V jedné z kapitol vyzve profesorka narativní techniky své studenty oboru fotografie, aby popsali, co vidí na daguerrotypii před sebou. Přitom dobře ví, že přehlédnou to nejdůležitější. Když jim to ukáže, naopak to nelze nevidět.
Kateřina Tučková vysvětluje, proč román Žítkovské bohyně zaujal tchajwanského nakladatele i překladatelku: „Na Tchaj-wanu existují mezi příslušníky původních obyvatel vědmy, které vykonávají podobné praktiky jako bohyně z Moravských Kopanic. Místní si jich však cení, jsou součástí běžného života vesnic.“
V rezidenční zóně jménem Černošice, kde bydlím, bydlí mnoho miliardářů a milionářů a také velmi mnoho jejich manželek. A když se v místní knihovně koná veřejné čtení některého z koučů novější české prózy, manželky bývají upozorňovány, že pozvaný spisovatel „veškeré knihy tvoří autorsky“.
Poutavá, poučná a graficky vydařená kniha seznámí malé i větší čtenáře s historií využívání a základními vlastnostmi tří desítek rostlin, bez nichž by byl náš každodenní život nejen složitější, ale i fádnější.
V době, kdy se hlava státu oslovovala „soudruhu prezidente“, mířily na Hrad statisíce dopisů se stížnostmi i zoufalými prosbami. Historik Tomáš Vilímek na základě archivního výzkumu ukazuje, že prezident v očích občanů pomyslně suploval ombudsmana, soudce, a někdy snad i zpovědníka – přestože tento „kouzelný proutek“ prezidentské kanceláře fungoval jen výjimečně.
Jan Stavinoha (1945–2026) byl nizozemský spisovatel českého původu. V Nizozemsku žil od roku 1969. Ve své tvorbě hojně čerpal z vlastního života, humorné historky podával směsí lakonického stylu a ironické nadsázky se smyslem pro absurdnost situací. V roce 2016 se poprvé představil českým čtenářům dvěma autobiograficky laděnými tituly ve vlastním českém překladu.
Lullaby je křehký, ale drsný příběh o bezpráví. Jeho autorka čerpá nadpřirozené motivy přesně z té těžko postihnutelné hrany, kdy je možné je brát reálně, ale i jako hru vnímání a smyslů. Rozhodně se tedy nejedná o knihu pro ty, kteří chtějí mít ve všem jasno.
Ztráta je nevyhnutelnou součástí lidské existence. Přesto (anebo právě proto) se s ní každý vyrovnává jinak. Co byste však byli schopni udělat pro to, abyste zaplnili prázdnotu ve své duši? Román Mezi námi rozvíjí překvapivý příběh truchlení, odhalující lidské slabosti.
„S Lenkou Reinerovou jsme se znali velkou spoustu let a byl to pro mě velice blízký člověk, vysoce empatický. V mnoha situacích mi pomohla už jenom tím, že mě vyslechla nebo se mi ozvala. Bylo obdivuhodné, jak se do poslední chvíle o vše živě zajímala,“ vzpomíná na Lenku Reinerovou David Stecher.
Publikace o podobách dokumentárního filmu (a jeho zachycování umění) od počátků do současnosti působí trochu torzovitě. V rámci současné teoretické reflexe českého dokumentu však obstojí.
Ilustrátorka Nikola Logosová absolvovala v Tchaj-peji několik workshopů ke svým knihám: „Trochu jsem se bála, zda budu schopna předat srozumitelně sdělení knih, které jsem tam vezla, jelikož kulturní odlišnosti rozhodně existují. Ukázalo se ale, že právě to by mohlo být pro publikum atraktivní.“
Dvě novely japonského autora, v nichž se prolínají erotika, grotesknost a zvrácená posedlost, vycházejí v novém překladu s ilustracemi Jana Švankmajera. Tyto sondy do vyšinuté lidské psychiky ani po sto letech neztrácejí nic ze své síly a provokativnosti.
Krásné, protože příšerné – paradox, který má své pevné místo v lidském vnímání estetična už odnepaměti. Zažíváme jej při pohledu do výloh, během sledování televize, ale také třeba při prohlížení rodinných alb. Předkládaná kniha ovšem lásku k přehnanému představuje z odborného hlediska.
Mahlerová zůstává nejednoznačnou osobností, jejíž život vyvolává četné otázky. Je obhajitelné tvrzení, že její partneři i bez ní žijí nadále ve svých dílech, ale ona by bez svých milenců byla zapomenuta? A byla to spíše nadějná umělkyně, která se obětovala kariéře prvního muže, nebo manipulující cynická „potvora“? K vyřešení těchto dilemat zřejmě ani dvě biografie nestačí.
Zatímco dnes je používání chemických zbraní na bojištích i vzhledem k mezinárodním dohodám záležitostí veskrze okrajovou, kdysi hrály roli výrazně vyšší, jak upozorňuje kniha seznamující s historií i chemickou podstatou těchto bojových prostředků.
Největší asijský knižní veletrh v Tchaj-peji letos navštívilo přes půl milionu čtenářů a literárních profesionálů – mezi nimi také české autorky, které se věnují tvorbě pro děti a mládež.
Petra Zikmundová je dvorní překladatelkou Virginie Despentes – na jaře jí vyjde již šestý knižní překlad francouzské autorky. Za převod třetího dílu trilogie Život Vernona Subutexe získala s přihlédnutím k prvním dvěma dílům série Tvůrčí prémii Obce překladatelů.
Přežije jen ten, kdo dokáže tuhle hru na city hrát nejlépe. Celosvětový fenomén webtoonu si našel cestu i do češtiny.
Strhující a místy ironický epos plný slepých větví, podivuhodných těl i znepokojivých paralel se současností. Zatímco neandertálci žili pod zemí jako postavy z Wellsových románů, my se podle autora blížíme k populačnímu vrcholu a nevyhnutelnému zániku. Máme se připravit na svět, kterému budou vládnout obří netopýři, nebo dokážeme evoluci oklamat pomocí technologií?
Druhá sbírka Petyi Stach otevírá zkušenost tranzice, strachu z pohledu druhých i každodenního boje o bezpečí. Osobní nejistota, queer aktivismus i milostná lyrika se tu střetávají v sevřeném, syrovém a místy zneklidňujícím celku, který ukazuje, jak vypadá hledání identity ve světě, jenž ji sám často odmítá vidět.
Jsou-li zasazeny do správného odborného kontextu, mohou i nařízení o chůzi přes Karlův most nebo Masarykův vztah k abstinenčnímu hnutí představovat inspirativní zdroj pro zkoumání dané doby, nikoli pouhou historickou kuriozitu.
Prémii Tomáše Hrácha získal na udílení Ceny Josefa Jungmanna za rok 2024 Václav Křenek, a to za překladatelský debut – převod románu norského spisovatele Olivera Lovrenského Když nám bylo míň. V rozhovoru vysvětluje nejen proces překladu, ale i to, čím si ho kniha získala, jak si na ní zkazil mluvenou norštinu nebo co z norské literatury v češtině stále chybí.
