Poslední dobou sleduji, že mezi spisovateli a publicisty existuje jisté nedorozumění, jehož příčiny vidím v napětí mezi jedinečnou osobní zkušeností a obecnými pravdami, které s tou osobní zkušeností mnohdy mohou být v rozporu. Spisovatelé čerpají z konkrétních prožitků nebo osudů, zatímco část publicistů je připravena jim vždy vysvětlit, že jejich životní zkušenost bývá mylná a scestná a že by měli realitu vnímat odlišně.
Léto končí a moji nejmilejší známí – mám takové, jaké jsem si udělal – píšou smutné vzkazy a zlomené reportáže z letovisek, v nichž se uklízí. Čtu je s přemáháním, vždyť čekám spíš novinky a nabídky, život, život. Ale i všude kolem mě už trčí židle nohama vzhůru, vytírá se a slunce olizuje černé lino, které ne a ne vyschnout.
Předminulý týden opustili čápi své komíny a sloupy a vydali se na jih. Část z nich letěla „západní trasou“ do Francie a Španělska a někteří dál do Etiopie, Keni, Ugandy a Tanzánie. Ti, kteří zvolili „východní trasu“, zamířili do Turecka a Izraele.
Poslyšte strašlivý příběh z časů AI! Odevzdal jsem před pár dny po čtyřech měsících tlustý překlad – možná na delší dobu svůj poslední –, a protože bych chtěl v následujících měsících psát hlavně „svoje věci“, napadlo mě zkusit, jak je na tom s psaním umělá inteligence. Abych viděl, jestli to má vůbec ještě cenu…
„Kdo neporozumí emocionálnímu šoku, který pro Izraelce představoval 7. říjen, nemůže porozumět tomu, co přišlo potom,“ napsal nedávno pro Die Zeit, v eseji nazvané Strachy, jež se zdály být minulostí, ožívají, Benjamin Balint, americko-izraelský spisovatel žijící v Jeruzalémě. Čím složitější se stává situace na Blízkém východě, tím více si uvědomuji, kolik je v tom pravdy.
Chvíli jsem si doopravdy myslela, že umění je zásadní ingrediencí naší národní identity. A také to i řekla.
Stal jsem se v druhé polovině května chodícím protimluvem. Ačkoli jsem přišel o hlas, neboť jsem si uhnal laryngitidu, slyšet mě bylo až příliš – v podobě hurónského kašle.
Dopoledne bylo chudé na zážitky. Po ránu jsem psal básně pro děti, za které dostávám celkem dobře zaplaceno. Práce se mi nedařila. Ať jsem se namáhal, jak jsem se namáhal, moje básně pro děti vyznívaly smutně, příliš smutně na to, aby se líbily redaktorům literatury určené dětem, kteří rozhodují o tom, jestli se moje básně budou nebo nebudou dětem líbit.
„Vydávám jenom knihy, které nevydá nikdo jiný,“ řekl mi jednou Zdenko Pavelka. Na takový výrok se dá pohlížet dvojím způsobem. Buď se jeho původce z vlastního rozhodnutí pohybuje na okraji literárního dění, anebo si z literárních možností vybírá jenom ty, kterých se může chopit sám za sebe. U Zdenka Pavelky to byl ten druhý případ.
Je to předpotopní nápad, ale nebráním se mu. Ten autoatlas Evropy si vezmu s sebou i tentokrát. Pro sichr. Mám v něm vyznačené trasy z reportáží před dvaceti lety, ceny hotelů, odpočívadla, kde je sprcha. Tehdy jsme jezdili v dodávce a sprcha na odpočívadle byla luxus.
Jsou dny, kdy si nepřeji nic jiného než vyvádět ztracená domácí zvířata z lesa. Zrzavého Huberta jsme objevili pod vykotlaným pařezem mezi bílými a růžovými dymnivkami, zuboženého a vystrašeného. Hubert došel k poznání, že svoboda lesa není pro každého.
Titulní hrdina Nabokovova románu Pnin, ruský profesor žijící v Americe, miluje výdobytky techniky – automobil, alabastrové umělé zuby, automatickou pračku. Pninově „vášnivé avantýře“ s posledním z uvedených přístrojů je v románu věnována zábavná a lidsky hřejivá pasáž o tom, jak jej profesor, „poháněn čistě vědeckým zájmem“, krmí kde čím, jen aby se mohl přes kruhové okénko pokochat tím, „co se podobalo nekonečnému převalování delfínů trpících závratí“.
Někdo má Vánoce, já mám Magnesia Literu. No, mám nemám. Jednu mám hned ze začátku své literární dráhy, ale od té doby mi cena uniká. Nominace mi jdou, ale ani ty nepřicházejí s každou novou knížkou. Kde je problém? Pro autora je nejjednodušší, když si věc vysvětlí tak, že je rebel. A třeba má pravdu.
Začátkem devadesátých let začal Akito Tsuda studovat fotografii na Columbia College v Chicagu. Přijel z Japonska, ohledně fotografování si moc nevěřil a uměl jenom základně anglicky. Když měl fotit do školy portréty, zamířil do české čtvrti Pilsen.
Jmenuji se Petr Borkovec, narozený sedmnáctého dubna 1970 ve Vlašimi. Před lety, když jsem s těmito sloupky začínal, jsem si slíbil, že každý z nich bude o krásné literatuře. Svůj slib jsem ani jednou neporušil.
Sedím a píšu v bufetu podolského plaveckého stadionu text inscenace pro náš kolektiv. Polévka je tu za čtyřicet, a tak si k obědu objednávám pravidelně rovnou dvě.
Jedním ze slov, která mě děsí, je revitalizace. Je to slovo-kapsa, do níž se dá ledacos nacpat a dobře schovat. Obvykle pravý stav věcí. Teprve když se od slov přejde k činům, kapsa se protrhne, vysype a my vidíme, že se nám jako to, co je ve veřejném zájmu, prezentovalo cosi, na čem si zřejmě kdosi kapsu namastil. Prokleté kapsy!
Vladimir Nabokov v eseji Ruští spisovatelé, cenzoři a čtenáři z roku 1959 napsal, že se v 19. století ruští spisovatelé ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny – z jedné strany konzervativní vládní cenzura, z druhé radikální revolučně orientovaná kritika. Kličkovat mezi nimi nebylo snadné, ale rozhodně to bylo lepší, než co přišlo v sovětských dobách.
Myslel jsem si, že jsem vyléčený špatný volič, ale pletl jsem se. Přitažlivost špatné volby je v mém případě silná, smiřme se s tím. Jsem ale v tomhle ohledu poněkud raubířské sui generis, nebo jsem naopak zcela typický?
V poblázněném zlatě, co se po poledni rozblikalo mezi mokrými stromy, se párkrát na vteřinu ukázal budoucí teplý a měkký dubnový svět. Rozsvěcel se a zhasínal, rozpálený a strojený – potom se propadl do temnoty. Černé skvrny dlouho bledly na sítnici oblohy. Mrholilo. A o půlnoci mělo nebe barvu krysí srsti, v jejímž stříbře kvetl květ a ozývali se ptáci. A zas deštíček!
Brutalista, Konkláve, Emilia Pérez, Bob Dylan: Úplně neznámý, Semínko posvátného fíkovníku. Letos se mi podařilo vidět několik filmů nominovaných na Oscary ještě včas, abych mohla s napětím sledovat vyhlašování cen. Musíte mít svoje favority a propadáky, jinak to není ono.
„Tak na nějakou vrnící kočku zapomeň! Ta děcka, co přijdou, nemají ani obývák, ani pohodlné křeslo, natož nějakou kočku,“ kroutí hlavou Mateo Feijóo a my se na sebe s výtvarnicí Verónicou Rodríguez a ředitelkou Českého centra v Madridu Janou Polívkovou polekaně podíváme. A taky horlivě slibujeme, že už budeme myslet na to, že na workshopu kreativního psaní deníků budeme brát v potaz budoucí publikum. Mladé dospělé z vyloučených lokalit Madridu.
Ve svém rodném městě jsem nebyla od začátku války. Když se mi konečně poštěstilo se tam loni na jaře dostat, první večer jsem neplánovaně strávila v knihkupectví. Ale ne v obyčejném knihkupectví. V třípatrovém chrámu knih s výhledem na hlavní třídu.
Pamatujete si na mediální pozornost, kterou v roce 2021 vzbudila inscenace ve Švandově divadle UI: Když robot píše hru, promovaná jako první česká divadelní hra napsaná umělou inteligencí?
Ženská důstojnost je křehká. Někdy závisí jen na dvou věcech – na podprsenkách a punčocháčích. Ale proč vlastně? Přiznám se bez mučení – neumím nosit ani jedno. A vlastně se bojím žen, které to umí a vyžadují to po druhých.
Tu otázku určitě slyšel každý autor: Jak a kdy píšete? Kde berete nápady inspiraci? Já toho nejvíc napíšu při venčení psa. Nápady totiž musím vychodit.
Maloměsto, neděle kolem poledního, kuchyň mých rodičů. Přítomní: já, manžel, tři děti, táta (děda), mamka (babička), první teta v důchodu, malý pes a následně všichni ti, kdo sem v době oběda lezou.
Japonský básník Rjúta Iida napsal zvláštní zimní trojverší o kaprovi a kádi. Pokoušel jsem se ho přeložit na stolku s očními kapkami už od rána. Bez uspokojivého výsledku.
Všude stromy s barevným listím. Snáší se snový, americký Fall. Podzim. Liduprázdné pláže Michiganského jezera ale pořád ještě připomínají Karibik, voda je modrá, majáky bílé.
