Studie

Jakými proměnami prošla česká literární tvorba pro děti a mládež v posledním desetiletí? Odpověď hledají Jitka Nešporová a Kamila Drahoňovská v textu, který najdete na webu Českého literárního centra. Do závěrečné pasáže, zaměřené na tendence a výrazné básnické sbírky pro děti a mládež z období 2015–2025, se můžete začíst i přímo zde na iLiteratuře.

K nedožitým osmdesátinám Libuše Moníkové, které připadají na 30. srpna letošního roku, publikujeme stať germanobohemistky Dany Pfeiferové, která spolupracuje na komentovaném vydání jejího díla v němčině. Rodačku z Prahy, jež odešla počátkem sedmdesátých let minulého století do Západního Německa, charakterizuje jako spisovatelku evropského formátu píšící německy o českých tématech.

„Každý pták se raduje ze svého jazyka,“ praví staré velšské přísloví. Jaký osud čekal nejstarší keltský jazyk britských ostrovů, proč se ocitl na pokraji zániku a jak je na tom dnes?

Vydání Alexandrijského kvartetu se ve své době (1957–1960) stalo literární událostí a Lawrenci Durrellovi přineslo celosvětový ohlas i zástupy fanoušků. Jeho velkolepá freska z Alexandrie v Egyptě v době mezi dvěma světovými válkami se navíc dočkala velikého zájmu literárních vědců i kritiků, vyvolala řadu polemik a podnítila mnohé otázky. Jednou z nejčastějších byl Durrellův přístup k „Orientu“.

Housle v rukách vrahů i obětí, pokusy o jejich rozbíjení, respektive hledání jejich nového tvaru. O historii tohoto „nejvšestrannějšího“ nástroje a jeho souvislostech s národním obrozením, sexualitou i nadpřirozenem.

V japonské literatuře najdeme již od 10. století zpovědi odvážných žen, které se nechtěly smířit s podřadnou rolí manželek, konkubín a milenek. Toužily po svobodě a odmítaly plnit roli krásných, sladkých a až dětsky poddajných exemplářů ve sbírkách svých pánů.

Začíná třetí dekáda jednadvacátého století a manga si na českém knižním trhu konečně vydobyla své pevné místo. V  sousedním Polsku i Německu už se těší velké popularitě více než dvacet let, ale přesto jde o úctyhodný výkon domácích nakladatelů, kterému předcházel dlouhý boj a nekonečná trpělivost vydavatelů i čtenářů.

Pro čínskou literaturu byla 80. léta 20. století jedním z nejdůležitějších období v její moderní historii. Na přelomu 70. a 80. let došlo k uvolňování literárně-politických poměrů v Číně, což poskytlo prostor pro vývoj nejrůznějších, na tehdejší dobu a prostředí navýsost novátorských literárních směrů. Například Mo Jen, držitel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2012, začal tvořit právě na počátku 80. let a byl jedním z prvních stylových inovátorů, které tato doba zplodila.

Při nedávných literárních diskusích, zda upravovat staré texty podle současného vnímání „korektnosti“, padlo i jméno Robinsona. A to v tom smyslu, že se sice jedná o všeobecně známý titul, ale dávno neaktuální, vždyť „kdo z nás ho četl“?

„Nane savore Roma jekh“, praví jedno romské úsloví, „všichni Romové nejsou stejní“. Mylné přesvědčení, že Romové celého světa jsou homogenní masou, která myslí a jedná jako jeden muž, se negativně promítá nejen do neblahých stereotypů, ale také třeba do politiky či – v našem případě – do literární vědy.

U příležitosti stého výročí narození Františka Listopada vyšla česko-portugalská kolektivní monografie, která částečně vyplňuje mezery v české literárněkritické recepci Listopadova díla. František Listopad žil a tvořil mezi dvěma domovy, ale současně mezi oběma svými domovinami vytvářel most, propojoval je a podněcoval ke komunikaci.

Dvě významné literární osobnosti: Češka Božena Němcová a Bulhar Angel Karalijčev. Žili a tvořili v různých zemích, psali různými jazyky, působili v různé době. A přece mají tito dva pohádkáři dost společného.

Osmdesát let po druhé světové válce je téma protinacistického odboje a holokaustu v literatuře stále živé, což se přirozeně projevuje i v českých překladech z nizozemštiny. V posledních letech se však zdá, že zájem českých nakladatelů i čtenářů o takové tituly nebývale vzrostl. Není dokonce větší než zájem o příběhy českých obětí holokaustu?

Literární překlad jen s pomocí slovníku a Googlu? To by byl velký malér! Německý autor Norbert Scheuer vybavil svůj protiválečný román o včelách, epilepsii a středověké filozofii obsáhlým poznámkovým aparátem. Co takový bonus znamená pro překladatele?

Když se konal poslední předpandemický Lipský knižní veletrh, psal se rok 2019. Česko bylo čestným hostem a český spisovatel Jaroslav Rudiš vydal svůj první román napsaný německy. Probojoval se s ním do finále Ceny Lipského knižního veletrhu.

Co dělá člověka člověkem? Co je lidská důstojnost? Co pro nás znamená osobní svoboda? Co si představujeme pod pojmem dobrý život? To je pouze kratičký výčet otázek, na které Juli Zeh odpovídá v souvislosti se svým románem Ve jménu Metody. Detailně mapuje témata románu, která se dotýkají nejenom toho, jak žijeme, ale i demokratických hodnot dnešní společnosti.

Konec světa se muslimům nikdy nezdál tak blízký jako na počátku islámu a nyní. Zatímco o projevech apokalyptiky a milenialismu ve středověku lze často jen spekulovat, o jejich soudobých podobách nás informují nejen sociologická šetření, ale hlavně křiklavé obálky kreativních apokalyptických brožurek. Ty můžeme z naší perspektivy vnímat jakožto marginální kuriozitu, ale na Blízkém východě nacházejí množství čtenářů, jimž pomáhají objevovat smysl i skryté souvislosti v dnešním komplikovaném světě.

V druhé části studie popisuje Dana Pfeiferová proměny experimentální literatury, jejíž základy položila v padesátých a šedesátých letech Vídeňská skupina v čele s H. C. Artmannem. Experimentální literatura třetí generace překračuje hranice literárních žánrů, uměleckých disciplín, beletrie a vědy či tištěných médií.

Studie germanistky Dany Pfeiferové shrnuje základní umělecké tendence rakouské literatury 20. století. V první části poukazuje především na pozdní recepci díla Ilse Aichinger (1921–2016), z jejíž básnické a prozaické tvorby vyšly v češtině knižně jen dva výbory: Kde bydlím (1966) a Vrabec v hrsti (2010). Rekapituluje rovněž specificky rakouský fenomén tzv. černé vlastenecké literatury, jejíž kritické zaměření na přelomu tisíciletí přejímá globální literatura.

Američan Robinson Jeffers je obecně vnímán jako básník inhumanismu, za kterého sám sebe prohlašoval. Ukazuje se však, že člověk má v jeho poezii nezastupitelné místo. Jeffers člověka nezavrhuje, nýbrž hledá pozitivní ideál lidství, který v jeho pohledu znamená ekologicky uvědomělý způsob bytí.

V posledních letech stoupá počet překladů staroseverské literatury do češtiny a naši odborníci patří v této oblasti mezi světovou špičku. Překládají se dosud neznámé ságy, vznikají studie i revize starších překladů. Kdy zájem o tuto literaturu u nás začal a jaká je budoucnost tohoto oboru?

Překladatel čte román jinak než běžný čtenář. V dalším kroku text přepisuje do svého jazyka: každou větu, každé slovo i interpunkční znaménko. Benoit Meunier o tom přemýšlí nahlas.

Poprask okolo vydání posledního románu Jana Němce Možnosti milostného románu odhalil chybějící teoretické nástroje interpretace pro tento v našem prostředí nový typ literatury. Skandinávští recenzenti a literární teoretici mají první rozpaky dávno za sebou a za již více než deset let, poté co tamní kulturní scénu zavalil Karl Ove Knausgård svou hexalogií Můj boj, tam vyšla na toto téma řada zajímavých studií. Některé z literárněvědných prací vydaných na Severu by stály za pozornost.

V doslovu k románu Schizogorsk představuje překladatelka složitou osobnost švýcarského spisovatele Waltera Vogta, neúnavného experimentátora a narušitele hranic, usilujícího o poznání života i smrti ze všech představitelných stránek.

Vlámský slavista Eric Metz, který působí na katedře bohemistiky Amsterodamské univerzity, porovnává několik překladů Haškova Švejka z hlediska toho, jak se v nich řeší vulgarismy hostinského Palivce v první kapitole. České „hovno“ činí v některých dobách a v některých jazycích překladatelům nečekané potíže.

Jak je známo, agent s krycím označením 007 v drtivé většině případů své protivníky nakonec porazí, aby se mohl v závěru románu plně věnovat jedné z nespočtu „bond girls“. Bylo tomu tak vždycky, tedy až do chvíle, kdy se Bond, James Bond, v roce 1966 setkal se superagentem bulharské kontrarozvědky Avakumem Zachovem… Spisovatel Andrej Guljaški, který tuto postavu stvořil, zemřel 3. července 1995. Pětadvacetileté výročí jeho úmrtí připomínáme tímto článkem.

Jak daleko je třeba odejít, aby se člověk zachránil? Někdy je nutné skoncovat se svými kořeny a zpřetrhat stará pouta… Román venezuelské spisovatelky má rysy dokumentu, ač jde o čirou – a čtivou – fikci. Lze ho chápat jako alegorii moci a osudu společností porobených autoritářským systémem.

Pět vědeckofantastických děl A. C. Doyla, jejichž protagonistou je tvrdošíjný profesor Challenger, nabízí vedle dobrodružné zábavy v podobě druhohorní fauny, vražedného éteru či oživlé Země i autorovu výpověď o závažnějších tématech, zejména jeho příklonu ke spiritismu.

Zatím poslední román Daniely Hodrové má charakter epitafu. Jeho název evokuje nejen osoby, osudy a myšlenky blízké, ale je zároveň šifrou pro blízkost smrti. V souladu s poetikou mytického psaní a jeho utopickou dimenzí však lidé i jejich příběhy žijí v textu dál.

V roce 2019 mě oslovila redakce Literárních novin s anketou Kulturní zážitek minulého roku. Nestihla jsem odpovědět včas – jednak je akademický program hodně nabitý, jednak bych se nevešla do vymezeného počtu znaků. Tak vznikl tento krátký portrét Radky Denemarkové a studie románu Hodiny z olova o „Číně v nás“. Od dob Roberta Musila jsem totiž nečetla takto přesvědčivou literární analýzu jedné epochy.

Studie věnovaná mimo jiné srovnání dvou Winklerových próz, jež spojuje téma autorovy rodné vesnice a jejichž vydání v originále dělí dvě desetiletí: vyprávění Až nastane čas (něm. 1998, č. 2010) a prózy Táhni k čertu, otče aneb A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání (něm. 2018, č. 2020).

Díky světoznámému deníku se z Anne Frankové stala téměř obchodní značka. Bližší pohled na osudy Frankových i Annina deníku přináší i po více než sedmdesáti letech nejedno překvapení a vnáší nové odstíny do stereotypního vnímání ikonické postavy i jejího světového bestselleru.

Radost a uznalé pokyvování hlavou na straně jedné, vztek a zděšení na straně druhé. Loňské udělení Nobelovy ceny za literaturu rakouskému prozaikovi, dramatikovi a esejistovi Peteru Handkemu pořádně rozvířilo poklidnou hladinu evropských literárních vod. Vášnivá debata o rozhodnutí Švédské akademie uzavřela nebývale plodný rok rakouské literární scény.

Nakladatelství romské literatury KHER v příštích týdnech uvede svou nejnovější publikaci, knížku O mulo!, hrůzostrašnou i komickou sbírku povídek o duchách navrátivších se mrtvých. Dvacet autorů přetavilo tento tradiční žánr romské ústní slovesnosti do pestré kytice hororek, moralit, vzpomínek a anekdot. Bibliofilské vydání s originálními ilustracemi Martina Zacha je živým důkazem, že romské kulturní dědictví nepatří do pojednání folkloristů, ale stále žije.

Nakladatelství Verzone vydává v roce stoletého výročí Májového hnutí výbor povídek a básní v próze čínského autora Lu Süna. Kniha vzdává symbolicky hold čínským i českým „otcům zakladatelům“ a práci jejich generace.

Sbírka povídek poprvé publikovaných roku 1888 zpracovává témata milostná, problémy soudobého světa i z historie, nevyhýbá se zobrazení lidského utrpení, zamýšlí se nad posláním a předurčením umělce odsouzeného k věčné chudobě. Rubén Darío (1867–1916) se povídkovému žánru věnoval po celý život, přičemž zejména jeho fantastické povídky znamenaly zásadní prvek pro vývoj hispanoamerické literatury 20. století. Překlad tohoto výboru je dílem studentů FF UK.

Co stojí za nečekaným úspěchem této donedávna světu neznámé argentinské autorky? Není „fenomén Schweblin“ jen dočasný trend? Podobné otázky nemění nic na tom, že román – v němž autorka sugestivně popisuje odevzdanost svých postav v soužití s všudypřítomným nebezpečím, jejich duševní vyprázdněnost, apatii, to zvláštní tísnivé ticho a mlčení, jež opanuje celý prostor kolem nich – se čte jedním dechem.

Román Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války vyšel česky v letech 1921–1923 a dosud byl přeložen nejméně do 58 jazyků. Pyšníme se tím, že náš Švejk pronikl jako typ do světové literatury. Překladatelsky vzato je to však text velmi náročný. A tak se vnucují otázky jako: čtou zahraniční čtenáři stejnou knihu jako my? Jak vznikl první překlad v dané jazykové oblasti? Je přeložený úplný Haškův text? Překládalo se přímo z češtiny? Jak odborně zdatní dosavadní překladatelé byli?

Konstantin Jireček je pro balkanistiku zásadní osobností – stál u jejího zrodu. Byl ministrem národní osvěty a podílel se na utváření moderního bulharského školství, pro svou dobu napsal významné dílo Dějiny národa bulharského. Letos od jeho narození uplyne 165 let.

Rok 1965 byl pro básníka Allena Ginsberga hodně hektický: navštívil Kubu, Prahu, Moskvu, Leningrad, Varšavu a Krakov. V Praze byl zvolen králem majálesu, byl vyhoštěn a skončil v Londýně. Celou dobu si psal deníky, které nyní vycházejí pod příznačným názvem Deníky zpoza železné opony.

Smutná zpráva přišla z Vídně: 27. března zemřel Friedrich Achleitner. Klasik rakouské neoavantgardy, člen legendární Vídeňské skupiny, zakladatel teorie architektury, autor šesti svazků průvodce moderní rakouskou architekturou. Velká osobnost rakouské poválečné kultury, zároveň člověk neobyčejně skromný. Gentleman a přítel.

Josef Winkler doslova vtrhl do rakouské literatury koncem sedmdesátých let minulého století nezaměnitelnými heretickými obrazy a dikcí litanií. Jejich intencí byla msta na homofobním patriarchálním prostředí rakouského venkova, které dovedlo k sebevraždě dva hochy z „rodné vesnice ve tvaru kříže“. Po pobytech v indickém Váránásí získal k pohřebním rituálům v rodných Korutanech téměř etnografický odstup, v jeho kronikách života k smrti se objevuje (sebe)ironický tón.

Doslov k nedávno vydanému svazku tří divadelních her jedné z nejvýznamnějších současných švédských autorek poskytuje stručný přehled její tvorby.

V březnu 2018 uplynulo 80 let od připojení Rakouska k nacistickému Německu, na podzim pak rovných 100 let od rozpadu monarchie. Reflektovala rakouská literatura tato výročí, nebo se spíše nechala strhnout ke komentářům na adresu soudobé Evropy? Tradiční přehled nejdiskutovanějších knižních titulů a událostí roku zve čtenáře do vylidněných alpských údolí i na chodby ponurých pečovatelských domů.

Čím česká literatura oslovuje čtenáře v Německu a ve světě? A oslovuje je vůbec? Zamýšlí se nad tím překladatelka Doris Kouba u příležitosti Lipského knižního veletrhu 2019, jehož bude Česká republika hlavním hostem. Rozsudek je to nemilosrdný, ale o to upřímnější.

Četli jste ho na střední škole, ale potom jste na něj zapomněli? Možná je na čase ho oprášit. Charles Bukowski: s prachovkou kolem něj už třináct let rejdí nakladatelství Argo.

Antiutopistická novela Mrtvolné skvrny je klíčová „šuplíková“ próza Borise Christova o životě a existenci v strukturách totalitního režimu. Příběh mladého básníka se odehrává ve fiktivním Etonu, který na jedné straně připomíná dystopické světy z kanonických děl světové literatury, na druhé straně je v lecčems jiný a neopakovatelný. V každém případě je tato výrazně lyrizovaná novela Borise Christova pozoruhodný text současné bulharské literatury.

Dola de Jongová literárně působila v Nizozemsku i v USA. Pozapomenutou autorku v posledních letech úspěšně připomnělo amsterodamské nakladatelství Cossee romány Pole je tento svět a Strážkyně domácího krbu. Lesbická tematika druhého titulu budila v roce 1954 zvláštní pozornost. Ale byla v nizozemských literárních kruzích skutečně tak kontroverzní, jak vyplývá z doslovu Evy Cosséeové?

Dola de Jongová literárně působila v Nizozemsku i v USA. Po románu Pole je tento svět se čeští čtenáři mohou seznámit s její novelou Strážkyně domácího krbu z roku 1954. Decentní příběh o vztahu dvou žen na rozhraní přátelství a lásky vzbudil svého času rozruch a ani po letech neztratil působivost. V roce 2017 novelu znovu připomnělo amsterodamské nakladatelství Cossee. Nakladatelka Eva Cossée k ní napsala doslov, který je také součástí českého vydání.

Proč se matka vzdá vlastního dítěte a co vede tu novou k tomu, že je po dvanácti letech zase vrátí? Svěřit dítě někomu bohatšímu v naději, že unikne bídě, bylo v Itálii sedmdesátých let minulého století běžné. Donatella Di Pietrantonio popisuje situaci, kdy se dítěti přesto nedostává toho hlavního: lásku mu ani biologická „venkovská“ matka, ani ta nová „městská“ nedokáže dát.

Z redakční pošty: překladatel románu Samotář, který náš recenzent Kopečný označil za „podprůměrné dílo“, ve své reakci s tímto hodnocením polemizuje a nabízí návod, jak knihu vnímat a jak příběh číst.

Pourquoi (et comment) retraduire Švejk aujourd'hui ?

Na jaře vyšel ve Francii nový překlad Haškova Švejka. Tato kniha představuje ve francouzském prostředí dodnes zřejmě nejčastější odkaz na českou kulturu. Osudy dobrého vojáka Švejka z roku 1921 se k francouzským čtenářům dostaly prvně v překladu Jindřicha Hořejšího už deset let po českém vydání, od té doby kniha vycházela v mnoha reedicích. Proč vznikla nová verze a co všechno se v ní měnilo, shrnuje překladatel Benoit Meunier.

O tom, že Nikos Kazandzakis strávil několik let v českém Božím Daru a udržoval přátelské styky s Bohuslavem Martinů, se všeobecně ví. Letošní několikanásobné jubileum české neogrecistiky poskytuje příležitost připomenout si další kapitoly z česko-řeckých kulturních vztahů.

Počínaje názvem, Kniha noci, prostupuje téma noci celým románem. Obrazy tmy, noci, stínu a černi jsou spleteny jeden s druhým a provázány s příběhy hlavních postav, odkazují jeden ke druhému a zase zpět. Takřka všechny klíčové okamžiky se odehrávají v noci, noc je tu však také odkazem k odvráceným stránkám lidské přirozenosti, ke zločinu, zlu, krutosti, zvířeckosti. Noc je bytostně dvojznačná: útočiště i dějiště hrůz, zdroj inspirace i zvrácenosti, místo odpočinku a spánku i utrpení a smrti.

S trochou nadsázky se dá tvrdit, že touží-li nějaká země po velkém spisovateli, není lepší metody než vytipovat si slibného autora a zavřít ho do vězení, kde obdrží psací náčiní a přístup ke knihovně – životopisy velikánů světové literatury Miguela de Cervantese či Fjodora Michajloviče Dostojevského mluví samy za sebe.

Román Matky Teodory Dimovy vytvářel různé ženské typy a jejich literární protějšky v postavách frustrovaných dospívajících dětí. Divadelní hra nutí diváky znovu prožít tragiku románu, ne však jako pouhá adaptace, ale prostřednictvím doplňujících se úhlů pohledu.

Petko Račov Slavejkov, autor baladické poémy Pramen Bělonohé z roku 1873, je považován za prvního bulharského básníka.

Studie Původ německé truchlohry z roku 1928, věnovaná fenoménu německého barokního dramatu, je ojedinělou prací na toto téma. Německý filozof a literární teoretik Walter Benjamin si v ní vytyčil za cíl prozkoumat, jakým způsobem tvůrci barokní truchlohry zpracovávali historická témata, aby na jejich pozadí osvětlovali nadčasové pravdy.

Překladatelka Helena Kadečková v doslovu k novele Advent přibližuje čtenářům význam Gunnara Gunnarssona pro islandskou i světovou literaturu.

Dítě chce něco vidět. Vždycky to tak začíná a začalo to tak i tentokrát. Dítě chtělo něco vidět. Konkrétně originální fotografie v časopisu Life, brzy po válce. Anglicky ve svých dvanácti letech Antonín Přidal neuměl, a tak každé slovo hledal v příručním slovníku.

Osmadvacátého srpna slavíme v Evropě významný den, respektive významnou noc netopýrů. Netopýři byli dlouho vnímáni jako spojenci ďáblů, upírů, vyslanci pekel či převtělené duše zemřelých. Málokdy chyběli na vyobrazeních čarodějnických sabatů. Lidé je pomyslně trestali za to, že se vymykají jejich představě přírodního řádu: ani myš, ani pták. Jak se daří ponurý lidský obrázek netopýra měnit?

„Jsouc švarnější co do oděvu a postavy než její příbuzní, jemnější, opatrnější, rozumnější, obezřetnější, pružnější, veliké paměti místné, vynalézava, trpěliva, spojuje v sobě všecky vlastnosti dokonalé zákeřnice a činí na nás, připočítáme-li k tomu její duchaplný humor, dojem dokonalé virtuosky.“ Takto velebil rezavého tvora spisovatel von Tschudi, a zoolog Brehm dokonce napsal, že liška „jest ve své způsobě zvířetem dokonalým“. Kdy Evropané získali k liškám takový postoj? A mají ho dodnes?

Rakousko 2016. Zatímco celá země v bouřlivé atmosféře volila nového prezidenta, vybírala odborná porota historicky prvního laureáta samostatné Rakouské knižní ceny. Na scénu také s nebývalou silou vtrhly dvě výrazné debutantky, zatímco tradiční hráči se drželi spíše v pozadí. O kom a o čem se ještě mluvilo? Ohlédnutí za rakouskou knižní produkcí minulého roku včetně anotací vybraných titulů.

Předmluvu ke knize Válečné deníky 1939–1945 napsala švédská spisovatelka Kerstin Ekmanová.

Doslov k českému překladu knihy Opozdilec od Dimitriho Verhulsta – na téma stáří, rodinné neshody, společenské konvence a jak tomu všemu uniknout.

Bodo Kirchhoff získal Německou knižní cenu, Guntram Vesper zase Cenu Lipského knižního veletrhu. Uplynulý rok německé literatury nicméně nepatřil pouze jim. Následující shrnutí včetně krátkých anotací doplňuje a rozšiřuje bilanci prezentovanou 8. prosince 2016 v pražském Goethe-Institutu.

Spokojení občané, mizivá nezaměstnanost, téměř nulová kriminalita, žádná bída: hezký sen kdekoho z nás a základ programu leckteré politické strany. V takovém světě bychom rádi žili a jistě jsme ochotni pro to i něco udělat. Michel Houellebecq pro nás v románu Podvolení – ve francouzské verzi Soumission – přesně takový projekt má.

Promluvy velkého množství postav románu G. Cabrery Infanta se jako hravé pramínky slévají, obtékají překážky a vybublávají v drobných či větších vírech na povrch, kde je vzápětí smete vlna „tygřích slin“, hnaná zběsilou slovní smrští v rytmu radovánek i smutků havanského předrevolučního nočního života.

Mezi hlavní znaky poezie Generace 68 patřila figura „inventáře každodennosti“. Ta v sobě často zahrnovala předměty, zrcadlící politickou situaci: účty, legitimace, noviny, laciné potraviny. Byl pěstován žánr „rozkvétající poémy“ a kritika deformovaného jazyka tehdejších médií. Básně často parodovaly jazykový styl nařízení, předpisů, oznámení, zpráv, dotazníků, rádia, televize, novinových inzerátů atd.

Kniha rozmluv s Carlem Gustavem Jungem prezentuje jeden ze zásadních přístupů ke studiu zákonitostí fungování lidské psychiky. Konfrontace s jinými psychologickými školami, o niž se pokouší náš článek, má naznačit jeho možnosti a meze a poukázat na bohatství psychologických teorií, k němuž významně přispěl německojazyčný prostor.

Literatura 19. století má v britském a českém kontextu diametrálně odlišné postavení. Na Britských ostrovech dodnes patří klasická díla této doby mezi nejoblíbenější romány. Proč tomu tak je a proč má smysl znovu vydávat v češtině takovou Tess z d’Urbervillů Thomase Hardyho?

Kult svatého Magnuse tvoří jeden z pilířů orknejského kulturního a duchovního života a stal se inspirací pro mnoho působivých uměleckých děl, jedním z nichž je i nedávno do češtiny přeložený román Magnus George Mackaye Browna.

Dola de Jongová (1911–2003) dělila své literární působení mezi Nizozemsko a USA. V románu Pole je tento svět z roku 1945 bezprostředně zpracovala zážitky evropských uprchlíků za druhé světové války v severoafrickém přístavu Tanger, přestupní stanici na cestě do bezpečí. V roce 2015 pozapomenutý román znovu připomnělo amsterodamské nakladatelství Cossee. Nakladatelka Eva Cossée k němu napsala doslov, který je také součástí českého vydání.

V románu Pole je tento svět z roku 1945 líčí Dola de Jongová (1911–2003) situaci evropských uprchlíků za druhé světové války v severoafrickém přístavu Tanger. Autentický dopis jednoho z uprchlíků, který v souvislosti s novým vydáním románu umístil na internet jeho synovec, románový příběh dokresluje a propojuje ho s reálnými osobami i událostmi. I sama historie vzniku této knihy je nevšední, což je také důvod, proč český překlad z nizozemštiny výjimečně vznikal s přihlédnutím k anglické verzi.

„Pastýřský román“ Giacumbert Nau rétorománského autora Lea Tuora je nejen suverénní výpověď o životě na vysokohorských alpských pastvinách, ale také svébytný jazykový experiment, který v češtině vychází jako tzv. překlad druhé ruky. Jak vznikal a čím je kniha výjimečná, shrnuje doslov k českému vydání.

Péter Esterházy představuje jednu z nejpozoruhodnějších osobností současné maďarské prózy, ale zároveň tvrdý oříšek pro každého překladatele. Jeho tvorba je proto v překladech přístupná jen ve svých okrajových projevech, v češtině se, pokud vím, dosud neobjevila... Péteru Esterházymu věnoval první článek v češtině hungarista Michal Černý v revui Světová literatura v roce 1987.

Svazek přináší výběr z básnických děl čtyř klíčových reprezentantů evropského básnického baroka: Itala Gabriella Chiabrery, Angličana George Herberta, Francouze Jean-Baptista Chassigneta a Němce Paula Fleminga

Umberto Eco a Eugenio Carmi byli dlouholetí přátelé. Umělecky se jejich dráhy literáta a výtvarníka proťaly pouze jednou, a to spoluprací na trojici alb určených dětem. V únoru 2016 oba v rozestupu tří dnů zemřeli. Připomeňme si je tedy z méně známé stránky přiblížením jejich tvorby pro děti.

Uplynulo už vyše päťdesiat rokov od premiéry ukrajinského filmu Tiene zabudnutých predkov. Na Bukovine začali s prípravou slávnostne si pripomenúť 75. výročie od dňa narodenia legendárneho herca Ivana Mykolajčuka.

Prožívá rakouská literární scéna vlastní „Fräuleinwunder“? A co zajímavého se v loňské sezóně dělo na vídeňských divadelních prknech? Shrnutí nejdůležitějších literárních událostí uplynulého roku včetně krátkých anotací nejdiskutovanějších knižních titulů.

Chcete vědět, jak se jmenují méně slavní druzi medvídka Pú? A jaká je obecná literární historie medvěda? Pokud ano, čtěte dále.

Je román Václava Kahudy Vítr, tma, přítomnost science fiction, nebo není? A jsou konspirační teorie opravdu to nejzajímavější, co tato kniha čtenářům nabízí?

Rodové ságy, které výbor obsahuje, patří bezesporu k vrcholným dílům evropské literatury, a požitek z jejich četby je proto možný i přes propast osmi století, která nás od nich dělí.

Dne 11. září 1919 se na nově vytyčené demarkační linii mezi Maďarskem a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců objevil mladý muž, který se dožadoval průchodu, neboť měl namířeno do Budapešti. Po krátké strkanici a výměně názorů se srbskými pohraničníky spolkl smrtelnou dávku pantoponu a na místě zemřel.

Werner Herzog ve svém neobyčejném cestopisu načrtává dny strávené na cestě, která není jen výpravou za hranice vlasti a pochodem proti smrti, ale též sondou do duše člověka, usilujícího o to, prozkoumat, kam až sahají jeho fyzické a duševní možnosti. Kromě realistického ztvárnění přírodních sil poskytují Herzogovy krajinné obrazy svébytný vhled do stavu moderního světa.

Co poutá spisovatele Michala Ajvaze k jeho karaimským předkům? A obráží se jeho spřízněnost s tímto zřejmě zanikajícím etnikem v jeho fantastických textech? Autor odpovídá na otázky, které jsme mu položili.

Rok 2015 se zdá vhodným milníkem k rozsáhlejšímu bilancování. Přesvědčena je o tom alespoň kulturní redakce německého týdeníku Die Zeit, která se rozhodla sestavit literární „kánon mladého století“. Mezi patnáct nejvýznamnějších titulů 21. století se dostaly mj. romány Orhana Pamuka, Michela Houellebecqa či Herty Müllerové.

Jak krásná literatura uchopuje tematiku zoologických zahrad? Jak vypadá nejstarší text, který na toto téma vznikl? A jaké knihy byly sepsány o té nejúspěšnější, pražské?

Pojďme si postupně představit nově přeložené texty spisovatelky, která vyvolává kontroverze napříč společností – od té části „obyčejného“ rakouského lidu, jež si zvlášť zakládá na svém národovectví, přes tamní politické špičky až po Švédskou akademii.

Koně jsou možná méně empatičtí než psi a méně tajemní než kočky, ale na formování lidské civilizace se pravděpodobně podíleli více než zmíněné šelmy. Díky nim vznikaly i zanikaly mocné říše, byly vyhrávány i prohrávány krvavé bitvy, šířila se světová náboženství… A jak je tomu dnes, alespoň viděno prizmatem beletrie?

Co je pravdy na tom, že kočku nikdy nemůžeme vlastnit a že nanejvýš nám může být umožněno stát se součástí jejího života? Je ještě dnes lev králem zvířat? Jak se vyvíjelo vnímání koček a jejích příbuzných v mýtu a krásné literatuře? A co z oněch starších významových vrstev přetrvává dodneška?

Když v roce 2000 vyšel poprvé román Rok perel, stala se z něj zanedlouho událost, o jakou stojí většina spisovatelů. Šlo o první výraznou českou prózu jednadvacátého století a díky atraktivnímu tématu si ji našli nejen recenzenti, ale i široké publikum.

Jak se dnes píše „za velkou louží“? Před rokem jsme si dali za cíl hlouběji prozkoumat nejnovější trendy v beletrii Spojených států, a to především na základě knih, jež v současnosti vycházejí v českém jazyce.

Deník světoznámého švýcarského spisovatele a dramatika Maxe Frische nabízí inspirativní soubor dojmů, myšlenek, zážitků a událostí, který má často charakter analýzy epochy. Navíc v něm zaujímají nemalý prostor poetické reflexe, přibližující záměry literární práce napříč časem a žánry. Text fascinuje mnohostranností a ukázněným jazykem.

Byl konec srpna a hlavou se mi neustále honily dotěrné myšlenky na popel z bouřící sopky, který během mého posledního jara v Mexiku pokryl hlavní město hustou vrstvou šedého prachu. Když jsem se v oněch dnech stěhoval a měnil Distrito Federal za District of Columbia, napadlo mě, že popel je nějakým druhem sdělení, pobídkou k odjezdu...

Pošetilá družička, jediný dokončený román klavíristky Idy Simonsové z roku 1959, upadl po její smrti v zapomnění. Jeho znovuobjevení se v roce 2014 se stalo nizozemskou literární událostí a nesentimentální pohled dvanáctileté Gittel, jímž se s humorem a (sebe)ironií dívá na svět dospělých, vzbudil zájem nakladatelů ve dvacítce dalších zemí.

Dávno předtím, než mu byla v říjnu 2011 konečně udělena Nobelova cena za literaturu (jeho čtenáři a přátelé čekali na toto ocenění celých dvacet let), představoval (a dosud představuje) Tomas Tranströmer ve švédské, severské, ba světové poezii osobitý fenomén.

Zpráva o českém knižním trhu 2013/2014, zveřejněná Svazem českých knihkupců a nakladatelů, opět potvrzuje dlouhodobý trend: mezi jazyky, ze kterých se do češtiny nejvíc překládá, je němčina hned za dominantní angličtinou. V roce 2013 vyšlo 924 titulů přeložených z německého jazyka a lze předpokládat, že pro rok 2014 bude výsledná suma řádově podobná.

Snář mapuje klíčový úsek Swedenborgova života od července 1743 do října 1744 – dobu, kterou strávil v Holandsku a Anglii. Cesta zcela změnila jeho život. Pětapadesátiletý učenec totiž v jejím průběhu prodělal duchovní krizi, při níž se z přesvědčeného racionalisty stal zanícený náboženský myslitel a horlivý propagátor víry.

Ani v roce 2014 nezůstala rakouská literatura pouze ve stínu své větší německé sestry. Nové romány vydali zkušení harcovníci literární scény Marlene Streeruwitzová či Michael Köhlmeier, ale výborně se prezentovalo i dravé mládí. Kromě toho se vzpomínalo třeba na básníka Georga Trakla.

„Toto tajné, nerozluštitelné písmo, jež vynašel samotný autor a užíval je ve 20. letech a později v počátcích svého duševního onemocnění, je nejspíš třeba vykládat jako nesmělý pokus ztratit se z očí veřejnosti, jako kaligraficky okouzlující prostředek, jak před ní skrýt vlastní myšlenky.“

Není to konvenční milostný román. Švýcarský autor Urs Faes píše o putování po stopách minulosti. Napsal román o zklamaných nadějích, nemožnosti dorozumění, plynutí času a nepomíjejícím citu, který vzdor vší své absurditě a ireálnosti člověka podobně jako umění senzibilizuje pro ty oblasti života, které nejsou přístupné racionálnímu myšlení, a o to více ho nutí k zastavení a údivu.

Do útlé prózy Jakub spí zapracovává švýcarský autor Klaus Merz celou řadu autobiografických prvků, které jí propůjčují vysokou míru autenticity, zároveň ale látku přetváří s využitím svébytných poetických postupů. Výsledkem je dílo spojující smysl pro přesný záznam a schopnost zprostředkovávat fakta imaginativním jazykem.

Americká kultura se na nás valí ze všech možných komunikačních kanálů, což by svádělo až k pocitům „přejedení“ Amerikou. Přesto je dnes obzvláště zajímavé ji sledovat. Spojené státy v poslední době čelí různým politickým, sociálním, kulturním nebo technologickým změnám, což se přirozeně zrcadlí i v americké literatuře. V době globalizace navíc americká literatura nevypovídá pouze o Spojených státech amerických.

Jak představuje aktuální knižní produkce asi nejvýznamnější výročí tohoto roku, jedno století od vypuknutí války? Můžeme se z ní nějak poučit? A jsme vůbec poučitelní?

Bulharská literatura sice jako by u nás stále zůstávala ve stínu ostatních evropských literatur, ale přesto se v posledních letech objevilo několik pozoruhodných překladů. Přehledový článek o recepci bulharské literatury v českém prostředí přináší nejen zhodnocení literárních vztahů obou zemí, ale je také doplněn bibliografickým soupisem překladů z bulharštiny za příslušné období.

Román Bonita Avenue, zralý debut Petera Buwaldy, se stal v Nizozemsku bestsellerem. Autor se dal na psaní pod dojmem klasika W. F. Hermanse, ale knihu lze porovnat spíš s románem Objevení nebe Harryho Mulische.  

Příběh o přátelství mezi synkem nizozemského kolonisty a domorodým chlapcem jménem Urug na západní Jávě ve 20. a 30. letech minulého století, jehož závěrečná epizoda se odehrává těsně po druhé světové válce, byl v roce 1948 vysoce aktuální a současně tematicky choulostivý. Na ostrovech Sumatra a Jáva, které byly důležitou součástí Nizozemské východní Indie, byla totiž po japonské kapitulaci v srpnu 1945 vyhlášena samostatná Indonéská republika.

Všechny tři romány zachycují situaci v poválečném Západním Německu – a částečně také v Itálii – a s dobře vyvinutým smyslem pro geograficko-historické reálie zpracovávají dobově kritická témata.

Kniha Pravdě na stopě (německy Der Wahrheit auf der Spur), kterou v uplynulém roce v překladu Nikoly Mizerové, Pavla Novotného a Miroslava Petříčka vydalo nakladatelství Prostor, představuje chronologicky řazený soubor rozhovorů, dopisů a fejetonů rakouského básníka, prozaika a dramatika Thomase Bernharda, z něhož lze dobře vysledovat vzájemný vztah mezi autorem a kritickou veřejností a zároveň také cesty, jimiž se v průběhu let ubíralo Bernhardovo myšlení a jeho přístup k literární tvorbě.

Dílo uruguayského spisovatele Maria Benedettiho (1920–2009) bylo přeloženo do více než dvaceti jazyků. Zahrnuje poezii, povídky, romány, divadelní hry, polemické eseje, novinové články i literární kritiku.

Dorota Masłowská. Není obyčejnou ženou, která píše literaturu. Dokonce není ani obyčejnou autorkou, na kterou byla již před časem pověšena visačka PRESTIŽNÍ. Mít možnost vidět se s ní osobně, mísila by se ve mně zvědavost se strachem. Masłowská je výstřední, drzá, cynická; její díla neznají respekt ani k postavám, ani ke čtenářům, ani k autorce samot¬né, vlastně nerespektují vůbec nic. Ironie a sarkasmus pro¬stupuje každým odstavcem. Tuhle tezi si lze ověřit ve třech románech s jejím podpisem. D

V roce 2008 vyšla v nakladatelství Dauphin v překladu Jana Hona kniha Konec měšťanské epochy, která je souborem osmi esejů proslulého německého spisovatele Thomase Manna (1875–1955), věnovaných literatuře, hudbě a filozofii.

Dvadsiate storočie je v arabskom ženskom literárnom diskurze často označované ako „storočie románov“, kedy sa ženské autorky výrazne začali presadzovať na mužsky orientovanej arabskej literárnej scéne.

Klíčovou roli při šíření české literatury v zahraničí má překladatel. A jaká je situace bohemistiky ve světě? Odpovídá 16 bohemistů z nejrůznějších zemí.

Česká fantasy možná stojí těsně před zlatým věkem – věkem, kdy skvělí autoři mohou psát příběhy, které nepodléhají předsudkům. Fantasy totiž – stejně jako science fiction – nebude silná, když porazí své příbuzné v literárním ghettu, ale jen pokud si získá uznání okolí.

V závěrečných komentářích k Puškinovu domu Andrej Bitov (1937) uvádí dlouhý výčet podtitulů, které by mohly charakterizovat žánr jeho knihy. Chybí mezi nimi paradoxně ten, který by vystihl více než dvacetileté peripetie publikování textu – román přízrak.

Cizí, odlišný, neuchopitelný – tak bude románové podání tradičního italského venkova a jeho obyvatel vnímat současný čtenář, jemuž je tento nuzný, a přitom magický svět zcela vzdálený.

Debutoval v roku 1979 súborom poviedok Hűtlenek (Neverní, 1979). Ako spisovateľ, ktorý rád experimentuje s námetom a možnosťami literárneho vyjadrenia, sa predstavil vo svojom prvom, zároveň doteraz najobľúbenejšom románe Éleslövészet (Ostrá streľba, 1981).

V 70. rokoch, keď debutuje Lajos Grendel (jeho prvá zbierka poviedok Hútlenek – Neverní vychádza v roku 1979), sa smer vplyvu v kontexte Československa a Maďarska otáča.

Kniha Leopardi v chrámu, tvořená překlady kratších textů Franze Kafky, představuje výbor z autorových tzv. Siřemských zápisků, tedy autobiograficky laděných úvah, sepsaných v rozmezí let 1897 až 1924, které nalezl a poprvé uveřejnil Max Brod.

Skandinávskou literaturu druhé poloviny šedesátých a částečně sedmdesátých let dvacátého století charakterizuje postupně se zvyšující potřeba společenské angažovanosti. Spouštěčem aktivizace a pozdější intelektualizace kulturního prostoru byl jako ve všech západních demokraciích vstup USA do války ve Vietnamu.

Na pole tvorby pro děti se dál vydávají autoři, kteří patří ke špici současné literatury: nejnověji Petr Borkovec, Petr Stančík, Jan Jařab a Ondřej Buddeus. A ambiciózní nakladatelské aktivity, které ještě před deseti lety vypadaly jako stěží udržitelné, vydávají své plody a nasadily vysokou laťku, zejména co do výtvarné podoby knih.

Rok 2013 byl v Rakousku zejména ve znamení románů Daniela Kehlmanna a Thomase Glavinice. Vyšly také nové tituly Friederike Mayröckerové či Zdenky Beckerové. Na říjen připadlo čtyřicáté výročí úmrtí Ingeborg Bachmannové.

Hledání ztraceného času není kniha, kterou prostě přečteme a odložíme: kdo k němu dokáže najít skutečný vztah, bude se k němu opětovně vracet, aby jeho poselství nahlédl pokaždé z trochu odlišného úhlu.

Každá doba má své kulturní hrdiny, kteří o dané epoše a jejích hodnotách vypovídají výmluvněji než cokoliv jiného. Počátek 21. století zaznamenal pozoruhodný nástup hrdiny nového typu – vedle tradičních herců, zpěváků a sportovců jím je kuchař-celebrita.

Přehled významných literárních událostí, úmrtí, cen i novinek v nizozemsky psané literatuře za rok 2013 včetně informací o finanční podpoře překladů nizozemské a vlámské literatury v cizině.

Jak by Justyna Bargielska odpověděla na titulní otázku Píšeš báseň? v názvu výboru? Snad jako v jednom rozhovoru: nepíšu, vyhlížím ji. A dodala by, že nejdříve ale jen poslouchá a čeká na slova, verše a věty, které k ní samy přicházejí. Nedokáže psát básně na objednávku a její digresivní a asociativní próza více připomíná poezii. Skrývá se za tím oslava poetické inspirace?

Většinu svých dějin, nejdelší část své existence, se člověk pohyboval ve světě, kterému říkáme doba kamenná, píše spisovatel a publicista Václav Vokolek ve své knize Svět kamenů (2013).

Román Adriana je tedy autorčinou třetí knihou v daném žánru. Jde o prózu pozoruhodnou již svou formální stránkou. Titulní hrdinka je od počátku přítomna jen nepřímo – v posmrtných vzpomínkách a samotný vypravěč, mladý spisovatel Teodor, ji nikdy nespařil, takže Adrianin příběh je převypravován hned ve zdvojené perspektivě: poprvé Adrianou mladé společnici Juře, Teodorově sestřenici, podruhé vlastnímu vypravěči, který Juřin skaz zprostředkovává potencionálnímu čtenáři.

Útlá, dějově sevřená novela Odpověď z ticha je jedním z prvních prozaických textů Maxe Frische, který vznikl ve třicátých letech minulého století.

Pavel Hak není jediný český autor, který píše a který se i výrazně prosadil tvorbou v jazyce jiném – takových autorů je dnes již poměrně hodně a jsem přesvědčen, že jich bude i nadále přibývat: čeština je jazyk nepočetného čtenářstva; o kolik větší publikum může autor získat, píše-li anglicky, francouzsky, španělsky, portugalsky, italsky či německy, to snad ani není nutné připomínat.

Výboru básní Zvláštní květy představuje belgického básníka Maurice Carêma (1899–1978) českým čtenářům poprvé. Carême patří k básníkům, jehož tvorba je snadno přístupná dětem, avšak potěší i zkušené a náročnější čtenáře dospělé.

Pokud má být poezie skutečně pravdivá (nepředstíraná, nefalešná), může podle Kristin vzniknout dvěma způsoby: v prvním případě je hlavní inspirací okolní svět („metafyzika každodennosti“), reflexe viděného a zaslechnutého, básník chce své „poznání pravdy“ sdělit právě tomuto světu a slova jsou mu prostředkem, materiálem k tomuto sdělení; ve druhém případě poezie vyvěrá a prýští přímo z jazyka a sdělení zkouší jeho nosnost, jeho možnosti a limity.

Sami Tchak pochází z Toga, romány ale píše francouzsky a vydává je ve Francii. Nejsou postavené na košatém ději, chytlavých příbězích ani na niterném zkoumání postav. Autor naopak zkoumá, jak se lidské povahy projevují navenek, jak ovlivňují mezilidské vztahy a postavení jedince ve společnosti. Zajímá ho, jak určitá konstelace prostředí, výchovy a zděděných i prožitých zkušeností uvolňuje dosud zasuté živočišné, pudové vrstvy duše (k nimž patří především, ovšem nejen, sexualita).

Už od svého prvního vydání v letech 1913–1925 vzbuzovalo Hledání ztraceného času otázky po míře autobiografičnosti, kterou toto impozantní sedmisvazkové dílo vykazuje. Marcel Proust byl, jak známo, k jakýmkoli životopisným pokusům poměrně skeptický. Nevěřil, že by bylo možné sepsat skutečně hodnotné dílo o sobě samém.

Nejprasáčtější pornografická kniha – těmito slovy charakterizoval populární sexuolog Radim Uzel erotickou trilogii od E. L. Jamesové, jejíž první díl vyšel česky pod názvem Padesát odstínů šedi a ze které je už českým čtenářům k dispozici i část závěrečná Padesát odstínů svobody. „Přečetl jsem prvních padesát stránek a bylo mi z toho nevolno,“ dodal dále sexuolog. A to Uzel coby soudní znalec posuzující míru perverzity musí asi zhlédnout či přečíst leccos.

Na jaře 2013 vyšel v českém překladu jeden z románů současného německého autora, nositele věhlasné Büchnerovy ceny, Wilhelma Genazina pod názvem Deštník pro tento den (v originálu Ein Regenschirm für diesen Tag, 2001).

Koupelna vyšla v roce 1985. Útlá knížka s obálkou prestižního nakladatelství Minuit, které o několik desetiletí dříve objevilo Samuela Becketta a stalo se například i zázemím autorů řazených k Novému románu, vyvolala mezi odbornou kritikou, ale i v řadách běžných čtenářů nečekaný ohlas.

Milostný příběh v historických kulisách Neapole 18. století i óda na nadpozemsky krásný hlas, a vůbec na jevy, které nás přesahují.

Koncem roku 2012 vydalo nakladatelství Rybka Publishers všech sedm dílů Proustova Hledání ztraceného času; jedná se o záslužný, ale především o odvážný počin, uvážíme-li, jaké pověsti se tento milník evropské literatury často těší.

Knihy Orhana Pamuka (1952) bývají často označovány za svorník mezi Východem a Západem. V řadě západních médií se o jeho textech referuje jako o působivém spojení euroamerické modernistické literatury s technikami literatur „orientálních“ a Pamuk sám bývá – až příliš snadno – ukazován jako ten, kdo evropskému publiku v jemu přístupné formě zprostředkovává příběhy Východu a současně je pro miliony čtenářů interpretem turecké historické, společenské – a občas i politické – zkušenosti.

Vysoké, lehce klenuté, a přesto markantní čelo, které tušíme pod patkou tmavých vlnitých vlasů, štíhlý rovný nos, naznačující senzibilitu stejně tak jako cílevědomost, soustředěný a upřený pohled očí, které se však nedívají do objektivu, nedívají se na nás, ale nad a mimo nás, a především výrazně krojené rty, jejichž dynamická křivka a zvláštně plný tvar prozrazuje odhodlanost i vášeň, ale snad ještě více touhu...

„Na celé zemi není zvířete, jež by zasluhovalo plné úcty, přátelství a lásky člověka více než pes. Jest částí člověka, částí nezbytnou k jeho prospěchu a blahobytu“. Tato slova nacházíme ve slavném Brehmově Životě zvířat a snad až na ty, kteří preferují kočky, by s nimi asi většina lidí souhlasila.

Max van Duijn vrhá na román Už nikdy spánek W. F. Hermanse nové světlo: vypravěči Alfredu Issendorfovi se nedá věřit. Při bedlivém čtení se ukáže, že je dokonce nebezpečný. Ten román je třeba číst jinak, než jak ho dosud četly desetitisíce čtenářů.

Píše se říjen 2011 a dosud existují dva německé státy. Berlín je rozdělen zdí. Ve východní části Berlína, hlavním městě Německé demokratické republiky, jejímž nejvyšším představitelem je už dvaadvacet let Egon Krenz, je nalezena mrtvola oběšeného muže.

Zdálo by se, že Michał Witkowski má ambice stát se kronikářem nedávné historie. Zatímco ve svém románovém debutu Chlípnice (2005) zachraňoval před zapomněním svět nočních dostaveníček perverzních homosexuálů v socialistickém Polsku 70. a 80. let, ve svém druhém románu Královna Barbara jako by se snažil zaznamenat bolestný přerod rozkládajícího se socialistického systému v divoký mafiánský kapitalismus raných devadesátých let.

Poezie Rafała Wojaczka se od chvíle, kdy v roce 1965 s velkým ohlasem debutoval sedmi básněmi na stránkách prvního čísla měsíčníku Poezja, těší neutuchajícímu zájmu literární kritiky i čtenářů.

Igor Cholin se narodil 21. ledna 1920 v rodině důstojníka carské armády v městečku Vojkovskaja u Moskvy. Po smrti otce jej v devíti letech matka poslala do dětského domova. Během čtyř let jich prošel několik, ale nakonec ze všech utekl. Z toho posledního, který byl umístěn ve zrušeném mužském klášteře v Solotči u Rjazaně, zběhl kvůli počínajícímu hladomoru.

Po několika knihách mýtů, pověstí, legend a pohádek ze slovesnosti Islanďanů, Sámů a Gróňanů přichází nakladatelství Argo s novým překladem tradičních norských pohádek. S jejich zaznamenáváním začali přátelé Peder Christian Asbjørnsen a Jørgen Moe v první polovině 19. století. Pohádky sami upravovali a vydávali v sešitech. V Norsku jimi sesbírané pohádky vycházejí znovu a znovu a objevují se opravdu všude – například uvnitř balení nejprodávanější norské čokolády.

Právě uplynulý rok 2012 byl pro rumunskou literaturu jubilejním – 6. června totiž uběhlo přesně sto let od chvíle, kdy v Berlíně zemřel jeden z nejvýznamnějších rumunských spisovatelů, Ion Luca Caragiale (1852–1912).

Jerôme Ferrari, korsický spisovatel, který v roce 2012 obdržel prestižní francouzské literární ocenění Prix Goncourt, již dříve publikoval čtyři romány. Jeho letošní vzestup ke slávě by snad mohl přispět k tomu, abychom si aspoň některé z nich přečetli i v překladu.

iLiForum se tentokrát věnuje problematice „viditelnosti“ překladatele. Evropská rada asociací literárních překladatelů (CEATL), jejímž členem je i česká Obec překladatelů, se právě chystá zveřejnit přehled situace v členských zemích, pokud jde o „visibility“, tedy viditelnost překladatele – naše iLiForum tak zapadá do debaty, která se momentálně vede v mezinárodním měřítku.

Pojmem „deník“ označuje Max Frisch od čtyřicátých let literární formu, která se od běžné představy podstatně liší. Míněna je přísně propojená kompozice esejistických a narativních textů, jejichž vzájemný vztah vytváří jakési pletivo opakovaně se vracejících témat a motivů.

Skici ke třetímu deníku Maxe Frische (1911–1991) jsou výmluvným svědectvím posledních let tohoto švýcarského autora. O jejich nečekané vydání se v roce 2010 zasloužila až spisovatelova nadace v Curychu, neboť Frisch sám nezanechal ve své pozůstalosti žádné pokyny k textu, který měl sice na první pohled definitivní podobu, ale nikdy jím nebyl k vydání autorizován.

Rumunský religionista, filozof, znalec mýtov, spisovateľ a esejista Mircea Eliade (1907–1986) bol v totalitnom Československu z politických dôvodov (ako „emigrant“ na Západ) skôr trpený ako forsírovaný, aj to iba ako spisovateľ, nie ako vedec. Veď religionistika, ktorou sa tento širokospektrálne orientovaný bádateľ fundamentálne zaoberal, bola v tých časoch „idealistickou pavedou“.

Dlouhý příběh židovského národa je plný příkoří i vůle přetrvat v nejtěžších podmínkách. Mnohasetleté prolínání kultury evropských národů s židovskou kulturou skončilo holocaustem, dodnes nepochopitelným a děsivým dědictvím historie.

V sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století patřil prozaik Marko Švabić mezi nejoriginálnější slovinské spisovatele experimentující v oblastech krajního modernismu a navíc se pokoušel o žánr divadelní a rozhlasové hry.

Surový a krutý svět Hakových textů může působit samoúčelně a vysloužit si nálepku thrilleru okořeněného tu náznaky, tu plnými dávkami pornografie. Teprve když pochopíme, že Hak se tímto světem nepodbízí přejedenému čtenáři, ale vidí ho jako reálný obraz toho, čím dnešní společnost žije – kdekoli na zeměkouli –, teprve potom jsme schopni text vstřebávat tak, jak byl zamýšlen.

Třetí iLiForum jsme se rozhodli věnovat otázkám kolem čtení. Kdekdo si stýská, že se dnes málo čte. Zejména mladí prý nečtou. Pokud je to pravda, má a dá se s tím něco dělat?

Jsem Evropanka, ročník 57. Mládí v Karlsruhe, to byly večery prožité ve Straßburgu nebo v Colmaru. Pasolini a Paolo Conte nás provedli Itálií, zato východní část Německa pro nás byla cizinou. Po studiích jsem s mužem a dětmi odjela na tři roky do Soluně, jež mi byla bližší než Paříž. Když jsem v rámci svého působení pro jeden časopis poprvé sestupovala ze schůdků boeingu Air France na přistávací plochu v Západní Africe, cítila jsem, že tuto zemi miluji, voněla jako novorozeně.

Sbírka miniatur Mrtvola slídící ve vlastní rodině patří k novějším prózám Josefa Winklera. Oproti dřívějším autobiografickým knihám, které si autor „mlýnkem psacího stroje vypsal z těla i duše“, překvapuje uzavřenou formou jednotlivých příběhů a (sebe)ironickým tónem.

V české poezii pro děti je možné označit přinejmenším dvě období za její „zlatá léta“, období, kdy její obraz spoluvytvářely skutečné básnické osobnosti a kdy se v poezii pro děti otevíraly nové cesty a prostory. Prvními „zlatými léty“ byl beze sporu konec 19. století, kdy zazářilo trojhvězdí Sládek – Rais – Kožíšek plus F. S. Procházka. Druhým takovým plodným obdobím byla 40. léta 20. století, kdy vedle sebe současně tvořily výrazné osobnosti různých poetik – především V. Nezval a F. Halas.

Mohou knihy sloužit k psychoterapeutickým účelům? Měli bychom se denně povinně vracet k vybraným beletristickým knihám, aby skutečně ovlivnily náš život? A co má psychoterapie společného s vyprávěním příběhů? Na tyto a podobné otázky se snaží odpobědět tato esej.

Prózy Ljudmily Ulické jsou mnohohlasým svědectvím o 20. století, jehož skuteční aktéři pomalu odcházejí ze života a s sebou si odnášejí své čistě osobní příběhy, bez nichž jsou ty velké, světové dějiny nemyslitelné. Přestože jsou ruské oficiální archivy nadále přístupné jen v omezené míře, cesta k vlastní minulosti je otevřená – ve vzpomínkách doposud žijících pamětníků, v albech, korespondenci, denících, v rodinných archivech. A právě tyto soukromé dějiny Ulická s pečlivostí archiváře zkoumá ve

Sísova ojedinělá kniha zaujme svým tématem, poznávací a výchovnou hodnotou, formou zpracování i zvolenou narací. Vypráví se v ní o komunismu v Československu v letech 1948–1989.

Druhý diskusní týden na iLiteratura.cz se věnuje české představě o současné francouzské literatuře. Proběhne v rámci série připravovaných rozhovorů vybraných osobností, pro něž jsme vytvořili zvláštní prostředí a dali jim název iLiFORUM.

Příběhy výrazných romských osobností, které jejich schopnosti v kombinaci se společenskou poptávkou katapultovaly na titulní stránky novin, se liší v detailech, ne však v základních rysech. Dostávají se pod obrovský tlak, protože jejich postavení je vábničkou pro celou řadu zájmových skupin, které si do nich projektují své ambice, cíle a naděje. Romové v nich vidí spasitele, jejichž neúspěch může být vnímán jako zrada vlastních lidí nebo interpretován jako hrabání pod sebe.

V loňském roce vyšly hned tři publikace, které se různými způsoby snaží zmapovat širokou škálu odlišných subkultur a životních stylů současnosti. Ukazují, že lidská tvořivost či kutilství se projevují na tisíc odlišných způsobů, i když se tak vytvářejí mikrosvěty navzájem nepříliš komunikující.

Zdar Magrisova románu tkví nakonec v přesvědčivém konkrétním zobecnění témat.

Více než dvacet let po sametové revoluci a pádu komunismu u nás konečně začaly vycházet knihy, hledající odpovědi na otázky, jaký byl každodenní život a dokonce „psychologie“ komunismu, a co v „komunistickém životním stylu“ přetrvalo z předchozích dob. Jak se to jejich autorům daří? A není už podobných titulů naopak příliš?

Shrneme-li své srovnání, můžeme říci, že moderní malá rodina je společenská jednotka vyhovující člověku v jeho nejaktivnějším věku tím, že mu dává maximální svobodu a minimální omezení, zatímco klasická velkorodina omezuje člověka v jeho nejproduktivnějším období požadavkem disciplíny a ohledů k druhým i odčerpáváním jeho finančních příjmů, zato mu však zajišťuje péči v údobích, kdy sám o sebe pečovat nemůže. Její funkce je tedy daleko komplexnější a snad i společensky lepší.

Při psaní svých románů postupuje Orhan Pamuk tak trochu jako architekt, jímž se měl původně stát, než přeběhl k žurnalistice a posléze k literatuře. Po prvotním nápadu si načrtne poměrně přesný „půdorys“ zpravidla velmi komplikované stavby, potom promýšlí umístění každého kamene a vybírá materiál, jímž by je spojil, a jen zřídkakdy se nechá unášet postavami či dějem.

Princip neurčitosti patří dnes k učivu středoškolské fyziky. Zdá se ovšem, že otázka neurčitosti je obecnější povahy a důsažnosti, než jak byla zformulována pro oblast moderní exaktní vědy. Německý sociolog Arnold Gehlen považoval ve své knize Duch ve světě techniky (1957) fenomén neurčitosti dokonce za šifru doby a soudil, že se tento problém vynořil možná právě v moderním umění.

Do roku 2009, kdy byla Hertě Müllerové udělena Nobelova cena za literaturu, znalo její knížky jen pár rumunských čtenářů. Po téměř dvaceti letech historického, dokumentárního a vzpomínkového skládání minulosti se i krásná literatura kompletně vzpamatovala a několika románům z posledních let se dokonce podařilo oživit rumunskou literární scénu tematikou minulosti a paměti.

V poslední době se mezi romisty a novináři rozhořela debata o kvalitě romských literárních děl. Romisté je vesměs oslavují, publicisté nezřídka zatracují. Tuto při není možné rozsoudit, aniž by obě strany měly stejný přístup k informacím o východiskách romské literární činnosti. Zde další příspěvek do sporu, proč Horváth není – a nemůže být – Havlíček.

Existuje skutečný román o Jižním Městě? Co jsou to sídlištní stereotypy? Jak současní čeští spisovatelé předvídají budoucí vývoj sídlišť a jejich vztah ke „staré“ Praze? Dá se identifikovat specifická sídlištní spiritualita ztvárněná v krásné literatuře? A existují dnes nějací autoři, kteří by vytvářeli cosi jako „poetické sídlištní apologie“?

Lze hovořit o ukrajinské překladatelské škole? Slovenský ukrajinista Ivan Jackanin se domnívá, že ano. Ukrajinský překlad prošel a stále prochází vývojem, který je silně ovlivněn neustálým (dnešek bohužel nevyjímaje) potlačováním ukrajinské kultury a jazyka.

Česká literatura v cizině – jako první téma pro iLiFORUM, nový projekt těchto stránek. Cílem debaty bylo osvětlit tuto problematiku z nejrůznějších úhlů, konfrontací s pohledem druhých si i pro sebe ujasnit a zformulovat to, nad čím se jinak podrobněji nezamýšlíme, a současně umožnit každému, koho to zajímá, aby nahlédl do kuchyně těch, kteří se českou literaturou v cizině tak či onak zabývají.

Dnešní spisovatel není slavný, dokud se nestane známým po celém světě, a opravdu uznávaný nebude, dokud ho nebudou uznávat úplně všude. I míra ocenění, kterou mu projeví doma, se významně zvyšuje s mezinárodním uznáním jeho díla – z toho plyne narůstající internacionalizace literatury, která ovlivňuje způsob, jakým píšeme, a samozřejmě i to, co každý z nás čte. - Z textu přednášky Tima Parkse přednesené v lednu 2011 na literárním festivalu Writers Unlimited v Haagu.

Úmrtí Hany Andronikovy (* 1967) nedlouho před Vánoci bylo nepřekvapivě zastíněno těmi medializovanějšími. Přestože nepatřila k autorům, kteří otisknou během jednoho desetiletí sedm románů, zapsala se zlínská rodačka, cestovatelka a terapeutka, absolventka bohemistiky a anglistiky, do historie české literatury ne snad nápadně, ale důrazně. Andronikova navíc psala pokaždé zcela jinak, jako by se autorský rukopis dal změnit na přání. Přesto mají její prózy cosi společného.

Žánrovým a literárním interpretováním této knihyby chom se tentokrát daleko nedostali; mluvili bychom o detektivce, docela napínavé, působivé, tak trochu divné, lehce konspirační.

Ženy, a zvláště mladé, jsou v přísně hierarchizované tradiční romské skupině nejslabším článkem, mnohonásobně poddaným rodičům, bratrům, tchyni a manželovi. Že je sebeuvědomění žen v kontextu romského hnutí předním tématem, se projevuje už v tom, že ženy vůbec píší.

„Psát literaturu“ tradiční romské kultuře samozřejmě neodpovídá, tak jako to neodpovídá žádné jiné orální tradici. Tato nová romská kultura se rodí, řečeno s Arnoštem Gellnerem, z pouhé vzpomínky na tu dřívější. Přesto je folklorní tradice pro romskou literaturu „vzpomínkou“ rozhodující.

Lapeyreho sedmý román, jehož titul si autor vypůjčil od japonského básníka Issa (1763–1828), byl francouzskými kritiky přijat velmi vřele, jeho úspěch posléze korunovala i prestižní Prix Femina.

Žánry už nejsou, co bývaly. „Čisté žánry mě moc nezajímají,“ vyhlašuje svůj program Georgi Gospodinov ve Fyzice smutku a dodává: „Román není Árijec.“ Pokud se na tento text podívám optikou Penča Slavejkova, který rozděluje básníky na „lyrické“, kteří ve věcech hledají sami sebe, a „epické“, kteří hledají věci samy o sobě, pak musím prohlásit: „Ano, před námi je román, ale román lyricko-epický.“

O těch beletristických knihách, které mají za cíl „být útěchou“ – nejen fiktivnímu románovému lidstvu, ale i lidstvu skutečnému, tedy o knihách, kolem nichž se vytváří okruh zasvěcenců a cosi na způsob proto- či pseudonáboženského kultu, ať už z recese či doopravdy.

Příběh Elsje v podání Margriet de Moorové odpovídá do puntíku, mnohdy dokonce doslova, záznamu ve smolných knihách – tedy co se týče dívčina pobytu v Amsterodamu a popisu vraždy (o motivu zločinu se lze pouze dohadovat). Jak přesně se v polovině dubna 1664 do Amsterodamu dostala či z jakých rodinných poměrů pocházela, není známo.

Ťuhýk devítismrtihlav. Ostropestřec mariánský. Žlabatka listová. To jsou slova, jimiž nositelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2009 Herta Müllerová prosvěcuje totalitu a atmosféru života v zemi, kde panuje kult osobnosti.

Rokycanská prozaička Ilona Ferková (nar. 1956) patří k nejdéle a nejcílevědoměji publikujícím romským autorům; průřez její tvorbou přináší též prestižní antologie romské tvorby v ČR Čalo voďi / Sytá duše. Vychodila pouze základní školu, má však pověst vynikající, charizmatické vypravěčky.

Seznamy titulů nominovaných na Bookerovu cenu nezřídka překvapí a přitáhnou pozornost čtenářů ke zcela novému jménu. Tom McCarthy, jenž se s románem nazvaným tajuplně C stal favoritem loňského ročníku, takovým autorem je a zároveň není.

„Prohlašuju se za mytopoetického zajatce,“ říká v závěru románu Hmatatelný čas palermského rodáka Giorgia Vasty (1970) vypravěč Nimbus. Parafrázuje tak větu, s níž se příslušníci Rudých brigád vzdávali policii. Oni se ovšem cítili zajatci politickými. Nimbova parafráze v sobě shrnuje dvě ze tří hlavních témat románu: terorismus sedmdesátých let minulého století v Itálii a posedlost jazykem projevující se snahou obsáhnout svět pomocí slov.

Prcek je pomenší hubený blonďák. Občas ho potkávám, když jdu na nákup do sousední vesnice. Obvykle se pozdravíme, prohodíme několik neutrálních frází, a poté, abychom neztráceli čas, se ho na rovinu zeptám: „Tak kolik?“ Trochu se vykrucuje, že mu stačí cokoli, ale nejlepší že by bylo asi tak pět zlotých, což je obnos, při kterém už můžete začít uvažovat o nejlevnějším víně.

Začátkem osmdesátých let sedí na lavičce v centru Miami tři kubánští spisovatelé. Kolem nich jsou palmy, jinak nikdo. Všichni tři jsou zoufalí a hladoví. Je jim 30 let, dívají se na řeku, na lodě, na zdvihací mosty. Žertují o všem možném a o ničem.

Román No a já u nás vychází jako v pořadí druhé dílo francouzské spisovatelky Delphine de Vigan. Ve Francii byl vydán už roku 2007 (pod názvem No et moi) a stal se významným mezníkem v autorčině tvorbě.

Knihu Co tvrdí Molero psal Dinis Machado s přestávkami skoro dva roky. Začal s ní až po „Karafiátové revoluci“ z dubna 1974, ač předběžný nástin, základní idea románu existovala, už když vznikaly Machadovy detektivky. Než se odvážil nabídnout text vydavateli, přečetl ho doma kamarádům z neliterární sféry. Reakce byly veskrze povzbudivé, ba přímo nadšené, plné obdivu.

Není v českých humanitních vědách mnoho projektů, které by si vytkly velký cíl a soustavně jej – třebaže v nepřízni doby a v nepravidelných intervalech – plnily. Připomínám namátkou Slovník středověké latiny v českých zemích, opera omnia M. Jana Husa a Jana Amose Komenského či záměr přeložit a vědecky komentovat všech dvacet knih pozdně antické encyklopedie Isidora ze Sevilly († 636) Etymologiae – Origines.

V posledních desetiletích se stal až překvapivě oblíbeným tématem u spisovatelů básník Ovidius. Na Ovidiovi je pro mnohé autory přitažlivý už jeho pohnutý osud, a pak zvláště jeho kniha Proměny, kterou mnozí rádi propojují přímo s básníkovým životem.

Morgensternova báseň s názvem Dva kořeny je součástí sbírky Šibeniční písně a o její překlad se kromě Josefa Hiršala a Egona Bondyho pokoušeli například také Vladimír Holan nebo Josef Brukner.

O jedné z nejznámějších Morgensternových básní, groteskní baladě Tři zajíci, se traduje, že je vlastním výkladem autorovy poetiky.

Dílo Christiana Morgensterna, dodnes velmi ceněného básníka, mělo mnoho podob a bylo do určité míry i projevem převládající poetiky v době kolem přelomu století, výrazem zčásti módních filozoficko-religiózních proudů a v neposlední řadě i odrazem úbytku básníkových fyzických sil, způsobených zákeřnou nemocí.

Básník a filozof Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer (1930–2007), po několik desetiletí známý jako živá legenda českého undergroundu, patřil ještě ke generaci, pro niž byla jistá znalost němčiny samozřejmostí.

Báseň Christiana Morgensterna KOŠILELA byla převáděna do češtiny mnohokrát. Hojnost překladů této básně lze snadno vysvětlit. Slouží už drahně let jako osvědčený cvičný text k ozřejmění jazykové logiky a funkčnosti neologismu, jak tvrdí Josef Brukner v komentáři ke Košilele v knize Morgenstern v Čechách.

Úvodní text k sérii rozhovorů o pojmu světový názor, jeho historii i současné využitelnosti.

Když se Zoli v závěrečné scéně nadechuje ke zpěvu, je to okamžik katarze. Odpustila svému milenci a zrádci v jedné osobě, tudíž smí odpustit i sama sobě a propustit nejbolestnější rukojmí, svůj vlastní hlas. Burcující příběh s řadou peripetií se tím trylkem sklenul v elegantním oblouku ke svému závěru, podrobnosti zůstaly za oponou.

Téměř ve všech oborech umění se zdá existence příslušného školství, tedy fakt, že adept tohoto umění musí projít určitou výukou, která jej zasvětí do základů řemesla, naprosto samozřejmá. Proměna podoby a funkce umění během posledního století nás sice naučila, že jsou i jiné možnosti, jak se jako umělec prosadit, nicméně stále platí, že houslistou, tanečníkem, hercem, zpěvákem, malířem či sochařem se člověk nejsnáze stane, pokud...

Román Kontrapunkt se odvíjí od tragické události v autorčině životě: její dcera zahynula při autonehodě. Nácvik Bachových Goldbergových variací přináší matce útěchu a vyvolává vzpomínky na dceru v různých životních stádiích i úvahy o vztahu matky a dcery obecně. Úvahy se prolínají se střípky z Bachova života a s pasážemi o technické stránce klavírní hry.

Minervina sova vylétá za soumraku… Slavná Hegelova věta z úvodu do Filozofie práva o osudovém zpožďování filozofie či moudrosti, které přicházejí vždy po činu, až ve chvíli, kdy je takříkajíc po všem a nic se nedá změnit, anebo v době, která se dekadentně hroutí do sebe, by se směle dala vetknout do záhlaví posledního románu Michaela Cunninghama Za soumraku.

Podle knihy Places of pain and shame : dealing with "difficult heritage" dnes na mezinárodní úrovni i v rámci jednotlivých států vzrůstá zájem o místa a památníky, která jsou spojena s bolestí a studem. Mluví se podle nich dokonce o „nezadržitelném vzestupu“ památníků tohoto typu a o „globálním přívalu připomínání masových zločinů“.

José María Arguedas před svou smrtí zalitoval, že nestrávil svůj život v horách s indiánskou ženou a nenaplnil své dny prostými každodenními činnostmi vlastními životu v Andách. Dal přednost limským intelektuálním kruhům, kde mohl psát, učit, studovat, a šířit tak svůj obdiv k andské kultuře. V lítosti nad životem stráveným v Limě vně této společnosti je snadné cítit jeho hluboké zklamání z nepochopení svými současníky.

Text se zabývá tématem eucharistie v mezioborovém kontextu: zmíněny jsou vazby s mytickým principem věčného opakování „prasituace” Ježíšovy poslední večeře. Největší důraz je kladen na kontext literární, protože mše, směřující ke klíčovému okamžiku proměnění, nemají žádný vnější efekt než „slovní proměnu“, což je pro spisovatele příležitost ke zdůraznění váhy a významu slova.

Holman je svým způsobem perfekcionista vážící každý verš, slovo, slabiku. Glosa v Holmanově podání si může klást za cíl jediné: být prostým, leč dokonale řemeslně zvládnutým artefaktem otázek a případně odpovědí jednoho života.

Argentinec Ernesto Sabato byl jedním z největších latinskoamerických spisovatelů a zároveň jediným z tamních intelektuálů, kdo už od třicátých let 20. století poukazoval na hrůzy sovětského komunismu. Autor románů Tunel, O hrdinech a hrobech a Abaddón zhoubce by se v červnu tohoto roku dožil sta let.

V roce 2008 vydalo pražské nakladatelství Dybbuk český překlad románu Hotel Europa od rumunského exilového spisovatele Dumitru Ţepeneaga. Autor označuje první díl své trilogie jako středoevropský pikareskní román. Zaznívá v tom nejen příslib veskrze zábavného, dobrodružného čtení, ale také to, že za bizarními historkami bude přítomna poetika, která dokáže čelit i přetvářce, mlčení a ponížení.

Jestliže třeba podle P. Kosatíka bylo dříve „standardním životním pocitem to, že každý je zodpovědný za celý svět a vinný všemi jeho vinami“, pak dnes toto pojetí přetrvává už jen velmi skromně: jako by dlužní byli všichni, ale vinný nikdo.

Záhady mají věčnou moc těšit a okouzlovat lidskou fantazii. Některé ve svých důsledcích převracejí celý svět naruby, jiné nabízejí drobná intelektuální cvičení v podobě poutavých hádanek, nad nimiž můžete celé hodiny či dny hloubat.

Saúdská Arábie je mladý stát, který zdědil bohatou historii. V horách u západního pobřeží Rudého moře leží Hidžáz, kolébka islámu se svými dvěma nejposvátnějšími městy, Mekkou a Medínou. Náboženství, kmenový systém a obrovské bohatství – tyto tři prvky utvářely dějiny země. A také její literatury.

Boční a „podzemní“ proudy křesťanské tradice odedávna jitřily obrazotvornost těch, kdo se v této tradici cítili nějak nesví: romantických samorostů, mystiků i rebelů, kteří se chtěli navrátit k počátkům kolektivní paměti a prozkoumat možnosti, jež zůstaly nenaplněné. Platí to i o směrech raněkřesťanského myšlení, jež bývají konvenčně nazývány jako „gnostické“.

Román Nooit meer slapen (Už nikdy spánek) Willema Frederika Hermanse vyšel v druhé polovině února 1966. Český překlad tedy vychází téměř přesně po pětačtyřiceti letech. Jak kniha vznikala?

Počátkem roku 1974 vypadal projekt Světového obchodního centra jako velikánská chyba: stál mnohem víc, než se plánovalo, po kancelářských prostorách nebyla žádná poptávka a obě věže se obecně vnímaly jako ošklivé nevlastní dítě slovutných newyorských mrakodrapů. Sedmého srpna se však během ranní špičky přihodilo cosi úžasného...

Po smrti se všechno úplně nezmění, jak nám prorokují zavedená náboženství, což je představa, která je pro mnohé lidi příliš krásná nebo také až moc zvláštní na to, aby to mohla být pravda. Podle Bandiniových se navíc ne každému „zamlouvá pomyšlení, že bude na zbytek věčnosti sedět v bílé košili na obláčku a zpívat Aleluja: upír je mnohem reálnější než anděl, není to éterická bytost, nýbrž materiální postava s individuálním charakterem“.

Je-li nějaký autor důsledný a důkladný ve svém díle i životě, je to Mario Vargas Llosa. Říká se o něm, že rychleji píše, než čtenáři stačí číst. Své obsáhlé romány nebo důkladné literární analýzy však neseká narychlo a neodbývá, naopak je o něm známo, že si pečlivě shání materiál, noří se do archivů v hledání dobových dokumentů, cestuje do dějišť svých knih, s železnou kázní pak vysedává u stolu a píše a píše.

Před sto lety se narodil jeden z nejvýznamnějších představitelů ukrajinské intelektuální prózy Valerjan Pidmohylnyj. Nedožil se ani čtyřiceti let; byl zavražděn bolševickou mocí.

Nad knihami Toník a jeskyně snů Magdaleny Platzové a Kiko a tajemství papírového motýla Markéty Pilátové, které v loňském roce vydalo nakladatelství Meander, lze myslím rozvíjet celou řadu otázek týkajících se obecnějšího přemítání nad literaturou věnovanou dětem, nad jejím obrazem společnosti a postavení dítěte v ní.

O vztahu literatury a společnosti, či přesněji vlivu literatury na společnost, a to v mnoha souvislostech a z různých úhlů pohledu: od formování národních komunit až ke sci-fi a jejímu vztahu ke skutečnému poznávání vesmíru, od Bible a Homéra až k počítačovým hrám, gamebookům a kyberkultuře.

Když v roce 2007, dva roky po smrti Guillerma Cabrery Infanta, předala jeho manželka Miriam Gómezová literárním agentům k vydání rukopis románu Přelétavé nymfy (La ninfa incostante), vzbudilo to ve Španělsku a v Latinské Americe velkou vlnu očekávání. Zároveň se objevily i pochybovačné hlasy, zda nepůjde, jak už to u posmrtně vydávaných děl bývá, o nějakého „Frankensteina“, román sešitý z nalezených fragmentů, nebo zda se nebude jednat o jakousi literární recyklaci, přepracování starší látky, ja

O období tzv. rozstříleného obrození, při němž byla ve 20. a 30. letech prakticky zlikvidována veškerá ukrajinská inteligence, český čtenář téměř nic neví. A přeci již v té době vycházely překlady děl těchto autorů a v českém tisku se o nich psalo.

José María Arguedas je nejuznávanější peruánský prozaik. To platí v Peru, jinde je známější Mario Vargas Llosa. Prózy José Maríi Arguedase – romány, povídky, eseje – mají vždy osobní záruku: autor nemusí hlásat, že to vše má zažité a myslí na dané téma „po mnoho let“. Je z těch mála spisovatelů, u nichž platí jednota díla a života, z jeho knih a z jeho osobnosti – dnes už mýtu osobnosti – charismaticky působí opravdovost, něžná senzibilita, prožitek dramatu andské kultury a vesmírné krásy.

V Pavesově románu Měsíc a ohně se noříme do motivů, které kolují všemi jeho díly a porůznu se spolu prolínají – jsou to odchod a návrat, vztah k rodné hroudě, sepětí s přírodou, paměť a nostalgie, válka, hledání kořenů.

Pavesův autobiografický román Dům na kopcích se odehrává v přelomovém období druhé světové války a je považován za jedno z nejvýznamnějších děl italské poválečné literatury.

Obludou, současně příšernou i krásnou, která svojí krásou ostatní fascinovala a ochromovala, až z toho kameněli, takže i proto si ji Gianni Versace zvolil jako logo své firmy, byla a zůstává Medúsa.

„Znenadání se stalo doslova následující,“ zní první věta Prologu zatím posledního románu Saši Sokolova Palisandreia (1985). Již ruský filolog Vladimir Toporov si všiml, že ruské slovo vdrug (náhle, znenadání) vyjadřující náhlý zvrat v ději tvoří páteř Dostojevského příběhů. Tento princip uplatnil též Andrej Bělyj ve svém románu Petrohrad, jenž bývá někdy srovnáván s Joyceovým Odysseem.

Blaise Pascal napsal, že člověk nemá věřit, že je roven zvířatům nebo andělům, ani mu nemá být jedno či druhé utajeno, ale má si být vědom obojího.

V posledních letech jsem v souvislosti s hodnocením románové tvorby, až na nepatrné výjimky, nezaznamenala nic, co by se dotýkalo podstaty současného románu. Současného ve významu změny formy ve vztahu ke klasickému románu. Jako současná tvorba je tak představován starý román ověšený bižuterií dneška.

Již od získání nezávislosti se Ukrajina snaží, aby byl jeden z několika hladomorů 20. století (1932–33) uznán světově jako genocida. Dle stále dalších odhalovaných informací je nesporné, že tomu tak bylo. Sovětská moc měla dokonalý plán na likvidaci ukrajinského národa, a to formou uměle vyvolaného hladomoru. Jako první byla likvidována tehdy silná ukrajinská inteligence, především spisovatelé, básníci, umělci aj. Ukrajina si v těchto dnech připomíná 78 let od této tragédie.

Dějiny recepce Oswalda Spenglera v evropském a americkém myšlení jsou velmi obsáhlé. Po všech výše zmíněných autorech, kteří se do spenglerovské diskuse zapojili, i po mnohem větším počtu autorů nezmíněných (Max Weber, Ernst Troeltsch, Georg Lukácz, Theodor Adorno...) stále přibývají nové spenglerovské studie a monografie.

Jak to, co se vydává za objektivní neosobní styl, na sebe bere postupně čím dál osobnější rozměry?

Silvia Ballestrová patří mezi nejznámější a nejoblíbenější představitele generační literatury, jejímiž hrdiny jsou mladí lidé dospívající v 80. a 90. letech 20. století. Originálním přínosem Ballestrové, kromě líčení studentského života v Boloni a boje přespolních studentů se všemi, kdo se je snaží využít, je umístění příběhů do rodných Marek a používání místního dialektu.

„Hledám-li jiný výraz pro tajemství, nalézám vždy jen jedno slovo – Praha“. To jsou slova, kterými italský bohemista Angelo Maria Ripellino (1923–1978) ve své knize Magická Praha zmíněné město charakterizuje.

Všechno je otázka vidění. Jako na poušti, kde se oko nemá čeho zachytit, ztrácí měřítka, oko si plete sklony, velikosti, vzdálenosti. Najednou je nutno spoléhat na intuici, instinkt.

Zpráva o udělení Nobelovy ceny za literaturu Hertě Müllerové překvapila všechny. Ani německá média v roce 2009 neskrývala údiv a překvapení, natož ta česká, v nichž se psalo o „relativně neznámé Němce“...

Johan Lehrer poukazuje na to, jak vybraní umělci předběhli svoji dobu a především úroveň vědeckého poznání svých současníků.

Už je to deset let, co jsem podivuhodný životní příběh Waldemara Nodse slyšela poprvé, a od té doby na něj musím neustále myslet. Cítila jsem, že je to příběh, který se potuluje a chce, aby ho lidé vyprávěli.

Venku je zima a Martin Klein si chce uvařit čaj. Pustí hořák, ale dříve než na něj postaví hrneček s vodou, všimne si za oknem, jak jeho milovaný pes skáče na dveře a marně se snaží dostat dovnitř. Dveře ale nejdou odemknout.

Po Svízeli, Dětech bahna, Zazi v metru, Modrých květech a řadě dalších Queneauových suverénních románových vyprávění se českému čtenáři dostává do ruky ve Francii teprve nedávno vydaná raná hříčka Oblý a Pelech (Hazard et Fissile). Text zřejmě pochází z konce dvacátých let a výrazně jej ovlivnila autorova surrealistická zkušenost a četba Fantomase.

Svätojánska noc je zároveň jeho pokusom o totálny (dokonalý) román, prvý svojho druhu v rumunskej literatúre. Eliadeho štýl je strohý, zrozumiteľný, nepsychologizujúci; so snahou priblížiť sa klasickému typu rozprávania, príznačnému pre mytologické príbehy.

Kdo nikdy neslyšel o tom, že příběh bratrů Collyerových není smyšlený, ale naopak strašlivě skutečný, může se jen dohadovat, že Homer, píšící svůj příběh na psacím stroji pro slepce inspirován svojí částečně vysněnou francouzskou múzou Jacqueline volá po bratrovi už zřejmě na samém konci svých životních sil, když umírá hlady, a Langley po oné strašné ráně, která k Homerovi dolehla i v jeho hluchotě, už v tu chvíli není nejspíše naživu.

Je mu jednašedesát, napsal téměř dvě desítky celosvětově vydaných knih, každý den uběhne deset kilometrů a každý rok jeden maraton. Už více než čtvrtstoletí je Haruki Murakami nejslavnějším japonským spisovatelem současnosti a nejzarputilejším běžcem mezi spisovateli.

Témou je všeobecná interpretácia barokovej básne Jána Andreja (alebo Ondreja) Demiana Pláč Cigánů. Na druhej strane však túto báseň možno vnímať v danej problematike ako pars pro toto, pretože vzorovo odráža dlhodobé spoločenské povedomie o tejto etnickej skupine nielen v slovenskej (historicky uhorskej) societe, ale de facto v celom európskom priestore.

Nejvýraznějším rysem prvních tří povídek Dubliňanů je rozpůlený narativní subjekt, v němž se dospělý spisovatel střetává s dětskou postavou, z jejíž osobní perspektivy se snaží podat jeho osobní příběh, ovšem v jazyce, který téměř neustále avizuje svou zkušenou cizost, svou dospělost a obývání prostor dětství obvykle nepřístupných.

Jedna z nejvýznamnějších britských poválečných spisovatelek, Beryl Bainbridgeová, zemřela v Londýně 2. července 2010. Narodila se v Liverpoolu 21. listopadu 1932 (někdy bývá uváděn rok narození 1933 i 1934). Působila jako herečka, ale pak se začala věnovat psaní.

Stalo se vám někdy, že jste chtěli někoho pozdravit, ale přeřekli jste se a místo pozdravu jste mu rozkopli tu jeho pitomou hlavu jak přezrálý meloun? Sešlápli jste někdy plyn až k podlaze, i když vám svítila červená, a projeli lidmi na přechodu jako polem kukuřice?

„Když nám Charles Darwin řekl, že jsme spřízněni s opicemi, všichni jsme se probudili do hrozné noční můry. Ony jsou my. A za těch sto let, jež uplynula od té doby, jsme vyhladili miliony šimpanzů ze vzteku zrozeného z protestu, arogance a sobectví“.

V každé době vznikne literární dílo, jehož ambicí je zachytit tuto epochu jako celek – s jejími vlastními otázkami, nadějemi, obavami, konflikty – a pokud možno ji zasadit do široké perspektivy dějin člověka, někdy i stvoření jako celku.

Toho, kdo by si dnes přál pořídit vyčerpávající přehled díla Fernanda Arrabala, brzy začne jímat závrať. Závrať ze spletitosti návazností, záhadné a znepokojující povahy některých textů, ve kterých odlesky, iluze, maškarády a hry s odrazy záměrně a promyšleně udržují v nejasnosti. A také závrať z rozsahu díla, kde na sebe navazují různé tvůrčí způsoby zmnožující se v radostném a bláznivém tanci...

Qui souhaiterait aujourd’hui faire l’inventaire complet de l’œuvre de Fernando Arrabal serait vite saisi de vertige. Vertige devant le cheminement labyrinthique, l’aspect énigmatique et troublant de certains textes dans lesquels reflets, illusions, mascarades et jeux de miroirs entretiennent sciemment la confusion. Vertige, aussi, devant l’ampleur d’une création où les formes d’expression se succèdent et se multiplient en une ronde joyeuse et affolée. ..

„A nezapoví též pán svobodnému muži, aby si hledal pána jiného, spravoval-li se dotyčný dobře,“ ustanovuje mimo jiné 75. kapitola II . zákoníku anglosaského krále Æðelstána (panoval v letech 924–939).

Tradice Ameriky jakožto země zaslíbené je dlouhá jako historie jejího osídlování. Trnitou cestu přes oceán mohli podstoupit jen ti, kteří věřili, že je tu čeká lepší osud než v rodné zemi.

Epizodická skladba románu Pasolinimu umožňuje plasticky zobrazit život v ulicích Říma v celé jeho pestrosti a složitosti, přičemž díky jednotnému prostoru a stejné společenské vrstvě, ze které darmošlapové pocházejí, si román udrží svoji celistvost.

Služka, syn, matka i dcera podlehnou svodům vykupitele, jenž má ale v sobě i cosi ďábelského a destruktivního.

Pasolini miluje bídný a chudý život plný citů a vášní, který ale jako jediný může zůstat zbaven měšťácké přetvářky a jemuž zůstane autentičnost, protože je prožívaný upřímně a z celého srdce.

Na počátku byl prý příběh, který autorka slyšela v dětství. Vyprávění o dívce, jež spolu s matkou ve 40. letech ukryla zraněného estonského vojáka zapomenutého za frontou.

Zbigniew Herbert je v českých zemích znám především svým básnickým dílem, které u nás překládala už od šedesátých let řada básníků. Jednomu z nich, Miroslavu Holubovi, s nímž se přátelil, věnoval esej v knize Labyrint u moře.

Jako každý dobrý román nabízí Klid čtení v několika významových rovinách, které obstojí samy o sobě, ale teprve všechny společně rezonují v celku obsáhlé literární výpovědi. První a nejzjevnější způsob četby je psychologický. Nabízí nám příběh vztahu mezi matkou a synem, založeném na manipulaci, pocitu viny, ponižování a závislosti.

Dorota Masłowska (1983) bude dalším hostem letošního Světa knihy, u příležitosti českého vydání jejích dvou divadelních her: Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky a Mezi náma dobrý.

Mluvíme-li o tvorbě Mirka Nahacze, dotýkáme se fenoménu ne zcela uchopitelného, meteoritu, který bleskově proletěl, explodoval a zanechal po sobě hlubokou průrvu, stopu, kterou nelze zahladit.

Soudím, že se záchodům obecně velmi křivdí a vše, co s nimi souvisí, stojí za bedlivý průzkum.

Nemálo autorů dnes výstražně upozorňuje na to, že se prý stále více „rozevírají nůžky“ mezi vědou a ostatními oblastmi lidského života, třeba spiritualitou či uměním.

Když se dnes vysloví slovo „konverze“, mnoha lidem se vybaví proměna průmyslových staveb či změna zápisu dat nebo si vzpomenou na oblíbené spojení „konverze zbrojního průmyslu“. Po stovky let se však tomuto pojmu dával jiný, především náboženský význam.

Doslovů k románům Chucka Palahniuka už bylo tolik, že by se z nich mohla sestavit kniha zvící Ottova naučného slovníku. Takže je těžké vybalit na zkušené čtenáře nějakou objevnou myšlenku, originální životopisné datum či šokující údaj.

Jak jste poznali, když jste dočetli tuto knihu, Lolita komplex francouzského fotografa, překladatele, tvůrce komiksů a spisovatele Romaina Slocomba (nar. 1953) je řemeslně dobře zvládnutý a čtivý text z oblasti zábavné literatury.

Jednoho podzimního rána roku 1998 zažilo hlavní město Portugalska neobvyklý úkaz. V kraji, kde činům obvykle předchází velmi mnoho slov, se to vše odehrálo rychle a téměř bez upozornění. A výsledek poutal pozornost kolemjdoucích od časného rána. Ze stovek plakátů a reklamních tabulí na ně shlížela tvář staršího muže...

Pro Štepána Dedala, jako ostatně pro Joycea samotného, napsat „sebe, jak se jmenuje a kde je“, znamenalo začít s tím, co je bezprostřední, konkrétní, elementární („Základní školu“ Joyceův originál označuje starobylým „Class of Elements“), a odtud pokračovat snahou o obsáhnutí „světa“ a „vesmíru“.

Kdysi v začátcích života v Nizozemsku jsem si vytáhla z knihovny Hermansovu Temnou komoru Damoklovu: krátké, přehledné věty, hodně dialogů, žádné zdlouhavé popisy nebo složité vnitřní monology, napínavý příběh se zápletkou...

„Člověka je možné definovat jako zvíře vytvářející dogmata. Stromy nemají dogmata. Řepa je neobyčejně snášenlivá“. Tento výrok G.K. Chestertona mne neobyčejně silně irituje...

Již v prvních verších Homérovy Odysseie, díla, jež stojí na počátku evropské literární tradice, se setkáváme s inspirací v podobě známé invokace tehdy ještě singulární Múzy.

Oko jako okno do duše je klíčová metafora, na níž portugalský nositel Nobelovy ceny vystavěl svůj nejznámější román.

Svět se globalizuje, mizí hranice a naše obzory a možnosti se stále rozšiřují, někdy však člověk ztratí krok. A co když se dokonce začne ještě zmenšovat? Pascal Bruckner na základě takové nepravděpodobné úvahy vystavěl novodobou pohádku, úsměvnou, ale tragickou aktuální bajku. Což nepřekvapí u autora, jehož jsme v Hořkém měsíci poznali jako mistra popisu manipulace.

V „předpřelomové“ monografii kolektivu autorů z ÚJČ ČAV Český jazyk na přelomu tisíciletí (1997) analyzovala S. Čmejrková v kapitole Jazyk literatury (tedy krásné a tehdy nové) z lingvistického hlediska nazírané postmoderní tendence v tvorbě prozaiků 90. let mimo jiné na příkladě románu Jáchyma Topola Sestra (1994).

Text Milana Kundery vyšel 26. ledna 2007 v deníku Le Monde a později byl zařazen jako doslov k románu W. F. Hermanse Temná komora Damoklova.

Předmluva Theofila Pantiće k vydání současné krátké prózy z vybraných zemí bývalé Jugoslávie (Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko a Srbsko), v níž objasňuje důvod sestavení takovéto antologie a zamýšlí se nad tvorbou zařazených autorů.

Na počátku byla hudba. Hudba byla úzkostná a dobrá. A z té hudby byla kniha…

Před rokem jsme si připomínali výročí dvou slavných českých sebevrahů - Jana Palacha a Jana Zajíce. Petr Zídek dokonce v Lidových novinách napsal, že měřeno počtem jazykových mutací osobního hesla ve Wikipedii patří Jan Palach mezi dvacet nejznámějších Čechů minulého století.

Gabriel José García Márquez (dále jen GGM) se narodil 6. března 1927 ve městečku Aracataca v Kolumbii jako první z jedenácti dětí svých rodičů.

Doslov překladatelky k vydání sbírky básní slovinsko-bosenského básníka Josipa Ostiho Rouška Veroničina. Překlad je vydán zrcadlově česko-slovinsky. Knihu vydalo nakladatelstvgí Fori Prague.

Ve vlivné literární příloze The London Times Literary Review vyšla 8. ledna 2010 recenze Madeline Clementsové na román Petry Hůlové All This Belongs to Me (Paměť mojí babičce) vydaný anglicky v překladu Alexe Zuckera. Petra Hůlová je tak první česká spisovatelka (po hrstce mužských kolegů), která upoutala pozornost tohoto britského listu, navíc tedy knihou, která vyšla v USA.

Divocí detektivové jsou kniha, která se dá číst mnoha způsoby.

V roce 2005 vydal třicetiletý Daniel Kehlmann (*1975) román, který se zapsal do moderních dějin německé literatury jako jeden z nejúspěšnějších titulů posledních padesáti let.

Po smrti Josefa Kocourka přešly deníky spolu s ostatní rukopisnou pozůstalostí do vlastnictví jeho učitele z novopacké reálky profesora Miloslava Jirdy.

Povědomí o existenci Danta Alighieriho vzniklo v českých zemích poměrně brzy, nedlouho po Dantově úmrtí, zásluhou otevřenosti tehdejší lucemburské éry vůči vlivům evropské kultury.

Dantovská kritická tradice u nás nesměle začíná již v 19. století a rozhodněji se rozvíjí nad překladem Jaroslava Vrchlického.

Stará gesta se otvírají jako Bible knihou Genesis, hned první verš navozuje akt stvoření citátem oddělení světla od tmy.

„Pavlov. A jeho slavné pokusy se psy. Jednoduché, vyzkoušené a funguje to na všechny. Teorie podmíněných reflexů.“ To je úryvek jedné z ústředních a aspoň pro mne nejpůsobivějších scén románu...

Vzhledem k tomu, že jen v Česku prý vloni vyšlo každý den skoro padesát knih, je plně pochopitelná snaha nekonečné moře knižních titulů nějak hierarchizovat, určit mezi nimi ty, které si zasluhují největší pozornosti.

Přes marnotratnost, s jakou Gangopádhjáj chrlí svá díla, má jeho práce řadu nesporných kvalit. Vedle už zmíněného vypravěčského umění je to sympatická bezprostřednost a upřímnost (mnoho jeho próz je psáno ich-formou), někdy – zvlášť v tématice milostné – zacházející dokonce do detailů v Indii neobvyklých.

Díky své schopnosti vklouznout do cizí kůže nám tito spisovatelé servírují ,maškarní‘ svět, v němž zbraněmi z literárního arzenálu – ironií, satirou, parodií a burleskou – účinně podrývají stereotypní myšlení na obou stranách. Pokud lze z tvorby těchto ,novousedlíků‘ destilovat nějaké poselství, tak je to přesvědčení, že identita individua nebo národa není neměnně daná, nýbrž že je v neustálém pohybu.

8. dubna zemřel Henri Meschonnic, básník, překladatel, autor řady prací věnovaných filozofii jazyka a teorii literatury. Ačkoli jeho dílo představuje originální příspěvek k tématům, o nichž se v kontextu současného myšlení o literatuře a problémech jazyka hojně diskutuje, zůstává za hranicemi Francie v podstatě neznámý.

Neodbytnými, vtíravými otázkami jsou naplněny novodobé dějiny – jak se to mohlo stát?, je z nich nejnaléhavější.

Barva střídá barvu, fialové, žluté, modré kostky domů tvoří celé dlouhé ulice. Jedna z kostek představuje cukrárnu a u kavárenského stolku před růžovým domem sedí na židličce plyšový medvídek.