Rozhovor

S překladatelem z ruštiny a francouzštiny Janem Machoninem o pozapomenutém ruském klasikovi, současném stavu ruské literatury v Rusku i za jeho hranicemi a objevování překladatelského řemesla.

Pavel Novotný rád balancuje na hranici přeložitelnosti. Při překladu je pro něj zásadní vést s textem dialog a zároveň čtenářům prokázat službu. Proto si texty pečlivě a dlouho vybírá. Nebo si vybírají ony jeho?

Jak hodnotí účast na tchajwanském knižním veletrhu ředitelka Českého centra v Tchaj-peji Markéta Lipold Záhumenská? „U nás na stánku bylo téměř nepřetržitě živo a velký zájem vzbudilo například několikametrové leporelo Na pouti od Robina Krále a Andrey Tachezy z nakladatelství Meander. K leporelu jsme pro naše nejmenší návštěvníky měli tematické doplnění: cukrovou vatu ve tvaru lvíčka.“

Novinářka a literární redaktorka Lucie Fialová pozitivně vnímá společenskou roli knihy na Tchaj-wanu: „Měla jsem pocit, že se tu nikdo nebojí spojit čtení s radostí, hravostí a komunitním zážitkem. Neznamená to rezignaci na kvalitu – spíš přijetí toho, že kniha může být zároveň textem, designovým objektem i společenskou událostí.“

Kateřina Tučková vysvětluje, proč román Žítkovské bohyně zaujal tchajwanského nakladatele i překladatelku: „Na Tchaj-wanu existují mezi příslušníky původních obyvatel vědmy, které vykonávají podobné praktiky jako bohyně z Moravských Kopanic. Místní si jich však cení, jsou součástí běžného života vesnic.“

Ilustrátorka Nikola Logosová absolvovala v Tchaj-peji několik workshopů ke svým knihám: „Trochu jsem se bála, zda budu schopna předat srozumitelně sdělení knih, které jsem tam vezla, jelikož kulturní odlišnosti rozhodně existují. Ukázalo se ale, že právě to by mohlo být pro publikum atraktivní.“

Petra Soukupová shrnuje své dojmy z Tchaj-peje: „Byl to pro mě zážitek, poprvé v životě jsem byla v jihovýchodní Asii a kromě toho, že jde opravdu o jinou kulturou a vlastně velkou exotiku, zase jsem si připomněla, jak je člověk vázaný na domov a na to, co zná.“

Jaká atmosféra dýchla na Báru Dočkalovou na knižním veletrhu v Tchaj-peji? „Fotoaparáty neustále cvakaly, každou chvíli byli u nějaké akce vidět reportéři a kamery, a to všechno kvůli knihám – to byla krása.“

Z veletrhu si Jakub Pavlovský přivezl silné zážitky: „Výjimečné pro mě bylo setkání s ředitelem nadace při TIBE, s Rexem Howem, s nímž jsem měl soukromou schůzku. Vyprávěl mi o svých začátcích, fungování veletrhu i o Daně Kalinové, bývalé ředitelce veletrhu Svět knihy, se kterou se v Praze kdysi seznámil.“

Petra Zikmundová je dvorní překladatelkou Virginie Despentes – na jaře jí vyjde již šestý knižní překlad francouzské autorky. Za převod třetího dílu trilogie Život Vernona Subutexe získala s přihlédnutím k prvním dvěma dílům série Tvůrčí prémii Obce překladatelů.

Prémii Tomáše Hrácha získal na udílení Ceny Josefa Jungmanna za rok 2024 Václav Křenek, a to za překladatelský debut – převod románu norského spisovatele Olivera Lovrenského Když nám bylo míň. V rozhovoru vysvětluje nejen proces překladu, ale i to, čím si ho kniha získala, jak si na ní zkazil mluvenou norštinu nebo co z norské literatury v češtině stále chybí.

Dosud znal spisovatel Indrek Hargla naši zemi jen jako vášnivý hráč Kingdom Come. Deliverance. Na své první návštěvě Česka mluvil o estonské literatuře, psaní historických detektivek i o tom, proč je středověký lékárník ideálním vyšetřovatelem.

S Pavlínou Krámskou o labyrintu tchajwanské literatury, a především o rébusu s názvem Letní deště, který ani po vydání nepřestává být pro překladatelku oříškem.

Chorvatsko jako dovolenkový sen i komplikovaný druhý domov. Polská reportérka hovoří nejen o své reportážní knize Fjaka. Chorvatská sezona, ale také o lidech, válkách, ostrovech, jazyce i politice země, kterou zná zblízka. Jak se dnes mění Balkán, co zůstává vytěsněné a proč láska k místu může, ale nemusí být bezvýhradná?

Viktorie Hanišová není jen spisovatelka, ale také učitelka na plný úvazek a překladatelka z němčiny a angličtiny. Za převod románu Džinové německé autorky Fatmy Aydemir letos získala Mimořádnou tvůrčí prémii Obce překladatelů.

S historicky první rezidentkou pražské pobočky sítě ICORN, která dočasně poskytuje útočiště spisovatelům čelícím pronásledování, jsme si povídali o její cestě do Prahy, o jejích básnických začátcích a novinářské práci v syrském terénu, o nebezpečném mužském pokolení i o Milanu Kunderovi.

Marně obepisoval David Bernstein nakladatele, aby vydali bulharský román Vremeubežište. Pak kniha získala Bookerovu cenu a vše bylo jinak. Dokáže teď jeho česká verze, Časokryt, vzbudit zájem o bulharskou literaturu?

Jeden z nejčtenějších německých spisovatelů dneška Ewald Arenz ve svých románech pod slupkou idyly odkrývá mnohé konflikty tamní společnosti – ať už se týkají dramatických zvratů dějin nebo mezilidských vztahů. Česky mu v roce 2025 v nakladatelství Host vyšla čtvrtá kniha Dva životy.

S letošním držitelem Jungmannovy ceny o tom, jak se dostal k překládání a proč mu trvalo téměř dvacet let, než se odhodlal román Barva léta kubánského spisovatele Reinalda Arenase přeložit.

Jak se překládají středověké rukopisy, co všechno (ne)zvládne AI nebo proč je dobré vidět Crichtonovy Vikingy? Nejen o tom jsme si povídali s akademikem a překladatelem Ondřejem Beránkem, čerstvým držitelem prestižní Turjuman Award.

S překladatelkou z němčiny a nizozemštiny Janou van Luxemburg o zkušenosti s nebinárním jazykem při překladu Knihy krve, limitech češtiny i o tom, jak si můžeme v literatuře prožít to, co v realitě prožívají jiní.

Mladý moldavský autor nejen poodhaluje vnitřní strachy vlastní i ty, jimiž trpí hlavní postava jeho románového debutu, ale přibližuje i svůj komplikovaný vztah k železnici, která v románu hraje důležitou roli.

S Joonasem Sildrem jsme mluvili o třináctileté cestě za vznikem grafického románu o hudebním světu Arvo Pärta, o osobním setkávání s Pärtovými i o pečlivém hledání způsobu, jak hudební myšlení přetavit do vizuálního jazyka.

Autor knihy Jak Island změnil svět přibližuje Island hromadně skupovaný cizími investory, zamýšlí se nad možným přínosem Islandu modernímu světu v oblasti ekologie a kulinářství a v neposlední řadě prozradil, čím popudil tehdejšího islandského prezidenta.

Básník Roman Polách v rozhovoru mluví o své nové sbírce Stupeň 8, světelném smogu i krátkozrakosti literární scény. O tom, proč si založil vlastní „nakladatelství“, jak chápe poezii coby dialog, i proč se psaní dá naučit. Osobitý pohled na poezii jako stav mysli i způsob existence.

S překladatelkou Dagmar Hartlovou o osobité poetice Tove Janssonové i o tom, co a proč se změnilo v revidované verzi vyprávění o skřítcích muminech.

Sametová revoluce nám otevřela dveře na západ – ale umožnila také vypořádat se s mnoha životními sny a plány, které přetrhla válka a odsun. Angela Kreuz barvitě domýšlí epizodu z života vlastního dědečka, který musel v Čechách zanechat svou lásku z mládí.

Má člověk, který pečuje o malé děti, vůbec čas na čtení, nebo dokonce na psaní?

S propagátorem čtenářství o tom, jak se neztratit v knihkupectví, jak si vybírat knihy, jak nepropadnout chmurám, že nepřečteme vše, co chceme, ale i o tom, co se naučil, když předčítal slepému Borgesovi, a jak vypadá cenzura v dnešním demokratickém světě.

Knihu rozhovorů s ruskými emigranty v Evropě připravila publicistka a literární teoretička Olga Pavlova, která se sama do České republiky přistěhovala z Moskvy před dvaceti lety.

S ukrajinskou spisovatelkou Jevhenijou Kuzněcovou o potřebě zachytit obyčejnost uprostřed chaosu, o síle detailů, které mizí z paměti, i o tom, proč se také v době tragédií musí psát s humorem.

Literatura a výtvarné umění spolu odpradávna úzce souvisí, říká španělský spisovatel a kurátor Enrique Juncosa. Pro pražský DOX připravil historicky první výstavu věhlasného katalánského umělce Miquela Barcelóa v České republice.

Jak se v současnosti proměňují knihovny jako budovy i jako instituce? Jsou pouhým místem na regály s knihami, nebo spíš otevřeným prostředím pro setkávání a komunitní život, jakýmsi obývacím pokojem města či obce? Jak a pro koho se vlastně dnes knihovny stavějí a mají do návrhů promlouvat také jejich uživatelé? Proniká knihovní prostředí i na stránky finské beletrie?

V současnosti mezinárodně nejúspěšnější německy píšící spisovatel Daniel Kehlmann napsal román o nejlepším filmaři éry němého filmu – rodákovi z Roudnice nad Labem G. W. Pabstovi. I Kehlmann má k filmu blízko. Je synem filmového a televizního režiséra, sám píše filmové scénáře a zároveň má stále bohatší zkušenosti také s filmovými adaptacemi svých literárních děl.

Mluví německy a myslí si, že jsou Češi. Markéta Pilátová napsala zdánlivě historický román z prostředí českých Němců v Brazílii v 19. století. Její hlavní hrdina, kluk probíjející se dobrodružně životem, objevuje a sceluje odlišné světy Evropanů a indiánů, misionářů a vyznavačů domorodých kultů, přistěhovalců doufajících v lepší budoucnost, válečníků i botaniků. Němců a Čechů.

Plechová skříň v opuštěných kasárnách slouží v románech Ztracený v povětří a Strach nad řekou nejenom jako brána do minulosti, ale především podporuje dětskou představivost a odvahu. Právě chuť „vymýšlet si vlastní věci“ je něco, co se Stanislav Beran snaží ve svých čtenářích probouzet.

Bulharská spisovatelka Gergana Galabova podlehla literárnímu bádání, zároveň s literaturou ráda experimentuje jako autorka. Ve svých krátkých prózách reflektuje současné dění v Bulharsku a aktuální témata jako domácí násilí, postavení LGBT lidí nebo všudypřítomnou byrokracii. V rozhovoru naráží i na to, že svůj oblíbený surrealismus nachází i v dnešní společnosti.

Osudové výzvy pojímá francouzská spisovatelka H. Lenoir s humorem. V napínavém, vtipném vyprávění pro mládež hledá východisko z postapokalyptické situace, kdy Zemi ovládli mimozemšťané. Někdo se pokouší jen přežít, někdo se staví na odpor – a použije k tomu nečekanou zbraň.

Bára Dočkalová píše dětské příběhy, jejichž hrdinové dostávají příležitost podívat se na svět i na sebe z nečekané perspektivy. Jak to ale udělat, aby děti necítily, že jsou poučovány příliš?

Literatura je nástroj. K útoku, pomstě, ale i k obraně. Využít ji dokázala francouzská autorka Vanessa Springora ve své knize Svolení. Vrací se v ní ke vztahu, který ve čtrnácti letech navázala s padesátiletým mužem. Dávnou zkušenost popisuje ze svého pohledu: jinak než tehdejší partner, oceňovaný spisovatel Matzneff.

Proč dodnes milujeme vyprávění, verše i mýty starých Seveřanů? A v čem mají čeští zájemci o dávné severské texty mimořádné štěstí? O světě staroseverské literatury i jejím vztahu k dnešku diskutují nordistka a překladatelka Marie Novotná a religionista a překladatel Jiří Starý.

Norská spisovatelka Maria Kjos Fonn představila v Praze na Světě knihy 2025 svou knihu nominovanou na Cenu EU za literaturu. Tato autorka je v Norsku ceněná pro schopnost pronikat do temných zákoutí lidské psychiky, aniž by přitom rezignovala na humor a naději.

Německý povídkář, esejista a básník Utz Rachowski byl na sklonku sedmdesátých let 20. století uvězněn východoněmeckým režimem za šíření samizdatu a následně vyhoštěn ze země. Dnes působí v Sasku jako poradce pro občany pronásledované komunistickou diktaturou a věnuje se literární tvorbě. Rozhovor s ním byl pořízen v rámci stipendijním pobytu Pražského literárního domu autorů německého jazyka na jaře 2025.

V době probíhajícího rusko-ukrajinského konfliktu si celá Evropa uvědomuje, jaké ohrožení pro ni současné Rusko znamená. Podstatně více to doléhá na země, které s Ruskem přímo sousedí a byly v minulosti součástí ruského impéria. K nim patří i Finsko: finsko-ruská hranice má více než 1300 kilometrů.

Česká romská literatura má dobře našlápnuto, přináší do zdejšího literárního prostoru nová témata a energii. Povídají si o tom spisovatelka Květoslava Podhradská a romistka Karolína Ryvolová, která je zároveň redaktorkou nakladatelství KHER.

Jak vzniká ilustrovaná kniha nebo co je třeba překreslit pro jiné jazykové mutace? Ilustrátorka Madalena Matoso popisuje své vlastní zkušenosti i zákulisí ediční práce v portugalském nakladatelství Planeta Tangerina.

O Tchaj-wanu slýcháme v českých médiích poměrně často, zejména v souvislosti s lidskoprávními otázkami. Vedle historické a politické roviny je ale obohacující věnovat se i spojitostem kulturním.

Je díra v trdelníku jeho součástí? Pokud si myslíte, že ano, palec nahoru. Pokud si myslíte, že ne, palec dolů. Pokud si říkáte, co je to za podivnou otázku, vězte, že během rozhovoru na téma filozofie pro děti zazní podobných otázek víc.

„O něze a přátelství mezi muži by se mělo rozhodně mluvit víc,“ říká španělský spisovatel Luis Díaz, který se poprvé představuje českým čtenářům. Autor dvou básnických sbírek a experimentální poetické prózy byl v květnu hostem Světa knihy Praha.

Zyta Rudzka je výraznou postavou současné polské literární scény. Za svou tvorbu získala řadu ocenění včetně nejprestižnější polské ceny Nike za román Jen zubatí se smějou. Nejen o něm přijela debatovat na veletrh Svět knihy Praha, kde také poskytla rozhovor pro časopis iLiteratura.cz. Mluví v něm o bojovnosti svých postav a jazyku jako zbrani, o recepci svých knih a o svobodě v umění.

Proč se vracíme k tomu, od čeho jsme tak moc chtěli utéct? S Didierem Eribonem o identitách dělníka, homosexuála a pařížského intelektuála, o dusivém dospívání, studu, stárnutí a o potřebě opakovaně se vracet tam, odkud jsme si přáli navždy odejít.

Obyvatelé amerického Středozápadu si myslí, že v Rakousku se žije v komunismu, prozradila na Světě knihy rakouská umělkyně Stefanie Sargnagel, která strávila několik měsíců v Iowě. Co si myslí o Češích a co o svých krajanech?

Nové příhody oblíbeného samozvaného šerifa Kalmanna, dbajícího o právo a pořádek v zapomenuté rybářské vesničce na severu Islandu, přijel do Prahy představit jeho duchovní otec Joachim B. Schmidt, který sám na Islandu již dlouhá léta žije.

„Lenka Reinerová se programově obklopovala mladými lidmi. Mě také pozvala do svého bytu na Plzeňské ulici. Moc hezky se s ní povídalo a nemusela to být jen intelektuální témata, mluvila prostě běžně o životě. Vyprávěla způsobem, jakým psala knížky. Když jsem je četla, měla jsem pocit, že ji slyším,“ vybavuje si během následujícího rozhovoru germanistka Monika Loderová.

Intimní a zároveň ostře ironická sonda do života ženy, která se vyrovnává se smrtí svého bratra-dvojčete. Autorka v rozhovoru odhaluje, jak svou osobní zkušenost s osamělostí a ztrátou blízkého člověka přetavila do literární podoby, a hovoří o tom, jak jí humor a útržkovitá forma pomáhají zpracovat i ta nejbolestnější témata.

Přáním Lenky Reinerové bylo vybudovat v Praze Muzeum Egona Erwina Kische. „Chtěla na to od města získat jeho dům, ale já jsem si říkala, že to asi nebude tak jednoduché, aby magistrát dal Lence dům v nejexponovanější ulici v centru Prahy. Ale Lenka tou představou žila a myslela, že se jí to podaří,“ objasňuje okolnosti, které předcházely vzniku Pražského literárního domu autorů německého jazyka Markéta Mališová.

Co z české literatury rezonuje v Íránu, jak těžké je přeložit českou knihu do perštiny a co číst, když dojde na Írán?

„Můj otec se znal s Lenkou ještě před válkou, pohyboval se v obdobných kruzích. Ti lidé něčemu věřili a pak se jim to různě rozbíjelo, nějak se s tím potýkali a většinou skončili jako velmi smutní lidé. Ona ne. Ona je prostě kompaktní, nedala si to rozbít, věděla, co je správné,“ vzpomíná na Lenku Reinerovou její překladatelka do češtiny Olga Walló.

O queer a homosexuální tematice ve vlastní tvorbě i v současné tchajwanské literatuře obecně. Tchajwanský spisovatel a vysokoškolský pedagog Chi Ta-wei vysvětluje, proč ho vedle žánru sci-fi zajímají i mangy a proč obdivuje českou překladovou tradici.

Írán: země dvojí literatury, cenzury, ale také mistrů sociálních sítí, kde měl na státem zakázaném Twitteru účet i ministr zahraničí.

„Používala takový jednoduchý průzračný jazyk, který byl ale jako na dřeň otesaný. To mám hrozně rád, když se takhle píše, je to velké umění neschovávat se za nějaké velké metafory, neztrácet se v textu. Měla klidný tón vyprávění, čisté, krásné, průzračné věty,“ komentuje autorský styl Lenky Reinerové Jaroslav Rudiš.

„Když jsem napsala knížku Lenka, velmi jsem se obávala, že to nepůjde publikovat, že jsem nějakým způsobem poškodila maminčinu image, že jsem ji nějak podrazila. A setkala jsem se s úplně opačnou reakcí,“ konstatuje Anna Fodorová, jediná dcera Lenky Reinerové.

Lenka Reinerová svítí na mém nakladatelském nebi jako jedna z jasných hvězd. Takové hvězdy nás jako dobří andělé provázejí k dalším lidem a dovedou nám svítit na cestu, když sami nevíme kudy kam.

„S Lenkou Reinerovou jsme se znali velkou spoustu let a byl to pro mě velice blízký člověk, vysoce empatický. V mnoha situacích mi pomohla už jenom tím, že mě vyslechla nebo se mi ozvala. Bylo obdivuhodné, jak se do poslední chvíle o vše živě zajímala,“ vzpomíná na Lenku Reinerovou David Stecher.

Irská spisovatelka Claire Kilroy, která přijela na letošní veletrh Svět knihy představit svůj nový román Pozor! Pohov!, s námi hovořila o návratu ke psaní po desetileté pauze a přiblížila, jaké to je, když se spisovatelka stane matkou. Den před naším rozhovorem se autorka na veletrhu zúčastnila debaty s českou spisovatelkou Klárou Vlasákovou a novinářkou Barborou Voříškovou na téma Mýtus šťastného mateřství v literatuře.

Norská autorka se v rozhovoru vymezuje proti autobiografickému čtení svých románů a vysvětluje, že literatura vždy čerpala a bude čerpat ze skutečnosti, kterou ale přetváří ve svébytná umělecká díla.

Tchajwanský spisovatel v rozhovoru reflektuje témata paměti, traumatu a rodinných vztahů v kontextu historie i osobní zkušenosti. Mluví o hledání svobody v tradiční společnosti a roli literatury jako prostoru pro uchovávání pravdy. Jeho tvorba osciluje mezi poezií, prózou i divadlem a kromě domácího prostředí je ovlivněna i Franzem Kafkou.

Rozvod a nově také Tchyně: Na letošní Svět knihy do Prahy dorazí švédská novinářka, scenáristka a autorka jmenovaných knih Moa Herngren. V rozhovoru mluví o závislosti ve vztazích, lepších i horších způsobech, jak se z ní vymanit, a vlastním strachu z opuštění.

Rozhovor s Jiřím Klečkou nejen o zdrojích inspirace, ale také o tom, jak přicházel na chuť Ostravě a jak dnes Ostrava přichází na chuť literatuře.

Román Linn Strømsborg Nikdy, nikdy, nikdy je vůbec prvním svazkem nové edice současné prózy nakladatelství Vyšehrad Hlas. Autorka se v rozhovoru vyznává z lásky k hlavnímu městu Norska Oslo, hodnotí poměry na norském knižním trhu z perspektivy pracovnice nezávislého knihkupectví a poodhaluje důvody, které ji přiměly napsat román o chtěné bezdětnosti.

Umělecká ředitelka největšího francouzského festivalu poezie Printemps des Poètes, Linda Maria Baros, poezii věří a vidí její energii a sílu: básnická tvorba patří na podia, ale i do nemocnic, věznic či humanitárních center.

Sexuoložka Kateřina Klapilová odpovídá na sérii otázek, které rozvíjejí témata analyzovaná v nedávno vydaném titulu o lidské sexualitě.

Ve svých povídkách zkoumá mladá srbská autorka Liljana D. Ćuk témata odcizení, emigrace a křehkosti mezilidských vztahů. V rozhovoru, kterým se poprvé představuje českým čtenářům, hovoří nejen o současné srbské literární a protestní scéně, ale také o společenských změnách, vztahu mezi Srbskem a Černou Horou a rostoucím hlasu ženských autorek v bývalé Jugoslávii.

S francouzskou spisovatelkou Anne Waelesovou o propojování filozofie s žitou zkušeností, vztahu mezi dětstvím a filozofií a její nové knize, v níž zpracovává myšlení a život Simone Weilové do podoby pohádkového příběhu.

S překladatelem a nakladatelem Vítem Groeslem nejen o tematické pestrosti katalánské literatury a aktuálních překladech do češtiny, ale i o tom, zda katalánská literatura může více oslovit čtenáře v Praze či mimo ní.

Rakouská básnířka a povídkářka Daniela Chana představila básně ze své úspěšné debutové sbírky Sagt die Dame během mezinárodního festivalového večera na Dni poezie 2024. Vybrané básně pro pražské čtení přeložil Radek Malý a českému publiku autorku představuje i prostřednictvím následujícího rozhovoru.

Andorrský spisovatel Albert Villaró vysvětluje, proč se v jeho románech objevují detektivní motivy, jak při psaní přepíná mezi historickým a svobodně tvůrčím přístupem nebo jak se žije na hranici mezi Katalánskem a Andorrou.

Překladatel Robert Novotný je mezi absolventy severských jazyků unikátem: je prvním držitelem diplomu z dánštiny i švédštiny. Z obou jazyků také přeložil řadu titulů, třeba úspěšný dánský román Cit slečny Smilly pro sníh. Je známý svou otevřeností a upřímností a nebere si servítky ani vůči autoritám. Na anticenu Skřipec navrhl Milana Kunderu a kritikou nešetří ani stran současné literatury.

Řada odborníků odpovídá na sérii otázek, které rozvíjejí témata analyzovaná v nedávno vydaném titulu o lidské sexualitě.

O snaze přežít a ochránit svou rodinu – někdy i sama před sebou – vypráví Lina Nordquist ve svém úspěšném románovém debutu Půjdu s tebou. Proč by si jedna z jejích postav zasloužila víc sympatií? A proč se vůbec poslankyně a vědkyně pouští do psaní historického románu?

Po letech práce v marketingu si splnila životní sen: založila nezávislé queer nakladatelství. Mélanie Molla v rozhovoru přibližuje, jak éditions fier·es vzniklo, proč je podobná literatura potřebná a jaké výzvy jí stojí v cestě.

Když cesta do světa začíná českým překladem. Jaké to je křtít v Praze první překlad svého knižního debutu?

Rozhovor s innuským spisovatelem Michelem Jeanem vznikl na festivalu Étonnants Voyageurs ve francouzském Saint-Malo v květnu 2024. Tento ročník festivalu byl zaměřen na frankofonní literatury a Michel Jean na něm představoval svůj román Kukum.

Zatímco u nás podobné domy dosud neexistují, v západní Evropě jsou fenoménem. Jak funguje ten v hlavní metropoli Norska?

Daniel Røkholt z Domu literatury v Oslu vysvětluje, proč bylo důležité propagovat nový román Nicolase Frobenia o zločinci, který se nechvalně proslavil za druhé světové války, a čím taková kniha může norské čtenáře zaujmout.

Má sudetské kořeny a v českých nebo chorvatských dějinách našel inspiraci pro svou literární i filmovou tvorbu: francouzský spisovatel Timothée Demeillers s historickým nadhledem komentuje mnichovskou dohodu, upřímně vypráví o svých někdejších pomýlených představách o „východním“ bloku a přesvědčivě problematizuje otázku, co vlastně pro spisovatele znamená „uspět“.

V souvislosti s blížícím se vyhlášením dvou vítězů Drážďanské ceny za poezii odpovídají na otázky časopisu iLiteratura.cz básníci nominovaní za českou stranu. Jak vnímají některé aspekty vlastní tvorby? A jak magnetismus knih, zájem o přírodu nebo mezinárodní kulturní a literární spolupráci?

Na kontě má přes 160 přeložených titulů a rukama jí prošel podobný počet redakcí překladů ze severské literatury. Viola Somogyi je v knižním světě symbolem precizní práce, vynalézavosti a vřelého lidského přístupu. Nakolik ji ovlivnily maďarské kořeny? Proč ji baví dětská literatura? Co jí dal život na Severu? Nejen o tom jsme si povídaly při příležitosti letošního životního jubilea.

„Troufám si říct – po té dost dlouhé době od mých deseti do sto dvou –, že dobrá literatura je to, co je pravda“, říká v rozhovoru česká herečka a pedagožka Alexandra Myšková, která od konce šedesátých let žije v Norsku. V rozhovoru rekapituluje nejen svůj život, ale také svou trvalou lásku k české i světové literatuře.

O práci na kompletním slovníku velštiny, o jeho vzniku, vyhlídkách, přechodu na digitalizaci, ale i o tom, jak vlastně vypadá taková práce slovníkáře, jsme si povídali s jeho hlavním editorem Andrewem Hawkem, který se na vytváření slovníku podílí od roku 1983.

V převzatém rozhovoru Anjet Daanje trpělivě vysvětluje, co ji přivedlo k psaní románu Píseň o čápu a velbloudovi a jak při tom postupovala: „Vždycky mě lákalo napsat knihu, kterou si každý může interpretovat po svém.“

Na konci srpna krátce navštívila Prahu syrská básnířka, publicistka a literární kritička Chulúd Šaraf, s níž jsme si povídali o inspiračních zdrojích, druzské víře, ale i o integrační politice Německa, diskriminaci a o tom, jaké to je žít a tvořit jako Syřanka v evropském exilu.

Proč založit knihkupectví na ostrově? Komu a jak tam nabízet knihy? Bénédicte Deprez stojí v čele jediného, o to však zajímavějšího knihkupectví v Noirmoutier.

Svět knihy, který se letos dočkal již 29. ročníku, je nejvýznamnější knižní a literární událostí v České republice a každý rok na něj zavítají četní mezinárodní hosté: spisovatelé, novináři, zástupci nakladatelství a ostatní pracovníci z oboru. Rozhovor s italským spisovatelem Mariem Desiatim vznikl v těchto kulisách.

O zákulisí Velšské knihy roku, literárních ambasadorech, programu pro začínající spisovatele, o tom, kde leží Tŷ Newydd, nebo co je cynghanedd a Eisteddfod – rozhovor s kreativní manažerkou agentury Literature Wales, Petrou Bennett.

Mladí lidé nemají na čtení čas, ještě závažnější ale je, že čtení přestává malé i velké čtenáře bavit, shrnuje poznatky výzkumů posledních let finská odbornice na čtenářskou gramotnost Lotta-Sofia La Rosa. Čtení má přitom pro náš každodenní život i pro rozvoj společnosti zcela zásadní přínos.

Když se děti setkávají s prvními knížkami, k dispozici mají bezpočet jednoduchých pohádek a ilustrovaných vyprávění, které je k nelehkému souboji s písmenky povzbudí. Složitější je to pro začínající čtenáře, jejichž mateřštinou je romština.

Ve Velké Británii žije a pracuje ilustrátor a autor knih pro děti Petr Horáček, původem z České republiky. Jak se mu podařilo se v zahraničí prosadit? Nakolik je jeho tvorba specificky česká a co to vlastně znamená? A jakými tématy by se podle něj měly zabývat dětské knihy?

Německojazyčný román roku 2023 humorně portrétuje současnou západní společnost. V hledáčku má generační propast, která odráží odlišné zkušenosti s digitálním a analogovým světem.

Byla spíše autorkou knih pro děti, nebo malířkou? Jako malířka nemohla vystavovat, ovšem tvorbou pro děti se proslavila. Její knihy dodnes přitahují pozornost a přinášejí potěchu dětem i dospělým.

Jak se česká literatura dostávala ke korejským čtenářům a jaká je situace dnes? Těží z globálního úspěchu korejské popkultury i tamní literatura? Co doporučuje korejská bohemistka Yu Sunbee ke čtení z korejské literatury – a proč?

S romským spisovatelem Michalem Šamkem (nar. 1967) o začátcích jeho psaní, motivacích k tvorbě, specifikách romštiny i knižní prvotině Májky a totemy, která sbírá úspěchy a nominace na významná ocenění.

Festival Écrivains en bord de mer organizují Bernard a Brigitte Martinovi – k literatuře mají blízko a v jejím šíření vidí své poslání. Zároveň také oba stojí v čele nanteského nakladatelství Joca Seria. Bernard Martin se snaží četbu propagovat také u mladé generace.

Jak člověka poznamená místo, odkud pochází, a jak se naopak člověk otiskuje do konkrétní krajiny? A jakou mají výhodu tradiční irská jména?

Co znají Korejci z české literatury a jakým způsobem ji v Soulu prezentujeme? Michal Emanovský, současný ředitel Českého centra Soul, má přehled i o zajímavých titulech korejských spisovatelů. Když hájí čtenářské zkušenosti mladých Korejců, odvolává se na detailní univerzitní seznam doporučené četby.

Ruská exilová novinářka v rozhovoru vysvětluje, co svou prací sleduje, a zamýšlí se nejen nad současnou válkou na Ukrajině, ale i nad mentalitou běžných Rusů.

Studenti plzeňské Sutnarky slaví mezinárodní úspěchy: nejen o soutěži Silent Book Contest a publikačních možnostech v zahraničí nám vyprávěly Renáta Fučíková a Marie Kohoutová.

Mezi letošní stovku nejzajímavějších dětských knih se v italské Bologni probojovala i kniha O tme a veľkom človeku. O tom, co všechno může být inspiračním zdrojem a jak nepředvídatelná může být cesta knihy k vydání, jsme si v Bologni povídali s Michalem Hlatkým.

Obraz finské literatury v zahraničí se mění, ale čtenáři stále vyhledávají především beletrii, a to zejména tu psanou ženami, vysvětluje tendenci posledních let Tiia Strandén, ředitelka finské nadace FILI. 

Finská spisovatelka Emmi Itäranta hovoří o svém nejnovějším románu Dopisy měsíčního dne, o inspiraci mytologií, výstavbě fikčních světů budoucnosti a také o síle rituálů nebo o ztrátách, které člověka a lidstvo v malém i velkém měřítku postihují a s nimiž je třeba se vyrovnávat. Rozhovor vznikl u příležitosti návštěvy autorky na veletrhu Svět knihy Praha 2024.

Lars Mytting v rozhovoru objasňuje, proč je téma dřeva pro Nory zásadní. Popisuje také úskalí při tvorbě historické fikce, vztah Norů k Německu a Anglii a nechybí ani otázka, s kým se vlastně hrdina Šestnácti stromů na Sommě v samém závěru románu oženil.

Kočující cirkus, velká hospodářská krize a jedno strašlivé rodinné tajemství. O knize Čhávata z manéže i o své pozoruhodné životní cestě vypráví spisovatel Gary G. Steele.

S tchajwanskou esejistkou Shieh Zi-fan o tom, jak bojovat proti osamělosti, nebo o tom, že popelářské auto může mít i náboženský rozměr.

Tchajwanský autor mluví v rozhovoru o odklonu mladých lidí od společenských tradic a také o homosexualitě a jejím vnímání. O všech těchto tématech píše ve svých esejích i v připravovaném románu.

Vlámský spisovatel Stefan Hertmans, host letošního Světa knihy, hovoří o svém románu Vzestup, ve kterém rozkrývá příběh rodiny esesáka za německé okupace Belgie. Vypráví o svém pátrání v minulosti i přítomnosti vlámského nacionalistického hnutí, ale také v niterných vzpomínkách členů jedné rodiny. Zamýšlí se nad všedností zla a nad zkázou, již přináší zahledění do sebe.

František Ondráš z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy přibližuje, jak probíhalo hledání nejlepšího současného arabského románu.

Se spisovatelem Johnem Boynem o jeho tvůrčím procesu, seriózní literatuře pro děti, zhoubném vlivu sociálních sítí na knižní branži a leštění svatozáří.

Jak se dorozumět s mimozemšťany, jak přiblížit vědu široké veřejnosti a jak by vypadal svět, v němž science fiction není zapotřebí? O tom ochotně vypráví Roland Lehoucq, astrofyzik a ředitel nantského festivalu science fiction Utopiales.

Švýcarsko je země neoddělitelně spjatá s komiksem. V Ženevě se totiž v první polovině 19. století komiks zrodil. Jak populární je deváté umění ve své domovině o dvě století později? Ptali jsme se Léonore Porchet, jedné z ředitelek festivalu BDFIL.

V noci z 1. na 2. dubna zemřela v nemocnici ve francouzském městě Apt spisovatelka Maryse Condé. Nejvýznamnější antilské spisovatelce bylo 90 let a měla za sebou obdivuhodnou kariéru, během níž vytrvale hledala vlastní hlas a způsob, jak světu předat (nejen) zkušenost Guadeloupanů s kolonialismem a otrokářstvím.

Jak může umělá inteligence pomáhat komiksovým překladatelům, ale také čtenářům s různými formami zrakových, motorických a jiných postižení? Na způsoby využití nových technologií v oblasti komiksu jsme se ptali Samuela Petita, ředitele společnosti ComixSuite.

Kreativní Evropa, Culture Moves Europe – co tyto výzvy nabízejí pro české spisovatele a překladatele? Je možné žádat i o dva miliony eur, ale vždy za přesně stanovených podmínek. Viktor Debnár z Kanceláře Kreativní Evropy představuje hlavní rysy různých dotačních programů; administrativa složitá není, větším oříškem pro žadatele bývá správně definovat obsah a koncepci projektu.

Na lednovém festivalu komiksu ve francouzském Angoulême se prezentovala i česká tvorba. V rámci mezinárodního trhu práv zde zahraničním agentům a nakladatelům české komiksy představovaly zástupkyně Českého literárního centra Sára Vybíralová a Kateřina Chromková.

Salla Savolainen zaujala dětské čtenáře po celém světě sérií o velkých strojích. Neobvyklé, technické téma zpracovává nejen ilustrátorsky, ale vybavuje ho i množstvím faktických informací a příběhem. Vytvářet knížku je podle autorky podobné jako stavět složitou stavebnici z mnoha dílků.

Francouzsko-irský romanopisec, esejista a básník Pierre Cendors (nar. 1968) píše román inspirovaný Prahou. Konkrétně papírovým modelem města, který vytvořil v první půli 19. století Antonín Langweil.

V letos vydaném románu L’Échiquier (Šachovnice) Jean-Philippe Toussaint ohledává hranice autobiografické fikce: vyprávění o sobě prolíná vzpomínáním na osudy jiných. Náš rozhovor se tak přirozeně stáčel k tomu, jak literatura nakládá s příběhy a jak si je může přivlastňovat.

Náměty knih hledá islandská autorka Sigríður Hagalín Björnsdóttir ve své novinářské praxi. V rozhovoru vysvětluje, že fikce jí umožňuje příběhy rozvíjet do míst, kde už fakta nestačí.

Na sklonku loňského roku vyšel v nakladatelství Argo vůbec první český prozaický překlad z urdštiny. S překladatelem Skleněného ghátu, Tomášem Daňhelem, jsme si povídali nejen o knize samotné, ale i o urdské literatuře nebo o tom, co obnáší překládat z tak kulturně a jazykově vzdálené oblasti.

Klimatická krize už není pouze abstraktním problémem, před kterým můžeme zavírat oči, ale začíná se velmi jasně propisovat nejen do našich životů. A také do literatury. Do jaké míry je však toto téma vůbec umělecky uchopitelné? Zároveň literatura může i podporovat klimatické předsudky, jichž bychom se naopak měli spíš zbavovat.

Německý spisovatel Ralf Pasch píše knihu o židovské malířce z Prahy, která se proslavila svými kresbami z Terezína. Má k tomu osobní důvody – vyrovnává se tak s paměťmi svého dědečka z Krkonoš, někdejšího vojáka wehrmachtu za druhé světové války.

Clara Törnvall v rozhovoru přibližuje svou knihu „Autistky. O ženách na spektru“ i svou vlastní zkušenost. Je diagnóza úleva, nebo problém? V čem může být frustrující kontakt s neurotypiky a jak si vzájemně lépe porozumět?

Norský spisovatel Øystein Stene v postapokalyptickém románu Zákon dechu zkoumá, co dělá člověka člověkem. V rozhovoru zmiňuje, že žánry jako takové pro něj nejsou nijak zvlášť důležité, science-fiction mu však poskytuje vhodný rámec pro kladení zásadních otázek.

Rozhovor s islandským autorem Jónem Kalmanem Stefánssonem o tom, jak vznikají jeho poetické romány, proč se odehrávají na venkově nebo proč se znovu a znovu noří do hluboké minulosti svých hrdinů.

Ruská spisovatelka tatarské národnosti odsoudila hned v únoru 2022 ruskou invazi na Ukrajinu. V rozhovoru mimo jiné prozradila, která z jejích knih pro ni představovala nejtěžší výzvu a nakolik při psaní vychází ze vzpomínek svých prarodičů.

„Některé texty pro děti a mladistvé píšu nejspíš pro dítě ve mně, jiné vycházejí z čisté radosti z příběhu nebo jazyka,“ podotkla rakouská spisovatelka Cornelia Travnicek v rozhovoru se svou českou překladatelkou Magdalenou Štulcovou. A vysvětluje také, jaké motivy z příběhu Petera Pana prostoupily její román Andělský prach.

Jakou strategii si člověk mohl zvolit při výslechu gestapem? I o tom uvažuje historik Petr Koura. Ve své knize se zabýval Vladislavem Vančurou jako člověkem i osobností využívanou politiky. Zjistil také novinky o interbrigadistovi a odbojáři Jaroslavu Klecanovi, s nímž se Vančurův příběh osudově protkl.

V pozdních 80. a raných 90. letech fungovala přímo v centru Curychu živelná drogová scéna, o které referovaly i mezinárodní deníky. Mladého švýcarského historika Demiana Lienharda téma oslovilo natolik, že o něm napsal román. Jak však autor zdůrazňuje, příběh dospívající dívky Alby nechce být lacinou zážitkovou turistikou po stopách tehdejšího utrpení.

Liv Strömquist, autorka úspěšných knih Ovoce poznání a Nejrudější růže rozkvétá, v rozhovoru mluví o své nové komiksové eseji s názvem V zrcadlové síni. Ta se věnuje současné až přehnané posedlosti vlastním zevnějškem, zamýšlí se, co znamená krása, a také zkoumá její pomíjivost.

Vídeňské rodačce, která však už dvacet let žije v Berlíně, připadá Praha mystická. Ví své o mediálních fenoménech a o zásadním talentu spisovatele: umět extrapolovat. Když píše romány, až do konce si užívá tu hru sama se sebou a někdy si ji i vědomě ztěžuje. A těší se na závěrečný moment, kdy do sebe všechno zapadne, jako když se skládá puzzle.

Se začátkem prázdnin přinášíme nový audioknižní rozhovor. Kromě informací o vydavatelském procesu v něm najdete spoustu tipů nejenom na dětskou literaturu, která spolehlivě zpříjemní třeba cestu autem, ale také na málem zapomenutou klasiku, do níž se můžete ponořit během horské túry.

Estonská autorka Triinu Laan v rozhovoru k příležitosti českého vydání své knihy pro děti Příhody kostlivce Johana přemýšlí nad vztahem světů různých generací.

Sicilský spisovatel Davide Enia se v rozhovoru ohlíží za nedávnými dějinami rodného ostrova: násilí a smrt jsou v jeho vzpomínkách hluboce zakořeněny a jsou stejně kruté a všudypřítomné jako tamější spalující sluneční světlo.

„Pokud jde o přírodu, jsem a chci zůstat stále zvídavý, a zároveň mám o přírodu strach. Nikdy nemám pocit, že už o ní vím všechno,“ říká v rozhovoru Liu Ka-shiang, jeden ze zakladatelů a předních představitelů tchajwanské environmentální literatury.

„Přestože člověk má na planetě své místo, nedotčená příroda je nesmírně cenná, přitom jí v posledních letech velmi rychle ubývá,“ říká v rozhovoru norský hudebník a spisovatel Stein Torleif Bjella, jehož prozaický debut Rybářská chata pojednává o zachování tradičního rybolovu a divoké přírody i o generačním sbližování dvou mužů.

Německá spisovatelka Lucy Fricke napsala na základě svého pobytu v Istanbulu a díky informacím z prostředí německé diplomacie román, který představila na letošním veletrhu Svět knihy. V rozhovoru líčí, jak román Diplomatka vznikal a jaké pro ni nese osobní konsekvence.

„Jsem přesvědčen, že většina spisovatelů raději klade otázky, než dává odpovědi,“ říká v rozhovoru tchajwanský autor Egoyan Zheng, jehož do češtiny přeložený román Epicentrum pojednává o vztahu mezi člověkem a technikou, ale i o moci politiky.

Snažím se světem kráčet beze strachu, prohlásila na prahu šedesátky při své poslední návštěvě Prahy německá spisovatelka s bulharskými kořeny po otci Sibylle Lewitscharoff. Vzpomínala na dětství ve švábském pietismu, na svobodomyslné studium v Berlíně počátkem osmdesátých let a připustila, že patří ke generaci posedlé knihami.

„Ve Finsku je poměrně velký rozdíl mezi úspěšnými a těmi chudými,“ říká v rozhovoru finský spisovatel Kari Hotakainen, který ve svém dystopickém románu Příběh dovádí do absurdity mnohé problémy dnešního světa, jako je například nedosažitelnost bydlení.

Člověk při čtení cítí zimu, moře a sníh, poznamenal Švýcar Joachim B. Schmidt na adresu svého románu Kalmann, který se odehrává na Islandu a spojuje prvky krimi se silnými vizuálními vjemy. Český překlad přijel osobně představit na pražský veletrh Svět knihy.

„Mám radost, že Baltské moře už není hranicí a že lidi naopak spojuje, že dnes stačí jen nasednout na trajekt, člověk nepotřebuje pas, víza a hromadu dalších povolení,“ říká v rozhovoru dánský spisovatel Jesper Clemmensen, který ve své tvorbě zpracovává příběhy emigrantů prchajících přes Balt.

Lisa Weeda nedávno představila v Praze český překlad svého románu Aleksandra. Při té příležitosti jsme s ní pohovořili o příběhu její ukrajinské babičky, o jejím osobním vztahu k Ukrajině, ale i o probuzeném zájmu Západu o postsovětskou tematiku v literatuře, o paměti a zapomínání či o jevu zvaném „westsplaining“.

Tomasz Duszyński, autor v Polsku velice populárních retrodetektivek, se českým čtenářům poprvé představil v loňském roce románem Glatz. V rozhovoru pro iLiteraturu mluví nejen o této knize, v níž gymnaziální profesor v roce 1920 nalézá na mostě zmrzačené tělo, ale také o tom, jak v současné době rezonuje v polském městě Kłodzku (Glatz) jeho německá historie.

„Utrpení, které vzniká při absenci lásky, se opakuje a vrací napříč generacemi, a to jak z pohledu jedince, tak celých národů, až do chvíle, než dojde k nějaké formě usmíření,“ říká na adresu svého historického románu i současného válečného konfliktu na Ukrajině finská autorka Katja Kallio.

„Bylo by velmi pohodlné to vzdát,“ zamyslí se islandský spisovatel a ekologický aktivista Andri Snær Magnason, po chvíli ale rozhodně dodá: „I kdyby všechna data jednoznačně dokládala, že už není naděje, stále bych věřil, že musíme hledat řešení.“

„Německo je země rozvinutého literárního provozu a smyslu pro společenskou prestiž literatury. Naše prostředí je oproti tomu skromnější a snad i zapomnětlivější,“ říká Pavel Novotný, loňský laureát prestižní Drážďanské ceny lyriky, který o rok dříve získal navíc i Magnesii Literu. V obsáhlém rozhovoru mluví nejen o literárních cenách, ale zejména o vlastních fascinacích a tvůrčích východiscích.

V dalším rozhovoru o audioknižní tvorbě jeden z nejznámějších rozhlasových a audioknižních režisérů popisuje svůj přístup k práci, vysvětluje, jak podstatné je pro režiséra i interpreta porozumění textu, a prozrazuje, v čem podle jeho názoru spočívají největší interpretační pasti.

Co přesně máme v ruce, když čteme deník Anne Frankové? Proč odborníci mluví o „denících“ v množném čísle? Jak vypadá Zadní dům, tak jak ho připravovala k poválečnému vydání sama Anne? V Souborném vydání mají teď čeští čtenáři jedinečnou příležitost seznámit se s Anninými deníky v původní podobě, bez vnějších, ne vždy odborných redakčních zásahů.

Staří Seveřané a jejich bohové: byli opravdu takoví, jaké nám je líčí současné filmové, seriálové nebo herní adaptace? A kde začít, když se o nich chceme dozvědět víc? Tipy na autentické filmy a knihy vhodné i pro „začátečníky“, kteří mají zájem vydat se ke kořenům, přináší v rozhovoru Kristýna Králová.

Pod pojem audiokniha se vejde docela hodně – od jednohlasé přes vícehlasou četbu až po dramatizace nebo audioseriály tvořené jen pro poslech. Zejména poslední jmenované má v rámci původní tvorby vydavatelství Audiotéka na starosti režisér, herec a audioknižní producent polského původu Michal Sieczkowski.

Když Jan Zelenka vejde do výběrového knihkupectví, snad z každé police na něj mávají dobří známí. Od Jacka Kerouaca či Williama Faulknera až po Václava Havla – za léta praxe v Odeonu i jinde prošly uznávanému redaktorovi rukama stovky zásadních knih.

Barbora Fialová a Jiří Bartoník z nakladatelství Pink Box působí také jako lektoři kurzů Filozofie pro děti. Zabývají se tím, jak přiblížit filozofické uvažování těm nejmenším. Prozradili nám, co chystají nového, a přidali své aktuální tipy na čtení.

Juan Pablo Bertazza, rodák z Buenos Aires, v rozhovoru popisuje, jak mu učarovala Praha, přibližuje svou literární tvorbu i výzkumný projekt, hledající české prvky v argentinské literatuře, a na závěr odhalí, jaké české spisovatele čte.

„Myslím, že i poezie může nabídnout čtenářům možnost přehodnotit lidstvo a jeho životní podmínky,“ říká v rozhovoru tchajwanský básník a vědec Enkaryon Ang, který se ve své poezii zabývá ochranou přírody.

Může ve slezštině vznikat vysoká literatura? Mají Slezané nárok na vlastní národnost a jazyk? Co v dnešním Polsku znamenají slezské dějiny a slezská paměť? Na tyto a jiné otázky hledá odpověď polský a slezský reportér Zbigniew Rokita, který se psaním vyrovnává s minulostí rodného regionu.

Součástí mezinárodního projektu CELA je také nizozemsky psaná literatura. Tu zastupují dvě trojice autorů, jedna z Nizozemska a druhá z Vlámska, nizozemsky hovořící části Belgie. Vlámská autorka Hannah Roels v rozhovoru popisuje, co tyto dvě literatury dělí, případně spojuje, a také o tom, v čem podle ní spočívá síla literatury a proč je to problematická otázka.

„Opravdu bych chtěla umět psát romány. Bohužel mám ale problém si cokoliv vymyslet,“ říká v rozhovoru pro iLiteraturu polská reportérka Urszula Jabłońska. Její dvě reportážní knihy se v Polsku těší značné popularitě. Pro mezinárodní projekt CELA připravila s překladatelem do češtiny adaptaci svého textu do podoby jevištní performance.

Jsou Besarábci národ, nebo „lidé, kteří se narodili v určitém prostoru“? O moldavské dvojjazyčnosti, ale i o autobiografičnosti psaní, o ženských hrdinkách a mužských hrdinech jejích próz mluví v rozhovoru Tatiana Țîbuleac, novinářka a spisovatelka, rodačka z Kišiněva.

Na pozvání irského velvyslanectví zavítal v nedávné době do Prahy významný irský básník a odborník na středověkou literaturu Bernard O’Donoghue. Jaké výhody pro něj jako tvůrce představují jeho dvojí, anglo-irské kořeny? A proč při překladu artušovské skladby sáhl k netradičnímu řešení?

Prominentní švýcarský dramatik a spisovatel Lukas Bärfuss o sobě tvrdí, že je především čtenář. A sám si pak mezi čtenáři nejvíc váží herců a překladatelů – pro jejich performativní práci s textem. Literaturu chápe jako svědectví dění, po němž nezůstaly žádné stopy; tam se totiž teprve otevírají možnosti pro imaginaci.

Aixa de la Cruz ve Španělsku prorazila s románem Cambiar de idea (Změna plánu), osobním příběhem, plným násilí a přešlapů. Nebála se mluvit ani o ženském násilí v mezinárodním měřítku, když upozornila na zločiny amerických vojákyň v Abú Ghrajb. V rozhovoru vysvětluje, jak jí psaní románů pomáhá vyrovnat se s těžkými tématy, a dokonce si tvůrčí proces ještě užít.

V rámci letošního Světa knihy nám poskytla rozhovor Vanessa Springora, autorka románu Svolení, v němž se po mnoha letech vrátila k příběhu z doby svého dospívání. Ve čtrnácti letech se stala milenkou staršího muže, slavného spisovatele. V knize se s odstupem zamýšlí nad tím, jaké společenské mechanismy se podílely na tom, že Gabriel Matzneff mohl beztrestně udržovat vztahy s nezletilými, a dokonce se těšil uznání uměleckých kruhů, když své pedofilní záliby popisoval v knižně vydávaných denících.

„Je zvláštní, že v kultuře, která má Stanisława Lema, Andrzeje Sapkowského a Jacka Dukaje, musí fantastika pořád prokazovat, že není horším žánrem literatury,“ říká polský spisovatel Radek Rak, který si svým napůl magickým a napůl historickým příběhem o Haliči z 19. století získal přízeň čtenářů i uznání kritiků. Jaké funkce může plnit fantastická literatura a co nám dnes přináší vyprávění o minulosti?

Románová sága o rodině Floriů ukazuje italské dějiny na konkrétních osudech. Stefania Auci vypráví o skutečné Sicílii: v jejím podání to není chudý region ovládaný mafií. Postupný vzestup a pád na poli mocenském i majetkovém, diskrétnost i okázalost, budování rodinného bohatství a marnost luxusu, sňatková politika a mimomanželské eskapády – rodinná historie je pro spisovatelku pokladnicí poutavých příběhů, jejichž propojení poskytuje cenné argumenty k pochopení jednoho italského století.

Jak se zubní lékařka stala slavnou spisovatelkou? Kořeny má sice v horách, ale fascinuje ji také moře a nebezpečí, jaká skrývají italská přímořská města. Italská spisovatelka Donatella Di Pietrantonio se upřímně zpovídá ze svých lásek, ale mluví i o tom, jaké zažívá obavy a jaké používá výmluvy.

„Moře je tak široké a rozsáhlé, že ho do konce života neobsáhnu,“ říká v rozhovoru prozaik Liao Chung-ťi, představitel tchajwanské environmentální literatury a literatury na téma oceánu.

„Dříve o našich horách psali jen čínští a japonští badatelé. V jejich knihách jsou domorodci líčeni jako obludy a strašidla,“ říká v rozhovoru tchajwanský autor Salizan Takisvilainan, který se ve své tvorbě snaží zprostředkovat minulost i současnost svého rodného kmene Bununů.

„Všichni Tchajwanci milují Českou republiku, je to jejich sen, mluví se o ní a zdůrazňuje se, že je jedním z nejbližších partnerů Tchaj-wanu,“ říká v rozhovoru výtvarník a nakladatel Tomáš Řízek, který založil unikátní nakladatelství Mi:Lù Publishing, vydávající tchajwanské knihy u nás a české obrázkové knihy na Tchaj-wanu.

„Knihy přinášejí dětem naději, protože jejich myšlení lze ovlivnit, pozměnit. I dětem, které nežijí šťastně, můžeme dát prostřednictvím příběhů naději a vložit do nich dobré myšlenky ve vztahu k jejich vlastní budoucnosti,“ říká v rozhovoru nejen o své tvorbě tchajwanská překladatelka, editorka a spisovatelka Kate Dargaw.

„Často toužíme po jednoduchých řešeních, jednoduchých vysvětleních připomínajících titulky bulvárních novin. To je nebezpečné. Neexistuje nic jako rychloopravna demokracie,“ říká v rozhovoru norská dokumentaristka Nina F. Grünfeld, která napsala knihu o své židovské babičce Fridě, jež se narodila v Československu.

Narodila se ve Stockholmu, ale část její duše se vždycky nejlépe cítila v Tornedalenu – bohem zapomenutém údolí řeky Torne na pomezí Švédska a Finska. Polární kruh a drsné podmínky pro život daly vzniknout rázovité povaze místních obyvatel. Jednou z nich byla i matka Niny Wähä, jejíž příběh a rozsáhlá rodina se staly inspirací nedávno česky vydaného románu Odkaz.

„Současní Albánci mají problém najít odpověď na otázku, čím je albánská identita, co stvořilo jejich národ a na co mohou být pyšní. Proto je pro ně tak snadné zemi opustit,“ říká polská reportérka Małgorzata Rejmer. Její nejnovější kniha Bláto sladší než med zavádí čtenáře do temného a krutého období komunistické Albánie. Jak se pracuje s obětmi nelidského režimu a jak se minulost odráží v životech současných Albánců?

Jasně žlutý přebal románu Průměrný index štěstí působí už na první pohled pozitivně a vstřícně. Stejně vstřícný a příjemný je autor knihy, portugalský spisovatel David Machado, který do Prahy přijel uvést český překlad svého románu, odměněného mimo jiné i Cenou Evropské unie za literaturu.

„Pro Finsko bylo a stále je těžké zpracovat svou historii sympatií k nacismu,“ říká v rozhovoru finská spisovatelka Petra Rautiainen, jejíž debut o krutých podmínkách zajateckých táborů ve finském Laponsku i poválečné obnově spálené země otvírá mnoho palčivých a bohužel opět velmi aktuálních témat, nejen válečných.

Švýcarský spisovatel Ralph Dutli, znalec středověké francouzské literatury i ruské poezie, romanopisec a autor osobitých „malých kulturních dějin“, navštíví letošní Svět knihy, aby představil český překlad svých Zlatých snů, knihy o roli zlata v mýtech a náboženství, v literatuře a umění.

Do švédštiny přeložila Jáchyma Topola, Michala Ajvaze či Květu Legátovou. Letos v dubnu se během pražské rezidence zaměřila na kratší české prózy a básně. V rozhovoru mluvíme o tom, co bohemistku Toru Hedin na překládání baví, i o situaci české literatury ve Skandinávii.

Na 21. března připadá světový den poezie. ILiteratura přináší rozhovor s přední rakouskou básnířkou a dramatičkou Margret Kreidl, rodačkou ze Salcburku, která od přelomu tisíciletí žije ve Vídni. Publikovala na dvě desítky knih nejrůznějších žánrů, včetně rozhlasových her či libret. V rozhovoru představuje svoji nejnovější sbírku akrostichů, jejichž nepřeložitelnost komentuje slovy: „Básně je třeba ochutnávat jazykem.“

Korespondenční rozhovor Jeana-Gasparda Páleníčka s Patrikem Ouředníkem o novém překladu Rabelaisova Pantagruela.

V říjnu 2021 získal francouzský bohemista Xavier Galmiche ocenění Prix Décembre za knihu Le Poulailler métaphysique (Metafyzický kurník). Benoit Meunier mu při té příležitosti za iLiteraturu položil několik otázek. Společně tak představují soubor krátkých próz, jehož záměrem bylo navést mysl k tomu, aby přecházela od pozorování slepic k úvahám o běhu světa, o lásce, o smrti.

Úkolem umění není „bourat hranice“ ani „vyvolávat debatu“, říká v rozhovoru finská autorka Leena Krohn. Podobně vyhraněné názory má tato spisovatelka, jejíž díla kriticky reflektují nejrůznější společenské fenomény, na současnou politiku, architekturu nebo média.

Elisabeth Åsbrink, autorka historického reportážního románu „A stromy ve Vídeňském lese stále stojí“, nastavuje zrcadlo švédské společnosti a připomíná, že i v dějinách této rovnostářské a blahobytné země se najde řada temných míst. V rozhovoru mluví o přijetí aktuální knihy, jejíž důležitou postavou je zakladatel IKEA Ingvar Kamprad, o rozporuplném postoji Švédska k židovským uprchlíkům za druhé světové války a o proměnách rasistické ideologie.

„Když píšeme o těch, které jsme ztratili, provádíme něco jako vyvolávání duchů. Zemřelí se zpřítomňují a stávají se překvapivě fyzickými,“ tvrdí polská autorka Mira Marcinów o své literární prvotině Bezmatek (Osiřelec), ve které otevřeně a velmi tělesně popisuje vztah s matkou, její nemoc a umírání. V rozhovoru mluvila také o tom, jak a proč truchlí Poláci, jestli náboženství pořád hraje v Polsku důležitou roli a proč se ona sama těšila na blížící se české vydání své knihy.

Litevský spisovatel Alvydas Šlepikas v působivém historickém románu Jmenuji se Maryte připomněl široké čtenářské veřejnosti příběhy takzvaných vlčích dětí – osiřelých dětí německé národnosti, které se v bývalém Východním Prusku musely v nelehkých časech po skončení druhé světové války postarat samy o sebe. V rozhovoru se k tématu vrací a říká, že jeho kniha sehrála roli jakéhosi ledolamu, který odkryl tabuizovanou minulost.

O současném Slezsku, vlivu dospívání na život, tvůrčím procesu a vnímání české literatury s mladou a nadějnou polskou spisovatelkou Annou Cieplak.

Rozhovor s norským spisovatelem Thorvaldem Steenem jde za hranice literatury. Autor otevřeně mluví o své bolestné a překvapivé minulosti, o níž se dozvěděl pravdu teprve před několika lety. Na poli literatury proslul zejména historickými romány, v nich hledá skrytou pravdu, podobně jako ve vlastním osudu, který poznamenala vážná svalová nemoc. „Je to paradox, že spisovatel, který psal o historii světa, neznal svou vlastní,“ přiznává v rozhovoru.

„Okapi jsem zvolila jako takovou ‚galionovou figuru‘, protože si myslím, že vypadá nereálně, jako by byla poskládaná z jednotlivých dílů, které k sobě vlastně nepatří,“ říká o své nové knize německá spisovatelka Mariana Leky.

Audioknihy jsou pro mnohé z nás už samozřejmou součástí života, ale jejich kritice a reflexi se věnuje málokdo. Oslovili jsme jednu ze specialistek na toto téma, spisovatelku a lektorku Kláru Smolíkovou, která v rozhovoru mluví mimo jiné o potenciálu mluveného slova při vzdělávání a osvojování čtenářské gramotnosti.

Proč je osmdesátiletá Hildegard analfabetka? Proč jí vadí, že nepoznala otce ani matku? Švýcarský spisovatel ve svém románu Rasa sirotků vyprávěl o tom, jak nacisté „vyráběli“ děti zaručeně čisté rasy, a zajímalo ho hlavně to, co se s nimi stalo po válce. V našem rozhovoru jsme se chtěli dozvědet více o tom, jak se kniha zrodila a jak na ní autor pracoval.

„Někdy mám dojem, že dnešní psychologie odbavuje pacienty jako na běžícím pásu,“ upozorňuje dánská prozaička a psycholožka Anne Cathrine Bomann. Na Světě knihy 2021 představila svoji prvotinu Agathe, ve které vycházela mimo jiné i ze své praxe.

Francouzská ilustrátorka a autorka komiksů Magali Le Huche vydala na jaře roku 2021 nové album s názvem Nowhere Girl. V autobiografickém komiksu plném hudby s lehkostí a humorem zpracovává i vážné otázky týkající se dospívání a školní fobie. Svou tvorbu přijela představit na veletrh Svět knihy 2021, kde byl pořízen i tento rozhovor. Autorka v něm vypráví, jak komiks vznikal a jak se v něm vracela k těžkému období svého života. A mluví také o své milované kapele Beatles.

Oceňovaný polský reportér a čechofil Mariusz Szczygieł v novém rozhovoru seznamuje české čtenáře s tím, jak Poláci vnímají tvorbu tuzemských autorů. Mluví také o božství spisovatelského povolání a o tom, proč Václav Havel reprezentuje žánr absurdního divadla i na vlastním pohřbu.

„Nejvíce mě ovlivnili autoři z východní a střední Evropy, kteří tvořili v první polovině dvacátého století,“ říká v rozhovoru norský spisovatel Gunstein Bakke. Není mnoho severských literátů, kteří by za své vzory považovali tvůrce z naší části Evropy. Bakke mluví samozřejmě i o své tvorbě, a to především o dvou románech přeložených do češtiny.

„Při psaní mě především baví hledat spojitosti mezi mnou – Finkou žijící v jedenadvacátém století – a ženami, který žily v jiných obdobích a jiných zeměpisných šířkách,“ říká autorka Mia Kankimäki, která při svém prvním pobytu v Praze uskutečněném v rámci Týdnů finské literatury mluvila nejen o vztahu k cestování, Japonsku či Africe, ale také o silných ženách a finské rovnoprávnosti.

S Petrem Hruškou jsme mluvili o zážitcích z varšavského knižního veletrhu, o tvářích polské a české poezie a jejich blíženectví, o mnoha pozoruhodných setkáních, o vandráctví i o tom, o čem nelze mluvit, ale o čem lze zpívat.

Spisovatelka Alena Mornštajnová zpočátku kritiky na své knihy četla s nadějí, že jí poskytnou rady, jak se zlepšit ve psaní. Podle svých slov ale postupem času zjistila, že každý kritik má jiný názor, a proto si z jejich reflexí nemá co odnést. V rozhovoru mluví o svém psaní, o tvůrčím procesu, o úspěchu, o zpětné vazbě na svá díla a o tom, proč při zrodu románu důvěřuje hlavně sama sobě.

„Některé součásti sámské kultury určitě nezaniknou, například chov sobů nikam nemizí. Asi největší hrozbou pro tradiční způsob života je stěhování mladých Sámů na jih. Naštěstí dochází i k opačnému jevu, tedy jejich návratu do Laponska,“ říká finský autor Mikko-Pekka Heikkinen. Přestože převážnou část roku žije v Helsinkách, Laponsko si zamiloval natolik, že se do něj vrací ve většině svých děl.

Pozornost věnovaná audioknihám ve veřejném prostoru v posledních letech sice stoupá (stejně jako nabídka jednotlivých vydavatelů), ale jak o nich mluvit či psát zatím tolik vyjasněné není. Rozhovor se spisovatelem a audioknižním recenzentem Lukášem Vavrečkou se věnuje zejména audioknižní praxi v českých podmínkách i tomu, co všechno se pod pojmem audiokniha vůbec skrývá.

„Beru překladové slovníky čistě orientačně, protože slovo nabývá význam vždycky až v kontextu a heslo ve slovníku vás do tohoto kontextu neuvede. Vždycky tvrdím, že každé slovo má kolem sebe jakýsi sémantický opar a ty opary se mezi jednotlivými cizími jazyky navzájem nekryjí.“ Připomeňte si významného překladatele z angličtiny Miroslava Jindru (5. 8. 1929 – 27. 7. 2021) mimořádným rozhovorem, který byl pořízen r. 2010 pro knihu Slovo za slovem.

Mělo by se o literatuře psát zábavně? Jak popularizovat literární vědu nebo lingvistiku? S Jakubem Říhou z ÚČL AV ČR jsme debatovali také o tom, že literární časopis může být živý a vtipný.

Švédsko bývá občas prezentováno jako země rozvrácená přistěhovalci, v jejíchž městech nebývale stoupá kriminalita, a jindy zase jako ráj na zemi, ideální společnost blahobytu a udržitelných technologií. Spisovatel a novinář Niklas Orrenius v rozhovoru přibližuje svou reportážní knihu o svobodě slova a islamistickém i pravicovému extremismu ve Švédsku, která brzy vyjde i česky a výše uvedených rozporů se úzce dotýká.

Jaké to je, vrátit se po více než 30 letech natrvalo do Čech? A jak si udržet kontakty s autory v zahraničí? Nejen o uměleckých on-line konferencích, ale také o vydávání knih v USA vypráví Bronislava Volková.

O literárních počátcích, o obtížnosti přesunu ze škatulky „poezie“ do škatulky „próza“, o tom, proč psala román z ceauşescovské totality jako „posmrtné dílo“, nebo o strastech při porevolučním budování památníku obětem komunistického režimu mluví v rozhovoru nejpřekládanější rumunská básnířka.

Populární řecký prozaik, překladatel a scenárista Petros Markaris (*1937) upozorňuje na palčivá témata řecké společnosti detektivními romány. V rozhovoru autor představuje hlavní postavu svých děl, komisaře Charitose, popisuje svůj způsob psaní nebo odhaluje, čím zaujal zahraniční čtenáře.

„Literární scéna se fragmentuje a je stále těžší dostávat k širšímu publiku i jiné knihy než ty z plakátů v metru,“ říká v rozhovoru o tom, jak pandemie poznamenala nezávislý knižní trh, zakladatelka platformy Knihex Anna Štičková.

Aleš Kauer se věnuje hudbě a grafice a má také vlastní nakladatelství Adolescent. Před pár měsíci mu navíc vyšla už několikátá sbírka básní, nazvaná HappyEND. Ta silně reflektuje pozici jedince ve společenském systému. „Když jste citlivý gay dospívající v devadesátých letech na maloměstě, jste tak otřískán životem, že si přece nenaděláte do kalhot,“ říká v otevřeném rozhovoru Kauer, který dále vypráví o svém vztahu k Vysočině, genderové problematice nebo o nově připravovaných knihách.

Potřebuje kultura propagaci? Jak ji dělat co nejefektivněji? A co může udělat on-line literární časopis pro to, aby se o něm více vědělo? Na dalším z workshopů v rámci iLiLaboratoře literární kritiky, v jejichž rámci se členové redakce vzdělávají, na toto téma promluvila Tereza Ježková z katedry marketingové komunikace a public relations Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Vyzpovídat Eugeniusze Tkaczyszyna-Dyckého se podaří jen málokomu. I proto jistě čeští čtenáři ocení tento rozhovor s nezaměnitelným polským básníkem.

O příčinách úspěchu jeho knih u českých čtenářů, o míře jejich autobiografičnosti, o patosu rumunské ruralistické literatury, ale i o ikoničnosti rozhrkaných kišiněvských trolejbusů jsme mluvili s moldavským spisovatelem Iulianem Ciocanem, kterému v češtině vychází třetí kniha – nevelký román A ráno přijdou Rusové.

V dubnu si připomínáme sedm let od smrti Tadeusze Różewicze. Tento významný polský básník proslul mimo jiné neochotou poskytovat rozhovory. Čeští čtenáři nyní mají exkluzivní možnost poznat autora díky dialogu, který vedl s publicistou Witoldem Zalewským.

Za Ministerstvo kultury České republiky reaguje na otázky ohledně zrušení české účasti na knižním veletrhu náměstek ministra Milan Němeček.

„Boloňa“ je pro vydavatele knížek pro děti velký pojem: jde o zástupné označení pro knižní veletrh Bologna Children's Book Fair. V našem rybníčku se v minulých dnech rozpoutalo vlnobití, když vedoucí sedmi nakladatelství a další zástupci knižního trhu a literárního provozu oslovili ministerstvo kultury otevřeným dopisem, v němž se vyhrazují proti zrušení oficiální české účasti na této významné akci.

„Jednotlivec proti blížící se katastrofě často příliš nezmůže. Jednoduše nechápeme, co se kolem nás odehrává, prohlédnout svou současnost je složité,“ říká Kjell Westö v rozhovoru u příležitosti vydání prvního českého překladu jeho románu. Ačkoliv se Chiméra 38 odehrává v předvečer druhé světové války, mnohá její témata rezonují i v současném světě: pocity jednotlivce tváří v tvář neznámé hrozbě, přetrvávající společenské rozdíly či neschopnost národa vstřebat obtížné události svých dějin.

Překladatelka Anežka Charvátová na podzimním Tabooku představila svůj aktuální počin – knihu Amulet chilského spisovatele Roberta Bolaña. Pozoruhodný rozhovor s ní při této příležitosti pořídila organizátorka festivalu Tereza Horváthová. Se svolením obou jej nyní na iLiteraturu v poupravené verzi přejímáme z festivalového bedekru a věříme, že si v online světě najde další čtenáře.

Musí být fikce vždy nutně opakem reality? Co vytváří dobrou literaturu? A co s námi literatura musí udělat, abychom si uvědomili, jestli se v nás něco skrývá? V rozhovoru se španělským spisovatelem Alejandrem Morellónem se dostáváme do zvláštních prostorů mimo realitu, které má autor opravdu rád a které si nesmírně užívá.

Nizozemsky psaná literatura zastává v projektu CELA osobitou pozici. Reprezentují ji totiž dvě trojice autorů, jedna z Nizozemska a druhá z Vlámska, tedy nizozemsky hovořící části Belgie. Pětadvacetiletá Aya Sabi je představitelkou vlámské literatury. V rozhovoru, který vedla překladatelka Veronika Horáčková, se dovíte o jejích zdrojích inspirace, o psaní za časů korony, ale především o jejím novém románu.

Ana Marija Grbić se do projektu CELA zapojila se svou povídkovou sbírkou Skorosmrtelná, jejíž název nakonec změnila na Srnčí hřbet. Co ji vedlo ke změně? Kde všude se dají její povídky číst a proč můžou být aktuální i pro českého čtenáře?

„Zahlazování a popírání násilí kvete v každé zeměpisné šířce a v každé době,“ tvrdí polská reportérka Joanna Gierak-Onoszko. Skrze vyprávění o své úspěšné a oceňované knize, která popisuje osudné morální přešlapy katolické církve v Kanadě, se dostává až k současné situaci v Polsku a zmiňuje se rovněž o výhodách i úskalích žánru reportáže.

Náhodné setkání v centru hlavního města. Že z této banální situace může vzniknout nejen oceněný román, ale i hluboké přátelství, potvrzuje Slovinec Andraž Rožman. V rozhovoru se také zmiňuje o procesu, jímž se z novináře stává spisovatel, o možnosti světa bez hranic a o tom, jak se žije s diktátorem uvnitř sebe.

Daniela Costa do projektu CELA zaslala ukázku ze své pozoruhodné knihy Bomba nad Marão, která má ambice vyplnit bílá místa v relativně nedávných portugalských dějinách. Jak napsat příběh s historickým pozadím a vyvarovat se při tom pouhé sekvenci daných a ověřitelných faktů? I o tom se dozvíte v rozhovoru s portugalskou spisovatelkou.

Nizozemskou literaturu zastupuje v projektu CELA mezi jinými i mladá spisovatelka Alma Mathijsen. Hlavní postavou jejího románu Ik wil geen hond zijn (Pes být nechci) je dívka, která se kvůli nešťastné lásce rozhodne pro nezvyklou a velmi extrémní proměnu. V rozhovoru pro iLiteraturu prozradila, z čeho čerpá inspiraci a jak se vlastně z dyslektičky může stát spisovatelka. A proč být, či nebýt psem?

Cristina Vremeș začala studovat v rodném Rumunsku, pokračovala v Anglii a nakonec se usadila ve Francii. O cestách, milých drobnostech, životní filozofii a v neposlední řadě i o románu Trilogie toulavého pohlaví, se kterým se přihlásila do projektu CELA, se rozpovídala v rozhovoru. Se „svou“ překladatelkou Terezou Prymak se paradoxně nikdy osobně nesetkala. A přesto vzniklo tolik slov…

Italský spisovatel a někdejší režisér Fabrizio Allione se do projektu CELA zapojil se svým dystopickým románem Jericho. V rozhovoru mluví o zážitcích ze školy tvůrčího psaní, o významu moderní americké literatury nebo o propojování filmových a literárních zkušeností. V neposlední řadě se také zmiňuje o tom, jak jeho tvůrčí metodu i osobní život poznamenala pandemie koronaviru.

Monografie Ota Pavel: Pod povrchem byla v Polsku nominována na nejprestižnější literární cenu Nike. Její autor Aleksander Kaczorowski v rozhovoru přibližuje okolnosti vzniku knihy. Zároveň vysvětluje, proč má pocit, že Smrt krásných srnců zná odjakživa a proč Ota Pavel stále čeká na své objevení v českém prostředí.

Obec překladatelů na konci listopadu přinesla smutnou zprávu: zemřela Božena Koseková, vynikající překladatelka z němčiny a nakladatelská redaktorka. Připomínáme Boženu Kosekovou a její významné celoživotní dílo rozhovorem, který vyšel v roce 2012 v knize Slovo za slovem.

Švýcarská spisovatelka Gianna Molinari měla českým čtenářům představit svoji knižní prvotinu na pražském veletrhu Svět knihy, který se však v roce 2020 z důvodu koronavirové pandemie nekonal. Vznikl však korespondenční rozhovor, v němž autorka mj. prozrazuje záměr, se kterým knihu psala: chtěla prozkoumat právo na existenci.

Jak děti vnímají architekturu, co je baví, a co naopak nudí? V knize Archistorie, oceněné mezi nejkrásnějšími polskými publikacemi roku 2018, vypráví její autorka příběh architektury trochu jinak, než jsme zvyklí.

V září měla do ČR přijet německá spisovatelka, aby představila svůj román Wohin wir gehen, v němž tematizuje poválečný odsun Němců z Československa. Do Prahy ji na festival Literatura v parku pozval Pražský literární dům autorů německého jazyka. Letošní epidemiologická situace však nedovolila hned několika autorům festival navštívit, a jejich účast tak suplovaly předem vedené rozhovory. Peggy Mädler v interview mj. naznačuje, jak je nebezpečné, když se individualita stává „obchodní“ značkou.

„Snažím se nemrhat časem,“ říká Radim Kopáč, který vedle práce na plný úvazek stihne každoročně napsat, uspořádat nebo zredigovat několik knižních titulů a na spoustu dalších napsat recenzi.

Tělesnost, sexualita a svoboda. Jak spolu souvisejí? Pro polskou spisovatelku Martu Dzido jsou to témata stěžejní. Za svou knihu Slast získala Cenu Evropské unie za literaturu, nyní pracuje na povídkovém souboru.

Pozoruhodné nakladatelství, kterému se daří připoutávat pozornost k reportážní literatuře, zprostředkovat tu zahraniční českému a slovenskému publiku i podněcovat vznik děl původních. To vše je Absynt.

„Vlastně se moji hrdinové za ty roky moc nezměnili,“ konstatuje Štěpán Kučera, který již v dětství začal psát dobrodružné příběhy a v jehož barvitých povídkách je i dnes dobrodružství stěžejním prvkem.

Díla novodobých klasiků, jejichž překlady jsou tvrdým oříškem, ale také provokativní knihy reprezentující alternativní myšlenkové proudy zvláště v otázce klimatu – tak široký je rozsah nabídky titulů nakladatelství Dokořán. Co jejich zakladatelé považují za příznak mozkové smrti? Co jsou podle nich knihy napsané chytráky speciálně pro hlupáky? A který překlad je stejně obtížný jako překlad Joyceova Odyssea?

Patrik Ouředník nahlíží na problematiku překládání jak očima překladatele, tak spisovatele. O svých zkušenostech v této oblasti i o životě mezi dvěma jazyky, češtinou a francouzštinou, vypráví v korespondenčním rozhovoru.

O důležitosti věcí všeho druhu, o životě spisovatele po udělení významné literární ceny i o tom, proč měli komunisté velký problém s výrobou talířů, v rozhovoru vypráví polský spisovatel Marcin Wicha, laureát literární ceny Nike za rok 2018.

„To prolínání, v němž můžu porovnávat život lidí v různých obdobích, mě na Sběrateli sněhu baví ze všeho nejvíc,“ říká o své dosud nejúspěšnější próze Jan Štifter, který tuto metodu hojně využívá i v nové povídkové sbírce Světlo z Pauliny.

„I když by už technicky nic nemuselo bránit existenci ‚čtečky‘, která se fyzicky chová skoro jako papírová kniha, a přitom umí poskytnout i možnost sdílení čtenářských zážitků mezi lidmi či s autorem přímo ‚uvnitř‘, nad konkrétním textem, kladu si v poslední době stále častěji otázku, zda po něčem takovém bude ve stále digitálnějším světě masová poptávka. Tichosti papírové knihy nelze uřvaností digitálna konkurovat,“ myslí si nakladatel Tomáš Baránek.

„Obecně bych se rád dočkal vzepětí zájmu o žánr uměleckých hybridů,“ říká spisovatel Ondřej Macl, který se mezi autory obdobných děl zařadil už svou žánrově neuchopitelnou prvotinou Miluji svou babičku víc než mladé dívky.

Česká autorka s bulharskými kořeny. Borjana Dodova (nar. 1983) debutovala sbírkou povídek Inverzní kyvadlo (2014), publikuje v časopisech Revolver Revue, Umělec, A2 a Psí víno. V esejistické tvorbě se věnuje architektuře, survivalismu či psychologii kosmických letů. Začátkem roku 2020 strávila několik týdnů v Sofii v rámci rezidenčního programu nadace Next Page, kde pracovala na své nové knize Balkánská kuchařka.

S překladatelem Zbyňkem Černíkem o neslušné předrevoluční době, přátelství s velikány severské literatury, cestovatelské vášni a oblibě medvědů.

Nakladatelští manželé vydávající náročné populárně naučné texty o nenáboženské spiritualitě, morálce či problematice svobodné vůle, ale též erotické či skatologické antologie s provokativními názvy a dosti nekonvenčními obálkami. Jak to jde všechno dohromady? K jaké spiritualitě sami tíhnou? Rozhovor doporučujeme dočíst až do konce.

„Stojím si za tím, že vycestovat – jednou provždy anebo aspoň na pár let – je výsostně osvobozující proces,“ říká spisovatelka Dora Kaprálová, která už přes deset let žije v Berlíně a své odpovědi mi posílala z jednoho maďarského ostrova uprostřed Dunaje…

Tradiční formát leporela „na šířku“, karton, lamino, převaha ilustrací nad textem, akceptovatelná cena. Zatím dvanáct svazků, renomovaní čeští básníci, zavedení ilustrátoři, i zcela nová jména a originální nápady. To je REPOLELO z Meanderu.

Překladatelka Michaela Jacobsenová je známá svými převody Ingeborg Bachmannové, Arno Schmidta či Ilse Aichingerové. Nejraději překládá poezii a své autory si pečlivě vybírá. Zásluhu na mnoha významných knihách má také jako redaktorka. V rozhovoru vypráví o svých oblíbených autorech, ale i o tom, jaké bylo vyrůstat v rodině básnířky a překladatelky Bohumily Grögerové.

Vladimír Pistorius během svého života vystřídal práci v nakladatelstvích různých velikostí i typů. Ví tedy, co říká, když tvrdí, že na knižním trhu mají své místo, význam a smysl nakladatelství velká i malá. Sepsat paměti se zatím nechystá, což je škoda – trochu je snad může suplovat tento rozhovor.

Když Marek Šindelka dostal od nakladatelství Odeon nabídku nového vydání svého prvního románu Chyba, začal více než deset let starý text proškrtávat, až nakonec napsal celý román znovu. „Já jsem s tou starou verzí prostě nemohl žít,“ říká v rozhovoru, v němž literatura nakonec hraje spíše vedlejší úlohu.

Šéfredaktor Portálu na cestě od zkoumání barokní literatury ke schopnému a zodpovědnému nakladatelskému manažerovi: „Vydávat něco, co nikdo nechce, je frustrující – dělat to za grantové peníze je navíc ale divné.“ Nakladatelství zřízené římskokatolickou kongregací vydává autory, které „spojuje důraz na autenticitu vlastního křesťanského života, otevřenost vůči nejistotě a hledání a respekt k lidem s jinými postoji.“

Mluvení, mlčení a vzpomínání je vždy v nějaké podobě tématem psaní, tvrdí úspěšná rakouská prozaička Laura Freudenthaler, která v květnu 2019 představila českému publiku svůj debutový román s příznačným názvem Die Königin schweigt (Královna mlčí). V tichém portrétu titulní protagonistky se v něm ohlíží za životem celé poválečné generace žen.

Heslem „aby to gradovalo“ se řídí jedno z největších českých nakladatelství odborné literatury.

Jiří Trávníček v rozhovoru pořízeném u příležitosti zrušeného Světa knihy Praha 2020 hledá rozdíly mezi českým a polským čtenářstvím. Zároveň vysvětluje, proč by přál Nobelovu cenu za literaturu jiným polským spisovatelům než nedávno oceněné Olze Tokarczukové.

„Kdybychom si i v jiných oblastech vedli tak dobře jako polští ilustrátoři a vydavatelé knih, byli bychom světovou velmocí,“ tvrdí Piotr Socha. V rozhovoru se zamýšlí nad jmény velkých ilustrátorů, stejně jako o nebývalých úspěších polské dětské literatury.

„Vlastně bych bral jako prohru, kdyby si po přečtení mojí prózy někdo připadal utvrzený ve svých jistotách a postojích. Už jenom proto, že já si při psaní občas připadal znejistělý docela dost,“ říká novinář, spisovatel a scenárista Ondřej Štindl o svém novém románu Až se ti zatočí hlava.

V rozhovoru s britskou autorkou románu Melmoth, který se odehrává v Praze a který měla Sarah Perryová v Praze také uvést, přišla řeč na to, co je to vlastně gotický román a jak v něm funguje směs hrůzy a krásy, proč faustovský motiv zaprodání duše umístila právě do Prahy a zda je možné o globální pandemii, která jí znemožnila přijet, uvažovat jako o nějaké formě trestu za předešlá selhání lidstva.

Skutečnost, že literaturu lze objevovat i dobývat různými způsoby, není nikterak překvapivá ani nová, o to víc ji můžeme ocenit v současné době, kdy je čtenář zatím stále ještě limitován zavřenými dveřmi kamenných knihkupectví. Jedním z formátů, který se v posledních letech těší vzrůstajícímu zájmu, je audiokniha. Na otázky o jejích specifikách, vývoji audioknižního trhu i o ocenění Audiokniha roku odpovídal audioknižní publicista a zakladatel této ceny Jakub Horák.

Rozhovor s rumunským spisovatelem a disidentem Paulem Gomou (1935–2020) pořídila rumunská novinářka Rodica Palade v roce 1990, ale mnohé autorovy úvahy o komunistickém Rumunsku a Československu si zachovaly svou platnost dodnes.

„Definitivním impulzem se pro mě stalo mateřství a moje snaha vyrovnat se s ním. Díky němu jsem získala hodně témat k zamyšlení a kromě toho jsem se třemi dětmi neměla prostor chodit do práce – psaní knih se tedy nabízelo,“ líčí začátek své literární dráhy Viktorie Hanišová, která už tématu mateřství věnovala trojici románů.

„Recenze píšu hlavně proto, abych sama co nejvíc četla. Motivuje mne to a nutí o přečtených knihách víc přemýšlet, dělat si poznámky, ke kterým se časem mohu vracet. Myslím, že to pak taky zpětně kultivuje mé vlastní psaní,“ říká spisovatelka Markéta Pilátová, která se zároveň věnuje literární kritice.

„Přemýšlel jsem, co tedy může spisovatel dělat. A došlo mi, že psát. O nákaze a to zadarmo. Oslovil jsem devatenáct českých spisovatelů a spisovatelek, jestli by se mnou nešli do charitativní knihy,“ popisuje svůj nejnovější projekt spisovatel a publicista Aleš Palán.

Původní slovinská literatura se téměř přestala vydávat. Tu překladovou ve Slovinsku drží granty. Proč právě granty knižnímu trhu svým způsobem škodí a jak je možné, že některá díla uvidí světlo světa, jen když si je člověk vydá sám, osvětluje překladatelka Tatjana Jamnik.

Život a dílo překladatele z němčiny Vratislava Jiljího Slezáka (29. února 1932 – 16. března 2020) připomínáme rozhovorem, který vyšel v roce 2012 v knize Slovo za slovem.

Český básník Miroslav Olšovský vydal minulý rok v nakladatelství Fra sbírku Tahiti v hlavě, která svou extrémní výzvou staví každého současného básníka před základní otázku, zda poezii psát, či nepsat. „Všechny básně (…) jsou už jen fragmenty, střípky, na kterých jsem chtěl demonstrovat, že poezii jako takovou uchopit nelze,“ říká v rozhovoru Olšovský a z této věty už lze snadno vytušit, k jaké odpovědi se přiklání.

„Z mého pohledu stokrát lepší být na té vrátnici než někde v nakladatelství nebo jiné kulturní instituci, kde vás dřou bez nože a není čas už vůbec na nic,“ říká spisovatel Petr Motýl. Jedním dechem ovšem dodává, že by byl samozřejmě raději, kdyby jej uživilo vydávání vlastních knih.