Nejčtenější články

Nesbø je suverénní vypravěč, který nás tentokrát vodí za nos méně než posledně, a přestože se série vražd vyznačuje až přehnanou rafinovaností a některé Harryho kousky vzbuzují podezření, že se autor příliš často dívá na akční filmy (po střeše za bouřky vstupuje do cizích bytů snad jen James Bond), ve výsledku je Pentagram detektivka jako lusk.

Zima ne a ne skončit, jaro se stále nevrací. Vydejte se spolu s Eevi na cestu tajemným lesem a ještě dál. Komiksový příběh seznamuje dětské čtenáře s baltofinskými mýty.

Příběh tří generací žen se čtivě prolíná s osudy slezské oblasti postižné válkou i následným budováním socialismu. Navzdory regionální zakořeněnosti ale zůstává univerzálně srozumitelným.

Od mládí mám rád poezii. Za nejdůležitější knihy svého dospívání považuji antologii americké poezie Dítě na skleníku a její méně známou britskou sestřičku Ostrovy plovoucí k severu. Česká poezie se mnou tehdy na konci osmdesátých let moc nekomunikovala. To, co jsem znal z gymnaziální čítanky, mě rozhodně k hlubšímu průzkumu tuzemských básníků neinspirovalo.

Kniha o mládí Paula Verlaina není biografií, a není tak docela ani o Paulu Verlainovi. Mladý bolestín je román vyprávěný z perspektivy jeho alter ega Ubohého Leliana. Protože – řečeno slovy Arthura Rimbauda – „já je někdo jiný“.

Stalinův poválečný záměr byl nadělat ruské satelity, totiž další „sovětské socialistické republiky“, z té části Evropy, kterou na konci války prošla Rudá armáda a rozhodla tak o poválečném osudu východní a části střední Evropy.

Jeden z nejčtenějších německých spisovatelů dneška Ewald Arenz ve svých románech pod slupkou idyly odkrývá mnohé konflikty tamní společnosti – ať už se týkají dramatických zvratů dějin nebo mezilidských vztahů. Česky mu v roce 2025 v nakladatelství Host vyšla čtvrtá kniha Dva životy.

Vlámský slavista Eric Metz, který působí na katedře bohemistiky Amsterodamské univerzity, porovnává několik překladů Haškova Švejka z hlediska toho, jak se v nich řeší vulgarismy hostinského Palivce v první kapitole. České „hovno“ činí v některých dobách a v některých jazycích překladatelům nečekané potíže.

Autorovi nešlo o výrobu kompletního kompendia ani učebnice, nabízí subjektivně zabarvený výběr, který kulturní dějiny hor a historii jejich výzkumu a dobývání úspěšně přibližuje na mnoha odlišných rovinách.

V prosinci letošního roku uplyne třicet let od úmrtí jednoho z největších chorvatských spisovatelů přinejmenším 20. století Miroslava Krleži.

Před nedávnem vyšel poslední román polského spisovatele Witolda Gombrowicze Kosmos (1965), za který byl autor ve svých třiašedesáti letech vyznamenán v Paříži prestižní mezinárodní cenou Prix Formentor.

Porota letošní Ceny Lipského knižního veletrhu hledala „nejlepší vyprávění s přesahem do současnosti“. A podle jejího verdiktu je jím román Goldstrand Kateriny Poladjan, o jehož vzniku autorka prohlásila: „Protože když ve fantazii rozložíme svět a pak ho zkusmo znovu poskládáme, vždy se otevřou nečekané perspektivy.“

Sbírka Jana Musila přináší pozoruhodné ztvárnění ohlasů dospívání, dojmů ze současnosti a představ o budoucnosti. Jak lze tyto dimenze skloubit? Co značí hranice mezi nimi? Jsou takové předěly vůbec potřeba?

První román trilogie o památných okamžicích stoleté války nabízí méně bojových scén, než by čtenář čekal, ale autor dokáže popsat i zdlouhavý přesun od města k městu natolik poutavě, že nedovolí knihu odložit.

Norskem otřásá královský skandál, v němž se prolínají soudní proces, Epsteinovy spisy i důvěra v monarchii. Do vyhrocené debaty se zapojují také spisovatelé a otevírají i téma vztahu mezi státem a kulturou.

V pondělí 16. 3. byly vyhlášeny užší nominace ocenění Magnesia Litera.

Jsou-li zasazeny do správného odborného kontextu, mohou i nařízení o chůzi přes Karlův most nebo Masarykův vztah k abstinenčnímu hnutí představovat inspirativní zdroj pro zkoumání dané doby, nikoli pouhou historickou kuriozitu.

„Mohl byste mi prosím zavolat taxíka?“ ptám se recepčního v penzionu, protože venku mrzne a chodník je jako sklo. K nádraží za městem je to asi dvacet minut pěšky a představa dvacetiminutového klouzání je nepěkná.

Redakční výběr knih vydaných v uplynulém roce, na něž by byla škoda zapomenout. Nabízíme pestrou inspiraci, abyste mohli obdarovat sebe i své blízké.

Autor knihy Jak Island změnil svět přibližuje Island hromadně skupovaný cizími investory, zamýšlí se nad možným přínosem Islandu modernímu světu v oblasti ekologie a kulinářství a v neposlední řadě prozradil, čím popudil tehdejšího islandského prezidenta.

Kdo byl před sto lety řazen do elity národa? Jak byli dotyční zachyceni fotograficky? Kniha nedávno oceněná Magnesií Literou připomíná, kdo zde vytvářel myšlenkové a kulturní dědictví, ale současně se také sama stává jeho součástí.

Nejnovějšímu Rudišovu železničnímu opusu sice chybí pevnější rámec, ve sledu asociací se čtenář přesto neztratí. Není přitom nutné patřit k milovníkům železnic ani ke každodenním cestujícím.

Spisovatel Jaroslav Rudiš se po letech vrátil ke komiksovému médiu. Učinil tak v Německu, v němčině, s rakouským kreslířem. Hrdiny jsou ale dva Češi bloumající hospodami noční Prahy.

Když se konal poslední předpandemický Lipský knižní veletrh, psal se rok 2019. Česko bylo čestným hostem a český spisovatel Jaroslav Rudiš vydal svůj první román napsaný německy. Probojoval se s ním do finále Ceny Lipského knižního veletrhu.

Novela současné japonské autorky pojednává o stalkingu, jednom z poměrně častých a velmi neblahých fenoménů naší doby. Současně ale příběh dvou mladých žen ukazuje problémy Japonska posledních let, jako jsou nezaměstnanost, nedostupnost bydlení a další sociální problémy a především z nich pramenící vyšinutost mezilidských vztahů.

V poeticky fantaskním vesmíru Radka Malého vám vyrůstá z pootevřených úst lišaj oleandrový, ve snech vás pronásleduje zuřící nosorožec a zpod víček tu a tam nečekaně vykukuje kaviár. Jsou to zkrátka roztodivné verše, za jejichž nečekanými zákruty můžete narazit na různé záludnosti. Stejně jako v předešlých sbírkách i zde se projevuje Malého smysl pro dětsky viděný svět, který ladí s jeho zálibou v nonsensové a groteskně expresionistické poezii.

Krizové momenty mohou jednotlivce i národy potkat náhle a neočekávaně. Dají se pro jejich řešení najít nějaké obecné rady? Podle polyhistora Diamonda ano. Kniha, kterou na toto téma sepsal, rozhodně stojí za přečtení.

Krvavé horory, prostoduché akční filmy, plačtivé romance i pornografie. Kniha čtveřice filmových teoretiků se zaměřuje na ten typ filmů, které většina diváků považuje za pokleslé, odporné a vulgární.

O novém francouzském překladu Haškova Švejka z roku 2018 se v prosinci polemizovalo na stránkách časopisu Host a debata se zčásti přelila i pod článek překladatele B. Meuniera publikovaný u nás. Nabízíme proto reakci Patrika Ouředníka, kterou otiskla revue Souvislosti.

Studie Původ německé truchlohry z roku 1928, věnovaná fenoménu německého barokního dramatu, je ojedinělou prací na toto téma. Německý filozof a literární teoretik Walter Benjamin si v ní vytyčil za cíl prozkoumat, jakým způsobem tvůrci barokní truchlohry zpracovávali historická témata, aby na jejich pozadí osvětlovali nadčasové pravdy.

Jedním z témat, která čtenáře provázejí celým debutovým románem Dity Táborské nazvaným Malinka, je adopce. Knihy, které se adopci věnovaly v minulých letech, se setkaly s vlivným přijetím jak u čtenářů, tak u kritiků. Malince by však přitažlivost tohoto tématu mohla spíše uškodit.

Narcistní autobiografická zpověď norského autora Karla Ove Knausgårda se stala v Norsku senzací. Literární reality show, v níž autor nešetří sám sebe, ani nikoho ze svého okolí, ukazuje, kam se v dnešní době voyeurismu posouvají hranice literatury.

I přes svou přílišnou komplexnost je Spasitel jedním z nejlepších dílů autorovy série. Nesbø v něm vypráví o téměř dokonalém zločinu, propracovaném do nejmenších detailů inteligentním, leč zoufalým lidským mozkem.

John Fowles je jedním z mála spisovatelů, kterým se podařilo oslovit širší čtenářskou obec i vysloužit si ocenění ze strany literární kritiky. V jeho do češtiny nově přeloženém románu Sběratel se za zdánlivě jednoduchým až bulvárním příběhem únosce a oběti skrývá přímý útok na anglickou poválečnou společnost.

Výrazně pravoslavně křesťanské hledisko, na základě něhož jsou dějiny líčeny, je pro českého čtenáře dost neobvyklé. Autoři mají na takový přístup samozřejmě právo, jako „moderně pojatou práci“ však tento jinak zajímavý text asi označit nelze.

Poslední kniha Emila Hakla svým gastronomickým názvem ohlašuje cosi všedního, až plebejského; vnímáme-li titul obrazněji, sugeruje nám představu množství druhově podobných, přesto svébytných a relativně uzavřených jednotek. Tak by se dala charakterizovat sbírka jedenácti povídek, již víceméně volně propojuje ústřední postava; jak není u Hakla výjimečné, v lecčems se autorovi biograficky a snad i povahově podobá.

„Na celé zemi není zvířete, jež by zasluhovalo plné úcty, přátelství a lásky člověka více než pes. Jest částí člověka, částí nezbytnou k jeho prospěchu a blahobytu“. Tato slova nacházíme ve slavném Brehmově Životě zvířat a snad až na ty, kteří preferují kočky, by s nimi asi většina lidí souhlasila.

Kniha léta není nijak zvlášť sentimentální ani se nesnaží poučovat. Na to je zde příliš nadsázky a autorčina typického humoru. Baví jak neobvyklými náměty, tak vtipnými rozhovory, které místy odkrývají v knihách jen zřídkakdy zachycovaná hnutí lidské mysli.

Knihy Lucíi Etxebarríi jsou ve Španělsku považovány za feministickou literaturu. Beatriz a nebeská těl(es)a je o ženách, nejedná se však o typickou „love story“, nýbrž o moderní příběh, ve kterém hrají důležitou roli prvky, které v tradičních románech běžně nelze nalézt – bisexualita či drogy.

Od jara roku 1962 kolovaly Prahou zvěsti, že se v nejsledovanějším sovětském literárním časopise těchto let, v Novém miru Alexandra Tvardovského, už brzy objeví dílo naprosto neznámého prozaika o stalinských lágrech, které všem dosud nevěřícím Tomášům umožní nahlédnout do jejich nejutajovanějších tajností.

Mariusz Szczygieł, respektovaný polský reportér, napsal knihu o Češích ve dvacátém století. Z domova si k nám přivezl víc než dobrou vizitku.

Jméno Doroty Masłowské bychom zatím ve slovnících polských spisovatelů marně hledali, ačkoliv o málokterém literátovi se v Polsku posledních let tolik mluví a snad žádné jméno není spojeno s tolika očekáváními.

Varlam Tichonovič Šalamov (1907 Volgda–1982 Moskva) je znám především jako autor Kolymských povídek, které vycházejí z jeho zkušeností vězně sovětského lágru.

Jelikož romština neměla až donedávna písemnou formu, neexistovala ani žádná psaná literatura. O to bohatší však byla ústní slovesnost...

Afroamerický autor Percival Everett přináší Dobrodružství Huckleberryho Finna v novém kabátě – z perspektivy uprchlého otroka Jima, jehož očima děj známé předlohy nahlížíme.

Těšínské Slezsko jako malá laboratoř střední Evropy: Adam Miklasz ve své esejistické knize sleduje jazyk, identitu i každodennost regionu, do něhož vstoupil zvenčí. Co jeho pohled vystihuje přesně – a kde se naopak rozchází s realitou?

Pavel Novotný rád balancuje na hranici přeložitelnosti. Při překladu je pro něj zásadní vést s textem dialog a zároveň čtenářům prokázat službu. Proto si texty pečlivě a dlouho vybírá. Nebo si vybírají ony jeho?

Ztráta je nevyhnutelnou součástí lidské existence. Přesto (anebo právě proto) se s ní každý vyrovnává jinak. Co byste však byli schopni udělat pro to, abyste zaplnili prázdnotu ve své duši? Román Mezi námi rozvíjí překvapivý příběh truchlení, odhalující lidské slabosti.

Stařičká Berta se na divadelních prknech pročítá dětstvím, pubertou i dalšími roky svého života, aby nám mohla lásku ke knihám jako mocné kouzlo předat.

Bolševická revoluce je nemyslitelná bez střetu s náboženstvím. Tady měla svého předchůdce v protináboženské, ateistické filozofii Ludwiga Feuerbacha. A nastolení ateismu v dosud přísně pravoslavném Rusku, to je taky první článek nového, „revolučního náboženství“, které mělo vystřídat pravoslavné křesťanství. A to doslova.

Nestává se zas tak často, aby se vám do ruky dostala literárně pozoruhodná próza, u jejíž lehkosti a nápaditosti se budete dobře bavit, ale přitom cítit, jak z podhoubí vyrůstá i cosi závažného. Mariborská hypnóza si hodně hraje, ale taky podává zprávu o aktuální náladě světa.

Povídková Antarktida irské spisovatelky Claire Keeganové spojuje zdánlivě nespojitelné – irský venkov a horký americký jih. Mistryně krátkých formátů už ve své prvotině ukazuje, že k vylíčení silného příběhu jí bohatě stačí pár stránek. Byla by ale škoda kvůli tomu sbírku rychle zhltnout. Spíš je záhodno dávkovat si povídky na líné zimní večery a dopřát jim prostor pro doznění. Některé z nich možná jen lehce křupnou pod nohama a vytratí se, jiné vám jako mráz zalezou pod kůži a už neodejdou.

Tak nějak se to sešlo a tento měsíc dělám porotkyni ve dvou dětských literárních a jedné středoškolské esejistické soutěži. Soutěž dětských prací je plná princezen, zámků, neviditelných plášťů, draků… a taky strachu ze šikany, pocitů neviditelnosti a… a raději volám organizátorce soutěže, protože v jednom textu je té bolesti nějak příliš a kluk v textu skáče ze střechy zámku, protože to už nemůže vydržet.

Pavouky zároveň ctím a zároveň si je protivím. Když vidím mezi větvemi stromu tu nádhernou síť, zviditelněnou na zázračný okamžik slunečními paprsky, jsem si jist, že ta kreativní stavba má velice blízko třeba k „lyrické abstrakci“ Bena Nicholsona. Ale zároveň vím, že je to krutá, smrtelná past.

Novela Ivany Gibové představuje netradiční vyprávění tří forem, které snoubí psychologickou sondu se svědectvím doby 80. a 90. let očima dospívající dívky. Místo nostalgie však na čtenáře čeká překvapivě záštiplné vzpomínání, které jen pomalu a neochotně odkrývá svá temná místa.

„Smrt je absence hlasu“, píše Annie Ernaux v jednom ze tří nově vydaných autobiografických textů, ve kterých se vrací ke svému dětství, dospívání i k smrti své matky. Hlasem, jímž udržuje vzpomínky a lidské osudy naživu, je pro ni psaní.

V přímořském letovisku Torquay na jihu Anglie probíhá každé září festival věnovaný životu a dílu zdejší rodačky Agathy Christie. V rámci ročníku 2024 vystoupili mezi dalšími christieology také Mark Aldridge, Carla Valentine nebo John Curran, jejichž knihy vyšly i v překladech do češtiny.

Dva příběhy stárnoucích spisovatelů – jeden reálný, druhý fiktivní – a jejich posledního vzplanutí pro mládí a krásu, tváří v tvář vlastní směšnosti. Útlá knížka zaujme uměleckými ilustracemi, překvapí humorem i neobvyklým žánrem „récit“ a možná čtenářům otevře jiný pohled nejen na Goetha, ale i na Mannovu Smrt v Benátkách či na mineralogickou sbírku Národního muzea.

Rozhovor s innuským spisovatelem Michelem Jeanem vznikl na festivalu Étonnants Voyageurs ve francouzském Saint-Malo v květnu 2024. Tento ročník festivalu byl zaměřen na frankofonní literatury a Michel Jean na něm představoval svůj román Kukum.

Periodicky se to téma vrací, naposledy nedávno v Respektu. Je lepší si knihu vydat sám nebo u zavedené firmy? Dá se psaním knih uživit? Kolik výtisků je třeba prodat, aby to byl bestseller? Nebo aby si autor mohl alespoň říct, že je „úspěšný“?

Mladí lidé nemají na čtení čas, ještě závažnější ale je, že čtení přestává malé i velké čtenáře bavit, shrnuje poznatky výzkumů posledních let finská odbornice na čtenářskou gramotnost Lotta-Sofia La Rosa. Čtení má přitom pro náš každodenní život i pro rozvoj společnosti zcela zásadní přínos.

Konflikt, který nemá obdoby. Proč právě teď světové propalestinské hnutí nabývá na síle jako nikdy předtím? Jak lze porozumět národu, který je médii neustále vykreslován v barvách nepřítele? A o čem všem se ve veřejné sféře nemluví?

Identita obyvatel malé oblasti na severozápadním německém pobřeží čelí v globalizujícím se světě mnoha výzvám. Jakou roli hrají při jejím zachování tamní veřejné knihovny a s čím se musí jejich pracovníci vyrovnávat?

Serhij Žadan je bezpochyby literární chameleon, který se mění s každým dílem. Na 226 stranách románu Depeche Mode tak najdeme hemingwayovské dialogy i parodický návod na výrobu výbušniny. Ať už dílo čteme jakkoliv, dostane se nám pestrého a členitého zážitku z psaní tak svižného, že ho napoprvé snad ani nestihneme plně zpracovat.

Vydání Alexandrijského kvartetu se ve své době (1957–1960) stalo literární událostí a Lawrenci Durrellovi přineslo celosvětový ohlas i zástupy fanoušků. Jeho velkolepá freska z Alexandrie v Egyptě v době mezi dvěma světovými válkami se navíc dočkala velikého zájmu literárních vědců i kritiků, vyvolala řadu polemik a podnítila mnohé otázky. Jednou z nejčastějších byl Durrellův přístup k „Orientu“.

Dva upírské romány ze dvou největších českých nakladatelských domů nepřekládali profesionální překladatelé, ale známí čeští bookstagrameři. Jak jejich překlady dopadly a proč je třeba věnovat náležitou redakční péči i takzvané spotřební literatuře?

Ve svém nejnovějším románu se Dvořáková opět vrací tam, kde to velmi dobře zná: na vesnici a malé město, do doby, ve které ona sama vyrůstala. Jak obtížné může být vykročit ze stínu sebe sama a své rodiny, o tom se dvě sestry-pláňata musí přesvědčit vlastním životem.

Novinář a spisovatel Thomas Pettersson předkládá svou teorii týkající se vraha předního švédského politika Olofa Palmeho – a s využitím jeho poznatků došel čtyřiatřicet let po vraždě ke stejným výsledkům i policejní tým a státní zástupce. Pachatel ve vyšetřování figuroval už od samého počátku, jen se mu dařilo zastírat stopy.

Brilantně formulované eseje české filozofky ukazují, jak lze konzervativní postoje hájit nejen provokativně, ale i sofistikovaně a s humorem. Jakkoliv jsou některé její polemiky dost zaujaté.

Oceňovaná německá básnířka Marion Poschmann, známá českému publiku hlavně svým románem Borovicové ostrovy, navštívila vloni na podzim po několika letech Prahu a na festivalu Literatura v parku četla básně ze své nejnovější sbírky Nimbus (2020). Pro tuto příležitost pořídil české překlady vybraných básní Jonáš Hájek.

Představte si, že se probouzíte v bílé kruhové místnosti, napojení k jakýmsi přístrojům, do uší vám počítačový hlas opakuje otázku „Kolik je dvě plus dvě?“ a vy si nevzpomínáte vůbec na nic, ani na vlastní jméno. Protagonista nejnovější knihy Andyho Weira musí z takové zapeklité situace najít východisko.

Šestero příběhů zasazených do dob dávno minulých způsobem vyprávění nápadně připomíná pohádky, ovšem ty drsné andersenovské. I když většinou nekončí tak tragicky jako původní pohádky pro dospělé, rozhodně dávají čtenáři mnoho podnětů k přemýšlení. Mnohé lidské nectnosti v nich zobrazené vídáme přece kolem sebe každý den, jen převlékly kabátec.

Osmdesátiletá Islanďanka leží v garáži na okraji Reykjavíku v posteli a čeká na smrt. Čas si krátí vzpomínáním na svůj neuvěřitelný život, sarkasticky přitom glosuje historii své země i současnost. Román inspirovaný osudy vnučky první islandského prezidenta vynesl autorovi pozornost kritiky i rozporuplné reakce domácích čtenářů.

Znovu vydaná novela Jakuby Katalpy sleduje život ženy v nejintimnějších okamžicích a její hledání vlastní identity skrze vůně, jídlo, sex a hlavně vyprávění. Ve srovnání s převažující českou knižní produkcí je výjimečná afirmativním přístupem protagonistky k tělesnosti, a to nejen své vlastní.

Velký, silný a inspirativní. Jako takový vnímá autor biografie Karla Gotta zpěvákův osud, ale zároveň se jej snaží odvyprávět jako příběh nedokonalého člověka. Hutně, plasticky a se smyslem pro ambivalenci a nuance přitom líčí dějiny Česka a Československa druhé poloviny 20. století s důrazem na podivný propletenec společnosti, kultury a moci.

Zůstat v manželství udržovaném spíše ze zvyku, nebo riskovat samotu a ztrátu zdánlivého bezpečí? Obzvláště, když už nejde jen o dva životy, ale rovnou o čtyři. Základní situace nepříliš zalidněného románu je docela jednoduchá, ale pravidelné čtenáře Petry Soukupové nepřekvapí, že jde až na dřeň.

Kontakt Evropanů a obyvatel nově objevených zámořských území obvykle nedopadl (pro ty druhé) příliš dobře. Zda by Evropany čekal podobný osud v případě, že by jim bylo souzeno sehrát roli objevených, nikoli objevitelů, je zajímavá otázka. Možnou odpověď nabízí francouzský romanopisec Binet v románu dobře srozumitelném i lidem bez hlubšího historického vzdělání.

Statek vysoko v norských horách, sníh, vítr, kamení a dva bratři, které tíží společné tajemství. Království Joa Nesbøho je příběh o síle rodinných pout a marné snaze neopakovat chyby minulosti. Autor se v něm vzdaluje svému obvyklému žánru; ze všech jeho knih je Království nejméně detektivka a nejvíc klasický společenský román.

Pro neuskutečněné autorské čtení, které se mělo konat v Praze v květnu 2020 v rámci Světa knihy, vybral švýcarský spisovatel nejnapínavější kapitolu ze svého románu Kraft. Výstižně charakterizuje titulního protagonistu a jeho vnitřní tápání přebíjené navenek sebevědomím profesionála.

„To prolínání, v němž můžu porovnávat život lidí v různých obdobích, mě na Sběrateli sněhu baví ze všeho nejvíc,“ říká o své dosud nejúspěšnější próze Jan Štifter, který tuto metodu hojně využívá i v nové povídkové sbírce Světlo z Pauliny.

Jak daleko je třeba odejít, aby se člověk zachránil? Někdy je nutné skoncovat se svými kořeny a zpřetrhat stará pouta… Román venezuelské spisovatelky má rysy dokumentu, ač jde o čirou – a čtivou – fikci. Lze ho chápat jako alegorii moci a osudu společností porobených autoritářským systémem.

V době, kdy se v Česku vedou disputace o možnostech milostného románu, o tom, jak psát o lásce, pokud to vůbec ještě jde, vychází překlad milostné novely Marty Dzido, která místo množení metaliterárních triků jednu z takových možností nabízí. A je to možnost intenzivní, senzuální a jazykově nebanální.

Dvanáctý díl ze série o vyšetřovateli Harrym Holeovi je temnější a vážnější než všechny předcházející. Jeho děj je o něco pomalejší a v některých pasážích ztrácí tempo, přináší však nečekané dějové zvraty, zásadní pro další vývoj hlavního hrdiny i celé série.

Román Anglické roky se jako první z tvorby rakouského spisovatele Norberta Gstreina dočkal českého překladu. Dostává se k nám s dvacetiletým odstupem od originálu. A přece pro seznámení nemohl nakladatel vybrat lépe, než když vsadil na příběh uprchlíka na pozadí druhé světové války. Román zdařile kombinuje doložená fakta s uvěřitelnou fikcí a nastavuje kritické zrcadlo i dnešní době.

Citlivý pozorovatel Petr Hruška z různých stran ohmatává moment vydávání se na cestu a cestování samotné. Jeho poezie zachycuje unikavé chvíle i univerzální zkušenosti člověka. Přesto sbírce něco chybí…

V knize Krásna strojvodkyňa, krutá vojvodkyňa, nominované na cenu Anasoft Litera za rok 2018, Pavel Vilikovský prostřednictvím postavy Autora Obyčana opouští uvěřitelný, ale banální časoprostor ve prospěch fantaskní postavy krásné vévodkyně, která byla kdysi strojvůdkyní. Tím mimo jiné ironizuje literaturu a očekávání s ní spojená.

Letos potřetí se v předvečer vídeňského knižního veletrhu Buch Wien udělovala Rakouská knižní cena. Porota svým rozhodnutím možná leckoho překvapila. Z pětice nominovaných totiž nakonec prstem ukázala na Daniela Wissera, respektive jeho román s poeticky znějícím názvem Königin der Berge (Královna hor). Hlavní hrdina, vozíčkář Turin, se v něm potýká s roztroušenou sklerózou a bolestivá životní zklamání utápí v alkoholu.

Díky Zuzaně Li si v češtině můžeme přečíst řadu knih soudobých čínských autorů. Jak je u nás vnímána čínská literatura, nakolik lze přiblížit jazykově i kulturně vzdálený text českým čtenářům a jak daleko si překladatel může dovolit zajít? Dozvíte se v dalším rozhovoru z volného cyklu věnovaného literárním překladatelům.

S kostelem Všech svatých patrně není něco v pořádku: minimálně počet odvážlivců, kteří přišli při jeho návštěvě o život či rozum, je na takové místo poněkud nevšední. Pestrá směsice dobrodruhů se však přesto vydává, aby kostelu jeho starobylé tajemství vyrvala.

Třetí díl autobiografického opusu Karla Oveho Knausgårda Můj boj je čtivý a svěže napsaný bildungsromán, v němž autor popisuje své dětství na norském maloměstě po boku despotického otce. Výhodou třetího pokračování je fakt, že ho lze číst bez znalosti předchozích částí.