Zatímco se hladina českého rybníčku knižní branže spokojeně rozvlnila po zavedení nulové sazby DPH na knihy, francouzský tisk loví sólokapry ze samého dna. Kauzy jsou to závažné, ačkoli působí, jako by je inicioval sám Arsène Lupin.
Veřejné knihovny ve Finsku jsou velmi oblíbená, hojně navštěvovaná a bezpečná místa, která jsou zasvěcena vzdělávání, kreativitě i relaxaci. Významně přispívají k rozvoji čtenářské, mediální i digitální gramotnosti, fungují jako kulturní centra i jako místa spolupráce či zdroj inspirace. Hlavně jsou však přirozenou součástí měst i obcí, jejich výkladní skříní i obývacím pokojem. Není proto divu, že finští autoři toto prostředí ve svých dílech rádi využívají.
Někdo by to jistě označil za genderový stereotyp, ale tátové se s tím většinou moc nepářou. Nepřeceňují fyzickou ani psychickou nepohodu dětí, natožpak počet vrstev oblečení, v kterých mají jít ven. Děti se s nimi stávají po všech stránkách otužilejšími a rychle se učí novým věcem.
O slepých skvrnách v literatuře i o lásce vytrvalé a odhodlané.
V pondělí ministr kultury s ředitelem Frankfurtského knižního veletrhu podepsali smlouvu o tom, že Česko bude ústředním hostem veletrhu v roce 2026. Lze na to nejlépe reagovat slovy: „Sláva!“ a „Konečně!“.
Cesta za slávou a trápení s překlady: Milan Kundera a jeho francouzské trable.
Možnost překonat alespoň na chvíli omezení daná nutností dýchat patřila po staletí k velkým výzvám, lákajícím dobrodruhy, vojenské stratégy, průzkumníky i podnikatele. Odhalování tajemství mořských hlubin lákalo i spisovatele, ať už čerpali ze zkušeností vlastních, cizích nebo jen ze své fantazie. Mnoho z nich skončilo na dně literárního moře, jiní se však dodnes drží na hladině čtenářského zájmu.
Minulý týden zemřel Milan Kundera, nepochybně jeden z nejvýznamnějších a nejlepších českých spisovatelů druhé poloviny dvacátého století. A zároveň autor, kolem jehož osoby i díla kolují nedorozumění a mýty.
Ulice umístěná přímo do dějiště Nerudovy nejznámější knihy, totiž na Malou Stranu, představuje patrně nejznámější tuzemský příklad veřejného prostranství nesoucího jméno nějakého spisovatele. Napadlo vás ale někdy, kolik Nerudových ulic asi po celém Česku máme? A jak si v tomto ohledu stojí ostatní spisovatelé? Výprava za názvy ulic a náměstí, ať už prstem po mapě nebo v nadcházejícím období dovolených i skutečná, může přinést nejedno překvapení…
Mezi pěti knihami, které dle názoru vybraných respondentů za uplynulých pět set let ovlivnily vývoj švédské literatury a společnosti, najdeme díla očekávatelná i překvapivá. A kolik z nich je k dispozici v češtině?
Pondělní malá demonstrace, která se konala před ministerstvem kultury na podporu přijetí a zdokonalení zákona o statusu umělce, měla i jednu vedlejší linku. Radost by z ní měl Jaroslav Hašek.
Ve Francii pozorují pokles čtenářských aktivit u dětí už od začátku devadesátých let: počet přečtených knih výrazně klesá ve věku kolem 11 let. Tento fenomén rozhodně není francouzským specifikem, i proto mohou být závěry tamějších výzkumů poučné také pro nás. Podobně jako pátrání po tom, kam malí čtenáři mizí.
Část veřejnosti literární překladatele už v podstatě odepsala a žije v představách, že DeepL spolu s jakousi tajemnou „korekturou“ si nejpozději napřesrok poradí se vším. Čím dřív se literární překladatelé zorientují v situaci, tím dřív mohou začít vysvětlovat, v čem přesně jejich práce spočívá a že v ohrožení nejsou v první řadě oni sami, ale zajímavé texty.
Norsko je země známá rovným přístupem. Ten je uplatňován napříč všemi oblastmi života a nevyhýbá se ani literatuře, jak dokazuje připravovaný knižní zákon. Pomoci by měl například malým a středním knihkupcům a reguluje i vzrůstající segment audioknih.
Ve Skandinávii už dávno není pravda, že na vlastní náklady vycházejí jen knihy grafomanů a bizarních pisálků. Potvrzuje to i vítězka prestižní ceny Nordiskråds litteraturpris 2022 Dánka Solvej Balle, propagátorka udržitelné literatury.
V této zemi skoro všichni milují herce, a to nejen na jevišti nebo ve filmu. Zajímají se o jejich názory, co si vaří, co se jim líbí a který politik je podle jejich mínění ten správný. Budiž jim přáno, vždyť jsou to nejméně od devětaosmdesátého naši hrdinové.
Začátkem ledna jsem jako zástupce literatury zasedal v komisi, která různým kulturním odvětvím rozdělovala docela štědré finanční prostředky od EU. Byla to zkušenost zajímavá a inspirativní, ale také notně frustrující.
Dorazily k nám domů, stejně jako do dalších milionů českých domácností. Ne, nemyslím dopisy od poskytovatelů energií ohlašujících zvýšení záloh. Myslím obálku bez uvedení jména odesílatele i příjemce, totiž obálku s hlasovacími lístky.
Skandinávci svou láskou k detektivkám nakazili celý svět. V posledních letech propadli Norové novému literárnímu fenoménu, totiž vánočním románům. Ty se nejen překládají z angličtiny jako na běžícím páse, ale píší je a úspěšně vyvážejí i domácí autoři.
Ne, vskutku nejde o telefonní seznam, jízdní řád ani sbírku zákonů. Ba dokonce ani o proslulou Rudou knížku, jejíž vlastnictví bylo v Číně jednu dobu v podstatě téměř povinné. Jde o knihu, která nás může oslovit právě v čase blížících se Vánoc.
Rotmistr Anton Schmid, Vojín W., Zabil jsem generála Franca, Paní plukovníková – na všechny tyto knihy naleznete na iLiteratuře recenzi. Na žádného svobodníka nebo praporčíka ale ne. Proč?
Čeští literární překladatelé to nemají jednoduché – to je známá věc. Ale nepřispívají k tomu trochu i sami třeba tím, jakým tónem probíhá udělování Anticeny Skřipec? Na mezinárodním překladatelském fóru se ozývá otázka na tělo: „Co děláte pro zlepšení svého postavení?“
Na velkých nebo alespoň těch větších nádražích není problém v rozumnou dobu zakoupit pro plánovanou cestu vlakem jídlo a pití. Někdo se na tyto služby spoléhá automaticky, někomu vytrhnou trn z paty, když se výjimečně předzásobit zapomene nebo nestihne. Kdo se ale spolehne na možnost koupit si na cestu i něco na čtení, obvykle se dočká nemilého překvapení…
Kdybychom si představili světovou kulturní scénu jako multižánrový festival o mnoha stagích, z nichž každá reprezentuje kulturu určité země, performeři vybavení obřími ozvučovacími systémy by na něm o pozornost soupeřili s buskery, kteří na plácku za řadou toitoiek nebudou slyšet, ani kdyby se přetrhli. Kvalita ani originalita nejsou to hlavní, co rozhoduje, jestli umělec dostane šanci zazářit.
Vyrostly v posledních letech jako houby po dešti, najdete je snad i v té nejzapadlejší vesničce. Zprostředkují leckdy nečekaný kontakt s knihami při cestě na chatu, na čundr nebo i na zmíněné houby. Lákají k prohrabání a objevení pokladů, často skrytých v haldě hlušiny – co je poklad a co hlušina, je pochopitelně otázka individuální volby (vy byste se snad dobrovolně zbavili pokladu?). Knihobudky!
Audioknihy jsou ve Skandinávii na vzestupu již řadu let. Norského autora Jana Kjærstada vede jejich masová obliba k otázce, nakolik audioformát pozmění tvář literatury. A protože je poslech knih stále populárnější i u nás, bude zajímavé sledovat tento vliv i u nastupující generace českých spisovatelů.
Na Tchaj-wanu letos vyšel překlad Kytice, což je poměrně unikátní kulturní událost. Erbenova sbírka se navíc dostala na seznam doporučené četby pro tamní žáky základních a středních škol. Ukazuje se tak, že s Tchaj-wanem nás nepojí jenom politické vazby a podobná zkušenost s bojem za svobodu a demokracii, inspirovat se vzájemně můžeme i v literatuře.
Mladoboleslavské Letecké muzeum Metoděje Vlacha připravilo pro návštěvníky krátkodobou výstavu, věnovanou postavě válečného pilota Bigglese, který se ve světě literatury pohybuje již úctyhodných devadesát let.
Propagandistická mašinerie Putinova policejního státu se snaží doma i navenek prezentovat jednotu. Je zjevné, že pod tlakem dezinformační masáže mnozí Rusové Putina podporují a mnozí se bojí, ale zdaleka ne všichni. Čelnými kritiky režimu jsou literáti.
Normální, Ukrajinci jsou normální, jejich dějiny jsou normální, jejich země je normální, jejich jazyk je normální…
Jedna má nedávná recenze vyvolala výrazně více reakcí, a mnohé i vyhrocené, než většina jiných. Přitom se netýkala žádné významné nebo čtenářsky populární knihy.
Loni na podzim se ve finských literárních kruzích rozběhla poměrně živá diskuse o jednom překladu. Překladu klasického románu Aleksise Kiviho Sedm bratří. Překladu z finštiny – do finštiny.
Všechny žebříčky a výběry toho „nej“ jsou vždy diskutabilní, ale umístění v nich potěší. Norská literatura v minulém roce zabodovala mezi redaktory prestižního časopisu The New Yorker a to hned dvakrát, přitom jde o národ a jazyk ještě menší než ten náš. Třeba jednou dojde i na některého českého autora.
Recenzent čte knihy a píše na ně recenze, není těžké si to představit. Ovšem co někdy recenzent musí udělat pro to, aby se k němu recenzní výtisk dostal, na to lidská představivost nestačí…
V rámci účtování s loňskem jsme se probrali diskusními příspěvky. Prostor, kam mají vstup všichni naši čtenáři, nám slouží jako zpětná vazba. Většinou se projeví jako zcela nečekaný zásah bumerangu. Přesto je pro nás cenným zdrojem poučení a někdy i zábavy. Máme své věrné hlídače, redakcí oceňované kritiky i obávané remcaly.
Tak jako spisovatel každou další knihou vytváří nové univerzum, i recenzent je tvůrcem minisvěta, v němž právě on u konkrétní knihy určuje kritéria, podle kterých ji chce posuzovat, i kontext, do kterého ji chce zasadit.
Jak se člověku stane, že začne psát recenze? Mohou za tím být ambice, potřeba ventilovat vlastní agresi či touha šířit osvětu? Drobné zamyšlení směřující k zásadnímu odhalení.
Ke čtení používáme zrak, to ví každé malé dítě (audioknihy a knihy v Braillově písmu teď ponechme stranou). Jedna glosa na tom nic nezmění, ale napadlo vás někdy zkusit do čtení zapojit i další smysly?
Proč si zrovna Norové oblíbili český film Tři oříšky pro Popelku? A proč je pochopitelné, že se v jeho remaku políbí dva mladí muži?
Setkání recenzenta s knihou může být menší dobrodružství a nikdy se dopředu neví, jak dopadne. A to i tehdy, necháme-li stranou krajní případy, kdy recenze buď fatálně poškodí vztah autora a recenzenta, nebo díky ní takový vztah naopak vznikne.
Milé a milí, čtenářky a čtenáři. Vy velké a velcí, dospělákyně a dospěláci, i vy malí a malé, mrňousci a mrňouskyně. Také mám ráda spravedlnost a nelíbí se mi, když někdo zůstává stranou. Jen mě teď občas přepadá pocit, že pro všechnu tu ohleduplnost nedohlédneme k podstatě.
Představovaly nezbytné pomocníky, které měl doma snad každý. Časy se ale mění a určité knihy nenápadně zmizely nejen z domácích knihoven, ale i ze slovní zásoby nastupující generace.
Norsko je sociálně spravedlivá země s vysokou životní úrovní, která podporuje různé typy menšin. Nebylo tomu tak ale vždy. Zde bude řeč o Sámech, ugrofinské menšině původně obývající nejsevernější části Norska, Švédska, Finska a Ruska, a o postavení sámské literatury v Norsku.
Minulé úterý jsem se byl podívat v Bruselu na vyhlášení Ceny EU za literaturu. Milý večer, byť o něco skromnější, než jsem si představoval. Ani v Bruselu nemají na literaturu peněz zbytečně mnoho.
Život obklopený knihami a příběhy je bohatý život. A moderní technologie zaplňují i ty regály, na nichž se ještě nedávno rozprostíralo ticho.
Většinu spisovatelů potěší, když vidí své jméno na obálce knihy. Jenže z každého pravidla existují výjimky – a často mají souvislost s českým prostředím…
Norové si váží svých spisovatelů a dalších kulturních osobností natolik, že jim je již téměř sto let vyhrazeno bydlení v sousedství královského zámku v Oslo. Nenašla by se v areálu Pražského hradu také možnost, jak ukázat, že jsme kulturní národ?
Je to v zásadě taková jednoduchá otázka a vyhne se jí asi jen málokdo: „Jakou máš oblíbenou knihu?“ Jenomže postupně jsem přišel na to, že na ni neumím dát jednoduchou odpověď. Ne snad proto, že bych málo četl…
Diktát lektorů dbajících o jazykovou ideologickou nezávadnost literárních textů pokračuje. Nechají se nizozemští spisovatelé a překladatelé zotročit touto formou redakční cenzury?
Karlovarský filmový festival je mimo jiné příležitostí přesvědčit se, co se děje v menších kinematografiích. Knihomol samozřejmě v nabídce pátrá po adaptacích knih. A najde.
V Norsku vyšel první instagramový román na světě. A dokazuje to, co je zřejmé již delší dobu - Norové se nebojí experimentovat. Využívání technologií napříč uměleckými formami je jednou z cest, kterou se v posledních letech ubírají často - a nutno říci, že i úspěšně.
Ve čtvrtek 20. května se v prostorách Vrtbovské zahrady na Malé Straně předávaly ceny za nejlepší audioknihy roku 2020. Na rozdíl od loňského vyhlašování se vše mohlo odehrát naživo a počet nominovaných v každé kategorii se ze tří opět zvýšil na pět titulů. Přestože rozrůstající se audioknižní trh prochází za poslední měsíce až roky zajímavými změnami (a bude to jistě i zajímavější!), většina prvních míst letos skončila u zástupců vydavatelství OneHotBook.
Titulek není slogan nějaké nové politické strany, ale filozofické východisko myslitele Jeana-Paula Sartra, který se v roce 1943 zapsal do dějin svazkem Bytí a nicota. „Něco sdělujeme, i když zarytě mlčíme,“ můžeme vyvodit z převratného exkurzu do chování rozličných forem života od biologa Charlese Darwina, který prvně vyšel roku 1872 pod názvem Výraz emocí u člověka a zvířat. Jeden se zabýval duchem, druhý hmotou, ale oba se do svého problému ponořili tak, že to bere dech.
Dánsko uspělo na letošních Oscarech bytostně severským tématem, totiž zálibou v popíjení alkoholu. Tím však úspěch snímku Chlast nekončí, filmoví diváci se mohou těšit na jeho americký remake. Když jde udělat úspěšný remake filmu, nešel by napsat remake literární? Recyklace je jasný trend současnosti – nezahazujme staré dobré příběhy.
Přečetla jsem novou knihu Aleny Mornštajnové. A protože asi to úplně nejzajímavější na jejích románech je (pro mě) jejich recepce, vzápětí zapínám počítač a do vyhledávače zadávám: „Listopád recenze“. Přestože od vydání románu uběhlo teprve pár dnů, odkazů mi přistane hned několik. Rozklikávám hned první a smíšené pocity vyvolané čtením se prohlubují. Tentokrát ale z jiného důvodu.
Nových knih vychází poslední dobou míň, statistiku nemám, ale je to vidět. Ona to jistě není žádná velká zábava, vyrábět zboží, které není pořádně kde prezentovat ani kde prodávat. Na druhou stranu, když už se nějaká novinka objeví, má větší šanci přilákat pozornost novinářů. Jako se to v těchto týdnech stalo komiksu Nejrudější růže rozkvétá spisovatelky Liv Strömquist.
Učit se cizí jazyk lze různými způsoby, ideální je jich kombinovat vícero – učebnice, jazykový kurs, poslech rádia, sledování cizojazyčných filmů, jazykový tandem… Poněkud paradoxně může být situace se sháněním vhodných materiálů obtížnější v okamžiku, kdy člověk dosáhne pokročilé, nikoli však ještě vysoké úrovně. Jak neztrácet čas s materiály pro nižší úroveň znalostí a zároveň nemířit příliš vysoko a nezískat tak pocit, že „to“ přeci jen zvládnout nelze?
Moje děti nechápou, k čemu jsou na světě filozofové. Ve světě on-line výuky, on-line koníčků a skypových rodinných setkání se zdá existence některých profesí absurdnější než kdykoli předtím. Jak vysvětlit všem pochybovačům, že i to, co se nedá spočítat, se počítá?
O Velikonocích Češi malují vajíčka a pečou beránka. Norové lyžují a propadají detektivkám, a to doslova. Detektivkám se totiž v době velikonočních svátků nelze v této severské zemi vyhnout, číhají všude – v knihkupectvích, televizi, rádiu, a dokonce i na obalech potravin. Prostě co Nor, to Jo Nesbø.
