Nové články

Veršovaná exkurze mezi sardinky, mníky a chobotnice zláká nejen šestileté piráty a princezny. Výprava tajemnou ponorkou zavede sourozeneckou dvojici až k pokladu – i když trochu jinému, než by čekali.

Od mládí mám rád poezii. Za nejdůležitější knihy svého dospívání považuji antologii americké poezie Dítě na skleníku a její méně známou britskou sestřičku Ostrovy plovoucí k severu. Česká poezie se mnou tehdy na konci osmdesátých let moc nekomunikovala. To, co jsem znal z gymnaziální čítanky, mě rozhodně k hlubšímu průzkumu tuzemských básníků neinspirovalo.

Britsko-ghanský filozof uštěpačně připomíná, že civilizace není automatické dědictví, ale aktivní péče o nejlepší myšlenky. V textu o mentálních hranicích vyvrací mýtus o čisté kultuře i biologické rase. Místo toho nabízí vizi světa, kde je kulturní „krádež“ motorem pokroku a společná lidskost jediným důležitým měřítkem.

Příběh tří generací žen se čtivě prolíná s osudy slezské oblasti postižné válkou i následným budováním socialismu. Navzdory regionální zakořeněnosti ale zůstává univerzálně srozumitelným.

Dobrou dobrodružnou fantasy lze ocenit v každé době. A to i tehdy, když trpí některými neduhy typickými pro debuty a nepřináší vlastně nic nového. Stvrzeno stříbrem je přesně tou knihou, které pro její zábavnost odpustíme hodně.

Těšínské Slezsko jako malá laboratoř střední Evropy: Adam Miklasz ve své esejistické knize sleduje jazyk, identitu i každodennost regionu, do něhož vstoupil zvenčí. Co jeho pohled vystihuje přesně – a kde se naopak rozchází s realitou?

V pondělí 16. 3. byly vyhlášeny užší nominace ocenění Magnesia Litera.

Na jedné straně sláva, obdiv, euforie, na druhé útlak, nespravedlnost a ponížení. Billie Holiday, Yoko Ono nebo Kate Bush – ženy, které dokázaly měnit svět právě tím, že šly proti proudu, se nyní představují v knize, jež na českém trhu nemá obdoby.

Slavný komiksový román o keltském válečníkovi a králi z konce osmdesátých let se vrací ve velkolepém vydání. A zejména dodnes obdivuhodná Bisleyho kresba (či spíše malba) si velký formát zaslouží.

Pavel Novotný rád balancuje na hranici přeložitelnosti. Při překladu je pro něj zásadní vést s textem dialog a zároveň čtenářům prokázat službu. Proto si texty pečlivě a dlouho vybírá. Nebo si vybírají ony jeho?

Příběh indiána, který se na konci 19. století ocitne sám a bez prostředků v Marseille, zdaleka není jen příběhem o shánění potravy a boji s xenofobií a byrokracií.

Přiblížit dětem realitu války je vždy nesnadný úkol. Nejnověji se s ním popasoval jihočeský historik Dalibor Vácha, autor v tematice druhé světové války již etablovaný.

Doprovodím dceru před školu a jdu hledat volné kolo. Kousek od školy jsou dvě místa: jedno z nich je většinou kolem osmé už bez kol, to druhé, vzdálenější, blíž u řeky, je jistota. Odemknu kolo a přes Baranďák přejedu řeku po cyklostezce: je oddělená svodidly a narvaná chlapy ve sportovních dresech už takhle po ránu.

Může dítě potkat něco horšího než smrt matky? Pokud vyrůstá v provinčním městě v současném Rusku, tak ano. Dětství malého Mikiho se přitom neliší od dětství dalších dětí. Ani jeho dospívání se nevymyká tomu, co zažívají ostatní teenageři. Ale Miki má jedno tajemství. Svou rodinu, kterou nesmí nikomu ukázat. Nemít matku je možná smutné, ale přípustné. Mít dva otce je nemožné.

Citlivě a s pochopením pro všechny zúčastněné předkládá Dostálová čtenářům příběh několika „obyčejných“ a zdánlivě i spokojených lidí ze současné české metropole. S odvahou zpracovává až příliš skutečné téma; hrozbu, tiše se vkrádající i tam, kde bychom to nečekali.

Příběh muže, který se pokusil zabít Ježíše Krista jen několik dní po jeho narození, je mnohem složitější a pestřejší, než by se podle zmínek v Bibli dalo očekávat.

Zápisky litevské lékařky představují další otřesné svědectví o tom, jak nízkou cenu měl v období stalinismu lidský život. Přeživším pak úřady nedaly klid ani dlouhá léta po oficiální rehabilitaci.

Jak hodnotí účast na tchajwanském knižním veletrhu ředitelka Českého centra v Tchaj-peji Markéta Lipold Záhumenská? „U nás na stánku bylo téměř nepřetržitě živo a velký zájem vzbudilo například několikametrové leporelo Na pouti od Robina Krále a Andrey Tachezy z nakladatelství Meander. K leporelu jsme pro naše nejmenší návštěvníky měli tematické doplnění: cukrovou vatu ve tvaru lvíčka.“

Co má společného Stravinskij s 78otáčkovou deskou a šaman s falešným zpěvem? Knižní esej bourá mýty o hudebním géniu a hudbu popisuje jako výsledek toho, pro jaký prostor byla objednána, čím bude hrána či kdo to zaplatí… Může být součástí rituálů, které dokážou stmelit komunitu, ale také přivodit popravu. Je to pozvánka do světa, kde zpívají i budovy.

Další část populárního seriálu historických příběhů a pověstí, který vycházel v časopise Mateřídouška v sedmdesátých letech, se dočkala knižního vydání. Tentokrát to jsou vesměs pověsti, obecně známé i regionální.

Novinářka a literární redaktorka Lucie Fialová pozitivně vnímá společenskou roli knihy na Tchaj-wanu: „Měla jsem pocit, že se tu nikdo nebojí spojit čtení s radostí, hravostí a komunitním zážitkem. Neznamená to rezignaci na kvalitu – spíš přijetí toho, že kniha může být zároveň textem, designovým objektem i společenskou událostí.“

V jedné z kapitol vyzve profesorka narativní techniky své studenty oboru fotografie, aby popsali, co vidí na daguerrotypii před sebou. Přitom dobře ví, že přehlédnou to nejdůležitější. Když jim to ukáže, naopak to nelze nevidět.

Jan Stavinoha (1945–2026) byl nizozemský spisovatel českého původu. V Nizozemsku žil od roku 1969. Ve své tvorbě hojně čerpal z vlastního života, humorné historky podával směsí lakonického stylu a ironické nadsázky se smyslem pro absurdnost situací. V roce 2016 se poprvé představil českým čtenářům dvěma autobiograficky laděnými tituly ve vlastním českém překladu.

Kateřina Tučková vysvětluje, proč román Žítkovské bohyně zaujal tchajwanského nakladatele i překladatelku: „Na Tchaj-wanu existují mezi příslušníky původních obyvatel vědmy, které vykonávají podobné praktiky jako bohyně z Moravských Kopanic. Místní si jich však cení, jsou součástí běžného života vesnic.“

V rezidenční zóně jménem Černošice, kde bydlím, bydlí mnoho miliardářů a milionářů a také velmi mnoho jejich manželek. A když se v místní knihovně koná veřejné čtení některého z koučů novější české prózy, manželky bývají upozorňovány, že pozvaný spisovatel „veškeré knihy tvoří autorsky“.

Poutavá, poučná a graficky vydařená kniha seznámí malé i větší čtenáře s historií využívání a základními vlastnostmi tří desítek rostlin, bez nichž by byl náš každodenní život nejen složitější, ale i fádnější.

Ilustrátorka Nikola Logosová absolvovala v Tchaj-peji několik workshopů ke svým knihám: „Trochu jsem se bála, zda budu schopna předat srozumitelně sdělení knih, které jsem tam vezla, jelikož kulturní odlišnosti rozhodně existují. Ukázalo se ale, že právě to by mohlo být pro publikum atraktivní.“

V době, kdy se hlava státu oslovovala „soudruhu prezidente“, mířily na Hrad statisíce dopisů se stížnostmi i zoufalými prosbami. Historik Tomáš Vilímek na základě archivního výzkumu ukazuje, že prezident v očích občanů pomyslně suploval ombudsmana, soudce, a někdy snad i zpovědníka – přestože tento „kouzelný proutek“ prezidentské kanceláře fungoval jen výjimečně.

Lullaby je křehký, ale drsný příběh o bezpráví. Jeho autorka čerpá nadpřirozené motivy přesně z té těžko postihnutelné hrany, kdy je možné je brát reálně, ale i jako hru vnímání a smyslů. Rozhodně se tedy nejedná o knihu pro ty, kteří chtějí mít ve všem jasno.

Ztráta je nevyhnutelnou součástí lidské existence. Přesto (anebo právě proto) se s ní každý vyrovnává jinak. Co byste však byli schopni udělat pro to, abyste zaplnili prázdnotu ve své duši? Román Mezi námi rozvíjí překvapivý příběh truchlení, odhalující lidské slabosti.

Jsou mezi námi lidé, kterým dělá potíže číst a psát. Jak se s tímto problémem vyrovnávají v Nizozemsku? Jak těmto lidem otevřít přístup k literatuře?

Petra Soukupová shrnuje své dojmy z Tchaj-peje: „Byl to pro mě zážitek, poprvé v životě jsem byla v jihovýchodní Asii a kromě toho, že jde opravdu o jinou kulturou a vlastně velkou exotiku, zase jsem si připomněla, jak je člověk vázaný na domov a na to, co zná.“

Jaká atmosféra dýchla na Báru Dočkalovou na knižním veletrhu v Tchaj-peji? „Fotoaparáty neustále cvakaly, každou chvíli byli u nějaké akce vidět reportéři a kamery, a to všechno kvůli knihám – to byla krása.“

Zatímco dnes je používání chemických zbraní na bojištích i vzhledem k mezinárodním dohodám záležitostí veskrze okrajovou, kdysi hrály roli výrazně vyšší, jak upozorňuje kniha seznamující s historií i chemickou podstatou těchto bojových prostředků.

Publikace o podobách dokumentárního filmu (a jeho zachycování umění) od počátků do současnosti působí trochu torzovitě. V rámci současné teoretické reflexe českého dokumentu však obstojí.

Dvě novely japonského autora, v nichž se prolínají erotika, grotesknost a zvrácená posedlost, vycházejí v novém překladu s ilustracemi Jana Švankmajera. Tyto sondy do vyšinuté lidské psychiky ani po sto letech neztrácejí nic ze své síly a provokativnosti.

Strhující a místy ironický epos plný slepých větví, podivuhodných těl i znepokojivých paralel se současností. Zatímco neandertálci žili pod zemí jako postavy z Wellsových románů, my se podle autora blížíme k populačnímu vrcholu a nevyhnutelnému zániku. Máme se připravit na svět, kterému budou vládnout obří netopýři, nebo dokážeme evoluci oklamat pomocí technologií?

Když se v hotelovém pokoji jezevce pana Skřípala rozlije tma, všechno může vypadat strašidelnější, než to ve skutečnosti je. Talentovaná absolventka plzeňské Sutnarky přichází s nápaditým debutem pro předškolní čtenáře.

Když jsem před lety začal z hlavního města jezdit příměstskými autobusy, osvojoval jsem si jen pomalu folklór periferie. To znamená v první řadě zvyky rázovitých řidičů naší linky, z nichž polovina trvá na tom, aby lístkuchtivý cestující sděloval přesnou sumu, za jakou chce jízdenku, a druhá polovina vyžaduje za stejným účelem znát výhradně název cílové destinace.

Největší asijský knižní veletrh v Tchaj-peji letos navštívilo přes půl milionu čtenářů a literárních profesionálů – mezi nimi také české autorky, které se věnují tvorbě pro děti a mládež.

Z veletrhu si Jakub Pavlovský přivezl silné zážitky: „Výjimečné pro mě bylo setkání s ředitelem nadace při TIBE, s Rexem Howem, s nímž jsem měl soukromou schůzku. Vyprávěl mi o svých začátcích, fungování veletrhu i o Daně Kalinové, bývalé ředitelce veletrhu Svět knihy, se kterou se v Praze kdysi seznámil.“

Druhá sbírka Petyi Stach otevírá zkušenost tranzice, strachu z pohledu druhých i každodenního boje o bezpečí. Osobní nejistota, queer aktivismus i milostná lyrika se tu střetávají v sevřeném, syrovém a místy zneklidňujícím celku, který ukazuje, jak vypadá hledání identity ve světě, jenž ji sám často odmítá vidět.

Rakouský autor opět přichází s příběhem, který se sice nejspíše neodehrál, ale který se dost dobře odehrát mohl.

Román oceňované novinářky a exilového umělce ukazuje, že boj za svobodu může mít mnoho podob – a že i umění se může stát formou odporu. V jejich dystopickém světě, děsivě blízkém našemu, zní otázka revoluce naléhavěji než kdy dřív.

Během srpna roku 1895 bylo ve vídeňské svatoštěpánské katedrále nalezeno tělo muže. Při pořízení fotografií z místa činu se za ním objevuje přízrak barona von Reichenbacha. Může opravdu duch ze záhrobí vraždit? Odpověď se snaží urychleně nalézt inspektor Leopold von Herzfeldt, jemuž při objasňování zločinů pomáhá hrobník ústředního hřbitova a začínající spisovatel.

Alternativní spiritualita je všudypřítomná a těžko uchopitelná, může být stejně hravá a podpůrná jako klamavá či nebezpečná. Kniha nabízí sérii silných osobních příběhů, které ukazují „ezo“ v celé jeho ambivalenci. Autoři se přitom vyhýbají jednoduchým soudům a zasazují fenomén do širších sociálních, politických a kulturních souvislostí. I když jejich vnímání světa je ideologicky jasně vyhraněné.

Neige Sinno nechce jen vyprávět svůj příběh, zve čtenáře do svých myšlenek: zvažuje, jak psát o něčem, co bylo dlouho tabu, jak pojmenovat nevyslovitelné. Otčím malou Neige zneužíval od jejích sedmi do čtrnácti let. Po čtyřech dekádách se autorka ke svému traumatu vrací, chce pochopit sebe, svého predátora, nejbližší rodinu. Ukazuje také, že zásadní vinu nese společnost.

Jsou-li zasazeny do správného odborného kontextu, mohou i nařízení o chůzi přes Karlův most nebo Masarykův vztah k abstinenčnímu hnutí představovat inspirativní zdroj pro zkoumání dané doby, nikoli pouhou historickou kuriozitu.

Petra Zikmundová je dvorní překladatelkou Virginie Despentes – na jaře jí vyjde již šestý knižní překlad francouzské autorky. Za převod třetího dílu trilogie Život Vernona Subutexe získala s přihlédnutím k prvním dvěma dílům série Tvůrčí prémii Obce překladatelů.

Přežije jen ten, kdo dokáže tuhle hru na city hrát nejlépe. Celosvětový fenomén webtoonu si našel cestu i do češtiny.

Tři romány, tři bestsellery, jedna filmová adaptace – to vše zvládla třicetiletá Caroline Wahl za tři roky, a stala se tak nepřehlédnutelnou postavou současné německojazyčné literatury. Loni v srpnu vyšel v češtině její druhý román, který se tentokrát točí kolem rozervané dvacetileté Idy, mladší sestry Tildy z debutu 22 bazénů.

Stařičká Berta se na divadelních prknech pročítá dětstvím, pubertou i dalšími roky svého života, aby nám mohla lásku ke knihám jako mocné kouzlo předat.

Sovy mají ve dne spát. Ne poděšeně kroužit nad svými deništi, nad smrky, kde třeba roky zimují. Mají spát a probouzet se teprve se soumrakem, zhoupnout se na větvi a neslyšně vyrazit na lov. Ale jak spát, když motorová pila podřezává vedlejší ovocný strom? Jak spát, když se řítí k zemi i větve nedalekých lip s hnízdy, v nichž se nejspíš vylíhly?

Ve vypravěčsky sevřené novele se debutantce podařilo sugestivně zprostředkovat milostný příběh odehrávající se na konci léta během tradičních vesnických slavností. Text má svoje nedostatky, ale zároveň nabízí sympatickou vyprávěcí strategii i atmosféru.

Oceňovaný americký autor zejména sci-fi povídek se v posledním románu vydal do žánru fantasy. Ve světě velmi podobném renesanční Itálii sleduje příběh mladíka z mocné bankéřské rodiny.

Ve své vlasti etablovaný estonský spisovatel se představuje románem o rozpadu Sovětského svazu a vzniku samostatného Estonska, v němž se střídají perspektivy i stylistické roviny, ale přesto zůstává kompaktním celkem, kde každá součástka dopadá na své místo.

Čekání, nejistota a tíha odpovědnosti. Reportážní kniha citlivě obrací pozornost k migraci z méně viditelné strany; k ženám z různých částí světa, které zůstávají doma, zatímco jejich muži odcházejí za prací. Navzdory odlišným místům se osudy žen i důvody k migraci bolestně podobají.

Ceněný fantasy příběh ze současnosti sice zajímavě využívá indických reálií, zejména v závěru však spíše selhává, když se rozmlží do básnivých obrazů a úvah o životě a smrti.

Výbor Úvahy o terorismu, který čerpá z prakticky všech oblastí Camusovy tvorby, je bohatý na texty (a s tím i na hodnotné myšlenky), je však chudý na kontext. I když je to výbor uspořádaný přední odbornicí a doprovozený jejím úvodem i doslovy dalších dvou autorů, vnitřně vděčí za soudržnost především obdivuhodné Camusově myslitelské důslednosti.

Prémii Tomáše Hrácha získal na udílení Ceny Josefa Jungmanna za rok 2024 Václav Křenek, a to za překladatelský debut – převod románu norského spisovatele Olivera Lovrenského Když nám bylo míň. V rozhovoru vysvětluje nejen proces překladu, ale i to, čím si ho kniha získala, jak si na ní zkazil mluvenou norštinu nebo co z norské literatury v češtině stále chybí.