Začátkem devadesátých let začal Akito Tsuda studovat fotografii na Columbia College v Chicagu. Přijel z Japonska, ohledně fotografování si moc nevěřil a uměl jenom základně anglicky. Když měl fotit do školy portréty, zamířil do české čtvrti Pilsen.
Jmenuji se Petr Borkovec, narozený sedmnáctého dubna 1970 ve Vlašimi. Před lety, když jsem s těmito sloupky začínal, jsem si slíbil, že každý z nich bude o krásné literatuře. Svůj slib jsem ani jednou neporušil.
Sedím a píšu v bufetu podolského plaveckého stadionu text inscenace pro náš kolektiv. Polévka je tu za čtyřicet, a tak si k obědu objednávám pravidelně rovnou dvě.
Jedním ze slov, která mě děsí, je revitalizace. Je to slovo-kapsa, do níž se dá ledacos nacpat a dobře schovat. Obvykle pravý stav věcí. Teprve když se od slov přejde k činům, kapsa se protrhne, vysype a my vidíme, že se nám jako to, co je ve veřejném zájmu, prezentovalo cosi, na čem si zřejmě kdosi kapsu namastil. Prokleté kapsy!
Vladimir Nabokov v eseji Ruští spisovatelé, cenzoři a čtenáři z roku 1959 napsal, že se v 19. století ruští spisovatelé ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny – z jedné strany konzervativní vládní cenzura, z druhé radikální revolučně orientovaná kritika. Kličkovat mezi nimi nebylo snadné, ale rozhodně to bylo lepší, než co přišlo v sovětských dobách.
Myslel jsem si, že jsem vyléčený špatný volič, ale pletl jsem se. Přitažlivost špatné volby je v mém případě silná, smiřme se s tím. Jsem ale v tomhle ohledu poněkud raubířské sui generis, nebo jsem naopak zcela typický?
V poblázněném zlatě, co se po poledni rozblikalo mezi mokrými stromy, se párkrát na vteřinu ukázal budoucí teplý a měkký dubnový svět. Rozsvěcel se a zhasínal, rozpálený a strojený – potom se propadl do temnoty. Černé skvrny dlouho bledly na sítnici oblohy. Mrholilo. A o půlnoci mělo nebe barvu krysí srsti, v jejímž stříbře kvetl květ a ozývali se ptáci. A zas deštíček!
Brutalista, Konkláve, Emilia Pérez, Bob Dylan: Úplně neznámý, Semínko posvátného fíkovníku. Letos se mi podařilo vidět několik filmů nominovaných na Oscary ještě včas, abych mohla s napětím sledovat vyhlašování cen. Musíte mít svoje favority a propadáky, jinak to není ono.
„Tak na nějakou vrnící kočku zapomeň! Ta děcka, co přijdou, nemají ani obývák, ani pohodlné křeslo, natož nějakou kočku,“ kroutí hlavou Mateo Feijóo a my se na sebe s výtvarnicí Verónicou Rodríguez a ředitelkou Českého centra v Madridu Janou Polívkovou polekaně podíváme. A taky horlivě slibujeme, že už budeme myslet na to, že na workshopu kreativního psaní deníků budeme brát v potaz budoucí publikum. Mladé dospělé z vyloučených lokalit Madridu.
Ve svém rodném městě jsem nebyla od začátku války. Když se mi konečně poštěstilo se tam loni na jaře dostat, první večer jsem neplánovaně strávila v knihkupectví. Ale ne v obyčejném knihkupectví. V třípatrovém chrámu knih s výhledem na hlavní třídu.
Pamatujete si na mediální pozornost, kterou v roce 2021 vzbudila inscenace ve Švandově divadle UI: Když robot píše hru, promovaná jako první česká divadelní hra napsaná umělou inteligencí?
Ženská důstojnost je křehká. Někdy závisí jen na dvou věcech – na podprsenkách a punčocháčích. Ale proč vlastně? Přiznám se bez mučení – neumím nosit ani jedno. A vlastně se bojím žen, které to umí a vyžadují to po druhých.
Tu otázku určitě slyšel každý autor: Jak a kdy píšete? Kde berete nápady inspiraci? Já toho nejvíc napíšu při venčení psa. Nápady totiž musím vychodit.
Maloměsto, neděle kolem poledního, kuchyň mých rodičů. Přítomní: já, manžel, tři děti, táta (děda), mamka (babička), první teta v důchodu, malý pes a následně všichni ti, kdo sem v době oběda lezou.
Japonský básník Rjúta Iida napsal zvláštní zimní trojverší o kaprovi a kádi. Pokoušel jsem se ho přeložit na stolku s očními kapkami už od rána. Bez uspokojivého výsledku.
Všude stromy s barevným listím. Snáší se snový, americký Fall. Podzim. Liduprázdné pláže Michiganského jezera ale pořád ještě připomínají Karibik, voda je modrá, majáky bílé.
O čtení víme leccos. Že ženy čtou raději beletrii, muži literaturu faktu, že si knihy vybíráme především podle žánru a autora nebo že mezi nejpůjčovanější knihy v knihovnách patří Harry Potter a Babička.
Čím jsem starší, tím radši mám film Nejistá sezóna. Jednak v něm vidím v plné síle všechny své oblíbené cimrmanology, jednak kvůli barvitým scénám úředního schvalovaní s postavami činovníků, kteří tak dobře vědí, jakou kulturu naši pracující potřebují a čemu se máme a nemáme smát.
Když slyším někoho žehrat na to, kolik vynakládá peněz za běžnou lékařskou péči o svůj chrup, myslím si svoje a pokyvuji hlavou. Ani za titanový implantát bych neprozradil jméno svého zubaře, k němuž se po vpravdě frustrujících zkušenostech z hlavního města rád vracím do svého rodiště a který po mně nikdy nechtěl ani korunu – a to ani za bílou plombu.
Fascinuje mne neukončenost, jež vyplývá z psaní o skutečných lidech, zapředených do sítí vztahů, událostí, následků. To, jak se napsáním knihy už napořád stávám součástí něčeho, co jsem si vybrala, anebo co si vybralo mne.
Můj muž se mi často směje, že věci nedělám ve správném pořadí. Hrozně to pletu. Zvlášť když se někam vypravuju. Místo abych snídala a balila si věci, vyřizuju maily, zalévám, listuju literárním časopisem, hledám druhou náušnici… Teprve ve chvíli, kdy mám vyběhnout na vlak, vybírám, co si vezmu na sebe, a hledám šňůru od počítače.
Periodicky se to téma vrací, naposledy nedávno v Respektu. Je lepší si knihu vydat sám nebo u zavedené firmy? Dá se psaním knih uživit? Kolik výtisků je třeba prodat, aby to byl bestseller? Nebo aby si autor mohl alespoň říct, že je „úspěšný“?
Čerstvá výzva Českého literárního centra (ČLC) poptávající novou českou prózu, která bude propagována na Frankfurtském knižním veletrhu, je součástí trendu, jenž kvalitu v umění přejmenovaném na kreativní průmysl nahrazuje kritérii konkurenceschopnosti, přeshraniční spolupráce nebo emancipačního či jiného potenciálu.
Mountfield měl celé léto vše za polovic a já měla narozeniny. Byla to souhra náhod, anebo osud, co rozhodlo o zvucích, které mi budou po celé tohle divné babí léto rezonovat v hlavě? Ty proklaté zvuky!
Kdysi jsem dostala od jedné překladatelky mých básní nečekaný dotaz. Ptala se, jestli havrani opravdu migrují. Ona si myslí, že havrani nemigrují. A že to mám v básni špatně.
Na letošní léto jsem si naordinoval četbu detektivek, pár starších, „klasických“ a dvě novinky, první česky vydaný překlad Američanky Dorothy B. Hughesové a poutavý tuzemský debut Veroniky Bálkové. Znovu mi přitom vyvstala otázka, na kterou se mě opakovaně ptají při besedách: proč se nám to vlastně líbí? Proč je ten žánr pořád tak populární?
Sběr ostružin je pokaždé spjat s rizikem, že se popícháte. I to mě na něm baví. Prvních pár trnů pronikne látkou šatů prudce a nečekaně, zatímco jiný otrněný šlahoun šmátrá po nohách a další neodvratně vniká pod šaty.
Po obědě jsme chtěli vyrazit pro pstruhy do lesních sádek. Nebyly daleko, ale od rána jsme o tom mluvili jako o malém výletu. Vyklepávala sis dokonce ten větší batoh, zatímco jsem nemohl najít termokabelu.
Dlouho jsem neměla svou stráň, protože jsem vyrůstala v polabské rovině. Jedinou blízkou vertikálou bylo „dobrotivé Řípisko“, viniční vrch Sovice a všudypřítomné chmelnice. Za dobré viditelnosti jsem vzhlížela k horám vyšším, ale až o dvacet kilometrů vzdálenějším. Teď pod nimi bydlím.
La stagione è iniziata – pláže, které mě na obzoru obklopují, se každý pátek odpoledne už skoro naplní, slunečníky tam stíní, auta se lesknou směrem k lesklému moři a psi na odpočívadlech čůrají do rukoly. Letní sezóna 2024 zahájena jakoby nic – i přísným editorům sloupkařských rubrik měkne oko a ani nezpozorují, když se literárně-společenský sloupek promění v recenzi drinku. Což se právě stalo.
V Česku se o literárních akcích píše snad jen tehdy, když jsou obrovské a těší se zájmu médií nebo když je chce někdo zkritizovat. Následující řádky nebudou ani o monstrakci, ani o tom, že by se něco mělo dělat jinak. Budou o malém festivalu, jednodenním, ale profesionálně zorganizovaném, a to s minimem finančních prostředků. Řeč je o litomyšlském festivalu Kriminacht, jenž se letos konal už počtvrté.
Kafkovi je možné rozumět i nerozumět mnoha způsoby, jak se o tom teď, v jeho „výročních dnech“, pěkně přesvědčujeme. Já už několik let myslím na to, že Kafkovi rozumím spíš psychologicky než filozoficky. Myslím, že rozumím jeho humoru, úzkostem, komplexům, pocitům viny i nízké životaschopnosti a obdivu vůči těm, kdo její nedostatek nepociťují ani v nejmenším.
Všichni milovníci literatury zaregistrovali, že minulý týden v Praze proběhl největší tuzemský knižní veletrh a festival Svět knihy. A v ukrajinské metropoli podobné literární obžerství právě začíná: Knižní Arsenal (Arsenal Book Festival) letos představuje více než stovku nakladatelství a návštěvníkům nabízí skoro pět set kulturních událostí.
Chuck už na mě čekal. Na hřbitově. Na největším českém hřbitově na světě. Na hřbitově v Chicagu, kde je pohřbeno kolem 115 000 Čechů.
Můj předsudek vůči levicovým intelektuálům, kteří se zapojují do mediálních sporů, spočívá v tom, že jejich tzv. radikální pozice bývají předem těmito spory naformátované. A je to celé ještě smutnější, pokud se jedná o autory-umělce.
O profesním životě Aleny Bláhové, která zemřela letos 5. května, autorky úctyhodné řady překladů z němčiny a francouzštiny, nositelky několika významných ocenění, doufám napíše (nebo touto dobou už napsal) někdo k tomu povolanější nežli já.
Od dob středoškolských studií mám tak nějak uložené v povědomí, že každý skutečný umělec musí být ve střetu se společností – s vládou, s církví, s konzervativními maloměšťáky. Ty pak nemilosrdně tepe. Nastavuje zrcadlo. Bez jisté vyloučenosti jako by ani nebylo opravdového génia.
Všechny vlaky na trati Zábřeh–Pardubice se zastavily kvůli srážce „s osobou“ a my získali hodinu dvě k dobru nebo ke zlu. Nepospíchali jsme, ale úzkost z vědomí, že kdesi vpředu děsivým způsobem zemřel člověk, smíšená s úzkostí z nehybnosti stojícího vlaku se na rozdíl od vlaku mohla dát každou chvíli do pohybu. Naštěstí jsme seděli ve vagonu se stahovacími okny a měli jsme v kupé studenta.
Nemám rád, když sloupkaři a spisovatelé causerií (spisovatelky to většinou neprovozují) otevírají hru vyznáním, že jejich sloupek vznikl namísto nějaké životní radovánky, které se mohli oddávat, kdyby nemuseli motat věty, co jsou po termínu. A nesnáším, když naznačují, že ta zabitá radovánka byla milostná, přičemž se nepochybuje, že vášeň je osobitá, oboustranná a jako z románu. Do toho drobně prší a jaro bylo nebo bude.
Před pár lety se mi stala zvláštní věc: začal jsem rychle stárnout, tvář se mi proměnila v chladnou lávu, zmenšil jsem se o první centimetr, ale zároveň ze mě vyrazily dvě nádherné berušky. Tento příchod na odchodu, holčička a chlapeček lezoucí po starém kmeni, ve mně vyvolal spoustu otázek. Jednou z nich je – co je to grant?
Vždycky mi přišlo jako nepoměr, že spisovatelská dráha je jednou z mála, která vás už za života může katapultovat do učebnic. A zároveň výdělek z téhle prestižní práce s největší pravděpodobností nebude stačit na pokrytí vašich minimálních nákladů.
„V Litomyšli je skoro na každém domě pamětní deska,“ řekla mi kamarádka, když přišla řeč na to, kam se na měsíc stěhuju kvůli práci na románu, a tudíž se nebudeme potkávat při venčení psů. „Jejich koncentrace je naprosto unikátní.“
Toho listopadového rána roku 1980 řekne manželka na chalupě panu Vodseďálkovi, že je třeba nasekat dříví, a tak pan Vodseďálek dopije kafe a jde. Otevře dveře dřevníku, vybere si pořádné smrkové poleno a bác ho, zasekne sekeru. A bác a bác. Jenomže poleno má suk a sekera v suku uvízne.
Kdyby mi ten vzkaz neposlal, psal bych o tom, co hrozivého se mi zjevilo v koruně nebohého javoru, který letos zase obrazil třímetrovými výhony, protože ho léta špatně stříhám. Dělám si z něj vrbičku, jak mi kdysi dávno řekl nějaký úplně cizí zahradník. A připojil, že jednoho dne mi to ten javor oplatí. Což se letos v předjaří, v takové té předjarní vteřině, kdy se slunce vyřítí z mraků a začne pálit jak blázen, stalo.
Vlakové kupé je někdy jako ordinace. Z člověka naproti vám se vyřine pár mililitrů bolesti a vy na to nešikovně lepíte slova, která pokládáte za hojivá. Jako z chlapce, kterého jako nemluvně vyhodili do popelnice. Nebo z muže, jehož válka na Ukrajině připravila o řadu přátel a sousedů, které jsme spolu v tom kupé oplakali.
Zařekla jsem se, že když je současnost tak pochmurná, musím nejdřív někde objevit malou radost, jakoukoliv, a teprve až ji najdu, napíšu o ní sloupek, abych pocítila chvilkovou úlevu. A vy se mnou.
„Mami a nechceš si psát deník?“ „Prosimtě a co bych si tam psala? Že ráno vstanu, přečtu si noviny, pak si dám oběd, jdu dát kachnám a pak se dívám na televizi?“ Třeba tohle. Proč ne?
Jsou různé možnosti, jak projít tísnivým údolím akademického roku na přelomu ledna a února. K těm lepším patří cestovatelské zážitky spojené s psaním a knížkami. A tak jsem se – díky podpoře Českého literárního centra a Českého centra v Tokiu – mohl podívat na zoubek japonským kočkám z tamního hlavního města.
V patnácti jsem prodělala operaci čelisti. Sdrátované zuby, oteklá tvář a dlouhý pobyt ve vojenské nemocnici – to nebylo nic proti záchvatu paniky po probuzení z narkózy. Byla jsem přesvědčená, že se udusím a nikdo mi nepomůže, protože jsem nemohla mluvit. Sestra sice byla nadosah, jenže seděla u stolku zády. Daleko horší bezmoc teď prožívá můj otec.
Leden je těžký čas roku z mnoha důvodů, a tak si navzájem pišme. Dochází-li nám síly, pišme dopisy. Poctivé dopisy, nejlépe psané rukou, nám pomohou. Ty nám chybí.
Někde jsem četla nebo slyšela, že dospělým se člověk stává v okamžiku, kdy rodičům přestane upírat právo na psychologii. V poslední době, kdy se na pár týdnů starám o nemocnou mámu, protože táta je na operaci v nemocnici, se snažím být dospělá.
Mám slabost pro anekdoty o slavných spisovatelích. Nebo veselé historky? Někdo by to mohl nazvat drby a v podstatě by měl pravdu. Ale jak říká jedna z postav v novém filmu Woodyho Allena: „Bez drbů by nám zůstala jen suchá realita.“
Ve filmu Bohdana Slámy Bába z ledu kárá hlavní hrdinka, sympatická a milá paní svého čtyřicetiletého syna. Podívej se na podpatky svojí ženy. Jsou ošlapaný. Koukej se dát dohromady a postarat se o rodinu. To jsi chlap?
Výčepní Janka Vríčanová z Furmanskej krčmy v Dolnej Štubni umřela. Hena, která mi o tom přes plot řekla, když jsem vynášel kufry z auta a ptal se, kdy a kam půjdeme na pivo, nic víc nevěděla. Vlastně si nejdřív ani nemohla vzpomenout, jak se Janka jmenovala příjmením. Potom si jméno vybavila.
Je pozoruhodné, jak různé asociace mají lidé při slově „jih“. Když loni vycházela v Polsku moje kniha, která má jih v názvu, grafik nakladatelství v návrzích na obálku postupně vršil ananasy, datlové palmy, psychedelické kaktusy a surfovací prkna. Všechny obálky měly společné to, že vypadaly strašně.
Je nutné, aby autor osobně navštívil místa, kam vysílá hrdiny svých příběhů? A když je nenavštíví, ochudí o něco svůj text?
„Ventilační zařízení pro automobilku bylo nutné dovézt co nejrychleji.“ První věta tátova knižního debutu mě vtahovala do neznámého a vzrušujícího světa stejně jako název knihy Anglický kód. Psal se rok 1987, bylo mi osm a táta mi do své první prózy připojil k podpisu věnování „Milé Petrušce.“
Duben 2020, Saarbrücken. Žena je v angažmá v místním státním divadle, já pracuju přes počítač pro česká nakladatelství. Nikam se nemůže, sedím doma a kroutím už několikátý týden vyhořelosti.
