Vyrostly v posledních letech jako houby po dešti, najdete je snad i v té nejzapadlejší vesničce. Zprostředkují leckdy nečekaný kontakt s knihami při cestě na chatu, na čundr nebo i na zmíněné houby. Lákají k prohrabání a objevení pokladů, často skrytých v haldě hlušiny – co je poklad a co hlušina, je pochopitelně otázka individuální volby (vy byste se snad dobrovolně zbavili pokladu?). Knihobudky!
Audioknihy jsou ve Skandinávii na vzestupu již řadu let. Norského autora Jana Kjærstada vede jejich masová obliba k otázce, nakolik audioformát pozmění tvář literatury. A protože je poslech knih stále populárnější i u nás, bude zajímavé sledovat tento vliv i u nastupující generace českých spisovatelů.
Na Tchaj-wanu letos vyšel překlad Kytice, což je poměrně unikátní kulturní událost. Erbenova sbírka se navíc dostala na seznam doporučené četby pro tamní žáky základních a středních škol. Ukazuje se tak, že s Tchaj-wanem nás nepojí jenom politické vazby a podobná zkušenost s bojem za svobodu a demokracii, inspirovat se vzájemně můžeme i v literatuře.
Mladoboleslavské Letecké muzeum Metoděje Vlacha připravilo pro návštěvníky krátkodobou výstavu, věnovanou postavě válečného pilota Bigglese, který se ve světě literatury pohybuje již úctyhodných devadesát let.
Propagandistická mašinerie Putinova policejního státu se snaží doma i navenek prezentovat jednotu. Je zjevné, že pod tlakem dezinformační masáže mnozí Rusové Putina podporují a mnozí se bojí, ale zdaleka ne všichni. Čelnými kritiky režimu jsou literáti.
Normální, Ukrajinci jsou normální, jejich dějiny jsou normální, jejich země je normální, jejich jazyk je normální…
Jedna má nedávná recenze vyvolala výrazně více reakcí, a mnohé i vyhrocené, než většina jiných. Přitom se netýkala žádné významné nebo čtenářsky populární knihy.
Loni na podzim se ve finských literárních kruzích rozběhla poměrně živá diskuse o jednom překladu. Překladu klasického románu Aleksise Kiviho Sedm bratří. Překladu z finštiny – do finštiny.
Všechny žebříčky a výběry toho „nej“ jsou vždy diskutabilní, ale umístění v nich potěší. Norská literatura v minulém roce zabodovala mezi redaktory prestižního časopisu The New Yorker a to hned dvakrát, přitom jde o národ a jazyk ještě menší než ten náš. Třeba jednou dojde i na některého českého autora.
Recenzent čte knihy a píše na ně recenze, není těžké si to představit. Ovšem co někdy recenzent musí udělat pro to, aby se k němu recenzní výtisk dostal, na to lidská představivost nestačí…
V rámci účtování s loňskem jsme se probrali diskusními příspěvky. Prostor, kam mají vstup všichni naši čtenáři, nám slouží jako zpětná vazba. Většinou se projeví jako zcela nečekaný zásah bumerangu. Přesto je pro nás cenným zdrojem poučení a někdy i zábavy. Máme své věrné hlídače, redakcí oceňované kritiky i obávané remcaly.
Tak jako spisovatel každou další knihou vytváří nové univerzum, i recenzent je tvůrcem minisvěta, v němž právě on u konkrétní knihy určuje kritéria, podle kterých ji chce posuzovat, i kontext, do kterého ji chce zasadit.
Jak se člověku stane, že začne psát recenze? Mohou za tím být ambice, potřeba ventilovat vlastní agresi či touha šířit osvětu? Drobné zamyšlení směřující k zásadnímu odhalení.
Ke čtení používáme zrak, to ví každé malé dítě (audioknihy a knihy v Braillově písmu teď ponechme stranou). Jedna glosa na tom nic nezmění, ale napadlo vás někdy zkusit do čtení zapojit i další smysly?
Proč si zrovna Norové oblíbili český film Tři oříšky pro Popelku? A proč je pochopitelné, že se v jeho remaku políbí dva mladí muži?
Setkání recenzenta s knihou může být menší dobrodružství a nikdy se dopředu neví, jak dopadne. A to i tehdy, necháme-li stranou krajní případy, kdy recenze buď fatálně poškodí vztah autora a recenzenta, nebo díky ní takový vztah naopak vznikne.
Milé a milí, čtenářky a čtenáři. Vy velké a velcí, dospělákyně a dospěláci, i vy malí a malé, mrňousci a mrňouskyně. Také mám ráda spravedlnost a nelíbí se mi, když někdo zůstává stranou. Jen mě teď občas přepadá pocit, že pro všechnu tu ohleduplnost nedohlédneme k podstatě.
Představovaly nezbytné pomocníky, které měl doma snad každý. Časy se ale mění a určité knihy nenápadně zmizely nejen z domácích knihoven, ale i ze slovní zásoby nastupující generace.
Norsko je sociálně spravedlivá země s vysokou životní úrovní, která podporuje různé typy menšin. Nebylo tomu tak ale vždy. Zde bude řeč o Sámech, ugrofinské menšině původně obývající nejsevernější části Norska, Švédska, Finska a Ruska, a o postavení sámské literatury v Norsku.
Minulé úterý jsem se byl podívat v Bruselu na vyhlášení Ceny EU za literaturu. Milý večer, byť o něco skromnější, než jsem si představoval. Ani v Bruselu nemají na literaturu peněz zbytečně mnoho.
Život obklopený knihami a příběhy je bohatý život. A moderní technologie zaplňují i ty regály, na nichž se ještě nedávno rozprostíralo ticho.
Většinu spisovatelů potěší, když vidí své jméno na obálce knihy. Jenže z každého pravidla existují výjimky – a často mají souvislost s českým prostředím…
Norové si váží svých spisovatelů a dalších kulturních osobností natolik, že jim je již téměř sto let vyhrazeno bydlení v sousedství královského zámku v Oslo. Nenašla by se v areálu Pražského hradu také možnost, jak ukázat, že jsme kulturní národ?
Je to v zásadě taková jednoduchá otázka a vyhne se jí asi jen málokdo: „Jakou máš oblíbenou knihu?“ Jenomže postupně jsem přišel na to, že na ni neumím dát jednoduchou odpověď. Ne snad proto, že bych málo četl…
Diktát lektorů dbajících o jazykovou ideologickou nezávadnost literárních textů pokračuje. Nechají se nizozemští spisovatelé a překladatelé zotročit touto formou redakční cenzury?
Karlovarský filmový festival je mimo jiné příležitostí přesvědčit se, co se děje v menších kinematografiích. Knihomol samozřejmě v nabídce pátrá po adaptacích knih. A najde.
V Norsku vyšel první instagramový román na světě. A dokazuje to, co je zřejmé již delší dobu - Norové se nebojí experimentovat. Využívání technologií napříč uměleckými formami je jednou z cest, kterou se v posledních letech ubírají často - a nutno říci, že i úspěšně.
Ve čtvrtek 20. května se v prostorách Vrtbovské zahrady na Malé Straně předávaly ceny za nejlepší audioknihy roku 2020. Na rozdíl od loňského vyhlašování se vše mohlo odehrát naživo a počet nominovaných v každé kategorii se ze tří opět zvýšil na pět titulů. Přestože rozrůstající se audioknižní trh prochází za poslední měsíce až roky zajímavými změnami (a bude to jistě i zajímavější!), většina prvních míst letos skončila u zástupců vydavatelství OneHotBook.
Titulek není slogan nějaké nové politické strany, ale filozofické východisko myslitele Jeana-Paula Sartra, který se v roce 1943 zapsal do dějin svazkem Bytí a nicota. „Něco sdělujeme, i když zarytě mlčíme,“ můžeme vyvodit z převratného exkurzu do chování rozličných forem života od biologa Charlese Darwina, který prvně vyšel roku 1872 pod názvem Výraz emocí u člověka a zvířat. Jeden se zabýval duchem, druhý hmotou, ale oba se do svého problému ponořili tak, že to bere dech.
Dánsko uspělo na letošních Oscarech bytostně severským tématem, totiž zálibou v popíjení alkoholu. Tím však úspěch snímku Chlast nekončí, filmoví diváci se mohou těšit na jeho americký remake. Když jde udělat úspěšný remake filmu, nešel by napsat remake literární? Recyklace je jasný trend současnosti – nezahazujme staré dobré příběhy.
Přečetla jsem novou knihu Aleny Mornštajnové. A protože asi to úplně nejzajímavější na jejích románech je (pro mě) jejich recepce, vzápětí zapínám počítač a do vyhledávače zadávám: „Listopád recenze“. Přestože od vydání románu uběhlo teprve pár dnů, odkazů mi přistane hned několik. Rozklikávám hned první a smíšené pocity vyvolané čtením se prohlubují. Tentokrát ale z jiného důvodu.
Nových knih vychází poslední dobou míň, statistiku nemám, ale je to vidět. Ona to jistě není žádná velká zábava, vyrábět zboží, které není pořádně kde prezentovat ani kde prodávat. Na druhou stranu, když už se nějaká novinka objeví, má větší šanci přilákat pozornost novinářů. Jako se to v těchto týdnech stalo komiksu Nejrudější růže rozkvétá spisovatelky Liv Strömquist.
Učit se cizí jazyk lze různými způsoby, ideální je jich kombinovat vícero – učebnice, jazykový kurs, poslech rádia, sledování cizojazyčných filmů, jazykový tandem… Poněkud paradoxně může být situace se sháněním vhodných materiálů obtížnější v okamžiku, kdy člověk dosáhne pokročilé, nikoli však ještě vysoké úrovně. Jak neztrácet čas s materiály pro nižší úroveň znalostí a zároveň nemířit příliš vysoko a nezískat tak pocit, že „to“ přeci jen zvládnout nelze?
Moje děti nechápou, k čemu jsou na světě filozofové. Ve světě on-line výuky, on-line koníčků a skypových rodinných setkání se zdá existence některých profesí absurdnější než kdykoli předtím. Jak vysvětlit všem pochybovačům, že i to, co se nedá spočítat, se počítá?
O Velikonocích Češi malují vajíčka a pečou beránka. Norové lyžují a propadají detektivkám, a to doslova. Detektivkám se totiž v době velikonočních svátků nelze v této severské zemi vyhnout, číhají všude – v knihkupectvích, televizi, rádiu, a dokonce i na obalech potravin. Prostě co Nor, to Jo Nesbø.
Dnes to bude o bezmoci, o pochybnostech – a o solidaritě. Aktuálně se moc jiných témat nenabízí.
Smí bílá, genderově nebinární básnířka bez překladatelské zkušenosti překládat poezii „skinny Black girl“, jak sama sebe charakterizuje její americká vrstevnice Amanda Gorman, čerstvě proslavená vystoupením na Bidenově inauguraci? Zdánlivě černobílá diskuse má víc odstínů. Stačí prostor glosy k ujasnění názoru?
Díky audioknihám se literatura probojovala i do takových zákoutí naší každodennosti, kde bychom ji dříve nečekali, a poslední rok tuto tendenci jenom podpořil. Statistiky navíc říkají, že díky audioknihám „čteme“ více.
Umírá poezie, nebo nabírá druhý dech? Asi záleží na tom, co všechno si pod touto literární formou představujeme a kde ji hledáme. Přinášíme trochu inspirace ze Severu, kde básně ovládají Instagram a vyjadřují rozporuplné pocity přistěhovalců, kteří v této části Evropy našli druhý domov.
Brněnský nakladatel a překladatel, autor sloupků o češtině, hráč na ukulele a cyklista Jan Mattuš uváděl na konci ledna na digitální platformě pořad ke stému výročí narození Maria Benedettiho. Setkání zahájil připomenutím celého výčtu děl uruguayského autora, která si můžeme přečíst i česky, a také zamyšlením o tom, jak relativní je naše povědomí o významné zemi latinskoamerického prostoru.
Číst, nebo koukat? Zatímco na naší Boženě všichni jen hledají mouchy, netflixový seriál na motivy detektivky o Arsènu Lupinovi vzbudil nebývalý zájem o Leblancovy knihy – a zvedl prodeje tak, že si nakladatel mne ruce.
Božena zachránila depresivní leden. Nechala nás zapomenout na COVID, zimu a tmu a oživila naše ložnice. Alespoň na českém internetu to tak vypadá.
Dle vědců zanikne do deseti let třetina profesí – účetní, listonoš, pokladní. A co knihkupec?
Zapomenuté knihy jsou schopny jen němých výčitek. Ale na konci roku přesto bývají nějak víc slyšet.
V lednu 2020 se v Bruselu sešlo 30 spisovatelských talentů, 79 překladatelských ochotníků a 6 literárních profesionálů selského rozumu. Došlo tak ke vzájemnému evropskému propojení 115 vynořujících se literárních umělců z 10 zemí. Coby jeden z účastníků jsem se v rámci uplynulých dvanácti měsíců průběžně dovídal, co to vlastně znamená. A že být zavřený v CELE není synonymem pro karanténu.
V rámci apelů na jistě potřebnou podporu nakladatelů a knihkupců se poněkud zapomíná na ty, kdo knihám dávají druhý život – na provozovatele antikvariátů.
Jak ve známém citátu o bingu pro snoby poznamenal Julian Barnes, vyhlášení Bookerovy ceny provází každoročně šílenství na všech frontách: vydavatelé se můžou zbláznit z naděje, že jejich autor uspěje, knihkupci z vidiny astronomických výdělků, porotci se opájejí mocí, která jim byla svěřena, vítězům stoupá pýcha do hlavy a poraženými cloumá závist a zklamání. Všichni pak samozřejmě nalézají různé mouchy na nejužším výběru šestice nominovaných i vítězi samotném.
K Mezinárodnímu dni studenstva přejeme nejen autorce následující glosy trpělivost, sílu a naději. Naději, že i když se nám to aktuálně možná vůbec nezdá, i online studium má smysl.
Kavárna Bunkier Café. Bunkr. Sotva plnoleté přerostlé pimprle, které se na mě šklebilo pokaždé, když jsem se procházel krakovskými Planty. Po devatenácti letech sklaplo, natáhlo bačkory na rozvrzaných kuřích nožkách svých prehistorických stolků a sesliček. V Krakově bylo jen málo míst, kde by si člověk tak ikonicky početl.
Dětem nevadí číst tu samou knížku třeba dvacetkrát za sebou. Vy ale uděláte nejlíp, když v zájmu vlastního duševního zdraví pořídíte domů pár pěkných dětských titulů, nejlépe z eshopu nějakého menšího knihkupectví. Nakonec to ocení i vaše smečka.
Čtenářství má mnoho podob a ne všechny jsou viditelné ve veřejném, natož pak virtuálním prostoru. Že se mohou různé typy čtenářů navzájem obohacovat, člověk zjistí třeba v malé venkovské knihovně.
Pouze dvě procenta Čechů starších patnácti let prý doma nemají žádnou knihu. Zdejší domácnost průměrně vlastní asi dvě stě padesát svazků. Je to nutně výhoda? A jaké metafory vyjadřují funkce domácích knihoven nejlépe?
Tento čtvrtek se bude udělovat Nobelova cena za literaturu. Tipovat, kdo vyhraje, je podobné jako věštit z koule. Zeptali jsme se našich redaktorů, koho by ze sobě blízké jazykové oblasti nominovali nebo o jakých jménech se v souvislosti s touto cenou v daných zemích nejčastěji mluví.
Komerční úspěch je jiná kategorie než literární kvalita. Kdo se pohybuje mezi „malými“ literaturami, musí počítat s tím, že šance na bestseller (a příslušný finanční efekt) je mizivá. Znamená to, že naše snažení nemá cenu?
Uprostřed změti knih, hraček a domácích potřeb jsem si uvědomila, že smysl literárních recenzí a našeho časopisu není jen v tom psát o knižních novinkách, ale možná spíše v tom, že dáváme starým titulům druhou šanci.
Když poskytneme dětem důvěru a smíříme se s tím, že si své vzdělávání mohou do velké míry řídit samy, budeme možná příjemně překvapeni. Platí to o výchově k občanství stejně jako o literatuře. Alespoň tedy v Norsku.
Démonizace literární kritiky patří k literárnímu provozu, nejen tomu českému, už dlouho a aktuální text Petra Motýla v tomto směru není ničím novým. Jen přichází v čase, kdy literární kritiku tíží úplně jiný problém – totiž její marginalizace.
Za co se Češi skoro nejvíce stydí? A může mít stud nějaké následky? Malé zamyšlení nejen religionistické.
Jak se promítá politická korektnost do překladů? Jak má překladatel zacházet s „infikovanými“ nebo vysloveně tabuizovanými slovy?
Začíná školní rok a studenti a učitelé posledních ročníků středních škol se možná již za měsíc dozvědí, jaký maturitní model bude platit v letošním školním roce. Že je to pozdě? Ministr si myslí, že ne, studentů se nikdo neptá a učitelé si zvykli: zářijový čas je už tradičně pro změny v „nové maturitě“ zřejmě odkudsi shora předurčen, a téměř každé jaro se maturita – podobně jako příroda – znovuzrodí.
