protivná nebo zkrátka na hony vzdálená. Jak se to zrcadlí v románech? A je takový pocit společný celé Evropě? Podívali jsme se do několika okolních zemí.

„Rostlina rozumná“ zkoumá podoby a hranice inteligence rostlin. V lecčems připomíná svět magie a bájí, zvláště Ovidiovy Metamorfózy, v nichž se velká část transformací týkala proměny člověka v rostlinu. I proto může mít skeptický čtenář problémy autorovi věřit, že jde o skutečnou vědu…

Názorné příklady a vtipné ilustrace z nové knihy o kritickém myšlení čtenáře potěší zejména proto, že pocházejí z českého a slovenského prostředí. Mohou tak být užitečné třeba ve chvíli, kdy se budou politici znovu ucházet o jejich voličské hlasy.

Nizozemský kulturní historik Huizinga je u nás slavný hlavně jako autor vlivné knihy Homo ludens, pojednávající obecně o lidské kultuře, jež se rozvíjí ve hře a „jako hra“. Jeho nově přeložená kniha ho ale představuje jako badatele zaníceně a také silně zaujatě a selektivně opěvujícího národ, z něhož vzešel.

Jakousi bajku naruby představuje slavná kniha reportéra Szabłowského. Návrat medvědů držených, cvičených a mrzačených medvědáři do volné přírody se vlastně neuskutečnil, nebo jen zpola. Ale jak se daří osvobozovat lidi od touhy žít existenci zajištěnou a nerizikovou a učit je přijímat život ve svobodné a v něčem i divoké společnosti?

Oskar Kokoschka je v novém životopisu pojímán jako umělec se širokým intelektuálním zázemím. Autor se často vrací k jeho silným vazbám na J. A. Komenského, ale stranou nenechává ani základní roli, kterou v jeho životě hrály ženy. Živé i umělé.

Kolektiv autorů ve své knize vzdává hold filmu Cesta do pravěku. Přestože vznikal v politicky obtížné době, jeho tvůrci se dokázali vyhnout přílišné ideologizaci. I za cenu toho, že film obsahuje četná vnitřní napětí, která mohou dodnes vyvolávat odlišné interpretace.

Více než půl století stará kniha, které lze leccos vytknout, ale přesto zůstává podnětná. Autor v přístupech k sexualitě sleduje pozoruhodné podobnosti mezi oficiální kulturou a subkulturou pornografie, i když zrcadlově obrácené.

Okouzlená ornitoložka při popisu svých objektů místy neváhá používat takřka básnické metafory. Historický vývoj toho, jak se o ptácích bádá a mluví, je ostatně jedním z témat publikace, v níž se autorka nebojí ani stinných stránek a opeřence představuje v jejich nezměrné celoplanetární rozmanitosti.

Autorčiny teze, že Marie Terezie byla první panovnicí, která se upřímně starala o své děti, nebo dokonce první vlaštovkou všech moderních matek, jsou poněkud sporné. Což ale neznamená, že by její kniha nebyla podnětná a hodná dalších diskuzí. V hledání podob ženského asertivního sebeuplatnění snad může být i aktuální.

I když jistá církevní autorita tvrdila, že se „rodíme se mezi výkaly a močí“, publikace přesvědčivě dokládá, že porod je důležité a důstojné téma, které stojí za zkoumání. Kulturní antropologové, etnologové a porodní asistentky pojednávají o porodu jako o překvapivě proměnlivém a pestrém transkulturním fenoménu.

Proč být nespokojený s vlastním tělem, když si ho můžeme vylepšit, ptá se ironicky kněz Polák. A sám se přitom těší na „plastiku“ jiného druhu.

Masový vrah, jehož sochy leckde stojí dodnes a jehož mauzoleum lidé stále chodí s úctou navštěvovat. Nový životopis Lenina přibližuje i z intimně soukromého hlediska, aniž by přitom relativizoval jeho zločiny.

Jen málokdo má o vydávání nejen soudobé české literatury takové zásluhy jako Jan Šulc. Jeho první zcela samostatná kniha dává nahlédnout do pestrého vějíře jeho činností editorských a publicistických, přičemž hlavním motivem u všech byla oddaná služba literatuře.

Knižní rozhovor představuje Petra Pavla jako zkušeného člověka s rozhledem, který ve svých vrcholných funkcích už dříve působil spíše jako diplomat než voják.

Hutný a erudovaný úvod do prostředí současných novinářů, kteří to nemají jednoduché: jejich práci nahrazují roboti a někteří politici je prohlašují za největší nepřátele lidstva.

Cesta kožešin, stříbra, otroků, pšenice či černého zlata. Těmito přídomky se britský historik snaží přiblížit, jak se měnila funkce Hedvábné stezky. Přitom se mu daří pojmenovat, jak se v dané oblasti vzájemně prolínaly obchod, politika či náboženství a jak se to vše odráželo v životním stylu obyvatel Eurasie.

Hranice mezi tím, kdy nás chytré přístroje podněcují k zdravějšímu životnímu stylu a kdy otravně kontrolují, jestli podáváme dostatečný výkon, je velice nezřetelná. Problém je to stále palčivější, jakkoliv definitivní odpovědi zatím neexistují.

Střety a setkávání Čechů a Němců, Němců a arabských uprchlíků. Bojové heslo „Věrni zůstaneme“ a věrnost vdov po padlých revolucionářích. Význam prostoru, který obýváme… Reprezentativní průřez tvorbou Aleny Wagnerové dokazuje, že literární reportáže umějí psát nejen Poláci.

Skotský aristokrat s vtipem a noblesou vzpomíná na své pobyty v Asii a válkou zmítané východní Evropě. Výsledkem je výborná kniha na pomezí napínavých válečných pamětí a poutavého cestopisu.

Dva životní příběhy, které nelichotivě vypovídají o české společnosti, ale i o zdejší romské komunitě. Každý tak činí po svém, i když jejich autory jsou rodní bratři.

„Náš dům stojí hned u přehrady a u lesa, takže budeme mít blízko na koupání i na houby… Miminko čekáme asi v polovině února… Vše nasvědčuje tomu, že to bude kluk.“ Hold rodnému Jablonci má podobu koláže příběhů a citací, která je vzhledem k nedlouhé historii města překvapivě pestrá a živá.

Úlohu chutí v lidských dějinách možná autoři mírně přeceňují, přesto je ale jejich transdisciplinárně pojatá kniha přínosná už jen proto, že takto komplexní dílo na toto téma u nás ještě nevyšlo. A minimálně stojí za ochutnání.

Výborná kniha precizně shrnuje soudobé vědecké poznatky o věcech, které se týkají doslova každého. Vzhledem k jejím doporučením by ale měla nejspíše být čtena ve stoje na chodícím pásu. Nebo na rotopedu.

Díky proměnám, jimiž Praha procházela v uplynulých dvou staletích, ji kunsthistorik Biegel popisuje jako dynamicky se proměňující palimpsest. Působivě tak evokuje nostalgickou krásu bouraných čtvrtí, ale nezavírá oči ani před smělými stavbami, které díky tomu mohly nově vzniknout.

Hlad, bída, vraždění, tma, zbožštění vůdce. Tragický příběh jedné vzdálené země, který se ale může týkat i nás.

Populární psychiatr, který se vyjadřuje nenuceně a bez servítků, tentokrát nekašírovaně a značně sebekriticky líčí svůj vlastní životaběh. Dává navíc nahlédnout do zákulisí dějin české psychiatrie.

K pádu komunistického režimu nesporně přispěla mezinárodní politická situace. Sociolog Ivo Možný v knize, která se už stala českou klasikou, poukázal na některé vnitřní okolnosti, které konec režimu uspíšily.

Umějí soudobí vědci definovat „šestý smysl“? Jak se dá naslouchat kadidlu? A jak přesně vypadá časoprostor příslušníků čichových kultur? Kolektiv autorů abstraktně zkoumá naše smyslově konkrétní setkávání se světem.

Existuje specifický židovský gen? Dají se podle genů rozlišit hranice mezi jednotlivými národy? Proč syfilis do Evropy nejspíš nepřivezli námořníci z Ameriky, ale šlo spíše o „přehazovanou“ mezi kontinenty? Kniha srozumitelně a poutavě přináší genetickou historii Evropy, jakkoliv zčásti nutně hypotetickou.

Antisemitismus má mnoho podob, stejně jako spory, které v té které zemi vyvolává – v Čechách se před časem například bouřlivě debatovalo o antisemitismu Jana Nerudy. Kniha německého judaisty Schäfera záslužně ukazuje, jak se vyvíjí antisemitismus zvláště v Německu.

Státnický kult, který se kolem osobnosti TGM v prvních letech jeho prezidentování rozvinul, z velké míry připomínal monarchistický vztah k panovníkovi. Ale ač je s masarykovským mýtem spojená řada výstředností, máme jej dnes vůbec čím nahradit?

Zatímco 19. století tuberkulózu ještě romanticky idealizuje, počátek toho následujícího zdůrazňuje sociální aspekty nemoci a přináší obrazy skrčenců s propadlými hrudníky. Nejen z toho je patrné, že kulturní obraz tuberkulózy prošel (nejen) v české historii mnohými proměnami.

Když se v loňském roce k vydání chystaly Proměny světa a vydavatel žádal čtenáře o podporu, stala se kniha snad nejúspěšnější publikací českého crowdfundingu. Nyní přibylo pokračování. Obě knihy obsahují rozhovory s výraznými osobnostmi se silnými názory a ani tazatelé se se svými vlastními razantními postoji netají, naopak je někdy až otravně a přehnaně vnucují. Naštěstí ne všichni a vždy.

Britská archeoložka představuje neandrtálce jako tvory žijící v pevném sepětí s přírodou. Proč ne, každá doba má právo utvořit si o nich takový obraz, jaký potřebuje. Určitě je to k neandrtálcům uctivější, než když současný český prezident užívá jejich jméno jako nadávku.

Přes dvacet rozhovorů z opačného konce planety dohromady tvoří dohromady svazek, který přináší příběhy australských žen různých generací i etnického původu. A přestože se mnohé z nich zabývají problémy specifickými pro Austrálii, inspirativní mohou být i pro nás.

Pod pojmem romské umění si většina z nás představí živelnou hudbu či zpěvačku Věru Bílou. Kniha Špačkem tužky na manžetě se tento velmi úzký pohled majority na romské umění snaží změnit, přináší totiž historický přehled romské literatury.

Od nádeníků k úspěšným řemeslníkům a zpět k dělnictví. Vzpomínky českých Vídeňanů, kteří po roce 1945 odešli zpět do vlasti, záslužně přibližují dnes už mizející komunitu s nejednoznačnou identitou.

Biografický audioseriál přináší portréty osmi převážně nekonvenčních hrdinek. Hlasy dvou hereček společně rekonstruují jednotlivé osobnosti, jejichž příběhy stojí za pozornost nejen zájemců o dějiny feminismu. I když inspirace by se z nich měla čerpat jen velmi opatrně.

Můžou státy EU společně existovat jako „evropské společenství vin“? Vznikne jednou evropská republika, v níž budou všichni mít stejná sociální práva? Některé návrhy politoložky Guérotové se zatím zdají jako utopické, ale snad nejsou zcela nereálné. A určitě stojí za úvahu.

Autobiografické vyprávění dětské zdravotní sestry líčí její práci na lodi uprostřed Středozemního moře. Autorka se přitom vyrovnává nejen s hromadnými úmrtími běženců, ale i se smrtí ve vlastní rodině.

Na Jiráskovo Temno se bohužel mnozí odvolávají, aniž by ho kdy otevřeli. Čornejová v sumarizující práci velmi přesvědčivě dokládá, že barokní „temno“ mělo i světlé stránky, a o Jiráskově románu plným právem konstatuje, že je to skvělé a velmi čtivé dílo.

Stoletý život jednoho vědce: knižní rozhovor s Mikulášem Teichem dává čtenářům nahlédnout do zákulisí práce historika přírodních věd, který má zkušenosti z vědecké praxe u nás i na Západě.

Jak vypadal každodenní život pionýrů, jaké byly jejich „relikvie“ a proč bylo možné vnímat pionýry na ulicích jako „dekorativní ornament“? Zevrubná práce o organizaci, jíž prošla většina Čechoslováků starších 45 let, ale o které se u nás zatím překvapivě málo píše.

I jeptišky mají běžné tělesné a emocionální potřeby, umí se smát, sportovat a dokážou jednat zcela samostatně a s rozhledem. Pro znalce je to celkem banální tvrzení, ale stále se najde dost lidí, kteří „lidskou“ stránku tohoto povolání neznají, takže je užitečné si ji připomínat.

První samostatný titul známého českého politologa předkládá stručné dějiny globalizovaného světa viděné mořskou optikou a navrch přidává i výhledy do budoucnosti. Čtenáři se tak dozvědí, kdy se vrátí korzáři nebo proč Ameriku neobjevili Číňané.

Proč lidi z našich končin k údivu místních jezdí do Indie? Protože je to tam, slušně řečeno, „difficult“, říká hudebník a grafik Štorm ve svém uměleckém cestopisu. Projevuje se v něm jako velmi vnímavý, kultivovaný a poučený pozorovatel i schopný esejista.

Existuje etologické zdůvodnění toho, že starší, zkušené ženy mohou být pro muže přitažlivější než mladice? Je možné lásku chápat jako druh stresu? Jak vypadá každodenní praxe polyamoriků? Zatím asi nejobsáhlejší česká kniha o lásce zkoumá její velmi odlišné dimenze i potenciální hranice.

Může být povolání knihovnice dobrodružné a napínavé? Malý exkurz po literatuře, v níž jsou knihovnice kladnými protagonistkami, které i pomocí knih bojují o svoji samostatnost a identitu.

Slavný italský esejista bere čtenáře na výpravu za tajemnými lodními postavami, na něž prý žárlí samotné moře. Vyřezávané sochy z lodních přídí líčí jako krajně nejednoznačné: jsou pro něj bohyněmi, nebezpečnými živly i svůdnými erotickými fetiši, přinášejícími často zkázu. Úvahy se tedy rozbíhají jako kruhy na vodní hladině, do všech stran a do velkých dálav.