Sloupek

Než Vilém dojde k baráku prádelny, je už skoro tma. Otevře plechové dveře a pomalu schází do podzemí. Cestou chodbami zavadí pohledem o své zablácené pantofle. Je si jistý, že v šeru chodby, kde je už týdny jedna ze dvou zářivek mimo provoz, si toho nikdo nevšimne. Na to, že se s nimi ještě před chvílí drápal do kopce a z kopce v lese za areálem, jsou vlastně pozoruhodně čisté.

Do Mikulova jsem jezdíval už koncem osmdesátých let s kroužkem ochránců přírody. Na Svatém kopečku jsme nábožně hledali kudlanky, tehdy vzácnost, za níž stálo za to vypravit se přes půl Moravy. Od té doby se tam vracím a čím dál víc si uvědomuji, že se tu dá nejen vystupovat na kopce, ale také sestupovat do hlubin. Do skulin vápence a času. Do hrobek a hrobů.

Jako dítě jsem chtěl být slavný přírodovědec. Projevovalo se to zejména vášnivým nakupováním knih o zvířatech. Nejraději jsem měl nádhernou bichli Od agamy po žraloka se spoustou barevných ilustrací a fotografií. Tam bylo snad úplně vše. Díky ní jsem měl z celé třídy nejhezčí sešit v přírodopisu, protože jsem si do něj pečlivě překresloval obrázky.

Oškliví mají svůj kontinent, krásní zase svůj. Průrvu mezi nimi nelze překonat žádnými myslitelnými dopravními prostředky. Není možné ji ničím stáhnout, zalátat, přemostit, šklebí se a šklebit se bude. Jen u žen, ach, lze zamaskovat malilinko make-upem. Ale takové ženy nesmí šplhat po horách, nesmí se dlouho máčet v termálních jezírkách, nesmí být nevyspalé, nesmí tu lež ničím smýt.

Už půl roku u nás bydlí máma. A teď se k ní přidal táta, který se po půl roce vrátil z nemocnice. Je to komplikované, ale snažím se nepřestat psát a jezdit na čtení. Vytvořili jsme zvláštní druh algoritmů, v nichž se míhají pečovatelky, zdravotní sestry, fyzioterapeuti, dovážené obědy a hodinky s aplikací vhodně nazvanou Anděl strážný.

Jsou to necelé dva týdny, co mi přišel e-mail nabízející spolupráci ohledně propagace překladu mého románu v USA. Při jeho čtení jsem byla potěšená až nadšená.

Kdyby seriál Etty, který je od minulého týdne k vidění na francouzsko-německém televizním kanálu Arte, nedokázal nic jiného než přivést pozornost ke svojí literární předloze, splnil by svůj účel. Kdy jindy se vrátit k deníkům Etty Hillesum než právě dnes, kdy se svět otřásá pod nápory nenávisti, srovnatelnými snad jen s dobou, kdy tato mladá nizozemská Židovka své zápisky psala?

Český rozhlas poskytuje tuzemské literatuře neocenitelné služby. Už to má i oficiálně stvrzené letošním udělením Ceny Magnesia za přínos knižní kultuře stanici Vltava. Cenu by si však zasloužily i ostatní stanice, protože Český rozhlas je snad jediné tuzemské médium, které se velkoryse a osvíceně věnuje celému spektru současného písemnictví, nejen literatuře „vysoké“, ale i lehčím žánrům.

Od té doby, co jsme se naposledy přestěhovali, návštěvy vodím nejraději do ložnice. Stojíme v uctivé vzdálenosti od našich postelí a hledíme na řezby květin v jejich čelech a nohách, na svislé korintské sloupky s hlavicemi obrostlými akantovými listy, na kanelury, volutové konzolky, rozviliny a zaviliny… Zatímco já předvádím, jak se řezbovaná čela dají pohodlně vysadit, muž zdůrazňuje, že v takových postelích můžeme rovnou pohodlně umřít – poslouží jako hrobka.

Už jméno toho města je zavádějící – jeden by čekal, že se tu ocitá na mělčině. U velké řeky by to dávalo smysl. Jenže chyba lávky – o mělčinu zde nejde. Naopak, historické centrum se zvedá na opukovém ostrohu nad soutokem, vysoko nad vodou, která ho po staletí pozvolna rozmělňuje.

Pokud mluvíme o honorářích v kultuře, většinou se bavíme o tom, co a za kolik. V Asociaci spisovatelů se například několikrát debatovalo o ceníku za jednotlivé typy textů či služeb typu besed či autorských čtení nebo zřízení fondu na podporu autorstva inspirovaného principem Státního fondu kinematografie; jen financovaného jedním procentem nikoli z prodaných lístků, ale z prodaných knih. Nic z toho nikdy bohužel nebylo.

Japonský restaurátor, hrdina mé dětské knihy Kiko a tajemství papírového motýla, se snaží přesvědčit svou malou dceru o tom, že ji čeká po příjezdu do České republiky skvělý život, slovy: „Budeme bydlet na zámku!“ „Už zase!“ Odfrkne si Kiko nevděčně a zeptá se: „Bude tam zase taková zima jako tenkrát v Anglii?“

Hodinu před koncem ordinační doby jsem se vypravila na preventivní prohlídku, na kterou mě můj praktický lékař zval zhruba před měsícem. V čekárně seděly dvě ženy dvou generací. Třicátnice a osmdesátnice. Jako jediná jsem respektovala prosbu lékaře na dveřích a nasadila jsem si roušku. Osmdesátnice se rozhovořila.

Asi před čtrnácti lety začala Anna Bolavá publikovat básně. Bylo zapotřebí napsat její medailónek. Uvedla jsem v něm, že fotografuje zemědělské stroje a pěstuje červenou řepu. Zkopírovala to Wikipedie a od té doby se mě na to na autorských čteních pravidelně ptají.

Od mládí mám rád poezii. Za nejdůležitější knihy svého dospívání považuji antologii americké poezie Dítě na skleníku a její méně známou britskou sestřičku Ostrovy plovoucí k severu. Česká poezie se mnou tehdy na konci osmdesátých let moc nekomunikovala. To, co jsem znal z gymnaziální čítanky, mě rozhodně k hlubšímu průzkumu tuzemských básníků neinspirovalo.

Doprovodím dceru před školu a jdu hledat volné kolo. Kousek od školy jsou dvě místa: jedno z nich je většinou kolem osmé už bez kol, to druhé, vzdálenější, blíž u řeky, je jistota. Odemknu kolo a přes Baranďák přejedu řeku po cyklostezce: je oddělená svodidly a narvaná chlapy ve sportovních dresech už takhle po ránu.

V rezidenční zóně jménem Černošice, kde bydlím, bydlí mnoho miliardářů a milionářů a také velmi mnoho jejich manželek. A když se v místní knihovně koná veřejné čtení některého z koučů novější české prózy, manželky bývají upozorňovány, že pozvaný spisovatel „veškeré knihy tvoří autorsky“.

Když jsem před lety začal z hlavního města jezdit příměstskými autobusy, osvojoval jsem si jen pomalu folklór periferie. To znamená v první řadě zvyky rázovitých řidičů naší linky, z nichž polovina trvá na tom, aby lístkuchtivý cestující sděloval přesnou sumu, za jakou chce jízdenku, a druhá polovina vyžaduje za stejným účelem znát výhradně název cílové destinace.

Sovy mají ve dne spát. Ne poděšeně kroužit nad svými deništi, nad smrky, kde třeba roky zimují. Mají spát a probouzet se teprve se soumrakem, zhoupnout se na větvi a neslyšně vyrazit na lov. Ale jak spát, když motorová pila podřezává vedlejší ovocný strom? Jak spát, když se řítí k zemi i větve nedalekých lip s hnízdy, v nichž se nejspíš vylíhly?

Stalinův poválečný záměr byl nadělat ruské satelity, totiž další „sovětské socialistické republiky“, z té části Evropy, kterou na konci války prošla Rudá armáda a rozhodla tak o poválečném osudu východní a části střední Evropy.

„Mohl byste mi prosím zavolat taxíka?“ ptám se recepčního v penzionu, protože venku mrzne a chodník je jako sklo. K nádraží za městem je to asi dvacet minut pěšky a představa dvacetiminutového klouzání je nepěkná.

Každý čtenář má nějakou svou zásadní knihu. Román, který přečetl ve správné době a ve správném momentu osobního vývoje a díky tomu došlo k dokonalému souznění a ideální rezonanci s textem. Já mám takových knih několik.

Bolševická revoluce je nemyslitelná bez střetu s náboženstvím. Tady měla svého předchůdce v protináboženské, ateistické filozofii Ludwiga Feuerbacha. A nastolení ateismu v dosud přísně pravoslavném Rusku, to je taky první článek nového, „revolučního náboženství“, které mělo vystřídat pravoslavné křesťanství. A to doslova.

Chucpe není jen obyčejná drzost. Je to drzost zabarvená nemorálností a jistou trapností.

Povšechnost, naprostá idiocie a hrozná krutost nás provázejí – myslím si a dívám se u toho oknem hotelu na zasněžený horský potok, za nímž strmí svah.

Měl jsem teď jednu takovou holku, Eleni, která se mě pořád na něco vyptávala. Hlavně na moje emoce. Tvářila se přitom jako utrpení s nožem v kapse. Zdaleka nejhorší byl její prompt: „So what is going on. Tell me.“ Co nás čeká v roce 2026? Totéž.

Jako malá jsem byla neposedné a ukecané dítě, dnes by se možná řeklo mírně hyperaktivní. Často jsem nedávala pozor, respektive jsem sledovala úplně něco jiného než výklad na tabuli. Výsledky rovnic jsem si vymýšlela z hlavy, každý druhý měsíc jsem měla jiný sklon písma.

„Na tom filmu není nic přehnaného,“ řekla mi Naid. „Takhle to u nás je.“ Naid se narodila v Íránu dva roky před Islámskou revolucí a vyrůstala tam v době nejhorších represálií. Teď žije ve francouzském Lyonu.

Obvykle to začne nějakou maličkostí, detailem, který mě přepadne ze zálohy, jako japonský tanečník Min Tanaka v případě mé právě rozepsané prózy, který se mi zjevil u laviček v zanedbaném koutu pražské Thomayerovy nemocnice. Tou dobou jsem přitom měla rozepsaného něco zcela jiného – text o muži, který v této nemocnici pracuje jako sanitář a v prostřizích mezi dopravou pacientů po vyšetřeních se ve vzpomínkách vrací do osmdesátých let, která prožil mezi máničkami, raziemi policajtů, svojí kapelou a chlastem.

Jestliže jsou dějiny civilizace dějinami usnadňování, pak se zaostalost projevuje dřinou. Jsem zaostalá, když se domnívám, že poslední výspou, kde není ulehčování vítané, je myšlení? Že krása myšlení je právě v potýkání, v bloudění, nezdaru, boji o smysl, a zase novém bloudění, které uspokojivý výsledek přinese klidně až na několikerý pokus? Třeba až za několik let?

Tak nějak se to sešlo a tento měsíc dělám porotkyni ve dvou dětských literárních a jedné středoškolské esejistické soutěži. Soutěž dětských prací je plná princezen, zámků, neviditelných plášťů, draků… a taky strachu ze šikany, pocitů neviditelnosti a… a raději volám organizátorce soutěže, protože v jednom textu je té bolesti nějak příliš a kluk v textu skáče ze střechy zámku, protože to už nemůže vydržet.

Pavouky zároveň ctím a zároveň si je protivím. Když vidím mezi větvemi stromu tu nádhernou síť, zviditelněnou na zázračný okamžik slunečními paprsky, jsem si jist, že ta kreativní stavba má velice blízko třeba k „lyrické abstrakci“ Bena Nicholsona. Ale zároveň vím, že je to krutá, smrtelná past.

Před nějakou dobou mě na chodbě fakulty zastavil kolega, profesor literatury, osobnost s mezinárodním renomé. Chvíli bědoval nad svými studenty, což bylo součástí koloritu našich příležitostných hovorů, pak se mi zachmuřeně zahleděl do očí. „Vždycky jsem se tě chtěl zeptat,“ začal, „kde bereš čas na ty svoje romány?“

Vyjeli jsme pozdě, celou cestu jsme se v autě hrozně hádali a nabírali zpoždění, dorazili jsme příšerně pozdě – ale vůbec nic se nestalo, jasně, že už ne, už to přece nevadí. Stáli jsme před studenou chalupou a obří různobarevné drobnokvěté listopadky, které jsme drželi v náručí, vypadaly jako dva hroby.

Jak mám rád Francii, tak je mi z duše protivné, že považuje za svého národního hrdinu taky Napoleona Bonaparte. I jeho velkolepá vojenská tumba, sarkofág umístěný do majestátní síně v pařížské Invalidovně, patří k nejoblíbenějším pařížským turistickým atrakcím.

Když jsem vzala ze stolu mobilní telefon svého spícího muže (měla jsem za to, že patří dceři), ozvalo se z něj: Dobrý den, s čím vám dnes mohu pomoci? Když se muž probudil a já mu o tom řekla, vyděsil se a chvíli telefon odmítal vzít do ruky.

Kam bys chtěla emigrovat? ptá se mě muž druhého volebního dne. Přemýšlet o tom, jak naši budoucnost ovlivní koalice populistů, automobilových závodníků a nacistů, je zatím příliš truchlivé, a tak si alespoň pro dnešek dopřeji myslet na pouzdérka.

Sedíme u stolu a loupeme krevety. Radka z Pardubic, co žije ve Faru, její dcery Mariánka, Adélka a Lucie, kluk Mariánky z Jemenu Mahmud a stážistky v české škole ve Faru Káča a Ivča. Konverzace se plynule odehrává v angličtině, portugalštině a češtině.

Ve středu 17. září vstoupil do francouzských kin film izraelského režiséra Nadava Lapida Ano. V týž den brzy ráno byl v Tel Avivu izraelskou policií zatčen představitel hlavní role, herec, dramatik a občanský aktivista Ariel Bronz a obviněn z „podněcování k terorismu“.

Poslední dobou sleduji, že mezi spisovateli a publicisty existuje jisté nedorozumění, jehož příčiny vidím v napětí mezi jedinečnou osobní zkušeností a obecnými pravdami, které s tou osobní zkušeností mnohdy mohou být v rozporu. Spisovatelé čerpají z konkrétních prožitků nebo osudů, zatímco část publicistů je připravena jim vždy vysvětlit, že jejich životní zkušenost bývá mylná a scestná a že by měli realitu vnímat odlišně.

Léto končí a moji nejmilejší známí – mám takové, jaké jsem si udělal – píšou smutné vzkazy a zlomené reportáže z letovisek, v nichž se uklízí. Čtu je s přemáháním, vždyť čekám spíš novinky a nabídky, život, život. Ale i všude kolem mě už trčí židle nohama vzhůru, vytírá se a slunce olizuje černé lino, které ne a ne vyschnout.

Předminulý týden opustili čápi své komíny a sloupy a vydali se na jih. Část z nich letěla „západní trasou“ do Francie a Španělska a někteří dál do Etiopie, Keni, Ugandy a Tanzánie. Ti, kteří zvolili „východní trasu“, zamířili do Turecka a Izraele.

Poslyšte strašlivý příběh z časů AI! Odevzdal jsem před pár dny po čtyřech měsících tlustý překlad – možná na delší dobu svůj poslední –, a protože bych chtěl v následujících měsících psát hlavně „svoje věci“, napadlo mě zkusit, jak je na tom s psaním umělá inteligence. Abych viděl, jestli to má vůbec ještě cenu…

„Kdo neporozumí emocionálnímu šoku, který pro Izraelce představoval 7. říjen, nemůže porozumět tomu, co přišlo potom,“ napsal nedávno pro Die Zeit, v eseji nazvané Strachy, jež se zdály být minulostí, ožívají, Benjamin Balint, americko-izraelský spisovatel žijící v Jeruzalémě. Čím složitější se stává situace na Blízkém východě, tím více si uvědomuji, kolik je v tom pravdy.

Chvíli jsem si doopravdy myslela, že umění je zásadní ingrediencí naší národní identity. A také to i řekla.

Stal jsem se v druhé polovině května chodícím protimluvem. Ačkoli jsem přišel o hlas, neboť jsem si uhnal laryngitidu, slyšet mě bylo až příliš – v podobě hurónského kašle.

Dopoledne bylo chudé na zážitky. Po ránu jsem psal básně pro děti, za které dostávám celkem dobře zaplaceno. Práce se mi nedařila. Ať jsem se namáhal, jak jsem se namáhal, moje básně pro děti vyznívaly smutně, příliš smutně na to, aby se líbily redaktorům literatury určené dětem, kteří rozhodují o tom, jestli se moje básně budou nebo nebudou dětem líbit.

„Vydávám jenom knihy, které nevydá nikdo jiný,“ řekl mi jednou Zdenko Pavelka. Na takový výrok se dá pohlížet dvojím způsobem. Buď se jeho původce z vlastního rozhodnutí pohybuje na okraji literárního dění, anebo si z literárních možností vybírá jenom ty, kterých se může chopit sám za sebe. U Zdenka Pavelky to byl ten druhý případ.

Je to předpotopní nápad, ale nebráním se mu. Ten autoatlas Evropy si vezmu s sebou i tentokrát. Pro sichr. Mám v něm vyznačené trasy z reportáží před dvaceti lety, ceny hotelů, odpočívadla, kde je sprcha. Tehdy jsme jezdili v dodávce a sprcha na odpočívadle byla luxus.

Jsou dny, kdy si nepřeji nic jiného než vyvádět ztracená domácí zvířata z lesa. Zrzavého Huberta jsme objevili pod vykotlaným pařezem mezi bílými a růžovými dymnivkami, zuboženého a vystrašeného. Hubert došel k poznání, že svoboda lesa není pro každého.

Titulní hrdina Nabokovova románu Pnin, ruský profesor žijící v Americe, miluje výdobytky techniky – automobil, alabastrové umělé zuby, automatickou pračku. Pninově „vášnivé avantýře“ s posledním z uvedených přístrojů je v románu věnována zábavná a lidsky hřejivá pasáž o tom, jak jej profesor, „poháněn čistě vědeckým zájmem“, krmí kde čím, jen aby se mohl přes kruhové okénko pokochat tím, „co se podobalo nekonečnému převalování delfínů trpících závratí“.

Někdo má Vánoce, já mám Magnesia Literu. No, mám nemám. Jednu mám hned ze začátku své literární dráhy, ale od té doby mi cena uniká. Nominace mi jdou, ale ani ty nepřicházejí s každou novou knížkou. Kde je problém? Pro autora je nejjednodušší, když si věc vysvětlí tak, že je rebel. A třeba má pravdu.

Začátkem devadesátých let začal Akito Tsuda studovat fotografii na Columbia College v Chicagu. Přijel z Japonska, ohledně fotografování si moc nevěřil a uměl jenom základně anglicky. Když měl fotit do školy portréty, zamířil do české čtvrti Pilsen.

Jmenuji se Petr Borkovec, narozený sedmnáctého dubna 1970 ve Vlašimi. Před lety, když jsem s těmito sloupky začínal, jsem si slíbil, že každý z nich bude o krásné literatuře. Svůj slib jsem ani jednou neporušil.

Sedím a píšu v bufetu podolského plaveckého stadionu text inscenace pro náš kolektiv. Polévka je tu za čtyřicet, a tak si k obědu objednávám pravidelně rovnou dvě.

Jedním ze slov, která mě děsí, je revitalizace. Je to slovo-kapsa, do níž se dá ledacos nacpat a dobře schovat. Obvykle pravý stav věcí. Teprve když se od slov přejde k činům, kapsa se protrhne, vysype a my vidíme, že se nám jako to, co je ve veřejném zájmu, prezentovalo cosi, na čem si zřejmě kdosi kapsu namastil. Prokleté kapsy!

Vladimir Nabokov v eseji Ruští spisovatelé, cenzoři a čtenáři z roku 1959 napsal, že se v 19. století ruští spisovatelé ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny – z jedné strany konzervativní vládní cenzura, z druhé radikální revolučně orientovaná kritika. Kličkovat mezi nimi nebylo snadné, ale rozhodně to bylo lepší, než co přišlo v sovětských dobách.

Myslel jsem si, že jsem vyléčený špatný volič, ale pletl jsem se. Přitažlivost špatné volby je v mém případě silná, smiřme se s tím. Jsem ale v tomhle ohledu poněkud raubířské sui generis, nebo jsem naopak zcela typický?

V poblázněném zlatě, co se po poledni rozblikalo mezi mokrými stromy, se párkrát na vteřinu ukázal budoucí teplý a měkký dubnový svět. Rozsvěcel se a zhasínal, rozpálený a strojený – potom se propadl do temnoty. Černé skvrny dlouho bledly na sítnici oblohy. Mrholilo. A o půlnoci mělo nebe barvu krysí srsti, v jejímž stříbře kvetl květ a ozývali se ptáci. A zas deštíček!

Brutalista, Konkláve, Emilia Pérez, Bob Dylan: Úplně neznámý, Semínko posvátného fíkovníku. Letos se mi podařilo vidět několik filmů nominovaných na Oscary ještě včas, abych mohla s napětím sledovat vyhlašování cen. Musíte mít svoje favority a propadáky, jinak to není ono.