Studie

Jako příklad arabského komiksu leckoho nejspíš napadne úžasný dvoudílný Persepolis Marjane Satrapi a možná ještě reportážní Palestina a Gaza. Poznámky pod čarou dějin Joea Sacca. Jenže Satrapi byla Íránka a Sacco je Malťan… Můžou vůbec Arabové kreslit komiksy? A jestli ano, kreslí je? Dá se vlastně mluvit o autentickém arabském komiksu, nebo jde vždy jen o importované západní médium?

Mezi portugalskou literaturou a portugalsky psanými africkými literaturami existuje do jisté míry specifická, různorodá a stále živá provázanost. Je tomu tak důsledkem vývoje, jímž se ubíraly dějiny, a s tím souvisejícím sdílením společného jazyka – portugalštiny. Tato provázanost je přítomná nejen v tématech literárních děl, ale i v osudech a životních trajektoriích jejich tvůrců.

Povídkový soubor prozaika, dramatika a divadelníka Jordana Slavejkova je mozaikou příběhů variujících dávné téma bytostného propojení Lásky a Smrti nebo trýznivého přijetí ztráty milovaného – někdy až fetišisticky zbožňovaného – člověka. Na bulharské poměry nově se povídky navíc odehrávají v tabuizovaném prostředí queer komunity, konkrétně mezi gayi.

Jakými proměnami prošla česká literární tvorba pro děti a mládež v posledním desetiletí? Odpověď hledají Jitka Nešporová a Kamila Drahoňovská v textu, který najdete na webu Českého literárního centra. Do závěrečné pasáže, zaměřené na tendence a výrazné básnické sbírky pro děti a mládež z období 2015–2025, se můžete začíst i přímo zde na iLiteratuře.

K nedožitým osmdesátinám Libuše Moníkové, které připadají na 30. srpna letošního roku, publikujeme stať germanobohemistky Dany Pfeiferové, která spolupracuje na komentovaném vydání jejího díla v němčině. Rodačku z Prahy, jež odešla počátkem sedmdesátých let minulého století do Západního Německa, charakterizuje jako spisovatelku evropského formátu píšící německy o českých tématech.

„Každý pták se raduje ze svého jazyka,“ praví staré velšské přísloví. Jaký osud čekal nejstarší keltský jazyk britských ostrovů, proč se ocitl na pokraji zániku a jak je na tom dnes?

Vydání Alexandrijského kvartetu se ve své době (1957–1960) stalo literární událostí a Lawrenci Durrellovi přineslo celosvětový ohlas i zástupy fanoušků. Jeho velkolepá freska z Alexandrie v Egyptě v době mezi dvěma světovými válkami se navíc dočkala velikého zájmu literárních vědců i kritiků, vyvolala řadu polemik a podnítila mnohé otázky. Jednou z nejčastějších byl Durrellův přístup k „Orientu“.

Housle v rukách vrahů i obětí, pokusy o jejich rozbíjení, respektive hledání jejich nového tvaru. O historii tohoto „nejvšestrannějšího“ nástroje a jeho souvislostech s národním obrozením, sexualitou i nadpřirozenem.

V japonské literatuře najdeme již od 10. století zpovědi odvážných žen, které se nechtěly smířit s podřadnou rolí manželek, konkubín a milenek. Toužily po svobodě a odmítaly plnit roli krásných, sladkých a až dětsky poddajných exemplářů ve sbírkách svých pánů.

Začíná třetí dekáda jednadvacátého století a manga si na českém knižním trhu konečně vydobyla své pevné místo. V  sousedním Polsku i Německu už se těší velké popularitě více než dvacet let, ale přesto jde o úctyhodný výkon domácích nakladatelů, kterému předcházel dlouhý boj a nekonečná trpělivost vydavatelů i čtenářů.

Pro čínskou literaturu byla 80. léta 20. století jedním z nejdůležitějších období v její moderní historii. Na přelomu 70. a 80. let došlo k uvolňování literárně-politických poměrů v Číně, což poskytlo prostor pro vývoj nejrůznějších, na tehdejší dobu a prostředí navýsost novátorských literárních směrů. Například Mo Jen, držitel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2012, začal tvořit právě na počátku 80. let a byl jedním z prvních stylových inovátorů, které tato doba zplodila.

Při nedávných literárních diskusích, zda upravovat staré texty podle současného vnímání „korektnosti“, padlo i jméno Robinsona. A to v tom smyslu, že se sice jedná o všeobecně známý titul, ale dávno neaktuální, vždyť „kdo z nás ho četl“?

„Nane savore Roma jekh“, praví jedno romské úsloví, „všichni Romové nejsou stejní“. Mylné přesvědčení, že Romové celého světa jsou homogenní masou, která myslí a jedná jako jeden muž, se negativně promítá nejen do neblahých stereotypů, ale také třeba do politiky či – v našem případě – do literární vědy.

U příležitosti stého výročí narození Františka Listopada vyšla česko-portugalská kolektivní monografie, která částečně vyplňuje mezery v české literárněkritické recepci Listopadova díla. František Listopad žil a tvořil mezi dvěma domovy, ale současně mezi oběma svými domovinami vytvářel most, propojoval je a podněcoval ke komunikaci.

Dvě významné literární osobnosti: Češka Božena Němcová a Bulhar Angel Karalijčev. Žili a tvořili v různých zemích, psali různými jazyky, působili v různé době. A přece mají tito dva pohádkáři dost společného.

Osmdesát let po druhé světové válce je téma protinacistického odboje a holokaustu v literatuře stále živé, což se přirozeně projevuje i v českých překladech z nizozemštiny. V posledních letech se však zdá, že zájem českých nakladatelů i čtenářů o takové tituly nebývale vzrostl. Není dokonce větší než zájem o příběhy českých obětí holokaustu?

Literární překlad jen s pomocí slovníku a Googlu? To by byl velký malér! Německý autor Norbert Scheuer vybavil svůj protiválečný román o včelách, epilepsii a středověké filozofii obsáhlým poznámkovým aparátem. Co takový bonus znamená pro překladatele?

Když se konal poslední předpandemický Lipský knižní veletrh, psal se rok 2019. Česko bylo čestným hostem a český spisovatel Jaroslav Rudiš vydal svůj první román napsaný německy. Probojoval se s ním do finále Ceny Lipského knižního veletrhu.

Co dělá člověka člověkem? Co je lidská důstojnost? Co pro nás znamená osobní svoboda? Co si představujeme pod pojmem dobrý život? To je pouze kratičký výčet otázek, na které Juli Zeh odpovídá v souvislosti se svým románem Ve jménu Metody. Detailně mapuje témata románu, která se dotýkají nejenom toho, jak žijeme, ale i demokratických hodnot dnešní společnosti.

Konec světa se muslimům nikdy nezdál tak blízký jako na počátku islámu a nyní. Zatímco o projevech apokalyptiky a milenialismu ve středověku lze často jen spekulovat, o jejich soudobých podobách nás informují nejen sociologická šetření, ale hlavně křiklavé obálky kreativních apokalyptických brožurek. Ty můžeme z naší perspektivy vnímat jakožto marginální kuriozitu, ale na Blízkém východě nacházejí množství čtenářů, jimž pomáhají objevovat smysl i skryté souvislosti v dnešním komplikovaném světě.

V druhé části studie popisuje Dana Pfeiferová proměny experimentální literatury, jejíž základy položila v padesátých a šedesátých letech Vídeňská skupina v čele s H. C. Artmannem. Experimentální literatura třetí generace překračuje hranice literárních žánrů, uměleckých disciplín, beletrie a vědy či tištěných médií.

Studie germanistky Dany Pfeiferové shrnuje základní umělecké tendence rakouské literatury 20. století. V první části poukazuje především na pozdní recepci díla Ilse Aichinger (1921–2016), z jejíž básnické a prozaické tvorby vyšly v češtině knižně jen dva výbory: Kde bydlím (1966) a Vrabec v hrsti (2010). Rekapituluje rovněž specificky rakouský fenomén tzv. černé vlastenecké literatury, jejíž kritické zaměření na přelomu tisíciletí přejímá globální literatura.

Američan Robinson Jeffers je obecně vnímán jako básník inhumanismu, za kterého sám sebe prohlašoval. Ukazuje se však, že člověk má v jeho poezii nezastupitelné místo. Jeffers člověka nezavrhuje, nýbrž hledá pozitivní ideál lidství, který v jeho pohledu znamená ekologicky uvědomělý způsob bytí.

V posledních letech stoupá počet překladů staroseverské literatury do češtiny a naši odborníci patří v této oblasti mezi světovou špičku. Překládají se dosud neznámé ságy, vznikají studie i revize starších překladů. Kdy zájem o tuto literaturu u nás začal a jaká je budoucnost tohoto oboru?

Překladatel čte román jinak než běžný čtenář. V dalším kroku text přepisuje do svého jazyka: každou větu, každé slovo i interpunkční znaménko. Benoit Meunier o tom přemýšlí nahlas.

Poprask okolo vydání posledního románu Jana Němce Možnosti milostného románu odhalil chybějící teoretické nástroje interpretace pro tento v našem prostředí nový typ literatury. Skandinávští recenzenti a literární teoretici mají první rozpaky dávno za sebou a za již více než deset let, poté co tamní kulturní scénu zavalil Karl Ove Knausgård svou hexalogií Můj boj, tam vyšla na toto téma řada zajímavých studií. Některé z literárněvědných prací vydaných na Severu by stály za pozornost.

V doslovu k románu Schizogorsk představuje překladatelka složitou osobnost švýcarského spisovatele Waltera Vogta, neúnavného experimentátora a narušitele hranic, usilujícího o poznání života i smrti ze všech představitelných stránek.

Vlámský slavista Eric Metz, který působí na katedře bohemistiky Amsterodamské univerzity, porovnává několik překladů Haškova Švejka z hlediska toho, jak se v nich řeší vulgarismy hostinského Palivce v první kapitole. České „hovno“ činí v některých dobách a v některých jazycích překladatelům nečekané potíže.

Jak je známo, agent s krycím označením 007 v drtivé většině případů své protivníky nakonec porazí, aby se mohl v závěru románu plně věnovat jedné z nespočtu „bond girls“. Bylo tomu tak vždycky, tedy až do chvíle, kdy se Bond, James Bond, v roce 1966 setkal se superagentem bulharské kontrarozvědky Avakumem Zachovem… Spisovatel Andrej Guljaški, který tuto postavu stvořil, zemřel 3. července 1995. Pětadvacetileté výročí jeho úmrtí připomínáme tímto článkem.

Jak daleko je třeba odejít, aby se člověk zachránil? Někdy je nutné skoncovat se svými kořeny a zpřetrhat stará pouta… Román venezuelské spisovatelky má rysy dokumentu, ač jde o čirou – a čtivou – fikci. Lze ho chápat jako alegorii moci a osudu společností porobených autoritářským systémem.

Pět vědeckofantastických děl A. C. Doyla, jejichž protagonistou je tvrdošíjný profesor Challenger, nabízí vedle dobrodružné zábavy v podobě druhohorní fauny, vražedného éteru či oživlé Země i autorovu výpověď o závažnějších tématech, zejména jeho příklonu ke spiritismu.

Zatím poslední román Daniely Hodrové má charakter epitafu. Jeho název evokuje nejen osoby, osudy a myšlenky blízké, ale je zároveň šifrou pro blízkost smrti. V souladu s poetikou mytického psaní a jeho utopickou dimenzí však lidé i jejich příběhy žijí v textu dál.

V roce 2019 mě oslovila redakce Literárních novin s anketou Kulturní zážitek minulého roku. Nestihla jsem odpovědět včas – jednak je akademický program hodně nabitý, jednak bych se nevešla do vymezeného počtu znaků. Tak vznikl tento krátký portrét Radky Denemarkové a studie románu Hodiny z olova o „Číně v nás“. Od dob Roberta Musila jsem totiž nečetla takto přesvědčivou literární analýzu jedné epochy.

Studie věnovaná mimo jiné srovnání dvou Winklerových próz, jež spojuje téma autorovy rodné vesnice a jejichž vydání v originále dělí dvě desetiletí: vyprávění Až nastane čas (něm. 1998, č. 2010) a prózy Táhni k čertu, otče aneb A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání (něm. 2018, č. 2020).

Díky světoznámému deníku se z Anne Frankové stala téměř obchodní značka. Bližší pohled na osudy Frankových i Annina deníku přináší i po více než sedmdesáti letech nejedno překvapení a vnáší nové odstíny do stereotypního vnímání ikonické postavy i jejího světového bestselleru.

Radost a uznalé pokyvování hlavou na straně jedné, vztek a zděšení na straně druhé. Loňské udělení Nobelovy ceny za literaturu rakouskému prozaikovi, dramatikovi a esejistovi Peteru Handkemu pořádně rozvířilo poklidnou hladinu evropských literárních vod. Vášnivá debata o rozhodnutí Švédské akademie uzavřela nebývale plodný rok rakouské literární scény.

Nakladatelství romské literatury KHER v příštích týdnech uvede svou nejnovější publikaci, knížku O mulo!, hrůzostrašnou i komickou sbírku povídek o duchách navrátivších se mrtvých. Dvacet autorů přetavilo tento tradiční žánr romské ústní slovesnosti do pestré kytice hororek, moralit, vzpomínek a anekdot. Bibliofilské vydání s originálními ilustracemi Martina Zacha je živým důkazem, že romské kulturní dědictví nepatří do pojednání folkloristů, ale stále žije.

Nakladatelství Verzone vydává v roce stoletého výročí Májového hnutí výbor povídek a básní v próze čínského autora Lu Süna. Kniha vzdává symbolicky hold čínským i českým „otcům zakladatelům“ a práci jejich generace.

Sbírka povídek poprvé publikovaných roku 1888 zpracovává témata milostná, problémy soudobého světa i z historie, nevyhýbá se zobrazení lidského utrpení, zamýšlí se nad posláním a předurčením umělce odsouzeného k věčné chudobě. Rubén Darío (1867–1916) se povídkovému žánru věnoval po celý život, přičemž zejména jeho fantastické povídky znamenaly zásadní prvek pro vývoj hispanoamerické literatury 20. století. Překlad tohoto výboru je dílem studentů FF UK.

Co stojí za nečekaným úspěchem této donedávna světu neznámé argentinské autorky? Není „fenomén Schweblin“ jen dočasný trend? Podobné otázky nemění nic na tom, že román – v němž autorka sugestivně popisuje odevzdanost svých postav v soužití s všudypřítomným nebezpečím, jejich duševní vyprázdněnost, apatii, to zvláštní tísnivé ticho a mlčení, jež opanuje celý prostor kolem nich – se čte jedním dechem.

Román Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války vyšel česky v letech 1921–1923 a dosud byl přeložen nejméně do 58 jazyků. Pyšníme se tím, že náš Švejk pronikl jako typ do světové literatury. Překladatelsky vzato je to však text velmi náročný. A tak se vnucují otázky jako: čtou zahraniční čtenáři stejnou knihu jako my? Jak vznikl první překlad v dané jazykové oblasti? Je přeložený úplný Haškův text? Překládalo se přímo z češtiny? Jak odborně zdatní dosavadní překladatelé byli?

Konstantin Jireček je pro balkanistiku zásadní osobností – stál u jejího zrodu. Byl ministrem národní osvěty a podílel se na utváření moderního bulharského školství, pro svou dobu napsal významné dílo Dějiny národa bulharského. Letos od jeho narození uplyne 165 let.

Rok 1965 byl pro básníka Allena Ginsberga hodně hektický: navštívil Kubu, Prahu, Moskvu, Leningrad, Varšavu a Krakov. V Praze byl zvolen králem majálesu, byl vyhoštěn a skončil v Londýně. Celou dobu si psal deníky, které nyní vycházejí pod příznačným názvem Deníky zpoza železné opony.

Smutná zpráva přišla z Vídně: 27. března zemřel Friedrich Achleitner. Klasik rakouské neoavantgardy, člen legendární Vídeňské skupiny, zakladatel teorie architektury, autor šesti svazků průvodce moderní rakouskou architekturou. Velká osobnost rakouské poválečné kultury, zároveň člověk neobyčejně skromný. Gentleman a přítel.

Josef Winkler doslova vtrhl do rakouské literatury koncem sedmdesátých let minulého století nezaměnitelnými heretickými obrazy a dikcí litanií. Jejich intencí byla msta na homofobním patriarchálním prostředí rakouského venkova, které dovedlo k sebevraždě dva hochy z „rodné vesnice ve tvaru kříže“. Po pobytech v indickém Váránásí získal k pohřebním rituálům v rodných Korutanech téměř etnografický odstup, v jeho kronikách života k smrti se objevuje (sebe)ironický tón.

Doslov k nedávno vydanému svazku tří divadelních her jedné z nejvýznamnějších současných švédských autorek poskytuje stručný přehled její tvorby.

V březnu 2018 uplynulo 80 let od připojení Rakouska k nacistickému Německu, na podzim pak rovných 100 let od rozpadu monarchie. Reflektovala rakouská literatura tato výročí, nebo se spíše nechala strhnout ke komentářům na adresu soudobé Evropy? Tradiční přehled nejdiskutovanějších knižních titulů a událostí roku zve čtenáře do vylidněných alpských údolí i na chodby ponurých pečovatelských domů.

Čím česká literatura oslovuje čtenáře v Německu a ve světě? A oslovuje je vůbec? Zamýšlí se nad tím překladatelka Doris Kouba u příležitosti Lipského knižního veletrhu 2019, jehož bude Česká republika hlavním hostem. Rozsudek je to nemilosrdný, ale o to upřímnější.

Četli jste ho na střední škole, ale potom jste na něj zapomněli? Možná je na čase ho oprášit. Charles Bukowski: s prachovkou kolem něj už třináct let rejdí nakladatelství Argo.

Antiutopistická novela Mrtvolné skvrny je klíčová „šuplíková“ próza Borise Christova o životě a existenci v strukturách totalitního režimu. Příběh mladého básníka se odehrává ve fiktivním Etonu, který na jedné straně připomíná dystopické světy z kanonických děl světové literatury, na druhé straně je v lecčems jiný a neopakovatelný. V každém případě je tato výrazně lyrizovaná novela Borise Christova pozoruhodný text současné bulharské literatury.

Dola de Jongová literárně působila v Nizozemsku i v USA. Pozapomenutou autorku v posledních letech úspěšně připomnělo amsterodamské nakladatelství Cossee romány Pole je tento svět a Strážkyně domácího krbu. Lesbická tematika druhého titulu budila v roce 1954 zvláštní pozornost. Ale byla v nizozemských literárních kruzích skutečně tak kontroverzní, jak vyplývá z doslovu Evy Cosséeové?

Dola de Jongová literárně působila v Nizozemsku i v USA. Po románu Pole je tento svět se čeští čtenáři mohou seznámit s její novelou Strážkyně domácího krbu z roku 1954. Decentní příběh o vztahu dvou žen na rozhraní přátelství a lásky vzbudil svého času rozruch a ani po letech neztratil působivost. V roce 2017 novelu znovu připomnělo amsterodamské nakladatelství Cossee. Nakladatelka Eva Cossée k ní napsala doslov, který je také součástí českého vydání.

Proč se matka vzdá vlastního dítěte a co vede tu novou k tomu, že je po dvanácti letech zase vrátí? Svěřit dítě někomu bohatšímu v naději, že unikne bídě, bylo v Itálii sedmdesátých let minulého století běžné. Donatella Di Pietrantonio popisuje situaci, kdy se dítěti přesto nedostává toho hlavního: lásku mu ani biologická „venkovská“ matka, ani ta nová „městská“ nedokáže dát.

Z redakční pošty: překladatel románu Samotář, který náš recenzent Kopečný označil za „podprůměrné dílo“, ve své reakci s tímto hodnocením polemizuje a nabízí návod, jak knihu vnímat a jak příběh číst.

Pourquoi (et comment) retraduire Švejk aujourd'hui ?

Na jaře vyšel ve Francii nový překlad Haškova Švejka. Tato kniha představuje ve francouzském prostředí dodnes zřejmě nejčastější odkaz na českou kulturu. Osudy dobrého vojáka Švejka z roku 1921 se k francouzským čtenářům dostaly prvně v překladu Jindřicha Hořejšího už deset let po českém vydání, od té doby kniha vycházela v mnoha reedicích. Proč vznikla nová verze a co všechno se v ní měnilo, shrnuje překladatel Benoit Meunier.

O tom, že Nikos Kazandzakis strávil několik let v českém Božím Daru a udržoval přátelské styky s Bohuslavem Martinů, se všeobecně ví. Letošní několikanásobné jubileum české neogrecistiky poskytuje příležitost připomenout si další kapitoly z česko-řeckých kulturních vztahů.

Počínaje názvem, Kniha noci, prostupuje téma noci celým románem. Obrazy tmy, noci, stínu a černi jsou spleteny jeden s druhým a provázány s příběhy hlavních postav, odkazují jeden ke druhému a zase zpět. Takřka všechny klíčové okamžiky se odehrávají v noci, noc je tu však také odkazem k odvráceným stránkám lidské přirozenosti, ke zločinu, zlu, krutosti, zvířeckosti. Noc je bytostně dvojznačná: útočiště i dějiště hrůz, zdroj inspirace i zvrácenosti, místo odpočinku a spánku i utrpení a smrti.

S trochou nadsázky se dá tvrdit, že touží-li nějaká země po velkém spisovateli, není lepší metody než vytipovat si slibného autora a zavřít ho do vězení, kde obdrží psací náčiní a přístup ke knihovně – životopisy velikánů světové literatury Miguela de Cervantese či Fjodora Michajloviče Dostojevského mluví samy za sebe.

Román Matky Teodory Dimovy vytvářel různé ženské typy a jejich literární protějšky v postavách frustrovaných dospívajících dětí. Divadelní hra nutí diváky znovu prožít tragiku románu, ne však jako pouhá adaptace, ale prostřednictvím doplňujících se úhlů pohledu.