Nemám rád, když sloupkaři a spisovatelé causerií (spisovatelky to většinou neprovozují) otevírají hru vyznáním, že jejich sloupek vznikl namísto nějaké životní radovánky, které se mohli oddávat, kdyby nemuseli motat věty, co jsou po termínu. A nesnáším, když naznačují, že ta zabitá radovánka byla milostná, přičemž se nepochybuje, že vášeň je osobitá, oboustranná a jako z románu. Do toho drobně prší a jaro bylo nebo bude.
Před pár lety se mi stala zvláštní věc: začal jsem rychle stárnout, tvář se mi proměnila v chladnou lávu, zmenšil jsem se o první centimetr, ale zároveň ze mě vyrazily dvě nádherné berušky. Tento příchod na odchodu, holčička a chlapeček lezoucí po starém kmeni, ve mně vyvolal spoustu otázek. Jednou z nich je – co je to grant?
Vždycky mi přišlo jako nepoměr, že spisovatelská dráha je jednou z mála, která vás už za života může katapultovat do učebnic. A zároveň výdělek z téhle prestižní práce s největší pravděpodobností nebude stačit na pokrytí vašich minimálních nákladů.
„V Litomyšli je skoro na každém domě pamětní deska,“ řekla mi kamarádka, když přišla řeč na to, kam se na měsíc stěhuju kvůli práci na románu, a tudíž se nebudeme potkávat při venčení psů. „Jejich koncentrace je naprosto unikátní.“
Toho listopadového rána roku 1980 řekne manželka na chalupě panu Vodseďálkovi, že je třeba nasekat dříví, a tak pan Vodseďálek dopije kafe a jde. Otevře dveře dřevníku, vybere si pořádné smrkové poleno a bác ho, zasekne sekeru. A bác a bác. Jenomže poleno má suk a sekera v suku uvízne.
Kdyby mi ten vzkaz neposlal, psal bych o tom, co hrozivého se mi zjevilo v koruně nebohého javoru, který letos zase obrazil třímetrovými výhony, protože ho léta špatně stříhám. Dělám si z něj vrbičku, jak mi kdysi dávno řekl nějaký úplně cizí zahradník. A připojil, že jednoho dne mi to ten javor oplatí. Což se letos v předjaří, v takové té předjarní vteřině, kdy se slunce vyřítí z mraků a začne pálit jak blázen, stalo.
Vlakové kupé je někdy jako ordinace. Z člověka naproti vám se vyřine pár mililitrů bolesti a vy na to nešikovně lepíte slova, která pokládáte za hojivá. Jako z chlapce, kterého jako nemluvně vyhodili do popelnice. Nebo z muže, jehož válka na Ukrajině připravila o řadu přátel a sousedů, které jsme spolu v tom kupé oplakali.
Zařekla jsem se, že když je současnost tak pochmurná, musím nejdřív někde objevit malou radost, jakoukoliv, a teprve až ji najdu, napíšu o ní sloupek, abych pocítila chvilkovou úlevu. A vy se mnou.
„Mami a nechceš si psát deník?“ „Prosimtě a co bych si tam psala? Že ráno vstanu, přečtu si noviny, pak si dám oběd, jdu dát kachnám a pak se dívám na televizi?“ Třeba tohle. Proč ne?
Jsou různé možnosti, jak projít tísnivým údolím akademického roku na přelomu ledna a února. K těm lepším patří cestovatelské zážitky spojené s psaním a knížkami. A tak jsem se – díky podpoře Českého literárního centra a Českého centra v Tokiu – mohl podívat na zoubek japonským kočkám z tamního hlavního města.
V patnácti jsem prodělala operaci čelisti. Sdrátované zuby, oteklá tvář a dlouhý pobyt ve vojenské nemocnici – to nebylo nic proti záchvatu paniky po probuzení z narkózy. Byla jsem přesvědčená, že se udusím a nikdo mi nepomůže, protože jsem nemohla mluvit. Sestra sice byla nadosah, jenže seděla u stolku zády. Daleko horší bezmoc teď prožívá můj otec.
Leden je těžký čas roku z mnoha důvodů, a tak si navzájem pišme. Dochází-li nám síly, pišme dopisy. Poctivé dopisy, nejlépe psané rukou, nám pomohou. Ty nám chybí.
Někde jsem četla nebo slyšela, že dospělým se člověk stává v okamžiku, kdy rodičům přestane upírat právo na psychologii. V poslední době, kdy se na pár týdnů starám o nemocnou mámu, protože táta je na operaci v nemocnici, se snažím být dospělá.
Mám slabost pro anekdoty o slavných spisovatelích. Nebo veselé historky? Někdo by to mohl nazvat drby a v podstatě by měl pravdu. Ale jak říká jedna z postav v novém filmu Woodyho Allena: „Bez drbů by nám zůstala jen suchá realita.“
Ve filmu Bohdana Slámy Bába z ledu kárá hlavní hrdinka, sympatická a milá paní svého čtyřicetiletého syna. Podívej se na podpatky svojí ženy. Jsou ošlapaný. Koukej se dát dohromady a postarat se o rodinu. To jsi chlap?
Výčepní Janka Vríčanová z Furmanskej krčmy v Dolnej Štubni umřela. Hena, která mi o tom přes plot řekla, když jsem vynášel kufry z auta a ptal se, kdy a kam půjdeme na pivo, nic víc nevěděla. Vlastně si nejdřív ani nemohla vzpomenout, jak se Janka jmenovala příjmením. Potom si jméno vybavila.
Je pozoruhodné, jak různé asociace mají lidé při slově „jih“. Když loni vycházela v Polsku moje kniha, která má jih v názvu, grafik nakladatelství v návrzích na obálku postupně vršil ananasy, datlové palmy, psychedelické kaktusy a surfovací prkna. Všechny obálky měly společné to, že vypadaly strašně.
Je nutné, aby autor osobně navštívil místa, kam vysílá hrdiny svých příběhů? A když je nenavštíví, ochudí o něco svůj text?
„Ventilační zařízení pro automobilku bylo nutné dovézt co nejrychleji.“ První věta tátova knižního debutu mě vtahovala do neznámého a vzrušujícího světa stejně jako název knihy Anglický kód. Psal se rok 1987, bylo mi osm a táta mi do své první prózy připojil k podpisu věnování „Milé Petrušce.“
Duben 2020, Saarbrücken. Žena je v angažmá v místním státním divadle, já pracuju přes počítač pro česká nakladatelství. Nikam se nemůže, sedím doma a kroutím už několikátý týden vyhořelosti.
Bydlí u nás vosy. Už druhý rok. Neotvíráme okno v koupelně, protože vosy bydlí hned za ním. Líbí se jim tam. Mně se to nelíbí.
Divadelní bar o půlnoci, dva muži u stolku v rohu. Jednomu je asi sedmadvacet, tmavý culík, vousy, sako, nadšené, dětsky naivní oči. Student. Proti němu muž kolem čtyřiceti, unavený, bledý, jakoby zaprášený obličej s vráskami kolem úst. Nebýt intelektuálských brýlí, vypadal by jako vyhořelý realitní makléř.
Paluba vyřazeného vládního speciálu na trase Brno–Praha, říjen 2025. U stolečků na odrbaných sedačkách sedí Nadšéf, Velkej šéf, Šéfka podšéfů, Podšéf I, Podšéf II a Účetní. Během letu ze stěn a ze stropu každou chvíli vypadne šroubek a kutálí se po nestabilní podlaze. Zpoza opěradel sem tam vykoukne hlava v bílém klobouku, kterou ostatní odhánějí slovy kšáá, někteří po ní cvrnkají vypadlé šroubky.
Nebylo mi ještě ani dvanáct, když vypukla válka o Falklandy. Nejspíš se nejednalo o první válečný konflikt, o kterém jsem se mohl dozvědět z Televizních novin, ale vím jistě, že byl první, kde jsme si vybrali stranu, které jsme se všemi svými kamarády nepokrytě fandili.
V polovině září jsem byla pozvaná na 14. evropsko-alžírské literární setkání pořádané evropskou delegací v Alžíru. Jeho tématem byly výzvy, jimž čelí literatura tváří v tvář umělé inteligenci.
Dalmátský venkov, září. Fascinovaně se rozhlížím kolem, jak se zdejší krajinu rozhodlo pojednat všudypřítomné bílé kamení. Na blízké pláži je často provrtáno mušlemi, které si v děravění kamenů našly – co vlastně? Dobré bydlo? Smysl existence? Potravu snad ne. Kameny, které se svou měňavostí rozhodly konkurovat oblakům.
Tak já rovnou předem řeknu, proč to píšu. Obdivuju naši armádu, přestože vím, že já bych se k ní nikdy nedal. Chybí mi potřebná odvaha a taky mám neurotickou představivost.
„Paradoxně hodně lidí u Houellebecqa oceňuje to, na co demokracie, jež mluvily o pokroku, odmítaly myslet – rasismus, homofobie, všechny ty odporné tendence v lidské bytosti. Při čtení Houellebecqa mají někteří čtenáři dojem, že je jim opět dovoleno mít z toho požitek.“
V Broumově je domeček a v tom domečku píšou spisovatelé své knihy. Domeček patří do areálu broumovského kláštera a teď v něm České literární centrum společně s klášterem pořádají literární rezidence.
Sestře se v autě ukryla kuna. S něhou, jakou chová ke zvířatům, mi ukazovala drobné stopičky od tlapek, které na kapotě zůstaly po deštivé noci. Stopy vedly až pod kapotu. Právě v polstrování, které tlumí nárazy a chrání motor, byla vykousaná díra pro kuní tělíčko.
Než jsem jednoho dne ke konci 20. století daroval svou šest let budovanou entomologickou sbírku chlapci, kterého jsem doučoval literární výchovu, moje srdce náleželo broukům. Celé. Především střevlíkům a květným tesaříkům. Ten hoch byl synem školníka, trpěl nějakou tělesnou slabostí, koktal a já si nemůžu vzpomenout ani na jeho křestní jméno.
Potkali jsme se před několika lety ve Vídni na večírku snad až příliš akademických akademiků, kde jsem se ocitla víceméně omylem, stejně jako on. Pili jsme víno, o něco později mně na terase strčil ruku do rukávu zimního kabátu. Mrzlo.
Už z ulice vonělo kafe. A ta vůně nás držela při smyslech až do půlnoci. Káva a knížky. Nevím, jestli mám z hmotných statků tohoto světa něco raději. A tady se to zkombinovalo, srostlo to dohromady. Navíc v Lisabonu.
Naše dny vypadají, jako by je uplácalo dítě. Co je nahoře, mělo být dole, co je dole, je nahoře, co mělo být uprostřed, je na krajíčku a tak podobně.
Viděli jste Vídeň mimo Vídeň? Ne, nemyslím tím secesní nádraží ani divadla architektonické společnosti Felmer und Helmer rozesetá po střední a východní Evropě. Není to tak dávno, co se jí mnohá města snažila ze všech sil připodobnit. A Vídeň je v nich dodnes všude.
V roce 1933 napsal Vladimir Nabokov povídku Jehla admirality. Bezejmenný vypravěč se v ní dopisem obrací na spisovatele Solnceva, v jehož románu poznal příběh své první lásky. Dopis následně přechází ve výčet nepřesností a banalit, jimiž Solncev jeho tak jedinečný příběh zkazil.
Všechny romány jsem napsala na cigárech. Co stránka, to cigárko v okně za odměnu, cigárko dvě před začátkem pracovního dne, nejlíp s kafíčkem jako přepínák do jiného modu, cigárko po práci jako malá oslava.
Jako dítě jsem svým knihám prováděl opravdu hrozné věci. Trhal jsem růžky jednotlivých stránek a pak je žužlal. Dokonce jsem tu a tam použil list knihy jako párátko (ano, oproti zažité představě o párátku je to možné).
Není lehké žít ve společnosti, která soustavně opovrhuje téměř vším, na čem vám opravdu záleží. Není lehké žít ve společnosti poměřující právo na existenci blíže nespecifikovanou užitečností, která je jen převlečenou účelovostí a ekonomickou výtěžností.
K napsání těchto řádků mě inspirovaly dva články, jeden nový a jeden zhruba rok starý. Ten starý si, myslím, vybavíte všichni – i našimi médii prosvištělo video Nikity Michalkova.
… fiala se ukázala v koruně trávníku. V nekonečných plochách pučících větví bublají a mlaskají špačci. Modřence zaplavují zahradu a nejnovější špaček, který se před hodinou vylíhl z kukly a vypadá jako vyfouknutý z těžkého začouzeného skla se zlatým kropením, v nich nevěřícně čeká, jestli mu ještě někde něco nevypučí.
Je dopoledne, neděle devatenáctého března, v okně stojí jaro a usmívá se jako den nabídky k sňatku. V pomačkané ložnici to oproti tomu vypadá, jako by někdo ve filmu udělal střih „o deset let poté“.
To takhle jednou loni na podzim ministerstvo kultury vyhlásilo, že podpoří autory, protože covid a Evropská unie a tvrdý chleba literatury tak obecně, a že do placu hází jednomu dokonce 100 tisíc (pro prozaiky, pro básníky pouhých 30). Už v tu chvíli to začalo zasmrádat, a když došlo na věc, tak puch jak z mrtvoly.
Mám ty telefonáty ráda. Slavnostní chvíle, kdy zavolá D. a řešíme spolu neslušná slova v povídkách českých autorů, které chystáme do vysílání. Slova, jež jsou v odpoledním rozhlasovém vysílání stále ještě nepřípustná.
Je to právě rok, co trvá otevřená válka Ruska proti Ukrajině. Krom toho, že se Biden nečekaně objevil v Kyjevě, kde pojedl perepičku, legendární párek v těstíčku, a Scholz konečně přislíbil poslat Ukrajině tanky, se udála i méně nápadná, ale podstatná věc.
Jednou z funkcí literatury je, že nám umožňuje poznat, jak žili lidé v jiné době a v jiné zemi a že lidská trápení a naděje se za uplynulých sto, dvě stě let příliš nezměnily.
Čtené nelze oddělit od čtenáře. Knihy vstřebáváme v různých kontextech, které mají vliv na naši optiku, a psaní o knihách by mělo ten kontext zahrnout.
Pamatuji si na jakýsi rozhovor s Petrem Borkovcem, v němž deklaroval, že jej názory upřímně nezajímají. Rozladilo mě to, ale něco ve mně tomu už tehdy něčím muselo dát za pravdu.
Znáte to. Člověk stárne a zaniká, a je k tomu takovej blbec! Stárne a zaniká, a myslí si, že stárne a zaniká všechno kolem. Ty vole…
Zhruba touto dobou před dvěma lety jsem se ocitla v mrazivé Vídni, abych tam v jednom z rezidenčních bytů v MuseumsQuartier pokračovala v psaní románu. Možnost, která by za jiných okolností byla radostná, však v situaci tvrdého lockdownu, kdy bylo zamrzlé všechno, nabírala spíše podoby děsivého snu.
Pokaždé, když čtu některou z tuzemských recenzí štítivě se vymezujících proti „mainstreamu“ a vůči spisovatelkám, jež se těší čtenářské oblibě, ale kritici váhají, zda vytvářejí „ambiciózní čtivo“, nebo neúspěšně „atakují vyšší patro literatury“, vzpomenu si na jeden esej Leslieho Fiedlera z roku 1970.
Ráda plánuju. Jenže pak někde něco nebo někdo plánuje za mě. České dráhy a jejich výluky, náhoda, sebevrazi na kolejích, náledí, osud nebo stávkující rakouští železničáři.
„Dio mio! Dio mio! Che orrore!“ Skláněli se nad kmenem stromu, který na obnažené písčině zapomněl odliv, a pokoušeli se ho převrátit. Jejich hlasy zazněly tak jasně, jako by vycházely ze samého okraje pláže a jako by směřovaly právě a jen do okenic mého apartmánu, ale byl to klam ranního mrazivého vzduchu a nepřítomného moře.
Kdysi dávno jsem fotbalu rozuměla asi jako Miloš Urban, jak to hezky popsal v nedávném sloupku. Coby neprovdaná maloměstská dívka jsem se nicméně se svou o rok starší sestrou proháněla po místním sokolském hřišti a střílela jeden gól za druhým.
