Autorku celosvětového bestselleru Jeřábi táhnou na jih Lisu Ridzén vyzpovídala během Světa knihy přímo překladatelka Linda Kaprová. Výsledkem je nebývale osobní rozhovor o rodině, mužích a stáří, o švédském severu, o tom, jak hrdina románu Bo Andersson přišel na svět skrze erotické scény – ale také o překladatelském pláči.
Letošní Svět knihy přinesl českým čtenářům možnost blíže se seznámit se čtyřmi velikány zahraniční detektivky – publiku se představili Michel Bussi, Helen Fieldsová, Robert Bryndza a Bernard Minier. Právě s posledně jmenovaným jsme v rozhovoru hovořili o jeho oblíbených českých autorech, procesu psaní, ale také třeba o tom, jak si na francouzském knižním trhu stojí povídky.
Rozhovor s dánským spisovatelem Robertem Zolou Christensenem o románu Balonky zakázány, švédských pravidlech a dánské neformálnosti.
Autorka románu Mizíme prozradila nejen to, jak by lidé její román vnímat neměli, ale i proč musela doma několik týdnů velmi opatrně vysávat nebo co mají Rakušané na mysli, když jedí „neprovdanou housku“.
S irským spisovatelem Paulem Murrayem jsme hovořili o jeho oceňovaném románu Včelí bodnutí, hlubokém zájmu o lidské příběhy a lásce k jazyku. Dotkli jsme se i nebývale štědré vládní podpory, o kterou se opírá irská literární tvorba.
S překladatelem a bohemistou Janem Rubešem o tom, jak s rodinou emigrovali a „trochu náhodou“ skončili v Belgii, kde nakonec v Bruselu vybudoval katedru bohemistiky a založil Archiv spisovatelů v exilu. Jak se překládal Vaculík nebo Vančura? Čeho si Jan Rubeš ve svém archivu nejvíce cení? A co vlastně dělají absolventi bruselské bohemistiky?
S norským autorem Frodem Gryttenem o obyčejných lidech, tvrdé severské krajině i o odvrácené straně norského bohatství.
Román Poslední siréna finské spisovatelky Iidy Turpeinen vypráví strhující příběh vyhubení Stellerovy mořské krávy a zároveň zkoumá proměny lidského vztahu k přírodě. V rozhovoru autorka vypráví o práci s archivními prameny i o tom, jak mohou humanitní vědy pomoci proměnit naše uvažování o světě kolem nás.
„Úkolem intelektuálů je vzdorovat útlaku,“ vysvětluje v rozhovoru tchajwanský autor, který se snaží knihami, ale i činy udržet kulturu svého domorodého ostrovního národa.
Mathias Voigt, ředitel německé PR agentury Literaturtest – zajišťující propagaci české literatury v německy mluvících zemích v rámci českého hostování na Frankfurtském knižním veletrhu a Roku české kultury – prozrazuje obrysy připravované kampaně.
S překladatelem z ruštiny a francouzštiny Janem Machoninem o pozapomenutém ruském klasikovi, současném stavu ruské literatury v Rusku i za jeho hranicemi a objevování překladatelského řemesla.
Pavel Novotný rád balancuje na hranici přeložitelnosti. Při překladu je pro něj zásadní vést s textem dialog a zároveň čtenářům prokázat službu. Proto si texty pečlivě a dlouho vybírá. Nebo si vybírají ony jeho?
Jak hodnotí účast na tchajwanském knižním veletrhu ředitelka Českého centra v Tchaj-peji Markéta Lipold Záhumenská? „U nás na stánku bylo téměř nepřetržitě živo a velký zájem vzbudilo například několikametrové leporelo Na pouti od Robina Krále a Andrey Tachezy z nakladatelství Meander. K leporelu jsme pro naše nejmenší návštěvníky měli tematické doplnění: cukrovou vatu ve tvaru lvíčka.“
Novinářka a literární redaktorka Lucie Fialová pozitivně vnímá společenskou roli knihy na Tchaj-wanu: „Měla jsem pocit, že se tu nikdo nebojí spojit čtení s radostí, hravostí a komunitním zážitkem. Neznamená to rezignaci na kvalitu – spíš přijetí toho, že kniha může být zároveň textem, designovým objektem i společenskou událostí.“
Kateřina Tučková vysvětluje, proč román Žítkovské bohyně zaujal tchajwanského nakladatele i překladatelku: „Na Tchaj-wanu existují mezi příslušníky původních obyvatel vědmy, které vykonávají podobné praktiky jako bohyně z Moravských Kopanic. Místní si jich však cení, jsou součástí běžného života vesnic.“
Ilustrátorka Nikola Logosová absolvovala v Tchaj-peji několik workshopů ke svým knihám: „Trochu jsem se bála, zda budu schopna předat srozumitelně sdělení knih, které jsem tam vezla, jelikož kulturní odlišnosti rozhodně existují. Ukázalo se ale, že právě to by mohlo být pro publikum atraktivní.“
Petra Soukupová shrnuje své dojmy z Tchaj-peje: „Byl to pro mě zážitek, poprvé v životě jsem byla v jihovýchodní Asii a kromě toho, že jde opravdu o jinou kulturou a vlastně velkou exotiku, zase jsem si připomněla, jak je člověk vázaný na domov a na to, co zná.“
Jaká atmosféra dýchla na Báru Dočkalovou na knižním veletrhu v Tchaj-peji? „Fotoaparáty neustále cvakaly, každou chvíli byli u nějaké akce vidět reportéři a kamery, a to všechno kvůli knihám – to byla krása.“
Z veletrhu si Jakub Pavlovský přivezl silné zážitky: „Výjimečné pro mě bylo setkání s ředitelem nadace při TIBE, s Rexem Howem, s nímž jsem měl soukromou schůzku. Vyprávěl mi o svých začátcích, fungování veletrhu i o Daně Kalinové, bývalé ředitelce veletrhu Svět knihy, se kterou se v Praze kdysi seznámil.“
Petra Zikmundová je dvorní překladatelkou Virginie Despentes – na jaře jí vyjde již šestý knižní překlad francouzské autorky. Za převod třetího dílu trilogie Život Vernona Subutexe získala s přihlédnutím k prvním dvěma dílům série Tvůrčí prémii Obce překladatelů.
Prémii Tomáše Hrácha získal na udílení Ceny Josefa Jungmanna za rok 2024 Václav Křenek, a to za překladatelský debut – převod románu norského spisovatele Olivera Lovrenského Když nám bylo míň. V rozhovoru vysvětluje nejen proces překladu, ale i to, čím si ho kniha získala, jak si na ní zkazil mluvenou norštinu nebo co z norské literatury v češtině stále chybí.
Dosud znal spisovatel Indrek Hargla naši zemi jen jako vášnivý hráč Kingdom Come. Deliverance. Na své první návštěvě Česka mluvil o estonské literatuře, psaní historických detektivek i o tom, proč je středověký lékárník ideálním vyšetřovatelem.
S Pavlínou Krámskou o labyrintu tchajwanské literatury, a především o rébusu s názvem Letní deště, který ani po vydání nepřestává být pro překladatelku oříškem.
Chorvatsko jako dovolenkový sen i komplikovaný druhý domov. Polská reportérka hovoří nejen o své reportážní knize Fjaka. Chorvatská sezona, ale také o lidech, válkách, ostrovech, jazyce i politice země, kterou zná zblízka. Jak se dnes mění Balkán, co zůstává vytěsněné a proč láska k místu může, ale nemusí být bezvýhradná?
Viktorie Hanišová není jen spisovatelka, ale také učitelka na plný úvazek a překladatelka z němčiny a angličtiny. Za převod románu Džinové německé autorky Fatmy Aydemir letos získala Mimořádnou tvůrčí prémii Obce překladatelů.
Marně obepisoval David Bernstein nakladatele, aby vydali bulharský román Vremeubežište. Pak kniha získala Bookerovu cenu a vše bylo jinak. Dokáže teď jeho česká verze, Časokryt, vzbudit zájem o bulharskou literaturu?
Jeden z nejčtenějších německých spisovatelů dneška Ewald Arenz ve svých románech pod slupkou idyly odkrývá mnohé konflikty tamní společnosti – ať už se týkají dramatických zvratů dějin nebo mezilidských vztahů. Česky mu v roce 2025 v nakladatelství Host vyšla čtvrtá kniha Dva životy.
S letošním držitelem Jungmannovy ceny o tom, jak se dostal k překládání a proč mu trvalo téměř dvacet let, než se odhodlal román Barva léta kubánského spisovatele Reinalda Arenase přeložit.
Jak se překládají středověké rukopisy, co všechno (ne)zvládne AI nebo proč je dobré vidět Crichtonovy Vikingy? Nejen o tom jsme si povídali s akademikem a překladatelem Ondřejem Beránkem, čerstvým držitelem prestižní Turjuman Award.
S překladatelkou z němčiny a nizozemštiny Janou van Luxemburg o zkušenosti s nebinárním jazykem při překladu Knihy krve, limitech češtiny i o tom, jak si můžeme v literatuře prožít to, co v realitě prožívají jiní.
S Joonasem Sildrem jsme mluvili o třináctileté cestě za vznikem grafického románu o hudebním světu Arvo Pärta, o osobním setkávání s Pärtovými i o pečlivém hledání způsobu, jak hudební myšlení přetavit do vizuálního jazyka.
S překladatelkou Dagmar Hartlovou o osobité poetice Tove Janssonové i o tom, co a proč se změnilo v revidované verzi vyprávění o skřítcích muminech.
Proč se vracíme k tomu, od čeho jsme tak moc chtěli utéct? S Didierem Eribonem o identitách dělníka, homosexuála a pařížského intelektuála, o dusivém dospívání, studu, stárnutí a o potřebě opakovaně se vracet tam, odkud jsme si přáli navždy odejít.
„Lenka Reinerová se programově obklopovala mladými lidmi. Mě také pozvala do svého bytu na Plzeňské ulici. Moc hezky se s ní povídalo a nemusela to být jen intelektuální témata, mluvila prostě běžně o životě. Vyprávěla způsobem, jakým psala knížky. Když jsem je četla, měla jsem pocit, že ji slyším,“ vybavuje si během následujícího rozhovoru germanistka Monika Loderová.
Přáním Lenky Reinerové bylo vybudovat v Praze Muzeum Egona Erwina Kische. „Chtěla na to od města získat jeho dům, ale já jsem si říkala, že to asi nebude tak jednoduché, aby magistrát dal Lence dům v nejexponovanější ulici v centru Prahy. Ale Lenka tou představou žila a myslela, že se jí to podaří,“ objasňuje okolnosti, které předcházely vzniku Pražského literárního domu autorů německého jazyka Markéta Mališová.
Co z české literatury rezonuje v Íránu, jak těžké je přeložit českou knihu do perštiny a co číst, když dojde na Írán?
„Můj otec se znal s Lenkou ještě před válkou, pohyboval se v obdobných kruzích. Ti lidé něčemu věřili a pak se jim to různě rozbíjelo, nějak se s tím potýkali a většinou skončili jako velmi smutní lidé. Ona ne. Ona je prostě kompaktní, nedala si to rozbít, věděla, co je správné,“ vzpomíná na Lenku Reinerovou její překladatelka do češtiny Olga Walló.
Írán: země dvojí literatury, cenzury, ale také mistrů sociálních sítí, kde měl na státem zakázaném Twitteru účet i ministr zahraničí.
„Používala takový jednoduchý průzračný jazyk, který byl ale jako na dřeň otesaný. To mám hrozně rád, když se takhle píše, je to velké umění neschovávat se za nějaké velké metafory, neztrácet se v textu. Měla klidný tón vyprávění, čisté, krásné, průzračné věty,“ komentuje autorský styl Lenky Reinerové Jaroslav Rudiš.
„Když jsem napsala knížku Lenka, velmi jsem se obávala, že to nepůjde publikovat, že jsem nějakým způsobem poškodila maminčinu image, že jsem ji nějak podrazila. A setkala jsem se s úplně opačnou reakcí,“ konstatuje Anna Fodorová, jediná dcera Lenky Reinerové.
„S Lenkou Reinerovou jsme se znali velkou spoustu let a byl to pro mě velice blízký člověk, vysoce empatický. V mnoha situacích mi pomohla už jenom tím, že mě vyslechla nebo se mi ozvala. Bylo obdivuhodné, jak se do poslední chvíle o vše živě zajímala,“ vzpomíná na Lenku Reinerovou David Stecher.
Román Linn Strømsborg Nikdy, nikdy, nikdy je vůbec prvním svazkem nové edice současné prózy nakladatelství Vyšehrad Hlas. Autorka se v rozhovoru vyznává z lásky k hlavnímu městu Norska Oslo, hodnotí poměry na norském knižním trhu z perspektivy pracovnice nezávislého knihkupectví a poodhaluje důvody, které ji přiměly napsat román o chtěné bezdětnosti.
S překladatelem a nakladatelem Vítem Groeslem nejen o tematické pestrosti katalánské literatury a aktuálních překladech do češtiny, ale i o tom, zda katalánská literatura může více oslovit čtenáře v Praze či mimo ní.
