Kritika překladu

Mělo by to zaznít rovnou zkraje: kniha s názvem Vnitřní tvrz. Úvod k Hovorům k sobě Marka Aurelia vydaná na začátku roku 2025 (s vročením 2024) nakladatelstvím Dauphin se nepovedla. A to je ještě eufemismus.

Jakkoli nám s českou historickou zkušeností může námět Písně proroka připadat blízký a povědomý, text samotný tuto důvěrnost záměrně ruší. Překlad románu Paula Lynche tak v sobě nesl mnohá úskalí: první uvedení irského laureáta Bookerovy ceny v češtině znamenalo najít způsob, jak zachovat inovativní styl díla.

V nakladatelství Argo vycházejí postupně všechny knihy významné finskošvédské autorky Tove Janssonové. Vedle revidovaných překladů knížek o mumincích se tak českému čtenáři dostávají do ruky i díla dosud neznámá. Jedním z nich je Cesta plná nebezpečí, která mnohým připomene snový výlet Alenky do říše divů. Něco je ale v tomto případě hodně špatně.

Pod překladatelským slunečníkem: reakce Josefa Mlejnka na kritiku překladu výboru z poezie Zbigniewa Herberta.

Jubilejní výbor poezie Zbigniewa Herberta nabízí široký a vítaný pohled na velikána polské literatury. Český překlad ovšem kvůli řadě zvolených překladatelských řešení vyvolává polemiku.

Když je při žonglování třeba udržet ve vzduchu mnoho míčků, může se stát, že člověk přehlédne na zemi překážky, které by jinak snadno překročil. Aneb o nedocenitelném významu kolace při práci na překladu.

Dva upírské romány ze dvou největších českých nakladatelských domů nepřekládali profesionální překladatelé, ale známí čeští bookstagrameři. Jak jejich překlady dopadly a proč je třeba věnovat náležitou redakční péči i takzvané spotřební literatuře?

Nad novým překladem Satyriconu.

Nová kniha významné irské spisovatelky Claire Keeganové vypráví prostý příběh téměř bezděčné vzpoury obyčejného člověka proti krutosti všemocného systému a sobecké lhostejnosti okolí. Průzračnou čistotu originální prózy však kalí nedbalý český překlad.

Román Dějiny násilí je nejen svým námětem a pojetím dílo konfrontační a kontroverzní. Spisovatel Édouard Louis zároveň věnuje velkou pozornost stylistické stránce: jak scénář příběhu, tak jeho sociologický přesah dotváří pečlivou prací s jazykem. Český překlad jeho propracovanou hru suverénně zachovává.

Ocenění Zlatá stuha letos putovalo do rukou překladatele Jiřího Pelána za nejnovější verzi slavné knížky Malý princ, kterou francouzský autor Antoine de Saint-Exupéry poprvé vydal už roku 1943. V češtině si dnes u tohoto titulu můžeme vybrat z mnoha variant jazykového převodu, pestré škály ilustrací a nejrůznějších způsobů grafického ztvárnění. Nejnovější publikace mezi nimi suverénně vítězí.

Dnes již pozapomenutý klasický filolog a pedagog Jan Šprincl (1917–1989) působil jako překladatel nejen z antických jazyků do češtiny, ale překládal i z češtiny do latiny. Jeho celoživotní alma mater, brněnská univerzita, vydala jeho překlad Erbenovy Kytice. Tu převedl do latiny tvůrčím způsobem, v němž se nedržel striktních pravidel, ale využil širokých možností, které mu latina nabídla.

Deset povídek rwandské autorky není depresivní četba zaměřená na líčení traumat, která zbyla po genocidě. Motivy jako hrůza, bezmoc, zoufalství, naděje, boj o přežití a smíření jsou doplňovány i tématy čistě ženskými, jako jsou mateřství, menstruace, těhotenství, ženská pospolitost a zranitelnost. Ve rwandském jazyce kinyarwanda znamená „ejo“ včera i zítra; příběhy jsou autentická, upřímná a přímočará svědectví o tom, co se dělo předtím i potom. Český překlad je však víc než nepodařený.

Bulharská verze Hořavova debutu voní stejně jako originální text po víně, kdoulích a moruších, oživuje dětské vzpomínky čtenářů a hraje si s jejich smysly.

Vydání druhého českého překladu slavného románu indické anglicky píšící autory Arundhatí Royové vzbuzuje mnohé otázky. Už proto, že oproti předchozí české verzi (z roku 2003) jde z hlediska překladu o výrazný krok zpět.

Čtenářský zážitek je jiný než u překladu Otmara Vaňorného, který byl dosud jako jediný k dispozici. Uvidíme, který překlad bude u čtenářů oblíbenější. Klasičtí filologové však jistě ocení, že v případě potřeby mohou nyní pracovat již se dvěma moderními českými převody.

Výborný překlad románu Boualema Sansala před českým čtenářem odhaluje tajemství „Hasana” Hanse Schillera a zdatně překonává obtíže převodu kulturně mnohovrstvého díla.

Flašinet není komiks, jedná se o předlohu scénáře k doposud nerealizovanému animovanému filmu. Čtenář však získá velmi konkrétní představu, jak by měl výsledný film vypadat. Proč nakladatelství vybralo k vydání právě tento titul, není jasné. I tak by si ale kniha zasloužila pečlivější redakci.

Román Kamála Dáwuda Meursault : contre-enquête se odehrává v severoafrickém prostředí, a proto se v něm objevuje také lokální lexikum, odrážející specifickou realitu oblasti. Tyto exotické prvky představují pro překladatele nelehkou výzvu: kromě transkripce musí řešit i problematiku odlišných presupozic u původního francouzského a nově též českého čtenáře.

Překladatelský debut, který je na dobré cestě, ale chybí mu dotažení poslední etapy. Na překladatelích z menších jazyků leží ve stadiu redakčního zpracování větší tíha, protože nemívají oporu v redaktorovi znalém jazyka a kultury originálu. Překladatelské dílny se je na to snaží připravit, ale praxe je přesto někdy zaskočí.

Jak vypadá nevěrný překlad? Zaslouží si triviální literatura při překladu a redakční práci větší pozornost? Román Zabijáci, dílo bývalého člena speciálních jednotek britské armády, může být napínavý i jinak než jen tím, o čem vypráví.

V souladu s pravidly žánru má i text historického románu Wolf Hall Hilary Mantelové tři výrazné součásti: dialogy, vyprávění a popis. Dokáže český překlad vystihnout to, co je v původním textu přirozené, nápadné, anebo případně upozaděné? Komentář vychází z detailního srovnání jedné kapitoly.

Český překlad románu Až vyprší čas finské autorky Eliny Hirvonen je jednoznačně kandidát na anticenu Skřipec. Překladatelka přecenila své znalosti finštiny a nakladatel zcela zanedbal redakční práci – nejen že na knize zřejmě nepracoval redaktor, který by uměl finsky, což je (nejen) u začínajícího překladatele více než potřeba, ale postrádá dokonce i základní kontrolu z hlediska češtiny.

U překladu povídky se musí překladatel vyrovnat se specifickým poetickým stylem originálu. Text se vyznačuje dlouhými, často poměrně komplikovanými souvětími, která však nepůsobí nikterak krkolomně. Ba naopak, povídka příjemně plyne ve svém charakteristickém pomalém rytmu a čtenáře unáší s sebou, nechává ho plnými doušky nasávat jedinečnou vánoční atmosféru. Neotřelé fráze, sousloví a obrazná pojmenování čtenáři před očima vykreslují ty nejjemnější detaily zimních scenérií.

Uprostřed horkého léta jsem měla urgentní potřebu nahlédnout do Sienkiewiczova Quo vadis. Brněnské knihovny byly v tu dobu buď právě zavřené, nebo byl kýžený exemplář vypůjčen. Šla jsem tedy cestou nejmenšího odporu a knihu jsem si koupila u Dobrovského.

V dlouhé tradici překládání Čechovových próz do češtiny pokračuje Libor Dvořák nejnověji knihou Člověk ve futrálu. Je to opět vydání takzvaně čtenářské, bez doslovu, bez ediční poznámky, není uvedeno ani datum vzniku jednotlivých Čechovových textů, ani z jakých vydání originálu byl překlad pořízen.

Rok poté, co přestal Fitzgeraldův román Velký Gatsby spadat pod ochranu autorského práva, vyšel „v novém, moderním překladu“ (Rudolfa Červenky a Alexandra Tomského) v nakladatelství Leda – Rozmluvy. Při bližším zkoumání ale vychází najevo, že k překladu, pod nějž se roku 1960 podepsal Lubomír Dorůžka, nemá nová verze tak daleko, jak bychom mohli předpokládat.

Poměrně zajímavý nápad na rodinné čtení s množstvím ilustrací, jež by mohly rozvíjet dětskou fantazii a slovní zásobu a ještě francouzským dětem zpřístupnit české klasické dílo, ztroskotal na nepovedeném překladu.

Vančurovo Rozmarné léto a Jirotkův Saturnin vyšly letos italsky v českém nakladatelství. V jednom případě šlo o text vytažený ze šuplíku po více než dvaceti letech, ve druhém o upravené vydání překladu z roku 2006. Jak přišly takové knihy na svět? Komu jsou vlastně určeny? Co znají italští čtenáři z české literatury a jaké to je, adaptovat pro ně Vančurův a Jirotkův humor? Na podobné otázky odpovídali překladatelé Dario Massimi a Letizia Kostnerová.

Na českém převodu próz Gabriela Garcíi Márqueze se do začátku devadesátých let minulého století podílelo celkem sedm překladatelů. Tato překladatelská početnost však Márquezovým textům v češtině nijak neuškodila.

Po srovnání starého (Zaorálkova) a nového (Sýsova) překladu Messaliny je zjevné, že poslední překlad je spíše pochybnou redakcí překladu předcházejícího než svébytným autorským dílem.

„Pan Francis mluví o svém údu. Pojďme!“ – O překlad této knihy se iLiteratura.cz začala zajímat na podnět jisté paní knihovnice, která žádala o radu, jak se stavět ke knize obsahující podivné pasáže. Některé na ukázku rovnou vypsala...

Peter Mayle je u nás poměrně populárním autorem, celkem zde vyšlo přes deset jeho titulů – valná většina v nakladatelství Olympia a v překladu Paula Millara. Na rozdíl od předchozích česky vydaných románů se Podfuk jako víno ukázal být i podfukem na čtenáři.

Nový překlad Dostojevského Bratrů Karamazových z pera Libora Dvořáka se v kolaci s originálem a v porovnání s vysoce kvalifikovaným, promyšleným a invenčním starším překladem Prokopa Voskovce (z roku 1965) jeví jako tržní nabídka ukvaltovaného produktu, který nesleduje hodnoty uměleckého literárního textu ani přirozeného řádu češtiny.

Překlad Denise Molčanova je v českém prostředí v mnoha ohledech stejně osobitým úkazem, jako je Kao Sing-ťienův román svou povahou v literárních dějinách.

Mo Jen (nar. 1955) je čínský prozaik, autor desítky románů a kolem stovky povídek a novel.

Sledujeme tápání mladé studentky filozofie a říkáme si: tak takhle to tedy vypadá, když se zamiluje vnučka Françoise Mauriaca a herečka z filmu Roberta Bressona! Jako mnohé jiné devatenáctileté dívky si píše deník a přemítá o tom, zda ji miluje, nebo nemiluje. Jenže všechno to působí tak nějak jinak, nevěrohodně. Anne používá zvláštní slova a podivné výrazy, její zpověď chvílemi vyznívá dost strojeně, zmateně a neupřímně.

La carte et le territoire, Houellebecqův v pořadí již pátý román, vyšel ve Francii v roce 2010 v nakladatelství Flammarion a přinesl autorovi významné ocenění, Goncourtovu cenu. Řada kritiků je přesvědčena, že román si cenu skutečně zasloužil.

Český překlad bohužel v detailech za originálem hodně pokulhává a někdy ho přímo shazuje: hloupými chybami, nelogickými či nesrozumitelnými větami. Je to škoda, protože horší pasáže bohatě vyvažují stránky, které se čtou dobře, a v knize nacházíme mnohá řešení, kde se překladatel projevuje jako kreativní a nápaditý spolutvůrce textu.

Obhajovat Šrámkův překlad, svého času českými filology odmítnutý, dnes již na základní rovině není třeba. Skvělým způsobem tak učinil Petr Peňáz ve své recenzi na Šrámkovu Odysseiu.

Projekt pražského nakladatelství Rybka Publishers, které se rozhodlo znovu uvést na trh kompletní překlad Hledání ztraceného času od Jiřího Pechara a Prokopa Voskovce, je mj. i symbolickým dárkem k letošnímu dvacátému výročí programu F. X. Šalda.

Svérázné zapojení výrazů z různých jazykových vrstev a hrůzy války podané bez přetvářky a navíc dítětem, které o nich vypráví stejným způsobem, jako by hovořilo o šarvátkách se spolužáky ve škole, jsou tak nejpůsobivějším rysem knihy a zároveň i velkou výzvou pro překladatele.

Salman Rushdie nepoužívá jednu angličtinu, jeho arzenál zahrnuje vypulírovanou řeč soukromých škol i bombajskou pouliční angličtinu prošpikovanou hindí. Anonymní překlad Satanských veršů tento příval jazykové energie proměňuje v jednolitý tok, jehož nejvýraznějším znakem je nepřirozenost.

U příležitosti desátého výročí teroristických útoků na Spojené státy americké se českému čtenáři poprvé dostal do rukou překlad kontroverzní knihy Hněv a hrdost (La rabbia e l’orgoglio), kterou roku 2001 sepsala významná italská novinářka a spisovatelka Oriana Fallaciová (1929–2006). Česká verze vznikla z anglického textu, který – naneštěstí – pořídila z italštiny sama Fallaciová v touze udržet si text pod kontrolou.

Podle Dvořáka je nový překlad nutný, protože starší už zastaraly a něco je třeba „udělat s tou francouzštinou“. Delší francouzské pasáže nahradil českým překladem vyvedeným kurzívou – z francouzských součástí vyprávění tak vznikly poznámky „vzadu“. Tím byla narušena autenticita originálu, text byl mechanicky zploštěn, ochuzen stylisticky i sémanticky.

Slepá skvrna není „prvotřídní thriller“, jak se píše na zadní straně přebalu, napětí však rozhodně nepostrádá a autor je dokáže čtenáři dobře dávkovat. Kvalita překladu je však zoufalá, v tiráži uvedená překladatelská dvojice Miluše Juříčková a Štěpán Lichorobiec odvedli práci skutečně velice nekvalitní. Prohřešili se proti veškerým zásadám češtiny, na které si lze vzpomenout.

Překladatel románu S elegancí ježka prokázal při práci s textem velkou míru nápaditosti a kreativity: román si i v české verzi zachovává lehkost a vtip, kniha si u nás stejně jako ve Francii získala mnoho příznivců. Co všechno musel Petr Christov dohledat, zachovat a zohlednit? Nastavuje originál překladateli nějaké limity?

Nemyslím, že překlad je celý špatný, některé obraty mi naopak připadaly skvělé. Spíš mě udivila jeho nevyrovnanost. Byla bych ráda, kdyby mých pár výtek k překladu přispělo k upozornění na nezbytnost redakční práce: mnohé z nedostatků mohly být odstraněny redaktorem, kdyby se více zaměřil na smysl textu s přihlédnutím k originálu, případně na ověření reálií.

Život po francouzsku je úspěšný francouzský román z roku 2004, za nějž autor Jean-Paul Dubois obdržel cenu Prix Femina. Hlavní postavou a vypravěčem je Paul Blick, na pozadí jehož života a rodinných vztahů autor mapuje 2. polovinu 20. století ve Francii i ve světě a společenské a politické změny, jež se během této historické éry odehrály. Paul na svůj život nahlíží s až lakonickým odstupem, který vyzdvihuje banálnost lidské existence a ztracenost jednotlivce v davu podobně „nedůležitých“ jedinců

Nakladatelství Garamond vydává dvě ediční řady knížek ve dvojjazyčných zrcadlových vydáních – Bilingua a Bilingua crimi. V edici Bilingua crimi vycházejí až na výjimky (Georges Simenon) anglické a americké detektivky. Dvojjazyčná vydání čtenářsky přístupné literatury, to je počin jistě záslužný a prospěšný. Zřejmě i úspěšný, neboť v této edici už vyšly od jejího počátku v roce 2004 tři desítky knížek, a dvě z nich se už dočkaly i druhého vydání.

Český překlad knihy Anthonyho Burgesse A Clockwork Orange od Ladislava Šenkyříka vyvolal po svém prvním vydání (Volvox Globator, 1992) mnoho nevole. Přestože v dalších dvou vydáních u Volvoxu došlo k drobným změnám, až čtvrté z roku 2005 u Euromedií nás vybízí, abychom se k Mechanickému pomeranči vrátili.

Tři velká témata dominují tvorbě nobelistky Herty Müllerové: život v Ceauşeskově diktatuře, exodus rumunských Němců ze země a nucené práce příslušníků této menšiny v sovětských gulazích.

Protagonista příběhu se v novém domově setkává s panem Jindrou, paní Zdechláčkovou, panem Hopsou a panem Jouzou. Jména jsou sice zdařile počeštěná, nicméně nutně uvádějí čtenáře do rozpaků: odkud a kam se Francouz přestěhoval?

Upřímně řečeno, nejspíše to vypadá tak, že nakladatel dal jen oskenovat původní strojopis překladu a takto vzniklý počítačopis pak dal „zredigovat“ sekretářce svého tetovacího salónu.

Začnu tímto přirovnáním: V jedné ruské pohádce je hrdina poslán „tam, nevím kam, aby přinesl to, nevím co“. Cesta, kterou musí podniknout, je těžká a dlouhá a mnohokrát je hrdinovo odhodlání podrobeno zkoušce.

Při hodnocení knížky jako Ptačí křik je vždy důležité mít na paměti četná omezení překladu z jazyka a kultury vzdálených od nás tolik jako v případě poezie psané v Číně v osmém století našeho letopočtu.

Staré italské přísloví praví, že když se překládá určitá kniha, stává se překladatel zrádcem. Vzhledem k nedávné prezentaci českého překladu románu Roberta Bolaña Divocí detektivové bych se rád pokusil o reflexi některých aspektů autorova literárního života a oné pomyslné zrady, vše v duchu Bolañova nezaměnitelného stylu.

...Úroveň překladu mj. značně snižuje (a jeho věcnou správnost redukuje na nulu) fatální neznalost reálií, s níž se v knize setkáváme na každém kroku.

Na nejednoznačnost této pasáže jsem narazila pár dní předtím, než měl jít překlad do tisku. V recenzi Milana Kundery z Le Mondu, která v knize slouží jako doslov, vznikla ve větě o hrdinovi Osewoudtovi dosazením příslušného citátu z mého překladu potíž...

Nový překlad Komedie z pera Vladimíra Mikeše je již čtvrtým kompletním překladem Komedie do českého jazyka.