Tak nějak se to sešlo a tento měsíc dělám porotkyni ve dvou dětských literárních a jedné středoškolské esejistické soutěži. Soutěž dětských prací je plná princezen, zámků, neviditelných plášťů, draků… a taky strachu ze šikany, pocitů neviditelnosti a… a raději volám organizátorce soutěže, protože v jednom textu je té bolesti nějak příliš a kluk v textu skáče ze střechy zámku, protože to už nemůže vydržet.
Pavouky zároveň ctím a zároveň si je protivím. Když vidím mezi větvemi stromu tu nádhernou síť, zviditelněnou na zázračný okamžik slunečními paprsky, jsem si jist, že ta kreativní stavba má velice blízko třeba k „lyrické abstrakci“ Bena Nicholsona. Ale zároveň vím, že je to krutá, smrtelná past.
Před nějakou dobou mě na chodbě fakulty zastavil kolega, profesor literatury, osobnost s mezinárodním renomé. Chvíli bědoval nad svými studenty, což bylo součástí koloritu našich příležitostných hovorů, pak se mi zachmuřeně zahleděl do očí. „Vždycky jsem se tě chtěl zeptat,“ začal, „kde bereš čas na ty svoje romány?“
Vyjeli jsme pozdě, celou cestu jsme se v autě hrozně hádali a nabírali zpoždění, dorazili jsme příšerně pozdě – ale vůbec nic se nestalo, jasně, že už ne, už to přece nevadí. Stáli jsme před studenou chalupou a obří různobarevné drobnokvěté listopadky, které jsme drželi v náručí, vypadaly jako dva hroby.
Jak mám rád Francii, tak je mi z duše protivné, že považuje za svého národního hrdinu taky Napoleona Bonaparte. I jeho velkolepá vojenská tumba, sarkofág umístěný do majestátní síně v pařížské Invalidovně, patří k nejoblíbenějším pařížským turistickým atrakcím.
Když jsem vzala ze stolu mobilní telefon svého spícího muže (měla jsem za to, že patří dceři), ozvalo se z něj: Dobrý den, s čím vám dnes mohu pomoci? Když se muž probudil a já mu o tom řekla, vyděsil se a chvíli telefon odmítal vzít do ruky.
Sedíme u stolu a loupeme krevety. Radka z Pardubic, co žije ve Faru, její dcery Mariánka, Adélka a Lucie, kluk Mariánky z Jemenu Mahmud a stážistky v české škole ve Faru Káča a Ivča. Konverzace se plynule odehrává v angličtině, portugalštině a češtině.
Ve středu 17. září vstoupil do francouzských kin film izraelského režiséra Nadava Lapida Ano. V týž den brzy ráno byl v Tel Avivu izraelskou policií zatčen představitel hlavní role, herec, dramatik a občanský aktivista Ariel Bronz a obviněn z „podněcování k terorismu“.
Poslední dobou sleduji, že mezi spisovateli a publicisty existuje jisté nedorozumění, jehož příčiny vidím v napětí mezi jedinečnou osobní zkušeností a obecnými pravdami, které s tou osobní zkušeností mnohdy mohou být v rozporu. Spisovatelé čerpají z konkrétních prožitků nebo osudů, zatímco část publicistů je připravena jim vždy vysvětlit, že jejich životní zkušenost bývá mylná a scestná a že by měli realitu vnímat odlišně.
Léto končí a moji nejmilejší známí – mám takové, jaké jsem si udělal – píšou smutné vzkazy a zlomené reportáže z letovisek, v nichž se uklízí. Čtu je s přemáháním, vždyť čekám spíš novinky a nabídky, život, život. Ale i všude kolem mě už trčí židle nohama vzhůru, vytírá se a slunce olizuje černé lino, které ne a ne vyschnout.
Předminulý týden opustili čápi své komíny a sloupy a vydali se na jih. Část z nich letěla „západní trasou“ do Francie a Španělska a někteří dál do Etiopie, Keni, Ugandy a Tanzánie. Ti, kteří zvolili „východní trasu“, zamířili do Turecka a Izraele.
Poslyšte strašlivý příběh z časů AI! Odevzdal jsem před pár dny po čtyřech měsících tlustý překlad – možná na delší dobu svůj poslední –, a protože bych chtěl v následujících měsících psát hlavně „svoje věci“, napadlo mě zkusit, jak je na tom s psaním umělá inteligence. Abych viděl, jestli to má vůbec ještě cenu…
„Kdo neporozumí emocionálnímu šoku, který pro Izraelce představoval 7. říjen, nemůže porozumět tomu, co přišlo potom,“ napsal nedávno pro Die Zeit, v eseji nazvané Strachy, jež se zdály být minulostí, ožívají, Benjamin Balint, americko-izraelský spisovatel žijící v Jeruzalémě. Čím složitější se stává situace na Blízkém východě, tím více si uvědomuji, kolik je v tom pravdy.
Chvíli jsem si doopravdy myslela, že umění je zásadní ingrediencí naší národní identity. A také to i řekla.
Stal jsem se v druhé polovině května chodícím protimluvem. Ačkoli jsem přišel o hlas, neboť jsem si uhnal laryngitidu, slyšet mě bylo až příliš – v podobě hurónského kašle.
Dopoledne bylo chudé na zážitky. Po ránu jsem psal básně pro děti, za které dostávám celkem dobře zaplaceno. Práce se mi nedařila. Ať jsem se namáhal, jak jsem se namáhal, moje básně pro děti vyznívaly smutně, příliš smutně na to, aby se líbily redaktorům literatury určené dětem, kteří rozhodují o tom, jestli se moje básně budou nebo nebudou dětem líbit.
„Vydávám jenom knihy, které nevydá nikdo jiný,“ řekl mi jednou Zdenko Pavelka. Na takový výrok se dá pohlížet dvojím způsobem. Buď se jeho původce z vlastního rozhodnutí pohybuje na okraji literárního dění, anebo si z literárních možností vybírá jenom ty, kterých se může chopit sám za sebe. U Zdenka Pavelky to byl ten druhý případ.
Je to předpotopní nápad, ale nebráním se mu. Ten autoatlas Evropy si vezmu s sebou i tentokrát. Pro sichr. Mám v něm vyznačené trasy z reportáží před dvaceti lety, ceny hotelů, odpočívadla, kde je sprcha. Tehdy jsme jezdili v dodávce a sprcha na odpočívadle byla luxus.
Jsou dny, kdy si nepřeji nic jiného než vyvádět ztracená domácí zvířata z lesa. Zrzavého Huberta jsme objevili pod vykotlaným pařezem mezi bílými a růžovými dymnivkami, zuboženého a vystrašeného. Hubert došel k poznání, že svoboda lesa není pro každého.
Titulní hrdina Nabokovova románu Pnin, ruský profesor žijící v Americe, miluje výdobytky techniky – automobil, alabastrové umělé zuby, automatickou pračku. Pninově „vášnivé avantýře“ s posledním z uvedených přístrojů je v románu věnována zábavná a lidsky hřejivá pasáž o tom, jak jej profesor, „poháněn čistě vědeckým zájmem“, krmí kde čím, jen aby se mohl přes kruhové okénko pokochat tím, „co se podobalo nekonečnému převalování delfínů trpících závratí“.
Někdo má Vánoce, já mám Magnesia Literu. No, mám nemám. Jednu mám hned ze začátku své literární dráhy, ale od té doby mi cena uniká. Nominace mi jdou, ale ani ty nepřicházejí s každou novou knížkou. Kde je problém? Pro autora je nejjednodušší, když si věc vysvětlí tak, že je rebel. A třeba má pravdu.
Začátkem devadesátých let začal Akito Tsuda studovat fotografii na Columbia College v Chicagu. Přijel z Japonska, ohledně fotografování si moc nevěřil a uměl jenom základně anglicky. Když měl fotit do školy portréty, zamířil do české čtvrti Pilsen.
Jmenuji se Petr Borkovec, narozený sedmnáctého dubna 1970 ve Vlašimi. Před lety, když jsem s těmito sloupky začínal, jsem si slíbil, že každý z nich bude o krásné literatuře. Svůj slib jsem ani jednou neporušil.
Sedím a píšu v bufetu podolského plaveckého stadionu text inscenace pro náš kolektiv. Polévka je tu za čtyřicet, a tak si k obědu objednávám pravidelně rovnou dvě.
Jedním ze slov, která mě děsí, je revitalizace. Je to slovo-kapsa, do níž se dá ledacos nacpat a dobře schovat. Obvykle pravý stav věcí. Teprve když se od slov přejde k činům, kapsa se protrhne, vysype a my vidíme, že se nám jako to, co je ve veřejném zájmu, prezentovalo cosi, na čem si zřejmě kdosi kapsu namastil. Prokleté kapsy!
Vladimir Nabokov v eseji Ruští spisovatelé, cenzoři a čtenáři z roku 1959 napsal, že se v 19. století ruští spisovatelé ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny – z jedné strany konzervativní vládní cenzura, z druhé radikální revolučně orientovaná kritika. Kličkovat mezi nimi nebylo snadné, ale rozhodně to bylo lepší, než co přišlo v sovětských dobách.
Myslel jsem si, že jsem vyléčený špatný volič, ale pletl jsem se. Přitažlivost špatné volby je v mém případě silná, smiřme se s tím. Jsem ale v tomhle ohledu poněkud raubířské sui generis, nebo jsem naopak zcela typický?
V poblázněném zlatě, co se po poledni rozblikalo mezi mokrými stromy, se párkrát na vteřinu ukázal budoucí teplý a měkký dubnový svět. Rozsvěcel se a zhasínal, rozpálený a strojený – potom se propadl do temnoty. Černé skvrny dlouho bledly na sítnici oblohy. Mrholilo. A o půlnoci mělo nebe barvu krysí srsti, v jejímž stříbře kvetl květ a ozývali se ptáci. A zas deštíček!
Brutalista, Konkláve, Emilia Pérez, Bob Dylan: Úplně neznámý, Semínko posvátného fíkovníku. Letos se mi podařilo vidět několik filmů nominovaných na Oscary ještě včas, abych mohla s napětím sledovat vyhlašování cen. Musíte mít svoje favority a propadáky, jinak to není ono.
„Tak na nějakou vrnící kočku zapomeň! Ta děcka, co přijdou, nemají ani obývák, ani pohodlné křeslo, natož nějakou kočku,“ kroutí hlavou Mateo Feijóo a my se na sebe s výtvarnicí Verónicou Rodríguez a ředitelkou Českého centra v Madridu Janou Polívkovou polekaně podíváme. A taky horlivě slibujeme, že už budeme myslet na to, že na workshopu kreativního psaní deníků budeme brát v potaz budoucí publikum. Mladé dospělé z vyloučených lokalit Madridu.
Ve svém rodném městě jsem nebyla od začátku války. Když se mi konečně poštěstilo se tam loni na jaře dostat, první večer jsem neplánovaně strávila v knihkupectví. Ale ne v obyčejném knihkupectví. V třípatrovém chrámu knih s výhledem na hlavní třídu.
Pamatujete si na mediální pozornost, kterou v roce 2021 vzbudila inscenace ve Švandově divadle UI: Když robot píše hru, promovaná jako první česká divadelní hra napsaná umělou inteligencí?
Ženská důstojnost je křehká. Někdy závisí jen na dvou věcech – na podprsenkách a punčocháčích. Ale proč vlastně? Přiznám se bez mučení – neumím nosit ani jedno. A vlastně se bojím žen, které to umí a vyžadují to po druhých.
Tu otázku určitě slyšel každý autor: Jak a kdy píšete? Kde berete nápady inspiraci? Já toho nejvíc napíšu při venčení psa. Nápady totiž musím vychodit.
Maloměsto, neděle kolem poledního, kuchyň mých rodičů. Přítomní: já, manžel, tři děti, táta (děda), mamka (babička), první teta v důchodu, malý pes a následně všichni ti, kdo sem v době oběda lezou.
Japonský básník Rjúta Iida napsal zvláštní zimní trojverší o kaprovi a kádi. Pokoušel jsem se ho přeložit na stolku s očními kapkami už od rána. Bez uspokojivého výsledku.
Všude stromy s barevným listím. Snáší se snový, americký Fall. Podzim. Liduprázdné pláže Michiganského jezera ale pořád ještě připomínají Karibik, voda je modrá, majáky bílé.
O čtení víme leccos. Že ženy čtou raději beletrii, muži literaturu faktu, že si knihy vybíráme především podle žánru a autora nebo že mezi nejpůjčovanější knihy v knihovnách patří Harry Potter a Babička.
Čím jsem starší, tím radši mám film Nejistá sezóna. Jednak v něm vidím v plné síle všechny své oblíbené cimrmanology, jednak kvůli barvitým scénám úředního schvalovaní s postavami činovníků, kteří tak dobře vědí, jakou kulturu naši pracující potřebují a čemu se máme a nemáme smát.
Když slyším někoho žehrat na to, kolik vynakládá peněz za běžnou lékařskou péči o svůj chrup, myslím si svoje a pokyvuji hlavou. Ani za titanový implantát bych neprozradil jméno svého zubaře, k němuž se po vpravdě frustrujících zkušenostech z hlavního města rád vracím do svého rodiště a který po mně nikdy nechtěl ani korunu – a to ani za bílou plombu.
Fascinuje mne neukončenost, jež vyplývá z psaní o skutečných lidech, zapředených do sítí vztahů, událostí, následků. To, jak se napsáním knihy už napořád stávám součástí něčeho, co jsem si vybrala, anebo co si vybralo mne.
Můj muž se mi často směje, že věci nedělám ve správném pořadí. Hrozně to pletu. Zvlášť když se někam vypravuju. Místo abych snídala a balila si věci, vyřizuju maily, zalévám, listuju literárním časopisem, hledám druhou náušnici… Teprve ve chvíli, kdy mám vyběhnout na vlak, vybírám, co si vezmu na sebe, a hledám šňůru od počítače.
Periodicky se to téma vrací, naposledy nedávno v Respektu. Je lepší si knihu vydat sám nebo u zavedené firmy? Dá se psaním knih uživit? Kolik výtisků je třeba prodat, aby to byl bestseller? Nebo aby si autor mohl alespoň říct, že je „úspěšný“?
Čerstvá výzva Českého literárního centra (ČLC) poptávající novou českou prózu, která bude propagována na Frankfurtském knižním veletrhu, je součástí trendu, jenž kvalitu v umění přejmenovaném na kreativní průmysl nahrazuje kritérii konkurenceschopnosti, přeshraniční spolupráce nebo emancipačního či jiného potenciálu.
Mountfield měl celé léto vše za polovic a já měla narozeniny. Byla to souhra náhod, anebo osud, co rozhodlo o zvucích, které mi budou po celé tohle divné babí léto rezonovat v hlavě? Ty proklaté zvuky!
Kdysi jsem dostala od jedné překladatelky mých básní nečekaný dotaz. Ptala se, jestli havrani opravdu migrují. Ona si myslí, že havrani nemigrují. A že to mám v básni špatně.
Na letošní léto jsem si naordinoval četbu detektivek, pár starších, „klasických“ a dvě novinky, první česky vydaný překlad Američanky Dorothy B. Hughesové a poutavý tuzemský debut Veroniky Bálkové. Znovu mi přitom vyvstala otázka, na kterou se mě opakovaně ptají při besedách: proč se nám to vlastně líbí? Proč je ten žánr pořád tak populární?
Sběr ostružin je pokaždé spjat s rizikem, že se popícháte. I to mě na něm baví. Prvních pár trnů pronikne látkou šatů prudce a nečekaně, zatímco jiný otrněný šlahoun šmátrá po nohách a další neodvratně vniká pod šaty.
Po obědě jsme chtěli vyrazit pro pstruhy do lesních sádek. Nebyly daleko, ale od rána jsme o tom mluvili jako o malém výletu. Vyklepávala sis dokonce ten větší batoh, zatímco jsem nemohl najít termokabelu.
Dlouho jsem neměla svou stráň, protože jsem vyrůstala v polabské rovině. Jedinou blízkou vertikálou bylo „dobrotivé Řípisko“, viniční vrch Sovice a všudypřítomné chmelnice. Za dobré viditelnosti jsem vzhlížela k horám vyšším, ale až o dvacet kilometrů vzdálenějším. Teď pod nimi bydlím.
La stagione è iniziata – pláže, které mě na obzoru obklopují, se každý pátek odpoledne už skoro naplní, slunečníky tam stíní, auta se lesknou směrem k lesklému moři a psi na odpočívadlech čůrají do rukoly. Letní sezóna 2024 zahájena jakoby nic – i přísným editorům sloupkařských rubrik měkne oko a ani nezpozorují, když se literárně-společenský sloupek promění v recenzi drinku. Což se právě stalo.
V Česku se o literárních akcích píše snad jen tehdy, když jsou obrovské a těší se zájmu médií nebo když je chce někdo zkritizovat. Následující řádky nebudou ani o monstrakci, ani o tom, že by se něco mělo dělat jinak. Budou o malém festivalu, jednodenním, ale profesionálně zorganizovaném, a to s minimem finančních prostředků. Řeč je o litomyšlském festivalu Kriminacht, jenž se letos konal už počtvrté.
Kafkovi je možné rozumět i nerozumět mnoha způsoby, jak se o tom teď, v jeho „výročních dnech“, pěkně přesvědčujeme. Já už několik let myslím na to, že Kafkovi rozumím spíš psychologicky než filozoficky. Myslím, že rozumím jeho humoru, úzkostem, komplexům, pocitům viny i nízké životaschopnosti a obdivu vůči těm, kdo její nedostatek nepociťují ani v nejmenším.
Všichni milovníci literatury zaregistrovali, že minulý týden v Praze proběhl největší tuzemský knižní veletrh a festival Svět knihy. A v ukrajinské metropoli podobné literární obžerství právě začíná: Knižní Arsenal (Arsenal Book Festival) letos představuje více než stovku nakladatelství a návštěvníkům nabízí skoro pět set kulturních událostí.
Chuck už na mě čekal. Na hřbitově. Na největším českém hřbitově na světě. Na hřbitově v Chicagu, kde je pohřbeno kolem 115 000 Čechů.
Můj předsudek vůči levicovým intelektuálům, kteří se zapojují do mediálních sporů, spočívá v tom, že jejich tzv. radikální pozice bývají předem těmito spory naformátované. A je to celé ještě smutnější, pokud se jedná o autory-umělce.
O profesním životě Aleny Bláhové, která zemřela letos 5. května, autorky úctyhodné řady překladů z němčiny a francouzštiny, nositelky několika významných ocenění, doufám napíše (nebo touto dobou už napsal) někdo k tomu povolanější nežli já.
